Profesor Vladimír Majer má zajímavou profesní dráhu. Začínal jako fyzikální chemik na pražské VŠCHT, ale pak zamířil do univerzitních laboratoří velkého světa v USA a Francii. Nedávno se na pět let stal „vědeckým diplomatem“. Pro elitní francouzskou instituci CNRS (Národní centrum pro vědecký výzkum) sledoval v letech 2006 až 2011 vědecké dění v postsovětském regionu, takže jej prokřižoval od Minsku po Irkutsk a od Tbilisi či Alma-Aty po Petrohrad.
„V Rusku samém jsou samozřejmě stále silní v matematice a fyzice, a dále ve vědách o zemi, protože mají značné přírodní bohatství. Nejslabší je to pochopitelně v oblasti společenských a humanitních věd, neboť tyto obory stále trpí komunistickou minulostí,“ říká v rozhovoru pro ČESKOU POZICI profesor Majer, když vypráví o současné vědě v zemích někdejšího Sovětského svazu.
CNRS, jemuž svým významem odpovídá v České republice Akademie věd, má ve světě svá zastoupení – regionální kanceláře, které usnadňují vědeckou spolupráci se zahraničními partnery. Jsou v Bruselu, Tokiu, Pekingu, Hanoji, Dillí, Pretorii, Santiagu de Chile, Riu de Janeiro, Washingtonu D.C. a také v Moskvě, kde Majer působil jako představitel CNRS pro postsovětský region.
ČESKÁ POZICE: Máte dlouhodobé zkušenosti s vědou ve Francii i s jejím organizováním nejen v rámci instituce CNRS. Jak se z vás stal „vědecký diplomat“?
MAJER: Pracoval jsem na VŠCHT Praha do roku 1986, odkud jsem odešel do USA, kde jsem působil čtyři roky na univerzitě státu Delaware. Následně mne ve Francii přijali do stálého kádru Národního centra pro vědecký výzkum. Od roku 1990 jsem byl vědeckým pracovníkem v univerzitním prostředí, a vedl také po sedm let společné pracoviště CNRS a Univerzity Clermont-Ferrandu specializované na chemickou termodynamiku. Současně jsem dále těsně spolupracoval s USA a také s kolegy v České republice.
A pak jsem dostal zajímavou nabídku přejít na několik let do vědecké diplomacie a jako ředitel regionální kanceláře CNRS v Moskvě koordinovat kooperaci Francie s postsovětskými zeměmi v oblasti základního výzkumu. Na takovém postu musíte velmi dobře znát organizaci vědy v zemi, kterou zastupujete, a rychle se „naučit“, jak to funguje v zemích regionu, kde pracujete. Navíc musíte znát i evropské programy pro podporu vědecké spolupráce, které dovolují zapojení zemí mimo EU. Podmínkou je samozřejmě znalost ruštiny.„Mluvím-li o základním výzkumu, hlavní těžistě dlí stále v ústavech Ruské akademie věd“
ČESKÁ POZICE: Co přesně vědecká diplomacie obnáší?
MAJER: Udržujete jednak institucionální styky – pro CNRS to byla především Ruská akademie věd či podobné organizace v jiných postsovětských zemích. Dále jednáte s hlavními univerzitami, agenturami a fondy, které financují vědu. Pak to je pomoc při vytváření různých kooperačních programů a struktur, protože CNRS má řadu těsných kontaktů s partnery v zahraničí. A konečně práce obnáší i získávání informací o stavu vědy a výzkumu v zemích, které sledujete. Jste něco jako pozorovatel, a zároveň předáváte poznatky do daných zemí, jak to vypadá ve Francii. Asi dvě třetiny mé práce byly v Rusku, třetina v ostatních postsovětských zemích, přičemž jsem se snažil o rozšíření spolupráce právě s nimi. Na prvním místě se jednalo o Ukrajinu.
Těžiště je v Rusku
ČESKÁ POZICE: Jak se tedy poslední dobou vyvíjí výzkum na východě a ve stěžejním Rusku?
MAJER: Mluvím-li o základním výzkumu, hlavní těžistě dlí stále v ústavech Ruské akademie věd. Přestože je velká snaha ze strany příslušného ministerstva upřednostňovat vysoké školy a vkládat tam velké prostředky. Rusové, kteří mají určitý sklon k velikosti až velikášství, se nyní snaží přitáhnout zpátky své lidi, kteří žijí v diaspoře; mají ji obrovskou – to se nedá s Čechy vůbec srovnávat. Jednak je to řádově větší země, ale ekonomické podmínky byly ve vědě po rozpadu SSSR tak hrozné, že spousta vědců odešla v devadesátých letech pryč. Teď se snaží jich hodně dostávat zpět domů. Mají k tomu programy, za pomocí nichž zakládají hlavně na univerzitách malé elitní laboratoře. Udělali v posledních několika letech tři velké konkurzy, v každém bylo vybráno čtyřicet laboratoří, které z velké části vedou buď Rusové z diaspory nebo přímo cizinci, vždy jsou to vynikající vědci. Každá z laboratoří dostala „megagrant“ zhruba dva miliony dolarů na tříleté období, kdy se má rozvíjet.
