Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Vizionářští spisovatelé a filmaři jsou často mimo, ale občas se trefí

  11:11
V mnoha aspektech se moderní život až překvapivě podobá utopiím, jak je před desítkami let popsali otcové žánru sci-fi. Zajímavé je, kde se netrefili – i pokud se na svých vizích v zásadě shodli. Nejlepším příkladem jsou létající auta.

umela inteligence foto: Richard Cortés, Česká pozice

V obývacím pokoji zpívaly hodiny: Tik tak, tik tak, sedm – vstát, sedm – vstát, jako by měly strach, že nikdo nevstane. V kuchyni zasyčela kamna a z jejich teplých útrob vyklouzlo osm nádherně opečených topinek, osm smažených vajec, šestnáct plátků slaniny, dvě kávy a dvě sklenice přihřátého mléka. „Dnes je čtvrtého srpna dva tisíce dvacet šest,“ ozval se jiný hlas z kuchyňského stropu. „Pan Featherstone má dnes narozeniny. Tilita slaví výročí svatby. Dnes je splatná pojistka a účet za vodu, plyn a elektřinu.“ Povětrnostní budka u vchodu tiše prozpěvovala: „Prší, prší, obuj se do galoší.“

Venku se ozvalo zazvonění z garáže, vrata se otevřela a objevil se připravený vůz. Čekal hezkou chvíli a pak se vrata zase zatáhla. V osm třicet byla vejce vysmahlá a topinky jako kámen. Aluminiová podběračka je seškrabala do výlevky, v níž zavířila horká voda a smetla je do kovového jícnu, který je pohltil a spláchl do vzdáleného moře. Špinavé nádobí bylo naskládáno do mycího stroje a ve chvíli se vynořilo suché a nablýskané.

Z doupat ve stěnách vyrazili droboučcí roboti-myšky. Pokoje se hemžily malými čističi z gumy a kovu. Vrážely do židlí, vířily kartáčkovýma nožkama, prohrabávaly se tkanivem koberců a pozorně do sebe nasávaly každé zrníčko prachu. Potom, jako nějací tajemní nájezdníci, zmizely zase ve svých norách. Jejich růžové elektrické oči pohasly. Dům byl čistý. Četli jsme věcný, realistický, byť trochu stylizovaný popis současné chytré domácnosti? Ale kdeže.

Personalizovaná reklama

Znalci klasických děl světové literatury předchozí řádky nejspíš poznali – pocházejí z Marťanské kroniky amerického spisovatele Raye Bradburyho (1920–2012), z jedné z nejkrásnějších sci-fi knih všech dob. Neuvěřitelné je, že příběh (který ve skutečnosti není oslavou moderní techniky, ale varováním před válečnou apokalypsou) vznikl už v roce 1950, tedy před 70 lety. Z popisovaných přístrojů v té době existovala snad jen myčka nádobí, ovšem jen ve formě excentrických patentů, rozhodně ne jako běžná součást domácnosti. V ostatních případech šlo o ryzí vizionářství.

Dnes, šest let před rokem, do nějž Bradbury příběh umístil, něco podobného najdeme v každé druhé lépe vybavené domácnosti. Pravda, místo povětrnostní budky máme meteostanice, jež sice většinou nezpívají (byť by to zvládly), zato podle venkovního počasí běžně dovedou nastavit teplotu v celém domě, zatáhnout nebo roztáhnout žaluzie, případně třeba spustit automatické zalévání zahrady. Robotické vysavače vypadají spíš jako přerostlí brouci než jako myšky, ale jejich funkci popsal Bradbury přesně, včetně toho, že se po práci odjíždějí nabít do dokovací stanice.

Vzpomínáte, jak Tom Cruise přijde ve Spielbergově filmu Minority Report z roku 2002 do obchodu, oční skener u vchodu ho okamžitě identifikuje a nabídne mu zboží na míru? To je přece základ veškeré personalizované reklamy, bez které by se třeba Facebook nebo Google nikdy nestaly světovými digitálními impérii. A nejde jen o internetové platformy – podobně jako v Minority Report to může fungovat i ve skutečném světě. Vlastně už funguje, byť zatím jen experimentálně.

A chytrou kuchyň z prvního odstavce sice většina lidí ještě nemá, ale na veletrzích typu IFA nebo MWC jsou podobné systémy k vidění běžně, s oblibou je předvádí třeba Grundig nebo Samsung. V troubě se peče kuře, a protože bude hotové přesně za 20 minut, automaticky se zapíná rýžovar s rýží coby přílohou. Ve chvíli, kdy je hotovo, se nad jídelním stolem rozsvítí světlo a z reproduktorů se spustí hudba. To vše by do Bradburyho příběhu zapadlo úplně organicky, klidně si to v něm můžeme představit.

