Ceska Pozice

Vladimir Putin používá jen sovětskou verzi paktu Ribbentrop-Molotov

Desítky let propagace ovlivnily myšlení občanů Sovětského svazu a natlačily do něho verzi dějin, již vytvořil Stalin, a ona tam stále je. Má ji v hlavě i současný ruský prezident Vladimir Putin. Jinou nezná, nečetl nikdy nic jiného, než co bylo sepsáno na základě Stalinova historického dogmatu.

Molotov podepisuje německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Za ním je vidět... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Molotov podepisuje německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Za ním je vidět... | foto: National Archives & Records Administration
Molotov podepisuje německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Za ním je vidět...

V souvislosti s 80. výročím podpisu paktu Ribbentrop-Molotov a vypuknutí druhé světové války vedlo ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace intenzivní propagandistickou kampaň zaměřenou na problematiku příčin a průběhu této války v letech 1939 až 1941. Jejím cílem bylo jednak rozmlžit povědomí o spoluzodpovědnosti Sovětského svazu a Stalina za vypuknutí druhé světové války, jednak zpětně legitimizovat metody, které sovětský diktátor využil k porobení několika evropských národů a vydrancování jejich území.

Generalissimem celé kampaně se stal Vladimir Putin, který 19. prosince na petrohradském setkání vůdců Společenství nezávislých států (SNS), jež sdružuje státy vzniklé z několika bývalých sovětských republik, pronesl bezprecedentní „historický projev“ o příčinách vypuknutí druhé světové války. Během následujících několika dní navázal na různá témata tohoto projevu ještě pětkrát.

Rezoluce Evropského parlamentu

Záminkou k vypracování tohoto elaborátu byla rezoluce Evropského parlamentu (EP) z 19. září 2019, která připomněla všeobecně známý fakt, že „že druhá světová válka, nejničivější válka v dějinách Evropy, byla zahájena v bezprostředním důsledku neblaze proslulé smlouvy mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem (SSSR) o neútočení z 23. srpna 1939, která je rovněž známá jako pakt Molotov-Ribbentrop, a jejích tajných protokolů, jejichž prostřednictvím si tyto dva totalitní režimy s celosvětovými dobyvatelskými ambicemi rozdělily Evropu na dvě zóny vlivu“.

Rezoluce Evropského parlamentu měla Putinovi připomenout, že kremelská propagační mašinérie a ruská diplomacie nebyly účinné a dnešní Evropu definují nejen připomínky zločinů třetí říše, ale i Sovětského svazu

Na postoji EP nebylo nic nového. V roce 2009 totiž vyhlásil 23. srpen za Evropský den památky obětí stalinismu a nacismu. Tento krok podpořilo Parlamentní shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a na základě toho si tento den připomínají i v USA a Kanadě.

Nová rezoluce EP vyzvala Evropskou komisi a Evropskou radu, aby slavnostní připomínka tohoto dne proběhla na evropské úrovni. Zároveň však evidentně měla Putinovi připomenout, že kremelská propagační mašinérie a ruská diplomacie nebyly účinné a dnešní Evropu definují nejen připomínky zločinů třetí říše, ale i Sovětského svazu.

Stalinovi Falzifikátoři dějin

V roce 1948 Stalin zareagoval na to, že Američané zveřejnili soubor dokumentů o sovětsko-německé spolupráci v letech 1939 až 1941 připravený na základě archivních materiálů třetí říše, které se jim dostaly do rukou, a osobně zredigoval propagandistickou brožuru Falzifikátoři dějin. Čtenáři se z ní mohli dozvědět, že pakt Ribbentrop-Molotov byl „prozřetelným rozhodnutím a moudrým krokem sovětské diplomacie, (který) do značné míry rozhodl o výsledku druhé světové války příznivém pro Sovětský svaz i všechny národy, které milují svobodu“.

