Velikonoční spása jako přijetí konečnosti

Smrtelnost je darem. Požehnáním pak je, jsme-li jej schopní přijmout. Podobně je třeba přijmout svět, který se vzpouzí velkým idejím. Vychovává nás totiž k tomu, že v naší konečnosti není nic konečného. Píše Tereza Matějčková.

Velikonoce a Panna Marie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Velikonoce a Panna Marie. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Velikonoce a Panna Marie.

„Vyrván smrti?“ zeptala jsem se. „Spasen pro věčný život,“ odpověděl. „A kvůli tomu takový povyk? Cítila jsem jeho nezměrnou ctižádost a naivitu víry. Není to jen tak kdejaký bezvěrec, který s takovou povzneseností komentuje velikonoční zvěst.“ Tato slova patří patrně nejoslavovanější ženě světa – Panně Marii, matce Ježíše Krista.

Toto svědectví nepřináší nový historický pramen, ale říká ho Ježíšova matka v knize Mariina závěť z roku 2012 (česky 2015), která irskému spisovateli Colmu Tóibínovi přinesla nominaci na Bookerovu cenu i obvinění z blasfémie. Zatímco se mu někteří posmívají, že promluvil ten, který se mstí křesťanství, protože si kvůli homosexuální orientaci nemohl splnit dětský sen a nestal se knězem, jiní vyzdvihují bibličnost knihy a její bytostné křesťanství.

Spíše závěť než evangelium

Je příznačné, že Tóibín nedal do titulu své knihy evangelium, ale závěť, protože jde spíše o svědectví než o dobrou zprávou. Ježíšova matka promlouvá v Tóibínově podání před svou smrtí. Ve vzpomínkách se vrací do doby před 20 lety, kdy její syn okolo sebe shromáždil učedníky, léčil nemocné a vzbudil naději, že možná budou poraženi nejen Římané, ale i smrt sama.

Je příznačné, že Tóibín nedal do titulu své knihy evangelium, ale závěť, protože jde spíše o svědectví než o dobrou zprávou

Nakonec Ježíše zradili jeho nejbližší, byl mučen a ukřižován. Vstal z mrtvých? Alespoň Tóibínova Marie by za to ruku do ohně nedala. Nenastal čas zbavit Marii archetypu trpící a obětující matky? Ptá se Tóibín a uvnitř zbožné a oddané bohorodičky nachází zraněnou, často rozzlobenou a občas cynickou ženu, která je svatým zápalem Ježíšových učedníků poněkud znechucená.

Nepřidává se k šíření radostné zvěsti, ale raději si na tržišti za poslední peníze kupuje malou sošku bohyně Artemis, které se v bezesných nocích svěřuje s úzkostmi, strachem i žalem nad ztrátou syna. Tóibín tím otázku nevíry a pochybností nad zmrtvýchvstáním vkládá do člověka, který byl Ježíšovi nejblíže. Takový postup pobuřuje, ale nakonec je v tomto ohledu práv podstatě křesťanské zvěsti, nad níž se rozum pozastavuje.

Otázka prázdného prostoru

Tóibínova Marie jako by vystoupila z děl francouzského myslitele Blaise Pascala (1623–1662) nebo německého filozofa Friedricha Nietzscheho (1844–1900). S Pascalem sdílí hrůzu z nekonečného prázdna. I Marie se obává mlčícího světa a prázdnoty. Určitě by souhlasila s Nietzschem, že vše nepodmíněné patří do patologie.

Zatímco Pascal i Nietzsche se zabývají otázkou mizejícího nebo zmizelého Boha a prázdného prostoru, který za sebou zanechává, trápí Tóibínovu Marii něco trochu jiného – nikoli Bůh, ale člověk se jí rozplynul před očima

Zatímco Pascal i Nietzsche se zabývají otázkou mizejícího nebo zmizelého Boha a prázdného prostoru, který za sebou zanechává, trápí Tóibínovu Marii něco trochu jiného – nikoli Bůh, ale člověk se jí rozplynul před očima. Svého syna totiž oplakává sama. Ti, kteří uvěřili v Ježíšovo božství, oslavují jeho zmrtvýchvstání, ti, kdo ho považovali za nepřítele, oslavují jeho smrt. S Ježíšem jako by se všichni vyrovnali.

