Lidovky.cz

Vláda fauluje. Její zákon cestu k referendu neotevře, ale zatarasí.

Evropa

  4:45

Vládě zřejmě nevadí, že tímto chytráckým návrhem zákona dost možná ještě více posílí ve veřejnosti dojem, že je slabá v kramflících.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Byla to událost, ne že ne, když ve středu 28. března Nečasův kabinet schválil návrh ústavního zákona o obecném referendu. Nevyvolala však náležitou pozornost. Předchozích 20 pokusů, z nichž většinu měla od roku 1993 „na svědomí“ ČSSD, bylo neúspěšných kvůli odporu pravicových stran, programově zejména ODS.

Občanští demokraté argumentovali tím, že zastupitelskou demokracii by referendum jako nástroj přímé demokracie oslabilo. Volení zástupci lidu by totiž byli v pokušení uhýbat před odpovědností vyplývající z jejich mandátu tím, že by se schovávali za „vůli lidu“ vyjadřovanou v referendech. Proto a s ohledem na silné a nepomíjitelné postavení ODS v našem politickém systému zůstával článek 2) odstavec 2) Ústavy, konstatující, že „ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“, na celostátní úrovni nenaplněn.

Programové prohlášení

Jediné celostátní referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii se konalo v červnu 2003 na základě ústavního zákona „na jedno použití“. A představou ODS bylo, že jako jednorázová budou organizována i případná další referenda. Po květnových volbách do sněmovny v roce 2010 se však situace změnila.

ODS poprvé od roku 1992 neměla ve vládě, jíž se účastnila, většinu a při formulování koaličního a vládního programu musela přistoupit v dosud nebývalé míře na požadavky svých partnerů. Pod tlakem Věcí veřejných, jež pro přímou demokracii plédují, se v koaliční smlouvě a následně v programovém prohlášení Nečasovy vlády objevil závazek zpracovat návrh ústavních zákonů, jež umožní přímou volbu prezidenta a uspořádání obecného referenda.

Příslušná formulace programového prohlášení stojí za ocitování, neboť v letních srpnových dnech 2010 měla většina normálních lidí asi jiné „chutě“ než četbu suchopárného dokumentu:

„Vláda zpracuje návrh novely Ústavy, která umožní přímou volbu prezidenta, a návrh ústavního zákona o podmínkách vyhlášení a průběhu referenda založeného na těchto principech: pokud nejméně 250 000 občanů dá návrh na uskutečnění referenda v konkrétní otázce, má vláda povinnost předložit Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR návrh ústavního zákona o konkrétní navržené otázce nejpozději do 90 dnů ode dne doručení návrhu vládě, přičemž bude stanoven výčet otázek, o kterých nelze referendum konat,“

čteme na straně 21 oficiální verze programového prohlášení Nečasovy vlády.

„Měkké“ podmínky

Supervize Poslanecké sněmovny nad výsledkem referenda, která snad nejvíc popouzí ve vládním návrhu ústavního zákona o obecném referendu, tedy odpovídá původnímu zadání. V této souvislosti byl opravdu trefný výrok Petra Nečase 28. března na brífinku po zasedání vlády: „Zákon byl předložen, aby byl schválen a abychom si tím udělali čárku splnění ve vládním programovém prohlášení“. Pogratulujme panu premiérovi, neboť jen málokdy bývá politik stejně upřímně otevřený.

Pokud by parlament ústavní zákon přijal, což je „z říše snů“, obecné referendum bychom v Ústavě měliA zároveň jako bychom ho tam neměli.

Pokud by Parlament ČR tento ústavní zákon přijal, což je, řečeno oblíbeným souslovím našeho pana prezidenta, „z říše snů“, obecné referendum bychom v Ústavě měli. A zároveň jako bychom ho tam neměli. Maličko, zříš mě, maličko, neuzříš mě… Faktické provedení referenda by umožnila snad jen unikátní konjunkce planet a jeden větší zázrak k tomu.

Teď ale opět vážně! Aby mohlo být referendum podle vládního návrhu zákona vyhlášeno, muselo by o to požádat peticí alespoň 250 tisíc občanů starších 18 let. Zároveň by se museli shodnout na konkrétní otázce pro referendum, na níž lze odpovědět jednoznačně ano, či ne. Se svým návrhem, tedy s peticí a zformulovanou otázkou, by se pak obrátili na vládu.

Až potud jsou podmínky „měkké“. Například Slovensko se zhruba polovičním počtem oprávněných voličů, než kolik jich je v ČR, vyžaduje petici 350 tisíc občanů. Prezident republiky v takovém případě, anebo když se na tom usnese Národní rada (parlament) Slovenské republiky, referendum vyhlásí.

Přísnost na lid

Nečasova vláda se rozhodla být na „svůj lid“ mnohem přísnější. Poté, co návrh podložený peticí a zformulovanou otázkou obdrží vláda ČR, je povinna do 60 dnů předložit Poslanecké sněmovně návrh zákona o otázce navržené petenty pro celostátní referendum. Otázka, jak už bylo řečeno, musí být konkrétní.

Procedurální cesta od petice k obecnému referendu je natolik „zarubaná“, že podle tohoto zákona téměř jistě na žádné nedojdeVláda však může učinit i něco jiného – podat k Ústavnímu soudu (ÚS) návrh, aby posoudil, zda otázka odpovídá kritériím stanoveným zákonem o referendu. Zjistí-li ÚS nesoulad, do sněmovny už návrh nejde a žádné referendum se konat nebude. Návrh k ÚS o posouzení souladu otázky pro celostátní referendum může ovšem podat i Poslanecká sněmovna a Senát.