Vizionářští spisovatelé a filmaři jsou často roztomile mimo, ale občas se trefí dokonale – a může to být ve zdánlivých maličkostech. Výborným příkladem je Spielbergův film Minority Report z roku 2002 podle povídky amerického spisovatele Philipa K. Dicka (1928–1982). Na první pohled by to člověk ani neřekl, v Los Angeles ve středně vzdálené budoucnosti se hemží létající auta (o těch bude řeč) a další nerealistické sci-fiatributy, ale v některých scénách po téměř 20 letech zamrazí. Vzpomínáte, jak Tom Cruise přijde do obchodu, oční skener u vchodu ho okamžitě identifikuje a nabídne mu zboží na míru?

To je přece základ veškeré personalizované reklamy, bez které by se třeba Facebook nebo Google nikdy nestaly světovými digitálními impérii. A nejde jen o internetové platformy – podobně jako v Minority Report to může fungovat i ve skutečném světě. Vlastně už funguje, byť zatím jen experimentálně. Zvládá to například systém takzvaných kognitivních služeb s názvem Azure, který v současnosti instaluje do maloobchodů Microsoft. Ten si ve svém pražském sídle v Michli postavil vzorovou prodejnu, takže si pozvaní hosté mohou prohlédnout „chytrý obchod“ v praxi.

Ovládání domácí techniky hlasem

Základem je hustá síť kamer, které vás zachytí hned u vchodu. Pokud jste dali obchodu k dispozici své osobní údaje (například kvůli věrnostní kartičce), kamera vás identifikuje a hned k vám přiřadí všechny nákupy, které jste na internetu nebo osobně udělali. A na reklamním panelu vedle vás se okamžitě rozběhne reklama na tenisky nebo sluchátka podobné těm, které jste si koupili před rokem, protože systém usoudí, že na nástupnický model jste se do obchodu přišli podívat. Přesně jako v Minority Report, ač v té době nic podobného neexistovalo ani vzdáleně.

Systém toho umí hodně, i pokud se jednoznačná identifikace nepodaří. Z kamerového obrazu pozná pohlaví, odhadne i věk (mně ubral pět let, což mi polichotilo) a dle výrazu tváře i stylu chůze aktuální náladu. „I když vás systém nepozná, dokáže na základě těchto údajů odhadnout, oč máte pravděpodobně zájem,“ vysvětloval mi Nikola Pleska, specialista Microsoftu na digitální technologie v maloobchodu. „Zároveň se na obrazovce v zákulisí obchodu objeví přesná data, jak dlouho se zdržujete v konkrétním oddělení nebo u konkrétního regálu, a manažer za vámi může poslat obsluhu s konkrétní nabídkou.“

Teenagerský hit z osmdesátých let Návrat do budoucnosti se z velké části odehrával v roce 2015. Nenáročná komedie zaznamenala rovněž pár překvapivých zásahů do černého – například se v ní veškerá domácí technika ovládá hlasem, což je dnes naprosto běžné, ovšem před 40 lety si to dokázal představit jen málokdo.

V sofistikovaněji vybavených obchodech se taková personalizovaná nabídka opět zobrazí automaticky na digitálním panelu hned vedle příslušného regálu. Teenagerský hit z osmdesátých let Návrat do budoucnosti se z velké části odehrával v roce 2015. Nenáročná komedie zaznamenala rovněž pár překvapivých zásahů do černého – například se v ní veškerá domácí technika ovládá hlasem, což je dnes naprosto běžné, ovšem před 40 lety si to dokázal představit jen málokdo.

Tehdejším horkým hitem, který si zpočátku mohli dovolit jen majetnější zájemci, byl dálkový ovladač k televizi – do té doby se programy přepínaly na přístroji ručně. Také televize se ve filmu podezřele podobají těm současným plochým, což bylo v době natáčení rovněž čisté sci-fi. A dokonce slouží k přenosu videohovorů, o nichž se lidem tehdy také ani nesnilo. Ještě zajímavější je chytré oblečení a další doplňky, které si filmaři vymysleli.

Třeba tenisky hlavního hrdiny Martyho se upravují samy podle tvaru nohou majitele, což je totéž, co dnes dělají chytré vložky do sportovní obuvi. Vůbec nejlepší jsou speciální brýle, v nichž se nejen zobrazují různé údaje o okolí, ale slouží i k telefonování. Kdo ví, třeba tento obraz utkvěl tvůrcům Google Glass a dalších podobných chytrých zařízení, když Návrat do budoucnosti v mladším školním věku sledovali.