Kdo ale truchlí za člověka, kterého Marie vychovala a jehož mučení a popravy se stala svědkem? Kdo vyjadřuje účast Marii, která přišla o to nejcennější? Učedníci jí namítají: „Ale vždyť jsi o něho nepřišla. Vstal z mrtvých, je u svého otce. Spasil svět.“ Takže skutečně nevidí moji samotu? Ptá se Marie. Nevěří, protože ji opustil Bůh, ale protože ji opustil člověk. A tomu, kdo není schopný sdílet její žal, nemůže věřit ani velká slova.

Tíha smrti

Tóibínova Marie není jen zahořklou ženou, která neunesla tíhu synova poslání, ale i bystrou pozorovatelkou neklidu a velkého očekávání, které rozdmýchal. Její život však zcela ovládla smrt. I 20 let po osudovém dnu ji sužuje pohled na ukřižovaného a umučeného Ježíše. Pro Marii nenadešlo zmrtvýchvstání, anebo mu přinejmenším není schopná rozumět stejně jako Ježíšovi učedníci.

Tóibínova Marie netouží, aby lidé byli osvobození od tíhy smrti. Nikdy se jí totiž nezamlouvalo to, že její syn „vyrušil“ Lazara a pozval ho po čtyřech dnech na onom světě zpět mezi živé.

Tóibínova Marie netouží, aby lidé byli osvobození od tíhy smrti. Nikdy se jí totiž nezamlouvalo to, že její syn „vyrušil“ Lazara a pozval ho po čtyřech dnech na onom světě zpět mezi živé. Proč ho rušit, když dosáhl nejzazšího klidu? Smířil se s životem i smrtí, z čehož pramenila jeho krása, síla a plnost. To vše však po Lazarově návratu zmizelo. Jeho tělo sice bylo živé, ale on sám nikoli, protože ho živí mezi sebe nepřijali.

Je na tom snad něco divného? Jak se totiž chovat k člověku, který dlel čtyři dny na onom světě? Lidé se zmrtvýchvstalého Lazara straní, šuškají si, že mezi ně nepatří, a proto je jeho další život stvrzením osamělosti a loučení se životem. Marie se dokáže do Lazarovy pozice dobře vcítit, protože je matkou muže, kterého někteří považují za božího syna, a proto se cítí být zajatkyní bezmezného obdivu jedněch i posměšného pohrdání druhých.

Přání Marie

Poté, co učedníci tvrdí Marii, že zůstala u Ježíšova kříže do poslední chvíle a svého syna po smrti chovala v náruči, dá průchod svému vzteku. Proč přikrašlovat skutečnost? U svého syna nevyčkala, utekla dříve, než skonal, protože neunesla nejen pohled na své umírající dítě, ale ani římských stráží na ni samotnou. Ze strachu utekla a svého syna nepohřbila. Byla to chyba?

Tóibínova Marie si nepřeje svět, v němž by se voda měnila ve víno, ale ve kterém by nezažila umučení a smrt svého dítěte

Možná, ale neříkal snad sám Ježíš: „Nechte mrtvé, ať pochovají své mrtvé.“ A neobořil se na svou matku při svatbě v Káně: „Co mi chceš, ženo?“ Proč nemusí bohočlověk ctít rodinu, ale od nebožské matky se očekává, že bude schopná nejvyšší obětavosti?

Mariin pohled zneklidňuje o to víc, oč je lidštější. Tóibínova Marie si nepřeje svět, v němž by se voda měnila ve víno, ale ve kterém by nezažila umučení a smrt svého dítěte. Zároveň si nepřestává klást otázku po smyslu smrti, přičemž má rozpaky ji považovat za vstup do věčnosti. Co si totiž pod ní představit? Doufejme, že nikoli to, co zažil Lazar, když jako mrtvola chodil mezi živými.

Člověk jako partner Boha

Ježíšova spása neznamená, že by lidé přestali umírat, jejich nedokonalost byla zahlazena a oni pozvednuti na věčné časy k Bohu. Existuje-li nějaké povznesení člověka, musí být vybojováno v lidské konečnosti. Přistoupíme-li totiž na křesťanskou zvěst, byl Ježíš vtěleným Bohem.