Na základě Stalinovy brožury Falzifikátoři dějin vznikaly učebnice, školní osnovy, publicistika i pokyny pro tisk a propagandu v SSSR a jeho satelitních státech

Právě v tomto textu se poprvé objevila teze, že počátek války je nutné shledávat ve zradě, které se západní mocnosti dopustily na Československu během mnichovské krize, a také že cílem jejich politiky bylo nasměrovat Hitlerovu agresi na východ, proti mírumilovnému Sovětskému svazu. Na základě zmíněné Stalinovy brožury vznikaly učebnice, školní osnovy, publicistika i pokyny pro tisk a propagandu v SSSR a jeho satelitních státech.

Desítky let práce propagační mašinérie ovlivnily myšlení občanů Sovětského svazu a natlačily do něj verzi dějin, kterou vytvořil Stalin, a ona tam stále je. Má ji v hlavě i Putin. Žádnou jinou nezná, nečetl přece nikdy nic jiného než to, co bylo sepsáno na základě Stalinova historického dogmatu. A právě to se rozhodl převzít jako vlastní, putinovské dogma a prosadit jeho uplatňování na celém území Společenství nezávislých států (SNS).

Odpovědnost Francie a Velké Británie

Ve Falzifikátorech dějin Stalin v souvislosti s navázáním spolupráce s Hitlerem a jejich společným napadením Polska argumentoval ještě dál. Odpovědnost za vypuknutí druhé světové války svalil na demokratické státy Francii a Velkou Británii. Ve zvláštním dopise redakci Pravdy zveřejněném 30. listopadu 1939 vysvětloval, že třetí říše nezaútočila na Francii a Velkou Británii, nýbrž že to bylo naopak – Německo se stalo obětí útoku těchto dvou mocností.

Dopis upřesnil sdělení Vjačeslava Molotova, lidového komisaře pro zahraniční věci, který 31. října 1939 se na zasedání Nejvyššího sovětu vychloubal společným útokem třetí říše a SSSR, jemuž se podařilo docílit „rozbití Polska a rozpadu polského státu“, a to slovy, že „stačil jen krátký úder namířený proti Polsku, nejprve ze strany německé armády a následně armády sovětské, aby z toho zrůdného parchanta versailleské smlouvy nezbylo vůbec nic“.

Hitler odpovědnost za vypuknutí druhé světové války svalil na demokratické státy Francii a Velkou Británii. Ve zvláštním dopise redakci Pravdy zveřejněném 30. listopadu 1939 vysvětloval, že třetí říše nezaútočila na Francii a Velkou Británii, nýbrž že to bylo naopak – Německo se stalo obětí útoku těchto dvou mocností.

Molotov tehdy také oznámil, že boj s hitlerismem „nemá žádné opodstatnění“, neboť „ideologii hitlerismu lze stejně jako jakýkoli jiný ideologický systém buď uznat, nebo zpochybnit, nicméně je to otázka politického přesvědčení. Každý člověk ovšem pochopí, že ideologie se nedá zničit násilím, nelze s ní skoncovat válkou. Bylo by tudíž nejen nesmyslné, nýbrž přímo zločinné vést válku za zničení hitlerismu pod falešným praporem boje za demokracii.“

Toto sdělení nebylo v sovětském kontextu ničím novým. Už v roce 1935 Stalin na XVII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) dával najevo připravenost spolupracovat s Hitlerem na likvidaci versailleského uspořádání Evropy:

„Pochopitelně nám naprosto nejde o to, že bychom žasli nad fašistickým režimem v Německu. Tady však nejde o fašismus, už třeba jen z toho důvodu, že kupříkladu v Itálii nebyl pro SSSR překážkou, abychom s touto zemí navázali výborné vztahy. Nejde ani o údajnou změnu našeho postoje k versailleské smlouvě. My, kteří jsme zakusili ponížení brestlitevského míru, rozhodně nebudeme pět chvalozpěvy na počest versailleské smlouvy.“

Od historického k politickému revizionismu

Tirády proti versailleské dohodě pronášel už dříve Lenin. Pokouší-li se Putin svalit zodpovědnost za vypuknutí druhé světové války na versailleskou smlouvu a její obhájce, především Francii a Velkou Británii, ale také na Polsko, navazuje tím nejen na stalinskou politiku, jejímž cílem bylo zničit versailleský systém, ale také tím legitimizuje Hitlera a jeho kritiku versailleské smlouvy.