Létající auta

Zajímavé je, kde se spisovatelé či filmaři dokonale netrefili – a to i pokud se na svých vizích v zásadě ve velkém shodli. Nejlepším příkladem jsou již zmíněná létající auta. S nimi přišla už meziválečná klasika Metropolis a ve sci-fi od osmdesátých let až do přelomu století jde prakticky o povinný atribut – v Minority Report se létající auta stávají nástrojem, kterým policie ovládá nepohodlné jedince, neboť nad jejich vozy přebírá na dálku kontrolu, v Návratu do budoucnosti funguje okřídlený DeLorean jako kultovní rekvizita. Létá se i v Blade Runnerovi, Pátém elementu a ve Hvězdných válkách.

V realitě už je jasné, že létající automobily ještě dlouho zůstanou doménou sci-fi – vyžadovaly by nejen převratné konstrukční řešení, ale i totální překopání dopravních předpisů a životního stylu. A společnost je v této otázce až překvapivě konzervativní, což se pozná mimo jiné dle toho, s jakými obtížemi se prosazuje jiná obvyklá rekvizita „osmdesátkových“ sci-fi – samořídící auta.

Dle obecných představ jsme si dnes místo řidičských průkazů měli běžně dělat pilotní. Nejspíš to souviselo s tím, že především v USA tou dobou v podstatě neexistovala rozumná alternativa k individuální automobilové dopravě – MHD ve městech nebyla nebo byla nedostatečná, na kolech se jezdilo jen po venkově a auto bylo nutností. Z nevyhnutelných dopravních zácp existoval jen jeden směr úniku – vzhůru. A ve městech tvořených z velké části mrakodrapy by to bylo i praktické – pohyb lidí by se přesunul o několik úrovní výš, zaparkovalo by se v garáži u kanceláře v 65. patře a bylo by.

V realitě už je jasné, že létající automobily ještě dlouho zůstanou doménou sci-fi – vyžadovaly by nejen převratné konstrukční řešení, ale i totální překopání dopravních předpisů a životního stylu. A společnost je v této otázce až překvapivě konzervativní, což se pozná mimo jiné dle toho, s jakými obtížemi se prosazuje jiná obvyklá rekvizita „osmdesátkových“ sci-fi – samořídící auta. Ta se na rozdíl od těch létajících už běžně vyrábějí, spíš než na technické obtíže ovšem narážejí na překážky administrativní. Trend je úplně jiný – auta se kupují stále méně, módou je hromadná a sdílená doprava.

Pozemšťané na jiných planetách

Platí to především pro Evropu, vlna se ovšem přelévá i do USA. A hodně mimo byli i autoři, kteří před 40 nebo 50 lety předpovídali rychlý výpad pozemšťanů na jiné planety. A nešlo jen o tradičně techno-optimistické Američany, byť třeba Vesmírná odysea nebo Hvězdné války patří ke klasice. Zajímavá díla předpovídající dobývání kosmu vznikala i u nás – třeba pozapomenutý (a skvělý) román Karla Pacnera Cesta na Mars datoval kolonizaci rudé planety konkrétně do let 1998 a 1999.

Hodně mimo byli i autoři, kteří před 40 nebo 50 lety předpovídali rychlý výpad pozemšťanů na jiné planety. A nešlo jen o tradičně techno-optimistické Američany, byť třeba Vesmírná odysea nebo Hvězdné války patří ke klasice.

V té době se ovšem létalo leda tak na oběžnou dráhu Země, a to ještě sporadicky. Tady je ovšem vysvětlení poměrně snadné – počátkem sedmdesátých let by asi málokoho napadlo, že zájem o vesmír takhle rychle opadne. V předchozích dvou desetiletích totiž v technice patrně neexistovalo důležitější téma a vývoj šel dopředu neuvěřitelným tempem – první úspěšný start umělé družice proběhl v roce 1957, o dvanáct let později již stáli první lidé na Měsíci.

Tím ovšem dobývání vesmíru v zásadě skončilo a až v současnosti, s příchodem soukromých společností, to vypadá na plnohodnotný restart. Z Vesmírné odysey tak spíše než výpravy k jiným planetám přežily, podobně jako u Minority Report, zdánlivé maličkosti – třeba videohovory nebo umělá inteligence ve stylu systémů Siri nebo Alexa.

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...