Bůh povznesl člověka i s jeho chybami a slabostmi na svého partnera, nikoliv na Boha, který by mohl pokrčit rameny nad smrtí a vítat ji jako vstup do věčnosti

Bůh sám tedy posvětil náš svět a přijal jej i s jeho chybami. Vzal na sebe bolest, stal se terčem nenávisti, obětí mučení a přijal i smrt. Ježíšova tělesnost, jeho bolest i smrt, kterou zakusil – to vše bylo božím vtělením povzneseno, nikoliv znicotněno. Bůh povznesl člověka i s jeho chybami a slabostmi na svého partnera, nikoliv na Boha, který by mohl pokrčit rameny nad smrtí a vítat ji jako vstup do věčnosti.

Život na zemi se po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání nezměnil. Vše zůstalo při starém. Nový je pohled věřících na život a smrt. Objevena byla takřka božská důstojnost, která náleží lidské konečnosti. Proto je Tóibínova Marie ve své skeptické přízemnosti natolik osvobozující.

Prahnutí po synovi

Není třeba sázet na dokonalost, odkládat pochyby a dělat velké věci. Stačí se pokusit neselhat v malém a učit se být ve světě přítomen i ve smrti, utrpení a v odcházení, tedy ve chvílích, kdy se rozhlížíme po nepodmíněné, absolutní, božské pomoci.

Marie prahne po přítomnosti svého konečného syna, nikoliv po božské věčnosti. Tím vším podává svědectví o své mrazivé lidskosti.

Svět se ve své konečnosti rozevřel i pro nešťastnou a rozzlobenou Tóibínovu Marii, na niž naléhají nedočkaví učedníci. Ta jim v jednu chvíli vmete do obličeje: „Byla jsem tam. Utekla jsem, než bylo po všem. Ale chceš svědky. Máš je mít. Říkáš, že spasil svět? Já odpovídám: nestálo to za to.“

Není třeba číst Mariinu ostrou reakci jako odmítnutí křesťanské zvěsti. Promlouvá totiž jako matka, pro niž je ztráta dítěte nenahraditelná. Vzhledem k této ztrátě jí věčný život – ať už její či syna – připadá jako chabá náhrada. Marie prahne po přítomnosti svého konečného syna, nikoliv po božské věčnosti. Tím vším podává svědectví o své mrazivé lidskosti.

Ježíšovo vědomí

Smutek a cynismus bychom u Tóibína hledat neměli. Byl to přece právě Ježíš, který překonal smrt a konečnost tím, že je objal, a je to i jeho vztah ke smrti, v němž Marie nachází spásu – její syn zašel ve svém přijetí konečnosti na nejzazší mez, což ho osvobodilo z pout strachu. Nebyl sice schopný utrhnout se z kříže a zachránit se před lítým davem, ale věděl, že smrt neexistuje proto, abychom s ní vedli boj.

Ježíš sice nebyl schopný utrhnout se z kříže a zachránit se před lítým davem, ale věděl, že smrt neexistuje proto, abychom s ní vedli boj

Smrtelnost je darem – dává nám smysl. A požehnáním je, jsme-li schopní tento dar přijmout. Podobně je třeba přijmout i svět, který se velkým idejím právem vzpouzí. Vychovává nás totiž k tomu, že v naší konečnosti není nic konečné a že nikdy nebudeme mít právo posledního slova. Díky této konečnosti je náš život otevřený pro druhého, který má v našem životě rozhodující slovo, čímž mu dává smysl.

Kdo je tím druhým, přenecháváme naší víře v Boha nebo důvěře v naše blízké. Přijetí této konečnosti je nejzazší, takřka velikonoční spásou pro Marii z Tóibínova příběhu i její svět. Tóibín tuto „velikonoční“ spásu vyjadřuje slovy: „A celý svět se uvolnil jako žena, která si rozpustila vlasy předtím, než šla spát.“

Počet příspěvků: 1, poslední 6.4.2015 08:17 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.