Středo- a východoevropské komentáře k situaci na Ukrajině jsou většinou kvalifikovanější než zbytku světa. Tito komentátoři také častěji připomínají Budapešťské memorandum z konce roku 1994. Rusko, USA a Velká Británie v něm poskytly Ukrajině bezpečností záruky i se zavázaly respektovat její tehdejší hranice za to, že se vzdá svého jaderného arsenálu.
Nejen Středo- a Východoevropané připomínají Západu, že nedodržuje dohodnuté úmluvy, ale i ruský prezident Vladimir Putin jej viní z nedodržování smluv a porušování dohod. Obvinění, že Západ oklamal Rusko, zaznívá tak často, že se některá německá média vrátila k tomu, k čemu se Západ a Německo na začátku roku 1990 zavázaly výměnou za to, že Rusko nebude bránit německému sjednocení.
Německé sjednocení
Putin především zmiňuje porušení slibu Západu, že se NATO po sjednocení Německa nerozšíří na východ. Před pěti lety zveřejnil německý týdeník Der Spiegel tajný záznam z návštěvy 10. února 1990 Moskvy tehdejšího německého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera. Ten dle něj řekl svému sovětskému protějšku Eduardu Ševardnadzemu, že německá vláda považuje členství sjednoceného Německa v NATO za problém. A zavazuje se, že se NATO nerozšíří na východ.
Ruský prezident Vladimir Putin především zmiňuje porušení slibu Západu, že se NATO po sjednocení Německa nerozšíří na východ
Tento postoj obsahoval již Genscherův projev 31. ledna 1990 v Evangelické akademii v bavorském Tutzingu. V něm vyzval NATO k závazku, že se nerozšíří na východ k hranicím Sovětského svazu (SSSR), ať se stane s Varšavskou smlouvou, vojenským paktem zemí takzvaného východního bloku, cokoliv.
Genscher dále prohlásil, že tato záruka je pro SSSR důležitá, protože změny ve východní Evropě a německé sjednocení nesmějí ohrožovat jeho zájmy. A dodal, že území východního Německa (NDR) by nemělo být součástí vojenských struktur NATO, protože jinak bude Sovětský svaz německé sjednocení blokovat.
Porušená ústní dohoda
Tento Genscherův návrh zpočátku podporovala i americká diplomacie v čele s Jamesem Bakerem, proto generální tajemník Komunistické strany SSSR Michail Gorbačov v rozhovoru s německým kancléřem Helmutem Kohlem slíbil, že o sjednocení Německa mohou Němci rozhodnout sami.
Baker a Genscher později tvrdili, že se mluvilo jen o sjednocení Německa, dle Gorbačova však byla porušena ústní dohoda o nerozšiřování NATO na východ, přičemž v Rusku je dodnes kritizován, že ji nenechal zhotovit i písemně. Před několika lety pak Ševardnadze prohlásil, že sověti toto nerozšiřování písemně nepožadovali, protože rozpad Varšavské smlouvy si tehdy nikdo v Kremlu neuměl ani v nejbujnější fantazii představit.
Rozpad Varšavské smlouvy si nikdo v Kremlu neuměl ani v nejbujnější fantazii představit
Již během února 1990 ale dospěl americký prezident George Bush starší a jeho poradci k závěru, že vyjmutí území východního Německa z NATO nepřipadá v úvahu, protože by nebylo možné Německo vojensky bránit, což se podařilo diplomaticky prosadit. V červenci 1990 Gorbačov souhlasil s členstvím sjednoceného Německa v NATO.
Spíše soused než nepřítel
To, že Západ vyprovokoval Rusko rozšířením NATO na východ k anexi Krymu, se domnívá nejen mnoho německých komentátorů, ale i běžných Němců. Německé sympatie k Rusku jsou historického původu, vazby dynastií Hohenzollerů v císařském Německu a Romanovců v carském Rusku byly nejen příbuzenské, ale se i respektovaly a měly intenzivní společenské, politické a vojenské vztahy.
Německo navíc vždy považovalo Rusko spíše za rovnocenného souseda než za nebezpečného nepřítele. Tím pro něho byl tradičně Západ. První německý kancléř Otto von Bismarck (1815–1898) pak ve své knize Gedanken und Erinnerungen (Myšlenky a vzpomínky) napsal: „S Francií nebudeme nikdy mít trvalý mír a s Ruskem nebude nikdy nutná válka.“ Dvě světové války ve 20. století toto jeho tvrzení sice vyvracejí, ale v dlouhodobých rusko-německých vztazích představují tragickou výjimku.
Německo vždy považovalo Rusko spíše za rovnocenného souseda než za nebezpečného nepřítele. Tím pro něho byl tradičně Západ.
Německo nikdy nebylo mentálně součástí Západu a nedůvěra k němu se projevuje i antiamerikanismem, protože USA jej ztělesňují. Podle průzkumu agentury Infratest Dimap 49 procent dotázaných Němců chce Německo mezi Ruskem a Západem a jen 45 procent zakotvení Německa v Západu. Pro mnoho Němců Rusko a Putin představují baštu, která se nebojí vzepřít Západu nejen verbálně, ale i politicky.
Rovněž bývalí němečtí kancléři Helmut Schmidt a Gerhard Schröder mají pro ruskou politiku pochopení a evropskému společenství přisuzují spoluzodpovědnost za ukrajinskou krizi. Dobré rusko-německé vztahy také například potvrzují:
- večery kancléře Kohla s bývalým ruským prezidentem a přítelem Borisem Jelcinem v sauně;
- prohlášení dalšího kancléře Schrödera, že Putin je stoprocentní demokrat;
- plynovod Nord Stream v Baltském moři.