ČESKÁ POZICE: Podporuje to přímo vláda?
MAJER: Ano, jde o ministerské programy. Dále se investují velké peníze do Národního výzkumného centra Kurčatovský institut, což je pilotní projekt typu „national laboratory“, jak je známe z USA. Kromě toho se Rusové nyní snaží za miliardy rublů vybudovat vlastní „Silicon Valley“, neboť u Moskvy vzniká obrovský technologický park „innograd“ Skolkovo. Ovšem na tento projekt je nutno hledět s velkou obezřetností, protože některé věci, které se dělají v Rusku, se mohou lehce stát potěmkinovskými vesnicemi.
ČESKÁ POZICE: A vrací se do Ruska vědci z USA nebo třeba z Izraele?
MAJER: Skoro nikdo z nich se nechce vracet nastálo. To znamená, že v programu již předpokládají, že vedoucí laboratoří nebudou muset být v Rusku více než čtyři měsíce ročně, takže si mohou udržet úvazky v zahraničí, například na univerzitách, kde pracovali. Skutečně málokdo úspěšný v zahraničí se chce do Ruska za daných společenských podmínek definitivně vrátit. Příkladem mohou být nobelisté za fyziku z roku 2010 A. Geim a K. Novoselov z univerzity v Manchesteru, kteří obratem odmítli vládní nabídku jít pracovat do Skolkova – i přes lukrativní finační podmínky.„Skutečně málokdo úspěšný v zahraničí se chce do Ruska za daných společenských podmínek definitivně vrátit“
ČESKÁ POZICE: Mají i v jiných zemích podobné programy pro návraty vědců?
MAJER: Jiné země nemají tolik peněz. To jsou jedině Rusové, kteří si to mohou dovolit. Už na Ukrajině je to ekonomicky daleko komplikovanější. Jedinou, řekněme, voluntaristickou politiku má v tomto směru ještě Kazachstán, jenž má hodně prostředků z prodeje ropy, a kde se snaží systémem top-down udělat něco podstatnějšího v oblasti vědy a výzkumu.
Akademie nebo ministerstva věd
ČESKÁ POZICE: Jaké jsou nejsilnější vědecké disciplíny v postsvětských zemích?
MAJER: V Rusku samém jsou samozřejmě stále silní v matematice a fyzice, dále ve vědách o zemi, protože mají značné přírodní bohatství. Nejslabší je to v oblasti společenských a humanitních věd, neboť tyto obory stále trpí komunistickou minulostí. V ostatních zemích, řekl bych, je to zhruba podobné, ale liší se systémem organizace vědy: někde totiž úplně zmizely Akademie věd jako zřizovatelé vědeckých ústavů, jinde naopak plní i funkci ministerstev vědy.
ČESKÁ POZICE: Kde to tak funguje?
MAJER: Třeba v Lukašenkově Bělorusku má právě jejich akademie věd velkou váhu a je vlastně ministerstvem přes vědu. Akademie věd si ještě udržuje poměrně silnou pozici také na Ukrajině či v malém Moldavsku. V Gruzii nebo v Kazachstánu naopak byly akademie zcela rozkulačeny...
ČESKÁ POZICE: Co to znamená „rozkulačeny“?
MAJER: Stal se z nich klub zasloužilých vědců, kteří píší různé doporučující zprávy a vyjadřují se k různým tématům, ale ústavy už neřídí. Ty přešly pod vysoké školy či ministerstva anebo byly prostě zrušeny.„Ruská akademie věd, která nedoznala výraznější změny ve své struktuře a metodách řízení od pádu SSSR, musí být reformována“
ČESKÁ POZICE: Jaká je na východě úroveň technických věd?
MAJER: Jakmile jdeme směrem k inovacím a aplikacím, je to podstatně slabší. Rusové mají oblasti, kde jsou samozřejmě stále silní: třeba v dobývání minerálních surovin, jenže to nejsou nějaké vysoké technologie, dále je to jaderná energetika, elektrárny jsou schopni do světa prodávat, jak víme podle Temelína... A pak jsou to samozřejmě zbraně a vojenská technika. Tradičně silnou oblastí byl kosmos, ale zde opakované neúspěchy při startech raket naznačují ústup ze slávy. Jakmile jdeme k jemnějším a inovativním technologiím, které se snaží v Rusku usilovně podporovat metodou top-down, řekl bych, že jim to moc nejde. Pro případné mezinárodní kooperace je v Rusku obecně zajímavější spíše základní věda než aplikovaný výzkum.
