Vladimir Putin: Ten, který střeží tajgu

Kreml se rozešel se zahraničněpolitickou linií, která měla na zřeteli ochranu dobrých vztahů se Západem - ruský prezident mrštil o zeď šachovnicí Zbigniewa Brzezinského. Teorie tohoto zahraničněpolitického stratéga se rozjela naostro.

Gábor Stier 19.12.2014
Tisková konference Vladimira Putina. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tisková konference Vladimira Putina. | foto: Reuters
Tisková konference Vladimira Putina.

Západ ho démonizuje, Rusko zbožňuje. Rok začínal pompézní olympiádou v Soči, která oslnila svět, a končí zhroucením rublu. Díky navrácení Krymu jeho popularita doma sahá do nebe, zatímco euratlantický svět považuje tentýž čin za agresi a prostřednictvím sankcí dostal Rusko pod tlak.

Washington ho obviňuje z budování impéria, zatímco odpůrci liberální ideologie spatřují v jeho snahách o přeměnu světového uspořádání alternativu. Ať tak či onak, svět letos mluvil nejvíce o Vladimiru Putinovi.

Nebezpečné místo

Naše tajga je obrovská! Dosud jsme ji ani celou neobydleli. K čemu by nám tedy byla globální moc? Byla by jen příliš velkým břemenem! Ovládněme nejprve tajgu! Pak ať sem ale nikdo nestrká nos a nesnaží se být soudcem celého světa! Tak znějí některé výroky z projevu ruského prezidenta na setkání Valdajského klubu na konci října v Soči, v němž shrnul svoje představy o světě a který vzbudil velké odezvy.

Ruský prezident Vladimir Putin se domnívá, že „americký způsob řešení věcí učinil ze světa nebezpečné místo“

Nevybíravými slovy v něm počastoval USA, které podle něho „vypustily džina z láhve“, přičemž rezignovaně dodal: „Dostat ho zpátky nedokážou už ani teoretikové takzvaného řízeného chaosu“. Putin se domnívá, že „americký způsob řešení věcí učinil ze světa nebezpečné místo“.

S maximálním sebevědomím poznamenal, že ne každý si může dovolit dělat ramena, ale Rusko ano. Obrátil se rovněž na ty, kterým se nelíbí, že nazývá věci pravým jménem. V této souvislosti připomněl prvního německého kancléře Ottu von Bismarcka (1815–1898), který byl považován za nebezpečného člověka, protože říkal, co si myslí. „No a?“ dodal Putin pln odhodlání, čímž naznačil, že vyhlašuje válku mainstreamu.

Pojetí demokracie

Ruský prezident opakovaně hovořil o tématech vlasti, respektu, cti a rodiny, čímž demonstroval postup konzervativní renesance v Rusku. Současně popřel obvinění z návratu do minulosti a k zastaralému myšlení 19. století, když prohlásil: „Konzervatismus vůbec neznamená izolaci, Rusko se neleká ničeho nového, nebojí se vývoje.“

V projevu se Putin rovněž dotkl svého pojetí demokracie, které by snad šlo nejlépe ukázat na jeho výroku, že „musí vyhovět očekáváním nikoliv Západu, ale vlastního lidu“

A dodal: „Největší nacionalista v zemi jsem já, nejdůležitější však je, že tento nacionalismus slouží blahu národa. Nesmíme zacházet až k šovinismu, což je zničující cesta.“ Tím odmítl stereotypy, s nimiž se lze dnes často setkat v západních médiích. V téměř tříhodinovém projevu se rovněž dotkl svého pojetí demokracie, které by snad šlo nejlépe ukázat na jeho výroku, že „musí vyhovět očekáváním nikoliv Západu, ale vlastního lidu“.

Současná světová situace je podle něho skličující, a když mu jeho host, bývalý rakouský kancléř Wolfgang Schüssel, žoviálně vyčetl, že je pesimista, odpověděl mu anekdotou: „Pesimista vypije koňak a zamračí se, že chutná jako štěnice. Optimista rozmázne na zdi štěnici a luskne prsty: Ta vůně, jako koňak! Víte, já jsem raději pesimista, který pije koňak!“

Smysl pro humor

Jak víme, Putin to dělá pouze s mírou a k tomu, aby svět popíchl nějakou poznámkou, ho není třeba povzbuzovat. Například svým podobenstvím, jež okamžitě naplnilo světová média a které snad nejlépe vystihuje podstatu jeho poselství: „Říká se, že co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi.“ Zamyslel se ruský prezident v odpovědi na jeden z dotazů.

