Tuhé mrazy, po většinu dne tma. Pojem tma je ale relativní – umělá světla září ostošest a norské hlavní město Oslo v prosinci rozhodně nepůsobí depresivně. Svítí se všude, žádnou přehnanou snahu o úspory člověk neregistruje. Aspoň ne na první pohled. Je zjevné, že s nedostatkem elektřiny tato země problém nemá.
Přesně naopak: Obrovský potenciál vodních rezervoárů v norských horách znamená, že Norové mají velkou rezervu. Elektřiny vyrobí, kolik chtějí. A to elektřiny čisté, protože vodní elektrárny se na celkové instalované kapacitě tamních výrobních zdrojů podílejí více než 95 procenty.
Pokud jde o ceny většiny zboží, Norsko je snad nejdražší zemí na světě. „Pro elektřinu to ale neplatí, ta je naopak levnější než v jiných evropských státech,“ říká Henriette Nesheimová z vládního úřadu, jehož název zní uším Středoevropana poněkud nezvykle – ministerstvo ropného průmyslu a energetiky.
Nesheimová, která je zástupkyní ředitele sekce trhu s elektřinou, dodává, že elektrický proud se v Norsku běžně používá i k vytápění domů. A třeba elektromobily vidíte v Oslu na každém rohu.
Myšlenka, že by Norsko mohlo pomoci vyřešit evropské problémy se sílící hrozbou blackoutů, se přímo nabízíUž dnes Norsko funguje jako obří baterie, které se nikdy úplně nevybijí. Vody v rezervoárech je prakticky pořád dost. V zimních měsících se ovšem vyprazdňují, naplňují se zase na jaře. Ale potenciál výroby je značný: Norské vodní elektrárny jsou schopny vyprodukovat více než 200 tisíc gigawatthodin elektřiny ročně. Ve skutečnosti vyrobí asi dvě třetiny tohoto množství.
Norsko je na tom v mnoha zmíněných ohledech tak dobře, že se stává nadějí pro Evropu, ohrožovanou nerovnoměrným zatěžováním přenosových soustav kvůli nestabilním obnovitelným zdrojům. Tedy větrných a solárních elektráren, které na rozdíl od tradiční norské vody není možné jednoduše regulovat. Někdy vyrábějí elektřiny příliš málo (pokud vůbec), jindy – když jsou pověstné pohádkové bytosti větrník a slunečník v ráži – zase příliš mnoho.
Myšlenka, že by Norsko mohlo pomoci vyřešit evropské problémy se sílící hrozbou blackoutů, se přímo nabízí.
Ať žijí podmořské kabely!
Je to vlastně jednoduché. V době, kdy třeba velké německé větrné parky produkují přebytek elektřiny, odebere ji právě Norsko. Pokud vše dopadne dobře, mohlo by se ulevit i energetikům v zemích jako Polsko a Česká republika, kam elektřina v takových situacích přetéká.
Voda v norských horských rezervoárech v těchto chvíli zůstává v klidu, tamní síť zásobují Němci. Norská voda začne roztáčet turbíny zase ve chvíli, kdy se počasí změní, a Německo si naopak „uskladněnou“ energii bude chtít odebrat zpět. Obchodní model bude muset být samozřejmě nastaven tak, aby se to vyplatilo také Norům.
K tomu všemu ještě chybí jedna „maličkost“ – více podmořských kabelů, které budou přenos elektřiny zajišťovat. Právě tímto směrem se loni Němci a Norové vydali. Předběžně se dohodli na kabelovém propojení obou zemí do roku 2018.
Už dnes funguje propojení z Norska do Nizozemska a Dánska, do roku 2020 se chystá další podmořské do Velké BritánieCelková délka činí 600 kilometrů, o financování se rovným dílem podělí operátoři přenosových soustav obou zemí – norský Statnett a německý Tennet. Z německé strany se zapojí také státní rozvojová banka KfW. Výše celkové investice se může podle současných odhadů pohybovat mezi 1,5 a dvěma miliardami eur.
Jistě, zatím je to pořád spíše začátek. Kapacita německo-norského kabelu bude 1400 megawattů. To už ale může být dost na „odlákání“ významné části přetékající elektřiny, zvláště když počítáme s tím, že se chystají další opatření včetně budování nových přenosových sítí v samotném Německu.
Z pohledu Norska je ovšem kabel do Německa jen jedním z projektů. Už dnes funguje takové propojení do Nizozemska a Dánska, do roku 2020 se chystá další podmořský kabel mezi Norskem a Velkou Británií.
Vizionářská záležitost
Jistou obdobu budoucích „norských baterií“ známe už dnes. Jsou jimi alpské přečerpávací elektrárny. Z českého pohledu jsou ovšem ty rakouské zatím spíše součástí problému než řešením.
