Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Velezrada pro začátečníky

USA

  10:26

Řada občanů je ohromena samotným slovem „velezrada“, ale o nic dramatického nejde. Zde je průvodce po české velezrádné krajině.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTKČeská pozice

Organizační výbor Senátu ve středu 27. února doporučil, aby horní komora Parlamentu schválila žalobu na prezidenta Václava Klause pro velezradu. Podle skupiny 28 senátorů se jí dopustil mimo jiné vyhlášením novoroční amnestie. Právní aspekty pojmu velezrada rozebírá Vladimír Meier.

„Tak nám obvinili prezidenta z velezrady,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi. Ale co je to vlastně ta velezrada? Tento výraz se táhne českou právní krajinou už déle než sto let, ale ještě žádný prezident z ní nebyl obžalován, natož pak odsouzen. Normální občan, který o něm nic neví, se tedy může utěšovat tím, že soudy s pojmem velezrada mají stejnou zkušenost jako on – žádnou.

Slovo velezrada samo o sobě vzbuzuje představu něčeho obrovského, neslýchaného a neodpustitelného, čímž se jeho skutečný význam ztrácí – v naší společnosti už přece není možné, aby jakýkoli jednotlivec měl tolik vlivu a moci, aby se vůbec mohl něčeho tak obrovského dopustit. Přispívá k tomu samozřejmě i to, že za minulého režimu byla velezrada trestný čin, za nějž byla řada lidí odsouzena a popravena.

Honosné označení

Dnes je velezrada jediný delikt, za který může být prezident souzen a zbaven funkce. Jak známo, prezident republiky požívá imunity, takže nemůže být souzen za žádný trestný čin ani přestupek, skutek velezrady je jedinou výjimkou. Definici velezrady najdeme jednak v Zákonu o Ústavním soudu 182/1993 Sb., a jednak v novém znění Ústavy (které ovšem začne platit až s nástupem nového prezidenta):

„Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.“

Tento pojem tedy zahrnuje jak spolčení se s cizí mocností proti vlastní zemi, tak i blíže nedefinované jednání proti demokratickému řádu. V prvním případě to je opravdu nějaký obrovský zločin, jak si ho většina z nás pod velezradou představuje, druhá eventualita už je proti tomu ale deliktem řádově menším, pro který zní takové označení přehnaně. Vzpomeňme si jen na to, za co bylo v Americe zahájeno obdobné řízení, v USA nazývané „impeachment“, proti bývalému prezidentovi Billu Clintonovi. Na to se pojem „velezrada“ už vůbec nehodí, leda v očích jeho manželky.

Místo „velezrady“ bychom měli používat neutrální pojmy „porušení Ústavy“ nebo „ústavní delikt“Velezrada není ani pojmem z trestního práva (které se prezidenta stejně netýká), takže to není ani zločin v obvyklém smyslu slova. Velezrada je ve skutečnosti přehnaně honosné označení pro jediný delikt, kterého se může český prezident dopustit. Jediným trestem, jímž může být za její spáchání postižen, je ale pouze ztráta úřadu a možnosti znovuzvolení. Toto označení tedy evidentně vůbec neodpovídá jeho skutečnému významu. Měli bychom místo něj používat neutrální pojem „porušení Ústavy“ nebo „ústavní delikt“.

Kdepak zločin

Pro řadu lidí ohromených slovem „velezrada“ je těžké si představit, že ve skutečnosti může jít o skutek téměř nenápadný, který někdy může uniknout i bedlivému oku médií. Svědčí o tom otázka moderátora v pořadu Události, komentáře z 26. února 2013 (v čase 00:18:15), který se poté, co mu bylo vysvětleno, že velezrada a ústavní delikt jsou totéž, zeptal: „A může být ústavní delikt velezradou?“

Další „odborníci“ se zase pohoršují nad tím, že by velezrada neměla být zločinem – samozřejmě to není zločin, protože se nevyskytuje v trestním právu, je to jen označení pro prezidentský delikt.

Co je jednání proti demokratickému řádu, bychom se asi měli dozvědět z Ústavy. Tam někde úplně na začátku jsou takové podstatné věci schované:

Čl. 1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(...)

Čl. 2
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(...)

Čl. 4
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Z těchto článků se dá vyvodit, že jednání proti demokratickému řádu může být namířeno proti celistvosti nebo svrchovanosti státu, dále proti funkčnosti moci zákonodárné, výkonné nebo soudní, a také proti právům a svobodám občanů. Už z tohoto výčtu by nás mohly napadnout určité kroky současného prezidenta, které jsou s těmito články ne dobře slučitelné. Ale to nechť posoudí moc soudní.

