V uplynulých dvou letech se v mediích objevovaly informace o zřízení vědeckých diplomatů na českých ambasádách ve vybraných zemích. Zatím byli jmenováni se značnou mediální pompou dva a jejich počet by se měl v příštích letech zvýšit. Jaké jsou destinace, kam „ambasadory“ naší vědy vysíláme, a především jaký je profesní profil a zkušenosti osob, které byly na tyto posty vybrány?
Na tiskové konferenci 24. května představil místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádekv přítomnosti ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka vědeckého diplomata pro USA Luďka Moravce. Je naším druhým vědeckým diplomatem po Delaně Mikolášové, která byla jmenována do Izraele na podzim 2015.
Hlavními úkoly našich vědeckých diplomatů v zemích, kde působí, má být podle oficiálních prohlášení prohlubování vztahů a navazování partnerství s klíčovými vědeckými institucemi, reprezentace české vědy na konferencích a jiných fórech, podpora mobility vědců a propojování českých výzkumných týmů se zahraničními high-tech podniky.
Nezkušenost
Volba zemí, kam byli první dva vědečtí diplomati posláni, je oprávněná – představují špičku v oblasti výzkumu, vývoje a inovací (VVI), máme s nimi těsné vztahy a zájem spolupráci rozšiřovat. Málo přesvědčivý je ovšem profil osob, které byly pro tyto mise vědeckých diplomatů vybrány, podíváme-li se na informace o nich například na profesní sociální síti LinkedIn.
Společným jmenovatelem prvních českých dvou vědeckých diplomatů je nízký věk okolo 30 let a společenskovědní vzdělání na úrovni magisterského diplomu. S vědou jako takovou však přišli do styku velmi málo a vzhledem k věku reálné zkušenosti s managementem VVI mít nemohou. |
Společným jmenovatelem je nízký věk okolo 30 let a společenskovědní vzdělání na úrovni magisterského diplomu. S vědou jako takovou však přišli tito mladí lidé do styku velmi málo a vzhledem k věku reálné zkušenosti s managementem VVI mít nemohou. Navíc v obou případech je v oblasti přírodních a technických věd jejich kvalifikace nulová, přitom právě tyto oblasti mají být v mezinárodní spolupráci se oběma zeměmi majoritní.
Mikolášová byla před jmenováním do Izraele juniorní pracovnicí ministerstva zahraničních věcí. Uvádí, že je zároveň doktorandkou Univerzity Palackého v Olomouci se zaměřením na izraelskou politiku, a to již osmým rokem. To ovšem v jejím životopise není příliš pozitivní informace, když k získání titulu Ph.D. stačí všude ve světě méně než pět let.
Luděk Moravec působil od roku 2012 na ministerstvu vnitra v oddělení bezpečnostního výzkumu. To je v současném kontextu různých rizik a hrozeb důležitá oblast, ale krajně specializovaná a často utajovaná, mimo hlavní proudy otevřené mezinárodní vědeckotechnologické spolupráce. Je-li zájem posílit styky s USA v bezpečnostním výzkumu, nabízí se jiné možnosti než jmenovat specialistu na tuto úzkou a citlivou problematiku „vyslancem celé české vědy“ v USA.
Tento velvyslanec bude muset působit v širokém spektru vědních oborů a měl by mít k tomu odpovídající vědomostní nadhled a zkušenosti. Po shlédnutí interview Luďka Moravce v ČT si lze položit otázku, zda má takto vypadat „ambasador“ české vědy v USA. Pro mne je odpověď jednoznačná: rozhodně ne, a především pro naprostou plytkost sdělení, která indikuje mizivý vhled do tematiky jeho budoucí mise.
Česká republika je v oblasti VVI podstatně méně rozvinutou než dvě země, kam jsou naši první vědečtí diplomati vysláni |
Česká republika je v oblasti VVI podstatně méně rozvinutou než dvě země, kam jsou naši první vědečtí diplomati vysláni. Ti nás mají přitom reprezentovat v jednáních s rektory univerzit, řediteli vědeckých institucí, vrcholnými administrátory grantových agentur a lídry v oblasti inovací.
Protože jde o mladé kádry s „chudým“ profesním životopisem, budou navzdory veškeré snaze působit jako „lehké váhy“, na které jejich partneři nemohou pohlížet jako na své „peers“ (sobě rovné). Na tom nic nezmění superlativy místopředsedy vlády Bělobrádka o výsledcích práce Mikolášové v Izraeli a oslavný „píár“ vládní Sekce pro vědu, výzkum a inovace s tím spojený.