Když na severu Německa hodně fouká, míří elektřina z tamních větrníků do „rakouských baterií“. Pomiňme na chvíli řešení norského typu, které je založeno vyloženě na tom, že Seveřané mají možnost vyrábět či nevyrábět elektřinu víceméně, jak se jim zlíbí. Přečerpávací elektrárny (v Česku jesenické Dlouhé Stráně) jsou jediným způsobem skladování energie, který se v současnosti z komerčního hlediska vyplatí i ve větším měřítku.
Rakouské přečerpávací elektrárny jsou z českého pohledu zatím spíše součástí problému než řešenímZ tohoto pohledu tedy přečerpávačky pomáhají stabilizovat síť. Problém ovšem nastává ještě předtím, než elektřina do Rakouska vůbec dorazí. Vzhledem k nedostatečným páteřním sítím mezi severním a jižním Německem i Rakouskem elektřina nárazově přetéká přes Polsko, Českou republiku či Slovensko a ohrožuje zdejší přenosové soustavy.
Terčem kritiky českých energetiků je pak německo-rakouská obchodní zóna. Dodávky elektřiny v rámci této oblasti dvou sousedních států nejen se stejnou řečí, ale i jakýmsi jednotným trhem s elektřinou, automaticky dostávají přednost před jakýmikoliv obchodními vztahy se třetími zeměmi. Jenže obchodní výměna uvnitř německo-rakouské zóny převyšuje kapacitu tamních přenosových sítí až dvojnásobně.
Kdyby se však k alpským přečerpávacím elektrárnám zapojily z druhé strany norské horské vodní rezervoáry a podmořské kabely, které by elektřině umožnily přetékat také na sever, hned by to vypadalo jinak. „Hodně se o tom mluví, je to vizionářská záležitost,“ říká Miroslav Vrba, člen představenstva společnosti ČEPS – tuzemského provozovatele přenosové soustavy. Upozorňuje, že bude nutné spoustu věcí ještě dořešit. Mimo jiné najít vhodný obchodní model, který by zemím typu Norska poskytl pobídky k účasti v systému.
Když celou věc zjednodušíme, je jasné, o co jde: Norům vyjde elektřina odebíraná z Německa v době přetoků levněji, než kdyby si ji sami vyráběli. A zároveň ušetří vodu v rezervoárech. Té ovšem mají i tak dost, takže to hlavní lákadlo nebude…
Pravdou je ovšem i to, že různé formy energetických úspor jsou dnes v Norsku navzdory příznivým podmínkám pro výrobu elektřiny v centru pozornosti, stejně jako je tomu v mnoha zemích Evropské unie.
Delfíni protestovat nebudou
Hodně záleží na budoucí evropské legislativě. Norsko sice není členem EU, ale je s ní fakticky úzce propojeno v Evropském hospodářském prostoru. Navíc platí, že kdyby se Němci a další Evropané na pevnině mimo Skandinávský poloostrov s vervou pustili do řešení problémů, asi by norský příspěvek nebyl nutný.
Nebylo by to poprvé, co Norové posilují českou energetickou bezpečnost. Kontrakt na import norského plynu dnes zaručuje diverzifikaci.
Berlínská vláda teď chce urychlit budování nových páteřních elektrických vedení, bude ovšem narážet na nesouhlas obyvatel, v jejichž sousedství by se stavělo. S povolovacími řízeními má Německo podobné potíže, jaké známe z Česka. V tomto ohledu je to s podmořskými kabely mnohem jednodušší – delfíni, kteří občas doplavou z teplých vod až do Severního moře, protestovat nebudou.
A pak je tu třeba otázka, kdo má podmořské kabely vlastnit. V Norsku se hlásí o slovo potenciální soukromí investoři, kterým se nelíbil plán vlády udržet vše fakticky ve státním vlastnictví – prostřednictvím společnosti Statnett.
Takže máme se na co těšit? Nebylo by to poprvé, co Norové posilují českou energetickou bezpečnost. Kontrakt na import norského plynu dnes zaručuje diverzifikaci vůči plynu ruskému, i když se norská surovina fyzicky do Česka ani nedostane – vzhledem ke vzájemným výměnám, swapům mezi plynárenskými společnostmi. Ani v tomto případě se obchodní toky nemusejí krýt s těmi fyzickými, kontrakt české RWE Transgas s norským Statoilem nicméně významnou pojistkou je. Nebo aspoň byl před příchodem dalších alternativních obchodníků s plynem.
Stejně jako se změnil trh s plynem, mohou se měnit poměry v evropské elektroenergetice. V posledních letech se Evropa vyznačuje tím, že neustálé proměny energetiky jsou až příliš překotné. Typickým příkladem byl postoj německé vlády Angely Merkelové k jaderné energetice před Fukušimou a po ní. Minimálně ale můžeme být spokojeni s tím, že „norské baterie“ alternativu přece jen nabízejí.