Další aspekt prezidentské zodpovědnosti je jeho slib. Teprve složením slibu se občan stává opravdu prezidentem:

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Tento slib není možné brát na lehkou váhu: když ho prezident odmítne složit nebo ho složí s výhradou, jde od válu, i kdyby ho zvolil sám papež. Porušení tohoto slibu by tedy mělo rovněž být hodnoceno jako ústavní delikt, potažmo velezrada. Jakmile tedy prezident učiní něco, co nejen není v zájmu všeho lidu, ale skoro nikoho (jako třeba zesměšnění celého státu kvůli jednomu peru), měl by Senát automaticky vyskočit s obviněním.

Stará a nová úprava

Je zajímavé, že článek 65 Ústavy, kterým se řídí obvinění prezidenta z velezrady, byl poslední novelou o přímé volbě prezidenta zásadně pozměněn a stíhání za velezradu jím bylo značně ztíženo. Podle dosavadní úpravy, která platí do 7. března 2013, a kterou se tedy nynější senátní žaloba řídí, není nijak specifikováno, za jakých podmínek může Senát žalobu podat. Platí tedy, že pro její schválení stačí prostá většina přítomných senátorů.

Senátoři mají historicky první i poslední reálnou možnost si žalobu na prezidenta kvůli velezradě vyzkoušetPodle nové úpravy, jež se bude týkat až nového prezidenta, je jednak potřeba schválení třípětinovou většinou přítomných senátorů, ale také schválení třípětinovou většinou všech poslanců. K tomu, aby Poslanecká sněmovna něco takto odsouhlasila, by se ale prezident musel zbláznit a požádat o politický azyl v Severní Koreji. Když se sněmovna k návrhu do tří měsíců nevysloví, platí, že souhlas byl odepřen.

Senátoři tedy mají historicky první i poslední reálnou možnost si žalobu na prezidenta kvůli velezradě vyzkoušet, takže není divu, že s ní chvátají. Oni s ní ale chvátají i z jiného důvodu: takovou žalobu lze podat jen proti prezidentovi ve funkci. Když odstoupí nebo ve funkci skončí dřív, než Ústavní soud žalobu přijme, je automaticky odmítnuta. Když ovšem prezident skončí až po podání žaloby, nemá to na ni vliv a soud se s ní dál zabývá.

K pojednání o velezradě patří samozřejmě i samotná žaloba, kterou budou senátoři projednávat v pondělí 4. března. Senátní tisk sice nelze podle jednacího řádu horní komory zveřejňovat, ale jeho obsah lze dohledat na webu. Skládá se z těchto obvinění:

  • Prezident republiky ode dne 5. června 2012 do dne podání této ústavní žaloby nezavršil svým podpisem ratifikaci Rozhodnutí Evropské rady, kterým se mění článek 136 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud jde o mechanismus stability pro členské státy, jejichž měnou je euro, s nímž vyslovily dle ust. čl 39 odst. 4 Ústavy souhlas obě komory Parlamentu České republiky třípětinovou většinou.
  • Prezident republiky ode dne 20. března 2012 do dne podání této ústavní žaloby nejmenoval ani jednoho soudce Ústavního soudu a ze stávajících soudců jeho místopředsedu v návaznosti na to, že v tomto období se uvolnila celkem tři místa soudců Ústavního soudu.
  • Proslulý druhý článek amnestie z 1. ledna 2013, kterým bylo zastaveno stíhání ve stovkách významných ekonomických zločinů.
  • Prezident odmítl rozhodnout o jmenování Petra Lengera soudcem, i když mu to uložil Městský soud v Praze a rozsudek potvrdil Nejvyšší správní soud.
  • Prezident od 7. března 2008 do 5. března 2012 otálel s podpisem ratifikace Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě zakládajícího systém kolektivních stížností, se kterým Parlament vyslovil souhlas už v roce 2003.

Bude zajímavé sledovat, jak se k tomuto návrhu vyjádří celý Senát, když už nasbírat potřebných 27 podpisů bylo dost klopotné. Některé z uvedených bodů se zdají být závažnější, jiné méně, bylo by jistě přínosem k právní judikatuře, kdyby se k nim vyslovil i Ústavní soud.

Nás obyčejné občany při jejich četbě napadne, že prezidentský slib o výkonu úřadu podle nejlepšího vědomí a svědomí přinejmenším leccos vypovídá o vnímání těchto pojmů naším současným prezidentem. A pro úplnost – prezident nemůže sám sobě udělit milost, a zastavit tak své stíhání, takže tak úplně všemocný, jak by se mohlo zdát, také není.