Právě Schröder se nikdy netajil, že jsou mu USA cizí, a byl prvním kancléřem po sjednocení Německa, jenž se odklonil od americké linie a válku v Iráku označil za dobrodružství, kterého se země pod jeho vedením nikdy nezúčastní. Poté, co skončil v postu kancléře, se stal předsedou dozorčí rady Nord Stream AG.
Ruská mediální ofenzíva
Navzdory tomu, že Rusko může v Německu počítat s jistým pochopením, neponechává nic náhodě. Německá kontrarozvědka (Bundesamt für Verfasungsschutz) varuje před zesílenými aktivitami ruských tajných služeb a jejich snahou získat ke spolupráci vědce i zaměstnance německých politiků, nadací a ministerstev.
Německá kontrarozvědka varuje před zesílenými aktivitami ruských tajných služeb
Ani na propagandistické frontě Moskva nezahálí. K hvězdám ruské mediální ofenzívy patří především expert na Rusko Alexander Rahr, který se účastní v podstatě všech televizních diskusí. Zatímco v Německu vysvětluje politiku Ruska na Ukrajině rozvážně, v ruských médiích je mnohem ostřejší. V deníku Parlamentskaja Gazeta ruského parlamentu dumy nedávno zveřejnil článek, v němž uvádí, že Evropská unie chce získat nejen Ukrajinu, ale i Gruzii a Arménii a dokonce dostat Bělorusko z vlivu Ruska. Tyto své názory pak rozvíjí i v rozhovoru pro ČESKOU POZICI.
Zajímavé také je, že někteří členové Německo-ruského fóra, které podporuje dialog obou zemí a jehož je Rahr vědeckým ředitelem, spolupracovalo s bývalou východoněmeckou tajnou službou Stasi. K nejznámějším členům fóra patří náměstek ministra energetiky východního Německa Hans-Joachim Gornig, poslední ministerský předseda NDR Lothar de Maizière nebo André Brie, dlouholetý poslanec postkomunistické PDS v Evropském parlamentu.
Tři změny
Po útlumu v důsledku odchodu ze střední Evropy a rozpadu Sovětského svazu, který Putin označuje za největší tragédii 20. století, přešlo Rusko do ofenzívy a začalo být opět ve střední a východní Evropě politicky, zpravodajsky a propagandisticky aktivní. Z anexe Krymu a sporu o nedodržování dohod vyplývají v souvislosti s rusko-německými vztahy tři změny.
Němci byli ochotní vyměnit se Sovětským svazem sjednocení Německa za dalekosáhlé ústupky
Za prvé, na základě německých slibů se rozšíření NATO nejeví historicky jednoznačně. Rozpad Varšavské smlouvy totiž Moskva považovala za natolik nereálný, že neměla plán B pro případ, že by nastal. Možná stačilo několik měsíců, aby se Kreml orientoval ve vývoji a záruky si na NATO vynutil. Proto je třeba ocenit americkou diplomacii a neústupnost vlády George Bushe staršího.
Za druhé, Němci byli ochotní vyměnit se Sovětským svazem sjednocení Německa za dalekosáhlé ústupky, přestože se po rozpadu Varšavské smlouvy dalo očekávat, že malé země střední a východní Evropy budou usilovat o nová spojenectví, jež jim zajistí nezávislost a obranu.
Německo, člen NATO, mohlo jeho rozšíření na východ blokovat, což však učinilo až v roce 2008, kdy se jednalo o vstupu Ukrajiny a Gruzie, jimž byl kvůli Rusku slíben v nespecifikované budoucnosti. Proto lze považovat členství tří baltských států v NATO za politický zázrak. Je zřejmé, že sjednocení mělo pro Německo větší význam než malé státy střední a východní Evropy.
Pokles respektu ke smlouvám
Za třetí, mění se přístup k mezinárodním smlouvám a dohodám. Zatímco v minulosti pomáhaly zúčastněným stranám najít řešení, stávají se dnes již při podpisu předmětem interpretace. Pokles respektu ke smlouvám obecně a snaha je interpretovat ve vlastní prospěch lze pozorovat v mnoha oblastech – od záruky územní celistvosti Ukrajiny přes americké odposlouchávání politických protějšků před každým jednáním až po diskusi ve Velké Británii o vystoupení z EU.
Nedodržování smluv, nebo jejich zpochybňování posílí krizi mezinárodních vztahů a evropského společenství
Nedodržování smluv, nebo jejich zpochybňování posílí krizi mezinárodních vztahů a evropského společenství. V takovém světě totiž získají převahu velké země, které budou schopné své požadavky náležitě prosazovat.
Není však nutné srovnání s Mnichovem 1938 či s paktem Ribbentrop-Molotov z roku 1939, protože půjde spíše o pragmatická řešení ve vlastním zájmu než evropského společenství, jako je zmíněný Nord Stream, jenž obchází Polsko a zajišťuje Německu ruský plyn bez rizik v tranzitních zemích. Tento přístup však oslabí jednotu EU a kvůli tlaku Ruska poroste i její nestabilita a neschopnost se dohodnout.
Z tajného memoranda norského generála Sverre Diesena, které zveřejnila rozhlasová a televizní společnost NRK, vyplývá, že zpochybňování smluv nebo nedůvěra v jejich dodržení se týká i NATO. Mimo jiné se v něm totiž uvádí, že v případě vojenského konfliktu s Ruskem kvůli nerostným surovinám v Arktidě je Norsko odkázané jen na sebe. Od svých partnerů v NATO nemůže očekávat žádnou pomoc, protože Aliance příliš zaměstnává boj proti terorismu.