ČESKÁ POZICE: V médiích i v časopise Nature se právě objevily zprávy o projektu radikální reformy Ruské akademie věd, co to znamená?
MAJER: Velká většina vědecké komunity je zajedno, že Ruská akademie věd, která nedoznala výraznější změny ve své struktuře a metodách řízení od pádu SSSR, musí být reformována. Její konzervativní vedení se však k tomu nebylo schopné odhodlat. Vláda předložila v červnu návrh zákona o akademii věd, který byl připraven bez jakékoliv konzultace s vědci a všechny překvapil brutalitou zamýšlených změn. V podstatě by se jednalo o likvidaci akademie jako výzkumné organizace. Nyní probíhá poziční boj mezi jednotnou vědeckou frontou a vládou o to, jak bude zákon modifikován, aby prošel na podzim ve Státní dumě. Celá věc je dosti komplexní s politickým pozadím a podrobněji je možno se o tom dočíst v mém článku napsaném pro Akademický bulletin.
Neaktivní Česko
ČESKÁ POZICE: Jak jste o postsovětské vědě referoval do Francie?
MAJER: Referujete víceméně průběžně, neustále píšete zprávy, kde reagujete na to, co se děje. Některé jsou otevřené, jiné důvěrnějšího charakteru, ale neustále monitorujete dění. Jsou na to i lidé na francouzské ambasádě, kteří se ale zabývají spíše kooperací technologickou a inovacemi ve spojení s ekonomickou sekcí velvyslanectví. Pro CNRS je důležité průběžně sledovat hlavně základní výzkum. Samozřejmě takový diferencovaný přístup si mohou dovolit jen velké země jako Francie nebo Německo...
ČESKÁ POZICE: Co další evropské země, třeba Velká Británie?
MAJER: Ti jsou v Rusku méně viditelní, protože mají komplikovanější politické vztahy s Ruskem, nicméně dělají hodně věcí v oblasti technologického byznysu – možná podstatně více než Francouzi. Co se týče objemu spolupráce s Ruskou akademií věd a univerzitami, tak vedou Němci. Mají nejvíce peněz, Francie je za nimi jako druhá.„Mohu odpovědně říci, že Česko je země, jež byla během mého působení v Moskvě velice málo viditelná, možno říci neaktivní“
ČESKÁ POZICE: A jak si v této konkurenci vedou Češi?
MAJER: Evropská unie má v Moskvě svého vědeckého radu, který organizuje pravidelné schůzky lidí ze zemí EU, kteří jsou v Moskvě přes vědeckou spolupráci. Jde o výměnu informací, evropské programy a podobně. Mohu odpovědně říci, že Česko je země, jež byla během mého působení velice málo viditelná, možno říci neaktivní.
ČESKÁ POZICE: Přitom musely existovat vazby. Je k tomu odpor? Čím to je?
MAJER: Nevím. Když porovnám země, které jsou s ČR srovnatelné rozměrem jako Švýcarsko, Rakousko a Maďarsko, ale mezi sebou v řadě aspektů rozdílné, tak každý z těchto tří států dělal svým způsobem podstatně více než Česká republika. Mně se zdálo, že ČR nebyla aktivní prakticky nikde – ani v Rusku ani v jiných postsovětských zemích.
Bez jazykových bariér
ČESKÁ POZICE: Vznikly díky vaší práci nějaké konkrétní spolupráce mezi výzkumníky – řekněme od Paříže po Moskvu?
MAJER: Francie už má se všemi východními zeměmi nějakou formu spolupráce. CNRS má k tomu určité nástroje, které se využívají při rozvíjení mezinárodní kooperace. Nejnižší formou jsou dvouleté dohody o spolupráci, pak tříleté projekty a potom takzvané virtualní společné laboratoře a sítě po dobu čtyř let, jež mohou být jednou prodlouženy. Kromě toho CNRS má mimo Francii celkově patnáct pracovišť, z nichž jedna – matematická laboratoř J.-V. Ponceleta – je přímo v Moskvě, kde pracují společně francouzští a ruští matematici. Když tam přijdete, nevíte, kdo je kdo. Mluví se tam také hodně i anglicky, je to tříjazyčná komunita.
ČESKÁ POZICE: Mluvíte o angličtině při dorozumívání Francouzů s Rusy. Dříve by to bylo jinak. Ale k postsovětským zemím obecně: jsou tam pro cizí vědce jazykové bariéry?