Putin není publicista, ale hlava státu, který provedl územní anexe. Historický revizionismus v jeho projevech se může přerodit v politický. Hitlerova a Stalinova agrese ve 20. století pro to skýtají řadu důkazů.

Připomeňme v této souvislosti, že Hitlerova argumentace o katastrofě, již pro Německo znamenala versailleská smlouva a vedla k vypuknutí druhé světové války, byla odmítnuta a odsouzena norimberským tribunálem jako zločinná a SSSR se pod tento rozsudek podepsal.

V prohlášení polského ministerstva zahraničních věcí 21. prosince 2019 se oprávněně upozorňuje, že některé výroky ruského prezidenta mohou být v rozporu s mezinárodněprávními závazky Ruska. Putin není publicista, ale hlava státu, který provedl územní anexe. Historický revizionismus v jeho projevech se může přerodit v politický. Hitlerova a Stalinova agrese ve 20. století pro to skýtají řadu důkazů.

Utajený zápis

Aby umocnil dojem ze svého projevu pro lídry zemí SNS, mával Putin dokumenty, které mu přinesli z archivů. Všechny, které zmínil, jsou historikům dobře známé. Byl mezi nimi zápis z rozhovoru polského velvyslance v Berlíně Józefa Lipského s Hitlerem 20. září 1938, o němž se ví už od padesátých let. Lipski si do svého hlášení zapsal sarkastický komentář o Hitlerově pomníku ve Varšavě, který při rozhovoru s kancléřem pronesl v souvislosti s jeho novými nápady ohledně židovské emigrace z Evropy.

Putin tuto poznámku využil k nechutnému útoku na diplomata a obvinil ho z antisemitismu. Celá tato záležitost by si zasloužila zvláštní pojednání, ale s ohledem na postoj SSSR k holokaustu, kdy Stalin nepodnikl žádný krok, aby mu zabránil, je nutné považovat za mimořádnou hanebnost. V létě 1944 se Rudá armáda zastavila za Vislou a vyčkávala, až dohoří trosky zničené Varšavy, zatímco Němci „likvidovali“ ghetto v Lodži a zplynovali při tom 70 tisíc lidí.

Putinův projev by byl pro historiky zajímavější, kdyby býval zveřejnil něco, co ještě neznají, například zápis rozhovoru lidového komisaře pro zahraniční věci Maxima Litvinova s německým velvyslancem Friedrichem-Wernerem von der Schulenburg 22. srpna 1938

Putinův projev by byl pro historiky zajímavější, kdyby býval zveřejnil něco, co ještě neznají, například zápis rozhovoru lidového komisaře pro zahraniční věci Maxima Litvinova s německým velvyslancem Friedrichem-Wernerem von der Schulenburg 22. srpna 1938. Průběh tohoto jednání znají historici pouze z německého záznamu publikovaného před několika desetiletími v souboru německých diplomatických dokumentů (Akten zur Deutschen Auswärtigen Politik).

V ediční řadě sovětských diplomatických dokumentů (Dokumenty vněšnej politiky SSSR) však ve svazku XXII obsahujícím rok 1938 a vydaném v roce 1977 sovětský zápis z uvedeného rozhovoru chybí. Není tam ani zmínka o tom, že toho dne Litvinov Schulenburgovi oznámil, jak čteme v německém zápise, že Sovětský svaz nenese žádnou zodpovědnost za vznik Československa, neúčastnil se versailleské konference, a kdyby bylo Německo v budoucnu demokratickým státem, postoj SSSR k německým nárokům by musel být zcela jiný.

Takto „Sověti vždy hájili právo národů na sebeurčení“. Byl to jasný signál, že Moskva je za odpovídající cenu ochotna zanechat „pomoci“ Československu. Je škoda, že se ruský prezident Putin neodhodlal doplnit naši nedostatečnou znalost, zejména když si německá diplomacie vyložila tento rozhovor jako sondování Sovětů, nakolik je Hitler připraven navázat se Stalinem spolupráci na likvidaci versailleského systému.

Manipulace s Daladierem

Putin věnoval mnoho času hlášení sovětského diplomatického zástupce v Paříži Jakova Surice 25. května 1938 z jeho rozhovoru s francouzským premiérem Édouardem Daladierem, který mu referoval o postoji Polska k Francii, SSSR a Československu údajně na základě svého předchozího rozhovoru s polským velvyslancem v Paříži Juliuszem Łukasiewiczem.

