„Mělo to dimenzi veřejného lynče,“ řekl v dnešní Mladé frontě DNES Petr Fejk o svém pádu. Stěžuje si, že se stal obětí dehonestační a populistické kampaně. Pan Fejk odpustí, ale údajný „lynč“ vyostřil on sám, respektive vzešel ze systému, jehož součástí se ochotně stal.
Výši svého platu bývalý ombudsman kvality Českých drah ani tentokrát neupřesnil, odvolav se na znění smlouvy, které takovou specifikaci neumožňuje. Nevyvrátil však, že v základu šlo o sumu přesahující 200 tisíc korun měsíčně. Připustil jen, že to byla nejvyšší nabídka, kterou na konci loňského roku dostal.
Co za to? České dráhy „po mně chtěly velké výsledky“, říká Fejk. „Aby se zvýšil počet cestujících a tím i tržby. (…) Když potřebujete změnového manažera do firmy, která je na tom špatně, tak výši platu určíte jediným způsobem: vymezíte rozsah práce a oslovíte schopné lidi, za kolik by do toho šli. Pokud seženete skvělého manažera za sto tisíc, pak je dvě stě tisíc přemrštěných. Ale pokud tam za ty peníze dostanete jen třetí ligu, tak jste těch sto tisíc vyhodili.“
Zrada jménem transparentnost
To by znělo z úst skvělého manažera logicky, skoro to vypadá na standardní postup, kdyby z případu netrčely přinejmenším dva háčky, na které sám bezelstně upozorňuje.
1.
Fejk v rozhovoru o pár odstavců dále uvádí: „Moje místo zcela jistě vzniklo z diskuse tehdejšího ministra dopravy a šéfa Českých drah.“ Pan Fejk zapomíná, že pokud jakýkoli post ve státní firmě (za jakýkoli plat) vznikne z popudu nebo za asistence politika, stane se okamžitě součástí veřejné agendy a podléhá veřejné kontrole. A ta trvá na transparentnosti.
Příkladem budiž Petru Fejkovi jeho bývalý šéf Petr Žaluda, jenž jako přední uznávaný manažer po příchodu do Českých drah situaci pochopil, svůj vysoký příjem zveřejnil a žádný „veřejný lynč“ se nekonal. Možná má jiný typ smlouvy. Možná je uznávanějším manažerem než pan Fejk… Především však: Zastírání v éře médiokracie pouze vyvolá spekulace, konkrétně že si přidělením pozice a platu Vít Bárta pokusil zajistit loajalitu Petr Fejka po případném budoucím nasazení na některou volební kandidátku.
2.
O tom, jak odpovídal na dotazy médií ohledně svého platu, tvrdí: „Nelhal jsem. Žádná z těch (uveřejněných) částek nebyla pravdivá. Mohl jsem odpovědět dvěma způsoby: buď bez komentáře, nebo ukázat smlouvu.“ Jenže Petr Fejk se zrovna takhle nezachoval. Když vyšel článek v Blesku, Fejk například na dotazy ČESKÉ POZICE reagoval: „Informace o mých pracovních podmínkách zveřejněné v dnešním deníku Blesk jsou smyšlené.“
Pan Fejk se dnes tváří jako obhájce krystalické pravdy, jako někdo, kdo médiím vytřel zrak, jako by někomu šlo o přesnost na koruny – nebo v případě Fejka spíše přesnost na tisíce. Dělá však hloupého dost naivně. Naznačuje, že kampaň rozpoutali jeho odpůrci v Českých drahách (první informaci o jeho platu vypustil odborový boss Jaromír Dušek), ale musí dobře vědět, že jeho případ není otázka resortní, nýbrž že zabředl do vysoké politiky a měl s tím profesionálně počítat.
Jinými slovy: Pokud souhlasil s angažmá na postu, který do nějaké míry souvisí s politikou a státní správou, měl být připraven transparentně obhájit svůj plat a nikoli mlžit. A v tomto duchu by své manažery měly chránit i České dráhy.
Fotbalová paralela
Fejkova mediální story se trochu podobá příběhu odstoupivšího předsedy Českomoravského fotbalového svazu (ČMFS) Ivana Haška. I on se velmi divil a bránil, když se po jeho nečekané rezignaci uprostřed funkčního období vyrojily spekulace, že ztratil mocné zázemí, protože erodovala židle pod šéfem Sazky Alešem Hušákem. Dokonce se objevily informace, že byl Sazkou placen.
Jenže také Ivan Hašek si zavařil sám: neposkytl žádné jiné důvěryhodné vysvětlení. Máme se spokojit se závěrem, že ho to prostě přestalo bavit? To by Haška diskvalifikovalo pro jakékoli působení na místě spojeném s odpovědností, i kdyby to měl být „jen“ post trenéra. Až tak v očích médií Ivan Hašek nepadl.
Stejně jako ombudsman Českých drah i šéf ČMFS je veřejně činnou osobou, nikoli řadovým top manažerem. Právě veřejně činné osoby vyvolaly krizi občanské důvěry, a kdo vstoupí do této klece, musí být připraven o důvěru usilovat, nikoli kalit již tak dost kalné vody. Je příznačné, že v určité fázi obou případů se propíraly především peníze.
Veřejný lynč, přijmeme-li pokleslý slovník pana Fejka, je potom zcela na místě.