MAJER: Znalost cizích řečí je stále ještě trochu problém, nicméně velice často se už hovoří anglicky. Běžně ke mně do kanceláře přišel Francouz s Rusem a mluvili jsme anglicky, abychom si přesně rozuměli. V generaci ruských vědců mladších padesáti let již nenajdete velkou odlišnost od výzkumníků ze zemí EU či z Ameriky. Není to jiný specimen, druh.„V generaci ruských vědců mladších padesáti let již nenajdete velkou odlišnost od výzkumníků ze zemí EU či z Ameriky“
ČESKÁ POZICE: A co publikování ve světových jazycích v Rusku a jinde? Je cítit tlak, aby vědci psali hlavně do prestižních světových čaopisů?
MAJER: Jednoznačně. Snaha je jasná. Dobří vědci v exaktních a přírodních vědách publikují hlavně venku; existuje ovšem též přes sto ruských odborných časopisů, které se překládají do angličtiny, už od dob SSSR, a jsou sledovány v bibliografické databází Thomson Reuters.
Je zajímavé, že Rusové mají databázi zahrnující ruské vědce, kteří jsou často citováni v odborné literatuře: více než tisíckrát za celou kariéru nebo více než stokrát za posledních sedm let, což dovoluje zahrnout i perspektivní mladé. Je to výsledek nevládního projektu podporovaného ze soukromých zdrojů. Když jsem potřeboval nějakého odborníka „prolustrovat“, podíval jsem se do této databáze dostupné na internetu a hned jsem věděl, která bije a jak je kdo asi dobrý.
Méně peněz, více spolupráce
ČESKÁ POZICE: Co vás nejvíce ve vědě zaujalo mimo Rusko?
„Pokud má Česko určitou averzi vůči rozšiřování kontaktů s Ruskem, proč se více neangažuje v zemích Východního partnerství?“MAJER: Charakteristické je, že ostatní země mají podstatně méně peněz. Zmínil jsem se o Kazachstánu, tam rozhodně jsou a snaží se je i použít pro rozvoj vědy. Ale jinde jsou na tom vědci podstatně hůře než v Rusku, a ani v Rusku to není moc dobré... V článku, který jsem pro ČESKOU POZICI nedávno napsal, jsem uvedl, že Akademie věd ČR má na jednoho vědce zhruba třikrát méně prostředků ze státní dotace než francouzský CNRS. Pro Ruskou akademii věd je to dělící faktor kolem sedmi a na Ukrajině něco přes deset; to už je pak tragická situace.
ČESKÁ POZICE: A co ostatní země, jak na vás zapůsobily?
MAJER: Snažil jsem se rozvíjet především vztahy se zeměmi, které spadají do evropské iniciativy Východního partnerství, které má určitým způsobem vyvažovat politickou, hospodářskou a kulturní dominanci Ruska v postsovětském regionu. Jedná se o tři bezprostřední sousedy EU (Bělorusko, Moldavsko, Ukrajina) a tři republiky na jižním Kavkaze (Arménie, Gruzie, Ázerbájdžán). Spolupráce ve vědě spadá do kategorie získávání vlivu „jemnou silou“ (soft power), jak se v diplomacii říká. Konkrétními výsledky mé práce bylo podepsání rámcových dohod či jejich rozšíření s organizacemi v těchto zemích a formalizace a finanční podpora konkretních kooperačních vědeckých projektů.
Říkám si, že pokud má třeba Česko určitou averzi vůči rozšiřování kontaktů s Ruskem, proč se více neangažuje v těchto zemích? Shodou okolností bylo Východní partnerství – iniciované Polskem a Švédskem – nastartováno v Praze na jaře 2009 v době českého předsednictví EU.
ČESKÁ POZICE: Přece jen, i přes všechny nedostatky postsovětské vědy, nacházíte tam někde příklady dobré praxe? Něco, co by mohlo být zavedeno i u nás?
MAJER: Myslím, že ani moc ne (smích). Spíše naopak. Vědecká komunita zde si dobře uvědomuje, že kvalitní věci můžeme přejímat spíše ze Západu, nikoliv z opačného směru. To by samozřejmě nemělo bránit spolupráci s Východem. Rusové jsou na něco ochotni dát obrovské peníze, je to velikášské, někdy to skončí těmi potěmkinovskými vesnicemi, ale mám pocit, že v Česku je zase naopak příliš velké rovnostářství.
Díky evropským fondům se budují nová velká pracoviště, ale stávajícím týmům, které jsou opravdu excelentní, by se mělo dát podstatně více prostředků než těm průměrným. ČR jako relativně malá země nemůže ve vědě dělat všechno a musí se rozhodnout, kam peníze nasměrovat.