Francouzský premiér prý velvyslanci položil několik otázek včetně té, zda Polsko pustí přes své území sovětskou armádu přemisťující se na pomoc Československu nebo alespoň povolí přelet sovětského letectva, zeptal se však také, zda Polsko přijde Francii na pomoc, kdyby na ni Německo zaútočilo v reakci na to, že by Francie dostála svým spojeneckým závazkům vůči Československu. Daladier dle Surice tvrdil, že na všechny zmíněné otázky mu Łukaszewicz odpověděl ne. Daladier mu proto sdělil, že Francie nevěří v loajalitu Polska, a nejen nemá jistotu, zda by Francii přišlo na pomoc, ale ani že nezaútočí na Československo ze zálohy.

Šéf polského ministerstva zahraničí Józef Beck nadiktoval příslušné prohlášení 24. května, ale polský velvyslanec v Paříži Juliusz Łukaszewicz informoval o stanovisku polské vlády až 26. května. Francouzský premiér Édouard Daladier tedy nemohl už o den dříve referovat Suricovi o polském postoji, neboť jej Francie ještě neznala. Mohl však vyslovit na toto téma určité spekulace.

„Svědčí to,“ shrnul Putin v Petrohradě, „že Sovětský svaz byl připraven poskytnout pomoc Československu, k jehož přepadení se Německo chystalo. V dohodě mezi Sovětským svazem a Francií však stálo, že Sovětský svaz podnikne kroky, pouze pokud svým závazkům vůči Československu dostojí i Francie. Francie však podmínila svou pomoc podporou Polska. To ale poskytnout podporu odmítlo.“

Celá věc je poněkud groteskní a mohla by posloužit na univerzitním semináři historické metodologie jako ukázka chyb, jichž se může nezkušený adept dějepisectví dopustit při studiu dokumentů. Za prvé, Daladier od 10. dubna 1938, kdy se ujal své funkce, s Juliuszem Łukasiewiczem do 25. května vůbec nemluvil. Polský velvyslanec se však mezitím dvakrát sešel s francouzským ministrem zahraničních věcí Georgesem-Étiennem Bonnetem.

Za druhé, byl to právě šéf francouzské diplomacie, kdo požádal 1. května polského diplomata o vysvětlení postoje Varšavy, a jak chápe své závazky vůči Francii v souvislosti s krizí kolem Československa. Šéf polského ministerstva zahraničí Józef Beck nadiktoval příslušné prohlášení 24. května, ale Łukaszewicz informoval o stanovisku polské vlády až 26. května. Daladier tedy nemohl už o den dříve referovat Suricovi o polském postoji, neboť jej Francie ještě neznala. Mohl však vyslovit na toto téma určité spekulace.

Nedbalost kremelských „odborníků“

Ve svém prohlášení Polsko potvrdilo připravenost dostát svým závazkům vůči Francii, pokud se rozhodne bránit versailleský systém vojensky. Beck tedy potvrdil polské stanovisko, jež bylo sděleno Francii už 7. března 1936, kdy Němci remilitarizovali Porýní. Beck také doporučil francouzské straně sdělit, že Polsko není vázáno žádnými spojeneckými smlouvami s Československem ani se SSSR, s nímž ho spojuje pouze pakt o neútočení z roku 1932. A také, že širší ozbrojený konflikt kolem Československa by změnil situaci, a bylo by pak třeba polskou politiku nově definovat.

Z toho vyplývá, že postoj Polska v květnu 1938 byl jiný než v Suricově hlášení, a závěry, které z toho vyvozoval Putin, jsou chybné. Navíc je nutné dodat, že na přelomu května a června 1938 se považovalo za vyloučené, že by se Hitler odhodlal k ozbrojenému řešení sudetské krize, ani se nebralo v úvahu, že by Československo odevzdalo Sudety Německu.