Za tvrdými výroky se skrývá člověk, jenž má smysl pro humor a široký rozhled, díky čemuž dokáže skvěle replikovat

„Ano, volovi to dovoleno není, musím však poznamenat, že medvěd o povolení nikoho nežádá! A nebude – tím jsem si naprosto jistý – ani měnit klimatické pásmo (a rozšiřovat se například do Iráku – pozn. red.), ale nikomu nedá svoji tajgu!“ Takový je tedy Vladimir Putin.

Za tvrdými výroky se však skrývá člověk, jenž má smysl pro humor a široký rozhled, díky čemuž dokáže skvěle replikovat. Muž, který není pouhým machem z dílny PR odborníků, ale milovníkem i náruživým vyznavačem sportu a idolem dam nejen v Rusku, ale třeba i v Číně. Rus, který je v nitru spíše Štolcem než Oblomovem.

Žádné stýskání po komunismu

Přesnost sice není jednou z jeho předností, zato jeho vztah k práci připomíná spíš německou důkladnost. Člověk, pro něhož je vlast důležitá nejen při projevech před lidmi. Člověk, který se v KGB naučil především chránit vlastní lidi. Proto nemění své premiéry, proto svého času pomohl bývalému petrohradskému primátoru Anatoliji Sobčakovi, když se dostal do nesnází, a snad právě toho si na něm cenil také Boris Jelcin.

Je skutečným konzervativcem, a to i v užším slova smyslu, proto nepreferuje počítače, ale čte projevy vytištěné na papíře, a v politickém smyslu není vůdcem vyznavačů Twitteru, ale televizních diváků. Člověk, který nachází chvíle klidu při procházce se svým černým labradorem, jenž se ani před ním nekrčí.

Putin sice rozpad Sovětského svazu sice prohlásil za největší tragédii 20. století, ale nikoliv proto, že by se mu stýskalo po komunismu

Člověk, pro kterého navzdory všem „spolehlivým“ informacím o výši jeho údajného majetku moc a vláda neznamenají peníze. Chce psát historii, což ho žene dál, přestože by toho v duchu možná už raději nechal. To však nemůže. Zatím ještě ne.

Putin tedy vůbec není ztělesněný ďábel, jak je dnes s oblibou často líčen. A také zlého diktátora si člověk představuje jinak. Nepije krev a neláme si hlavu nad tím, jak si co nejrychleji podrobit sousední národy a poté celý svět. Ano, rozpad Sovětského svazu sice prohlásil za největší tragédii 20. století, ale nikoliv proto, že by se mu stýskalo po komunismu. Mnohem více se mu stýská po velikosti své země, a pokud po něčem touží, pak jedině po tom, aby svět začal Rusko opět respektovat.

Změna světového uspořádání

Navzdory tomu nebuduje impérium, ale národ. Což vůbec nebrání tomu, aby posiloval vliv své země v takzvaném blízkém zahraničí, ale je si také velmi dobře vědom, že sousední státy začnou k Moskvě znovu vzhlížet, pouze bude-li silná také uvnitř a dokáže-li se stát modernizačním centrem celého regionu.

Putinova „nebezpečnost“ tkví spíš v hozené rukavici USA, protože si přeje změnit světové uspořádání, které se vytvořilo po skončení studené války

K tomu však ještě vede dlouhá cesta, Putin se však už na ni aspoň vydal. A jak vidíme, je nejen dlouhá, ale i klikatá a navíc plná nástrah. Vzmáhání Velkého bratra však sledují s nedůvěrou nejen národy tohoto regionu, ale jako by se ho zalekl i svět. Jak jinak si lze vysvětlit, že z více než sedmi miliard lidí, kteří na zemi žijí, se USA bojí pouze jediného člověka – Vladimira Putina. Alespoň tomu odpovídají jejich někdy odhodlané, jindy spíše zoufalé reakce.

Rusko přitom není natolik silné, jak si mnozí myslí, ani natolik špatné, jak je nezřídka prezentováno. Putinova „nebezpečnost“ tkví spíš v hozené rukavici USA, protože si přeje změnit světové uspořádání, které se vytvořilo po skončení studené války a jež je založené na autokracii Bílého domu, že vidí svět jinak než Západ, který se zamiloval do vlastní velikosti, že nabídl alternativu, jež si okamžitě získala z hlediska liberální demokracie nebezpečně velkou skupinu stoupenců.

Charismatický politik

Ohlédneme-li se na konec devadesátých let, jen málokdo by si pomyslel, že se z šedé myši původem z Petrohradu časem stane natolik charismatický politik, který nejen vydrží u moci skoro 20 let, ale podle časopisu Forbes bude již podruhé za sebou nejvlivnějším politikem světa. Putinovo tajemství spočívá v tom, že má smysl pro detaily ruské duše. Ví, po čem jeho lid touží. V první řadě po stabilitě a pak vzhledem k tomu, v jaké obrovské zemi žije, po posílení velikosti.