Uvědomíme-li si, že v obou komorách parlamentu má obecné referendum principiální odpůrce, a přidáme-li k tomu až trojí možné podání – vlády, sněmovny a Senátu – k ÚS a jeho nikoli bleskové rozhodování, schvalování zákona o otázce pro referendum může být během doslova maratónským. Buďme však na chvíli optimisté a představme si, že vláda ani žádná z parlamentních komor se na ÚS neobrátily a zákon o otázce pro referendum se ocitne na pultech poslanců a senátorů.

Vládní koalice versus opozice

Svou povahou je to volební zákon, pro jehož schvalování platí zvláštní režim daný článkem 40 Ústavy. Takový zákon musí schválit sněmovna i Senát ve stejném znění. Čili bez toho, aby jej například Senát vrátil dolní komoře s připomínkami anebo aby dolní komora Senát přehlasovala „stojedničkovou“ většinou. A protože poslancům „jejich“ strany nemohou přikázat, jak mají hlasovat, referendum mohou zhatit jednotlivci i „svým“ stranickým centrálám navzdory.

Požadovaná příliš vysoká účast „zabíjí“ většinu místních referend a znehodnotila by patrně i referendum celostátníPremiér Nečas se vysvětlením, že „poslanci by to museli odůvodnit svým voličům“, ani nesnažil budit dojem, že návrh zákona je vágní a jen formální. ČSSD a KSČM jej totiž ve sněmovně propustí prvním čtením, ale ve druhém uplatní pozměňovací návrhy, jež budou nepřijatelné pro strany vládní koalice stejně jako jejich návrh ústavního zákona o obecném referendu pro opozici. Ta o něm ostatně hovoří jako o návrhu zákona o vládním referendu, a co si budeme nalhávat, není daleko od pravdy.

Procedurální cesta od petice k obecnému referendu je natolik „zarubaná“, že podle tohoto zákona téměř jistě na žádné nedojde. I kdybych se však mýlil a prezident republiky mohl jednoho dne obecné referendum vyhlásit, muselo by se ho zúčastnit nejméně 50 procent oprávněných voličů, z nichž by nejméně 50 plus jedno procento muselo odpovědět ano.

Dvě okolnosti

Požadovaná příliš vysoká účast „zabíjí“ většinu místních referend a znehodnotila by patrně i referendum celostátní. Mimochodem v textu návrhu zákona bylo kvórum 35 procent, ale hádejte, která koaliční strana ho pro jistotu ještě zvýšila? Dosáhnout víc než 50procentní účasti by snad bylo možné za dvou okolností.

Za prvé kdyby referenda byla jako ve Švýcarsku historickou součástí našeho veřejného života a občané považovali za svou povinnost zaujímat v nich angažovaný názor v záležitostech, jež se jich týkají. Jedno ani druhé u nás neplatí. Naše historická zkušenost je jiná! Málo se ví, že již ústavní listina Republiky československé z února 1920 počítala se zavedením obecného referenda, ale vládní návrh zákona o něm poté odmítlo Národní shromáždění přijmout. Inu byl to „stát stran“, a ty si pohlídaly, aby se „moc všeho lidu“ uskutečňovala kontrolovaně, pokud možno jen jejich prostřednictvím.

Za druhé, otázka položená v referendu by musela být kruciální povahy, aby pohnula občany k vysoké účasti. Když byla vicepremiérka Karolína Peake (Věci veřejné) v Radiožurnálu dotázána, „k čemu byste chtěla vypsat referendum, k čemu by to šlo?“, moderátorovi Janu Pokornému odpověděla: „Teď musím říci, že teď jste mě trošku zaskočil. Nenapadá mě teďka konkrétní otázka vzhledem k tomu, že mám možnost navrhovat jednotlivé věci přímo v normálním legislativním procesu.“

Jen tím to asi nebude, vážená paní vicepremiérko! Jeden z vašich vládních kolegů si sice vybavil případné referendum o našem přistoupení k euru, ale pak už nikdo nic jiného. Proč že tak malá invence?

Výkonnou moc nedáme

Kromě odpovědi na otázku „souhlasíte s tím, že Slunce vychází ráno a zapadá večer“, obecného referenda made in Nečasova vláda bychom stěží k něčemu využiliS invencí bude třeba všechno v pořádku, leč s vládní předlohou zákona o obecném referendu není. Ta totiž stanoví deset „tabu“, kam otázka pro celostátní referendum nesmí směřovat. Samozřejmé je to v případě změn podstatných náležitostí demokratického právního státu a zásahů do základního fungování státu, u porušování ústavně zaručených práv a svobod, u rozhodnutí, která se dotýkají našich mezinárodních závazků, dále úpravy a správy daní a poplatků nebo do ustanovování jednotlivých osob do funkcí a jejich odvolávání anebo bezpečnosti státu. Tady by byl „hlas lidu“ nekompetentní, a kdyby například snížil daně, mohl by způsobit státní bankrot.

Pokud však jsou zároveň v referendu vyloučeny otázky zasahující do řízení, v němž je rozhodováno o právech a povinnostech osob, anebo do výkonu moci ústavodárné nebo zákonodárné či do působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu, pak jednoho napadne, že kromě odpovědi na otázku „souhlasíte s tím, že Slunce vychází ráno a zapadá večer“, obecného referenda made in Nečasova vláda bychom stěží k něčemu využili.

Shrnuto, vládní návrh ústavního zákona o obecném referendu je zákonem, jak referendu zamezit. Bylo by čestnější říct to občanům otevřeně, než si z nich za jejich peníze dělat blázny. Vládě, zdá se, nevadí, že tímto chytráckým návrhem zákona o neuskutečnitelném referendu dost možná ještě více posílí ve veřejnosti dojem, že je slabá v kramflecích, bojí-li se tak nápadně postoupit nezprostředkovaně kousek své výkonné moci občanům této země.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.