Lidovky.cz

Velezrada jako test demokracie aneb Kdo má v hlavě totalitu?

  11:50

Místo aby Petr Nečas či Jaroslav Kubera polemizovali s faktickou stránkou věci, útočí na samotné osoby, které názory zastávají.

foto: © montáž ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, foto ČTK, ReutersČeská pozice

KOMENTÁŘ Vladimíra Meiera / Opět tu máme téma, na které má téměř každý jasný názor, a tak krátce po prezidentské volbě je zase společnost rozdělena: podle toho, jestli žalobu na prezidenta  pro velezradu schvaluje, nebo odmítá. Je to zajisté hlavně proto, že termín „velezrada“ je vnímán podle toho, jak zní, jako obrovský zločin. Když si ale uvědomíme, že jediným možným trestem za ni je ztráta úřadu a výsluh, je to ve skutečnosti pouhý přestupek a reakce jsou ve velké míře přehnané.

Zatím se k obvinění v médiích vyjadřují jen politici a aktivisté, názorů umělců jsme naštěstí, na rozdíl od prezidentské volby, (zatím) zůstali ušetřeni. Obzvláště odpůrci žaloby se vyjadřují velmi emotivně a expresivně, zřejmě aby tím dodali svému nesouhlasu větší váhu.

Premiér Petr Nečas prohlásil:

„Jsem, dámy a pánové, v politice již více než dvacet let. A za těch dvacet let si nevzpomínám, že bych se potkal s tak nízkou politickou a lidskou ubohostí, jako je krok těchto 28 senátorů. Stydím se za ně. Hanba jim.“

Senátor Jaroslav Kubera je zase hodně citován pro své přirovnání Klausova obvinění k praktikám Sboru národní bezpečnost (SNB) za totality:

„Tak na to šli metodou esenbáka za totáče. Ten když vás nedostal na lékárničku, tak vás dostal na sjeté gumy. A když ne na sjeté gumy, tak našel, že vám nesvítí jedna žárovička v brzdovém světle. Nakonec vždy něco našel, aby vám mohl proštípnout kupón, což už dnes naštěstí není. A s tou ústavní žalobou pro velezradu je to stejné. Ti, co ji chtějí podat, nejsou vedeni žádnými světlými úmysly. Jsou vedeni jen nenávistí k prezidentovi a chtějí udělat všechno pro to, aby ho co nejvíce ponížili, což ostatně v Čechách není nic tak zvláštního.“

Útok ad hominem

Útokem na osobu protivníka místo na jeho argumenty prozrazuje útočník mnohem více o sobě než o soupeři

Co je společné těmto dvěma výrokům našich vrcholných politiků, kteří tím nechtěně dávají najevo, jaký je jejich vztah jak k parlamentní demokracii, tak k totalitě? Je to útok ad hominem na politické protivníky, kteří se dopustili jednání, se kterým nesouhlasí. Místo toho, aby polemizovali s faktickou stránkou věci, útočí na samotné osoby, které tyto názory zastávají.

Podobné výroky můžeme číst i v internetových diskusích, které se týkají obvinění z velezrady: Prezident se nemůže dopustit velezrady, a proto každý, kdo ho z ní obviní, musí mít automaticky špatný charakter a nízké pohnutky. Je to známý způsob falešné argumentace, který s demokratickou kulturou nemá ale vůbec nic společného. Útokem na osobu protivníka místo na jeho argumenty prozrazuje útočník mnohem více o sobě než o soupeři. Vzpomeňme si jen na výrok, který bývá mylně přičítán Voltairovi, jenž ale velmi dobře charakterizuje podstatu demokratické svobody slova:

 „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu se do smrti bít za vaše právo to říci.“

Toto je obrovsky důležitá zásada, která platí jako test demokracie. Kdokoli se snaží umlčet nějaký názor umlčením nebo dehonestováním osoby, která ho pronáší, jedná totalitně. Bez výjimky.

Žaloba není výrok o vině a trestu

Stejní politici obhajují Klausovu amnestii tím, že prezident k ní měl Ústavou dané právo, a proto nikomu nepřísluší proti ní vystupovat. Proč v tomto případě, kdy senátoři mají toutéž Ústavou dané právo prezidenta žalovat, neargumentují stejně, ale uchylují se k osobním útokům na senátory? Proč vůbec vytahují politici tak silný a populistický kalibr na komentování senátorské iniciativy k obžalobě prezidenta? Důvodem jsou zřejmě dva omyly:

  1. Kdo je obžalován, je automaticky vinen.
  2. Kdo se odváží obvinit prezidenta, musí k tomu automaticky mít nízké pohnutky.

Rád bych se mýlil, ale z vyjádření těchto politiků je poměrně zřejmé, že tyto dva názory – přinejmenším podvědomě – zastávají. Není to úplně překvapivé a řada z nás tyto názory sdílí zcela vědomě: je to důsledek totality, v níž jsme prožili část života a kde tyto dva body platily bez výhrady. Bohužel nám nedochází, že teď už žijeme v jiné době, kde platí jiné zásady:

  • Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
  • Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Žaloba není výrok o vině a trestu, je to vyjádření osobního názoru, že se někdo dopustil nezákonného činu. Je na soudu, aby o vině rozhodl. Jestliže mají senátoři Ústavou dané právo podat na prezidenta republiky žalobu pro velezradu, pak ji prostě podat mohou a je na soudu, aby rozhodl o vině či nevině prezidenta, jestliže se žaloba vůbec dostane tak daleko.

Co jste to za lidi, že jste si zvolili tak ubohé a hanebné senátory?

Jistěže k tomu mohou mít i pokřivený charakter a nízké pohnutky, ale to nemůže mít žádný vliv na meritum věci. Soudce dnes už bohudík nemůže někoho odsoudit na základě toho, že má pokřivený charakter, nebo naopak osvobodit, protože má pokřivený charakter žalobce. Politici si ovšem neuvědomují, že osobními útoky na přímo zvolené zástupce lidu zároveň odsuzují voliče, kteří si takové zástupce zvolili: „Co jste to za lidi, že jste si zvolili tak ubohé a hanebné senátory?“ Ve skutečnosti však máme ale takové senátory, jaké si zasloužíme a jaké jsme si zvolili. Řečeno slovy největšího z Čechů: „Můžeme s nimi nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co proti tomu můžeme dělat.“

Všichni by mohli být spokojeni

Václav Klaus je více než schopen se obhájit sám a lépe, než to svedou oni

Je vůbec s podivem, že naši politici považují za důležité hájit prezidenta lacinými podpásovými argumenty. Václav Klaus je více než schopen se obhájit sám a lépe, než to svedou oni. Dá se dokonce očekávat, že kdyby opravdu došlo k jednání Ústavního soudu o velezradě prezidenta, Václav Klaus by je použil jako platformu pro potvrzení svých postojů a s radostí by tam rozvedl důvody, proč v jednotlivých bodech obvinění jednal, jak jednal, a proč to bylo správné a zodpovědné.

Svým způsobem by tak mohli být všichni zúčastnění spokojení: Senátoři, že se jim podařilo poprvé v českých dějinách obvinit prezidenta z velezrady, a prezident, protože mohl prokázat, že obvinění je liché a navíc se znovu dostat na světla ramp. Proč se tedy někteří politici tomuto obvinění tak emotivně brání? Mají v hlavě opravdu jen totalitu? A můžeme vůbec s takovými politiky vytvořit opravdovou demokracii?

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.