Je něco podivného v našem globálním světě, když vrchní velitel amerických ozbrojených sil vede novou válku, svou třetí, na druhém konci světa v Libyi (pardon, vlastně prosazuje rezoluci Rady bezpečnosti OSN) a nesedí přitom v Pentagonu či Oválné pracovně obklopen vojenskými činovníky. Kdepak, Barack Obama právě na návštěvě Brazílie vyzvihuje její hospodářskou sílu a tržní potenciál.
USA vedou nevedou válku neválku s cílem necílem a jejich prezident v té době domlouvá kšefty v perspektivním regionu v Jižní Americe. To je více než na pováženou, i když je to asi současná globální realita. Obamův zájem nezájem však vrhá stíny pochybností na celou vojenskou akci, jež právě probíhá v severoafrické Libyi. Nejistota je patrná i z vyjádření evropských státníků a zástupců Severoatlantické aliance. Nikdo nic přesně neví, názory si protiřečí, všichni se odvolávají na gumovou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která posvěcuje vytvoření bezletové zóny nad Libyí a hlavně umožňuje zásahy na ochranu tamního obyvatelstva. Ďábel Muammar Kaddáfí se opět ocitl na hraně pekla, ale znáte to – vzteklý pouštní pes přežije ledacos... A kolem celé akce se rojí podezřelé množství nejistot.
Jaký je cíl operace?
Ďábel Muammar Kaddáfí se opět ocitl na hraně pekla, ale znáte to – vzteklý pouštní pes přežije ledacos...
Ponechme stranou bezletovou zónu – tato mise, jíž se od počátku účastní Francie, Velká Británie, USA, Kanada a Itálie,byla splněna promptně, i když „bezletový“ prostor nad Libyí je teď pěkně živý. Ochrana civilního obyvatelstva už je větší oříšek, který se bez obětí neobejde. Jak mezinárodní síly rozliší normální občany, rebely a stoupence Kaddáfího režimu? A jak dlouho je hodlají chránit? Skončí akce s likvidací Kaddáfího? Je on ten pravý cíl? Ten, kdo přijde po plukovníkovi, bude třeba (určitě) rovněž potřebovat vojenskou podporu zvenčí. Rezoluce OSN říká (a ještě vágně) pouze A, další strategie B však naprosto chybí.
Jak podotýká komentář listu The Telegraph, pokud je Kaddáfího klan připraven bojovat do úplného konce, pak k jeho porážce letecká síla nepostačí a bez pozemní operace se vyhnání brutálního plukovníka z jeho bunkru neobejde. Britský premiér David Cameron poznamenal již před čtyřmi týdny, že nemůžeme “trousit demokracii z výšky 40 000 stop”.
Francie a Velká Británie, dva nejhorlivější zastánci zásahu v Libyi, by si v tom měli udělat jasno. Bratránci z Francie, ústy mluvčího vlády, tvrdí, že cílem není odstranění libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Britský ministr zahraničí William Hague to však nevyloučil. Zato řekl, že nebude žádná invaze do Libye a nebudou tam žádné okupační síly. Ale původně francouzský ministr zahraničí Alain Juppé tvrdil, že cílem je pomoci libyjskému lidu osvobodit se od Kaddáfího... Kdo tedy velí, Sarkozy, nebo Cameron, respektive jak zní dohoda?
Co bude, až bude po všem?
Počítá se snad s tím, že Kaddáfí přežije? Předpokládejme, že s tím spojenci nepočítají. Pak ovšem musejí alespoň tušit, kdo se ujme v Libyi vlády po něm. Přece nechtějí připustit podobný chaos jako v Iráku a Afghánistánu. Takže, kdo vede libyjské rebely? Co o něm víme? Dokáže mít pod kontrolou všechny libyjské kmeny, aby nehrozilo druhé Somálsko? Pokud do někoho takového Západ investuje (což takovému vůdci vůbec nemusí přidat na popularitě), jak se zachová Británie či Francie, pokud jejich vyvolený začne masakrovat příslušníky jiných kmenů, aby zkonsolidoval moc pro sebe? Vždyť to je v arabských zemích, v nichž se vše točí kolem ropy, přirozené puzení. Přijde nová invaze? Anebo státy, jež se tolik chtěly zbavit Kaddáfího, přivřou tentokrát oči?
