Někteří Evropané (spíše z jižní Evropy) obviňují německou kancléřku Angelu Merkelovou pomalu z toho, že zavádí diktaturu Berlína v Evropské unii, jiní (spíše z řad intelektuálů) Němce vyzývají, aby konečně začali pořádně plnit svou roli lídra. Asi nejslavnější je v tomto ohledu dřívější výrok polského ministra zahraničí Radoslawa Sikorského, který se více obává německé pasivity než německé moci.
Teď se ve svém redakčním komentáři vyslovil podobně britský týdeník The Economist. Německo má podle něj vést své slabší evropské spojence stejně, jako USA před více než půlstoletím uplatňovaly svou vůdčí roli v západním Německu.
Pokud pomineme, že část Poláků či Čechů při vyslovení takových myšlenek přece jen vzhledem k historii na chvíli zatrne, je docela vtipné, že zaznívají mnohem více ze zahraničí. A sám The Economist vlastně rozebírá důvody, proč se sami Němci do nějaké šéfovské role vůbec nehrnou.
- Prvním důvodem je i v případě Němců historie – spíše než návrat k nějakému vůdcovství (to slovo dodnes vyvolává asociace s Hitlerem) mají blíže k modelu jakéhosi velkého Švýcarska.
- Druhým důvodem je skutečnost, že aktivnější role Německa by také mohla znamenat posílání ještě větších částek do kolabujících zemí eurozóny.
- A třetím důvodem podle The Economist může být taktika – snaha spíše ovlivňovat chod věcí z pozadí.
Žádný razantní nástup Berlína, který by vytlačil Brusel jako sídlo EU, zkrátka očekávat nemůžeme, ať už je důvodem logická zdrženlivost, nebo třeba i to údajné sobectví.
Německo má údajně vést své slabší evropské spojence stejně, jako před více než půlstoletím uplatňovaly svou vůdčí roli USAPřidejme k tomu poznámku o zásadním rozdílu mezi Severoatlantickou aliancí za studené války, jíž byla vedoucí role USA šitá na míru, a dnešní EU. I když Berlínu někdy stačí málo, aby získal některé spojence mezi členskými zeměmi EU, pořád ani zdaleka nemůže spoléhat na to, že svůj názor mezi sedmadvacítkou států snadno prosadí.
Ve srovnání s téměř jakýmkoliv státem působí útvar zvaný Evropská unie pořád silně decentralizovaně. Vlastně je to tak, že bez Němců už nic zásadního na starém kontinentu prosadit nejde, ale pořád platí, že s nimi „na palubě“ často také ne. Z tohoto hlediska by snad větší akčnost Berlína skutečně na škodu nebyla. Představa, že kancléřka Angela Merkelová tvrdě bouchne do stolu a prohlásí, že přebírá evropské otěže, je ale samozřejmě scestná. I když při řešení konkrétních záležitostí budou Němci postupně stále vlivnější.
Atraktivní model?
Pak si můžeme položit ještě jednu otázku: Je německý ekonomický model natolik atraktivní, aby přitahoval takzvanou „měkkou silou“ ostatní státy jako magnet? Zkusme si na chvíli představit, co by znamenal takový export německého modelu do dalších zemí. Tedy třeba i k nám.
Faktem je, že německé ekonomické recepty jsou dnes v rámci EU navzdory různým předsudkům nejnadějnější – od rozpočtové disciplíny přes pružné trhy práce až po investice do výzkumu, vývoje a rozvoj moderního průmyslu. Jisté je i to, že jako benchmark (který nutně nemusíme kopírovat ve všem), německá ekonomika atraktivní je. A český trh je s regionální hospodářskou velmocí na západních hranicích propojen mimořádně silnými pouty. Jestliže dnešní Německo klade důraz na evropskou ekonomiku, nikoliv na nějakou územní expanzi jako za dávných časů, je to pozitivní zpráva.
Někdy bychom potřebovali více Německa, jindy spíše méněPak je tu ale také odstrašující příklad, kterému se The Economist věnuje v dalším článku – německá energetika. Němci podle listu jednostranně rozhodli o energetické změně Energiewende (uzavírání jaderných elektráren a velká sázka na obnovitelné zdroje), která vede například k tomu, že si podnikatelé stěžují na poškozování průmyslu, energetičtí odborníci se obávají blackoutů a voliči „zuří“ kvůli vysokým účtům za energie. Účty domácností za elektřinu jsou o 40 procent vyšší než průměr EU. A také se oproti všem idealistickým očekáváním více spaluje uhlí.
Na německou energetiku a její další vyhlídky lze mít určitě i jiný názor. (A my jsme to se solárním boomem určitě zpackali ještě více.) Jednou věcí ale je, co se nám na Německu líbí, či nelíbí, a druhou to, zda to máme kopírovat. Třeba v případě mohutných větrných parků na pobřeží či na moři by to ostatně šlo dost těžko…
To by nám Němci nemohli vnucovat ani v případě, že by vyslechli volání Radoslawa Sikorského a týdeníku The Economist po silnější roli v Evropě. Navzdory tomu je možné dodat: Někdy bychom potřebovali více Německa, jindy spíše méně.