Putin ani tolik nezmanipuloval dějiny, jako udělal školáckou metodologickou chybu – uvěřil sovětskému hlášení plnému omylů, aniž by ho konfrontoval s jinými prameny. Buď se tedy jeho projev připravoval ve spěchu, nebo se neobklopil dostatečně kompetentními lidmi.

Putin tudíž ani tolik nezmanipuloval dějiny, jako udělal školáckou metodologickou chybu – uvěřil sovětskému hlášení plnému omylů, aniž by ho konfrontoval s jinými prameny. Buď se tedy jeho projev připravoval ve spěchu, nebo se neobklopil dostatečně kompetentními lidmi.

V otázce sudetských Němců zastávalo Polsko od roku 1937 postoj, že pokud by nastaly nějaké změny v právním postavení Němců v Československu, pak by měla polská menšina, především v těšínském Slezsku (Záolší), získat stejná práva. Polsko samotné však v tomto ohledu žádné vlastní kroky nepodnikalo. S tímto postojem souhlasily všechny státy zapojené do řešení problematiky sudetských Němců. Akceptovala ji pod nátlakem i vláda v Praze.

Způsobilo to, že když byla v září 1938 v Mnichově odsouhlasena změna hranic Československa a připojení Sudet k Německu, otevřelo to cestu k územním změnám v těšínském Slezsku a k naplnění územních požadavků Maďarska (jižní Slovensko a Podkarpatská Rus).

Důsledky velké čistky

V září 1938 Polsko lavírovalo mezi Francií a Německem a chytilo se do pasti. Hitler si pod hrozbou války vymohl na Francii a Velké Británii ústupky, které jejich naplnění žádaly po československé vládě. Polsko se drželo zásady rovných práv pro všechny menšiny, neslo se s proudem a přiživilo se na Hitlerově politice. Územní zisk na úkor Československa Varšavu neposílil.

Naopak, znamenal pro Polsko nové hrozby v podobě zahájení diskuse s Hitlerem o komplexním řešení polsko-německých problémů, a to v podmínkách politické izolace, v níž se Varšava po obsazení československé části těšínského Slezska ocitla. V izolaci se však ocitl i Sovětský svaz, který bolestivě pocítil svůj nedostatečný mezinárodní kredit.

Československá krize se časově překrývala s takzvanou velkou čistkou v SSSR, v jejímž důsledku bylo represemi postiženo několik set tisíc obyvatel země a několik desítek tisíc důstojníků Rudé armády bylo zastřeleno. Z tohoto důvodu v roce 1938 nikdo nevěřil, že SSSR disponuje vojenským potenciálem, který by mu umožnil pomoci Československu.

Československá krize se časově překrývala s takzvanou velkou čistkou v SSSR, v jejímž důsledku bylo represemi postiženo několik set tisíc obyvatel země a několik desítek tisíc důstojníků Rudé armády bylo zastřeleno. Z tohoto důvodu v roce 1938 nikdo nevěřil, že SSSR disponuje vojenským potenciálem, který by mu umožnil pomoci Československu.

Jeho prezident Edvard Beneš dospěl k závěru, že „následkem čistek přestala být Rudá armáda schopná efektivního zásahu na Západě“. Německý vojenský atašé generál Ernst Köstring byl přesvědčen, že tato armáda „přišla o svou akceschopnost“, jeho zástupce plukovník Hans Krebs soudil, že „Rusko bude potřebovat 20 let, aby její důstojnictvo dosáhlo předchozí úrovně“.

Po skončení války byl maršál Georgij Žukov přesvědčen, že „represe třicátých let zrodily náš obrat v roce 1941“, oproti tomu maršál Ivan Bagramjan, který jen zázrakem vlnu represí přežil, vzpomínal: „Když se mi v paměti vybaví krutá stalinská zvůle, masové represe, včetně těch u nás v armádě, nebo vyhlazení kohorty slavných hrdinů ruské občanské války… chovám ke Stalinovi jediný cit – opovržení.“

Mnichov přitěžuje všem

Říká-li se dnes, že pod každým železničním pražcem v Rusku leží lidské pozůstatky a každá rodina při stalinských represích o někoho přišla, je třeba mít na paměti, že je to stále týž Stalin jako ten, který nabízel Československu „pomoc“ a jehož armády žádný ze sousedů nechtěl pustit na své území. Proto v únoru 1939 lotyšský místopředseda vlády generál Janis Balodis komentoval mnichovskou dohodu tak, že o vpuštění sovětských vojsk nemůže být ani řeč, neboť by se jich „už nedokázali zbavit“.