To evidentně pochopili i odpůrci Ruska, proto se nyní, poté co Putin díky „návratu“ Krymu, jenž připomíná slavnou minulost, umlčel i nepočetnou skupinu domácích odpůrců a v nejednom případě si je dokonce získal na svou stranu, snaží pomocí sankcí, snižování ceny ropy a oslabování rublu obrátit proti Putinovi Rusko nižších vrstev, které představuje základ jeho systému.

Na konci devadesátých let by si jen málokdo pomyslel, že se z šedé myši původem z Petrohradu časem stane natolik charismatický politik, že vydrží u moci skoro 20 let

A v důsledku toho, že se vláda musí soustředit nejen na své přežití, ale i na záchranu celé země, se jen dále odkládá strukturální transformace ekonomiky a snížení závislosti na exportu, což mělo být provedeno již dávno, a samozřejmě rovněž odpadá, v lepším případě se pouze pozastavuje, tolik potřebná technologická inovace a modernizace.

Stabilizovat zemi, která byla na pokraji rozpadu, se Kremlu počátkem nového tisíciletí podařilo v neposlední řadě díky vysokým cenám energií, čímž odstartoval hospodářský růst, po dlouhých letech nastalo několikanásobné zvýšení příjmů a Moskva u mnohých nebezpečně posílila svoji autoritu. Teď se však musí obejít i bez toho, což bude nelehký úkol.

Dlouhé klání

Jistě, kdo vyráží do války, musí být připraven na každou eventualitu. To mělo být Kremlu jasné, už když se rozhodl anektovat Krym. Dodejme, že byl donucen jednat a musel volit pouze mezi menším a větším zlem. Pro opatrného Putina to byla situace, jež je mu cizí, pro zásah však hovořilo kromě evidentních nebezpečí několik argumentů.

Putin přitom nebyl vůbec veden odporem vůči Západu, nýbrž tím, že je, řečeno slovy Henryho Kissingera, především vlastenec a nejvíce mu vadí, když se děje něco, co považuje za vměšování do vnitřních záležitostí Ruska. Bylo třeba jednat a Kreml se rozešel se zahraničněpolitickou linií, která měla vždy na zřeteli ochranu dobrých vztahů se Západem.

Moskva se pustila do dlouhého klání se spoustou tahů a otevřeným výsledkem, ve kterém už slavila dílčí vítězství, ale také prohrála bitvu

Tato vůle vyhovět nepřinesla očekávané výsledky a Západ na Rusko stále nepohlížel jako na rovnocenného partnera. Z tohoto hlediska nemohl Putin nic ztratit, ani pokud, symbolicky řečeno, mrštil o zeď šachovnicí Zbigniewa Brzezinského. Teorie tohoto zahraničněpolitického stratéga s cílem vytlačení a oslabení Ruska se ovšem rozjela i naostro a její důsledky vidíme den co den.

Moskva se pustila do dlouhého klání se spoustou tahů a otevřeným výsledkem, ve kterém už slavila dílčí vítězství, ale také prohrála bitvu. Válka však ještě zdaleka nekončí a Rusko může z toho konfliktu vyjít celé, jen pokud bude nadále jednat s rozvahou.

Nezbytná podmínka

Již teď je jasné, že z toho nevyvázne bez poskvrny, nicméně nenechá-li se ani za současné situace zatáhnout do ozbrojeného konfliktu, může se vyhnout hrozbě druhého Afghánistánu. K tomu je kromě Putinovy opatrnosti víc než dříve třeba dbát, kdy by mělo Rusko jednat pružně, kdy by mělo dělat kompromisy anebo naopak demonstrovat svou sílu.

Nezbytnou podmínkou, aby byl Putin i za rok již potřetí zvolen nejvlivnějším politikem světa, je, že bude kromě džuda dobrý i v šachu, a co je nejdůležitější, že neztratí sebekontrolu

Ruský prezident nemůže dělat nic jiného než dobře odhadovat situaci, neupouštět od své strategie asymetrických odpovědí a vést souboj jako dobrý džudista, jenž dokáže využít síly svého protivníka a obrátit ji proti němu. Tato taktika až dosud v zásadě fungovala, pomalu už by měl však také ukázat, jak se dokáže od svého protivníka odpoutat.

Do toho bude samozřejmě promlouvat i Západ, nicméně nezbytnou podmínkou, aby byl Putin i za rok již potřetí zvolen nejvlivnějším politikem světa, je, že bude kromě džuda dobrý i v šachu, a co je nejdůležitější, že neztratí sebekontrolu. Jedině tak může dát důstojnou odpověď svému největšímu rivalovi Baracku Obamovi, podle něhož se Kreml improvizováním propracoval k nacionalistické politice obrácené do minulosti.

Počet příspěvků: 57, poslední 24.12.2014 12:01 Zobrazuji posledních 57 příspěvků.