Už když se Vladimír Franz prvně vyjádřil ke své prezidentské kandidatuře (učinil tak 23. července pro ČESKOU POZICI), glosoval to editorský kolega následovně: „Bude to mít v médiích nesnadné; odpovídá příliš složitě.“ Místo mediálně jasné odpovědi typu „Ano, budu kandidovat a dokážu to“ nám totiž profesor Franz zaslal esemesku o šesti dílech, jež neobsahovala ANO, nýbrž úvahu nad životní cestou k tomuto rozhodnutí, zodpovědné zvažování pro a proti...
Na editorskou doušku jsem si vzpomněl opakovaně. Naposledy v pátek, když televize Prima vysílala další díl Show Jana Krause. Po expremiéru Janu Fischerovi, jenž je až příliš šedým kandidátem, si moderátor pozval uchazeče „modrého“. Kolem modré pleti se točila i velká část rozhovoru, což je sice při Franzově „designu“, jak pravil Kraus, pochopitelné, ale pomáhat si citacemi Blesku, že váš host „vypadá jako mimozemšťan“ nebo „holínky“, není úplně košer. Ale nešť, je to show a dopady své modrosti nechť si Franz užije.
Co je pozoruhodnější – a vyniká zejména ve spojitosti s tímto hostem –, je způsob, jakým Kraus vede své rozhovory. Jejich cílem není představit hosta, jaký je, ale vyniknout sám o sobě coby třeskutě vtipný chlapík (což Kraus opravdu je). Poté, co dokumentaristka Olga Špátová v minulém díle odvážně vytkla Krausovi, že „vám vůbec nejde o hosta“, si to už asi vzal trochu k srdci, neskákal Franzovi tolik do řeči jako Fischerovi, ale vyloženě si vynucoval krátké, břitké – „televizní“ – odpovědi. A takové Franz (zatím) neumí.
Prezident pro vizuální století?
Zůstaňme u otázky povinně-tetovací. Kraus se tázal: „Nešlo by to sundat?“ A profesor AMU mu odvětil: „Učinil jsem rozhodnutí, a jsem schopen jej unést. Musím si za něčím stát... Vždyť 21. století bude stoletím vizuálním,“ říkal Franz s tím, že na to, jak má prezident vypadat, nemáme manuál. Ale s ohledem na televizní formát i hostitele nemohl rozvinout svůj řečnický um ani přehled.
Omezí Panama kvůli tetování dovoz wolframu?
V témže týdnu, 17. září, se v Olomouci konalo jiné interview – s týmž hostem. V roli tazatele byl v tamním Divadle hudby tentokráte David Hrbek (je mimo jiné autorem zábavné knížky Šumný Vávra, tedy velkolepého knižního rozhovoru s Davidem Vávrou, který je svěží, trochu i švihlý, ale nabízí to, co čekáte: obsažné odpovědi zpovídaného, nikoliv exhibici toho, jenž by měl z povahy věci spíše naslouchat). I Hrbek se ptal na kérky, ovšem nechává Franze, jenž udrží v mysli i celou operní skladbu, řádně rozhovořit.
„Body-art je umění staré jak lidstvo samo. Dobrá, není to tady asi úplně zvykem... Ale jde o to, prosím vás, že je to rozhodnutí. Je to stejné, jako když se rozhodnete dělat operu – na každých pár taktech máte rozcestí, kde vede pět cestiček, jež vám ovlivní, jak to bude vypadat za dvacet minut. A tak dále. Je to rozhodnutí trvalé, a člověk by je měl i unést. A zároveň je to rozhodnutí mé; já se tím nedotýkám práv či svobod jiných, neukládám tím nikomu o život, čili je to má věc, ale je to i věc rozšiřování tolerančního horizontu,“ říká Franz, který je tu klidnější, pak i vtipný a hovořící o tom, že se kvůli jeho modři ve tváři nemusíme obávat, že by nám „Panama přestala dodávat wolfram“.
O jednotě existenciálního gesamtkunstwerku
Takový je pravý Franz. Má nevídaný smysl pro humor a příměry, že člověk žasne; když má tedy prostor odpovídat. Mluvím o své osobní zkušenosti, společně jsme připravili několik interview: v týdeníku Euro, pro ČESKOU POZICI, ale i pro cestopisný magazín Koktejl. V něm padla i logická otázka, zda jej na Novém Zélandu (byl na něm ještě před svým tetováním) zaujalo maorské lícní zdobení moko.
„Přiznám se, že moko moc ne. Navíc Maorové jsou už normální civilizovaní obyvatelé Commonwealthu a obecná představa o nich je stejná jako (o Češích) ve filmu Adéla ještě nevečeřela, kdy Nick Carter vystoupil z vlaku, měl dudy a vydrovku na hlavě a počítal s tím, že bude v Praze maskovaný,“ smál se Franz.
„Tetování jako existenciální body-art budí u mnoha lidí, kteří se považují za liberály a ,postmoderní avantgardisty‘, odpor až otevřeně rasistický“A naposledy k tatuáži. V mé knize o dějinách tetování se ke své volbě vyjádřil Franz jasně: „Považuji za danost, že člověk má právo na estetické sebeurčení. Může si tedy zvolit barvu své kůže. Tetování jako existenciální body-art budí u mnoha lidí, kteří se považují za liberály a ,postmoderní avantgardisty‘, odpor až otevřeně rasistický, mohu-li to tak říci. Děsí je závazek a tíha této volby... Své tetování chápu jako neodvolatelnou a ultimativní součást mé tvorby a života coby jednoty existenciálního gesamtkunstwerku.“
Bylo by na čase přestat se Vladimíra Franze ptát, proč, jak a kde všude je modrý, ba tyrkysový, a klást zajímavější otázky. A nechat jej odpovídat v souvětích, ne holých větách, neboť ačkoliv je Franz člověkem nadmíru vizuálním, není osobou doby televizní.