A estonský ministr zahraničních věcí Karl Selter soudil, že „měsíc sovětské okupace je horší než čtyři roky okupace německé“. Podobný názor měly elity všech sousedních států SSSR. Pakt Ribbentrop-Molotov a osudy Polska i pobaltských zemí po druhé světové válce ukazují, že se nemýlily. SSSR byl považován za barbarský stát prakticky v celé Evropě. Jak jinak totiž nazvat zemi, jejíž mocní odsuzují vlastní obyvatelstvo k hladovění, trápí je v pracovních táborech a nechávají zastřelit?

Mnichovská konference je vděčným tématem k historickým manipulacím, protože její interpretace vyžaduje zevrubnou znalost tématu. Navíc se kolem ní vyrojilo nesmírně mnoho mýtů a politických analogií. Manipulovat s touto historickou událostí je o to snazší, že žádný ze zúčastněných států nemá důvod k hrdosti, pokud jde o politický postoj, který tehdy k Hitlerovi a jeho požadavkům vůči Československu uplatnil.

Právě z tohoto důvodu se Polsko podobně jako většina ostatních států domnívalo, že zapojení SSSR do evropských bezpečnostních otázek může vyvolat nové hrozby. Nejen proto, že Hitler až do uzavření paktu Ribbentrop-Molotov hlásal, že komunismus je jeho úhlavní nepřítel, a využil ratifikaci francouzsko-sovětského spojenectví v roce 1936 jako záminku k remilitarizaci Porýní, ale i proto, že SSSR nebyl srovnatelným aktérem mezinárodních vztahů jako jiné země. Byla to agresivní, krvavá a nehumánní totalitní diktatura, jež usilovala o expanzi a porobení co nejvíce národů.

Mnichovská konference je vděčným tématem k historickým manipulacím, protože její interpretace vyžaduje zevrubnou znalost tématu. Navíc se kolem ní vyrojilo nesmírně mnoho mýtů a politických analogií. Stala se trochu symbolem ústupků agresorovi nebo opožděné aktivity k jeho zastavení. Manipulovat s touto historickou událostí je o to snazší, že žádný ze zúčastněných států nemá důvod k hrdosti, pokud jde o politický postoj, který tehdy k Hitlerovi a jeho požadavkům vůči Československu uplatnil.

Týká se to i Polska a v tomto ohledu je třeba připomenout prezidenta Lecha Kaczyńského, který před deseti lety na Westerplatte prohlásil: „To, že se Polsko připojilo k dělení, respektive k územnímu okrojení tehdejšího Československa, byla nejen chyba, ale i hřích. A my v Polsku se dokážeme k tomuto hříchu přiznat a nehledat pro něj ospravedlnění.“ Svět stále čeká, až zazní podobná slova i od ruského vůdce. Už dnes je zřejmé, že se do historie lidstva zapíší pozitivně.

Dělení východní Evropy

  • Dne 23. srpna 1939 německý ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop a sovětský lidový komisař pro zahraniční věci Vjačeslav Molotov podepsali v Moskvě pakt o neútočení.
  • Mimo to si oba státy v tajném protokolu rozdělily sféry vlivu ve východní Evropě. Sovětům měly připadnout rumunská Besarábie, Lotyšsko, Estonsko a Finsko.
  • Sféry vlivu měla dělit severní a východní hranice Litvy a na území Polska toky řek Narev, Visla a San.
  • Dne 28. září 1939, již po porážce Polska, byly hranice upraveny – Litva nakonec připadla Sovětskému svazu celá a hranice na polském území byla posunuta na tok řeky Bug.
  • V červnu 1940 Moskva inkorporovala Estonsko, Lotyšsko, Litvu a také Besarábii a severní Bukovinu. Pouze Finsko ubránilo svou suverenitu.

Článek původně zveřejnil 8. ledna 2020 deník Gazeta Wyborcza. Z polštiny přeložil Martin Veselka.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.