Méně pesimistický scénář nabízí arabský expert Aladdin Elaasar na serveru The Huffington Post. Podle něj Libye není Irák a USA a Západ dělají správnou věc. V Libyi nežije mnoho obyvatel (zhruba 6,5 milionu) a stát je velkým exportérem ropy a plynu, což vypadá jako dobrá výchozí pozice. A má prý životaschopnou opozici a vzdělanou diasporu, která by mohla pomoci nasměřovat zemi správným směrem. Kéž by tomu tak bylo.
Co si myslí EU? A k čemu je NATO?
Evropská unie zřejmě trpí utkvělou představou, že by měla zaujmout k událostem v Libyi nějaké jednotné stanovisko. Proč? Francie, Velká Británie a Itálie i bez unijního „ano“ stejně útočí na Kaddáfího, Německo je pro změnu rezervované a operací se neúčastní (ministr zahraničí Guido Westerwelle: „Proč by měl mít Západ primární odpovědnost za země v tamním regionu a zejména za Ligu arabských států?“).
Copak nejvyšší činitelé LAS neposlouchají českého prezidenta?
Jednotná unijní diplomacie prostě neexistuje. A její šéfka baronka Ashtonová řeší, jestli byl generální tajemník Ligy arabských států (LAS) Amr Músá správně citován (prý nebyl), když se kriticky vyjádřil proti zásahům koaličních sil v Libyi, i když je před tím podporoval. K tomu můžeme jen dodat, že už Václav Klaus na summitu v Bruselu prohlásil, že vyhlášení bezletové zóny se rovná válce. Copak nejvyšší arabští činitelé LAS neposlouchají českého prezidenta?
Z různých evropských zemí pak zaznívá volání po tom, aby velení či dozor nad operacemi vůči Libyi převzala Severoatlantická aliance. Ta možná má zkušenosti a prostředky, ale co se týče domluvy je na tom ještě hůře než Evropská unie. Dohodu blokuje Turecko, které poukazuje na nevyhnutelné, totiž že bombardování zasahuje i civilisty, již se přece mají chránit, a požaduje rovněž nějaký plán B. Takže se aliance v Libyi ještě do ničeho nezapojila. Slepá ulička. Nenastal ten pravý čas NATO rozpustit?
Docházejí Americe síly? Nebo jen Obamovi?
Státy si utvářejí nové diplomatické a bojové aliance, v nichž se třeba ani nepočítá s účastí USA. Všimněme si, kdo se zdržel hlasování pro rezoluci 1973: Rusko, Čína, Indie, Brazílie a Německo. Tedy rozvíjející se země známé pod zkratkou BRIC a s nimi evropský hospodářský lídr. Pro útoky v Libyi zase byly hnacím motorem Velká Británie a Francie. Musí snad Nicolas Sarkozy vyhrávat války, aby zaujmul voliče do té míry, že ho příští rok opět zvolí prezidentem?
Je však dost pravděpodobné, že do své čtvrté války již nositel Nobelovy ceny míru Barack Obama nepůjde
Spojené státy americké a Barack Obama plní, co si předsevzaly - unilaterální svět s USA v čele je minulostí, přišla opět doba moci rozdrobené mezi více velmocí. Ale platí skutečně tato premisa? V americké zahraniční politice za prezidenta Obamy převažuje váhavost, v případě Libye až ostudné zmatky. Obama a viceprezident Biden se do libyjského dobrodružství pouštět nechtěli. Ženy ve vysokých pozicích – ministryně zahraničí Hillary Clintonová, velvyslankyně u OSN Susan Riceová a prezidentova bezpečnostní poradkyně Samantha Powerová však změnily tok dějin i Obamovo stanovisko a USA se prakticky opět postavily do čela spojenců. Teprve souhlas se zásahem a spoluúčast USA na něm rozhoupaly Sarkozyho, Camerona a spol. k akci. Do té doby byli jen váhavými střelci.
Jaká je tedy realita? Světový četník USA sice tak trochu předává pravomoci svým pobočníkům, ale bez obamovsky váhavého kývnutí by si Kaddáfí vesele řádil dál. Je však dost pravděpodobné, že do své čtvrté války již nositel Nobelovy ceny míru Barack Obama nepůjde.