Odlišný přístup
Ve vědecko-diplomatických sítích rozvinutých zemí v zahraničí působí tři typy vědeckých diplomatů (atašé), kteří jsou někde (zejména v anglosaských zemích) označováni jako poradci (science advisor):
- kariérní diplomaté (v průměru méně než 15 procent);
- vědci z univerzit a vědeckých organizací a administrátoři z ministerstev a dalších institucí, které vědu řídí (asi 45 procent); a
- lokálně rekrutovaní poradci (okolo 40 procent).
Přístup jednotlivých zemí k výběru vědeckých diplomatů se ovšem často značně liší, v některých případech koordinují i vysokoškolskou spolupráci. Profil a seniorita jmenovaného atašé závisí do značné míry na tom, jak důležitá je pro vysílající stranu cílová země a jaké jsou priority v rozvoji vědeckých vztahů s ní.
Přístup jednotlivých zemí k výběru vědeckých diplomatů se ovšem často značně liší, v některých případech koordinují i vysokoškolskou spolupráci |
Ve velké většině jde o osoby středního či staršího věku s dlouhodobou zkušeností z prostředí VVI, jako jsou výzkumní pracovníci či vědní administrátoři, obvykle se vzděláním v přírodovědných či inženýrských oborech zakončeným často doktorátem (Ph.D.).
Pokud oblast vědeckotechnologické spolupráce kryje kariérní diplomat, je obvykle asistován lokálním zaměstnancem s důvěrnou znalostí prostředí VVI dané země. Je tedy zřejmé, že profil našich dvou vědeckých diplomatů se značně liší od profilu vědeckých atašé, které na své ambasády vysílají jiné země.
Francouzská síť
Maďarsko, země nám blízká velikostí, stupněm hospodářského rozvoje i nedávnou historií, má v současnosti více než deset vědeckých poradců pro vědu a technologii na zastupitelských úřadech; nejsou to kariérní diplomaté, ale administrátoři ze státní sféry či přímo vědci.
Na francouzské ambasádě v Praze se za uplynulých 25 let vystřídali na postu vědeckého atašé dva univerzitní profesoři, tři vedoucí výzkumní pracovníci Národního centra pro vědecký výzkum (CNRS) a Národního výzkumného centra pro informatiku a automatizaci (INRIA) a dva seniorní administrátoři státních výzkumných agentur.
Nejrozsáhlejší síť vědeckých diplomatů má Francie s více než 80 v 55 zemích – jen v USA působí osm atašé a jejich činnost koordinuje rada velvyslanectví ve Washingtonu, který je sám vědec |
Jiný přístup volí Britové, na jejichž pražské ambasádě působí více než deset let poradce pro vědu a inovace české národnosti Otakar Fojt s titulem Ph.D. v oboru biomedicinského inženýrství z VUT Brno a s více než čtyřletou výzkumnou postdoktorandskou praxí na renomovaných britských univerzitách (Oxford a York).
Sítě vědeckých diplomatů rozvinutých zemí pokrývají zpravidla státy skupiny G7 a obvykle i rychle se rozvíjející země (především BRICS), v některých případech i další. Nejrozsáhlejší síť má Francie s více než 80 vědeckými diplomaty v 55 zemích – jen v USA působí osm atašé a jejich činnost koordinuje rada velvyslanectví ve Washingtonu, který je sám vědec.
Následuje Spojené království s 90 poradci rekrutovanými částečně na lokální úrovni a soustředěnými do 30, především technologicky rozvinutých zemí. Němci mají okolo 25 diplomatů v asi 20 destinacích, zároveň však provozují paralelní síť zahraničních kanceláří svých neuniverzitních vědeckých organizací a grantové agentury DFG se srovnatelným počtem pracovníků. Podobnou paralelní síť má i Francie. Švýcarsko, země s nižší populací než ČR, má 20 vědeckých poradců ve stejném počtu zemí.
Neznámé priority
Vědecká diplomacie není jen výsadou velkých států a ČR by měla mít ambici navýšit postupně počet vědeckých atašé na srovnatelný s Maďarskem, tedy kolem deseti osob. Zatím jsou však pro naše začátky v tomto oboru diplomacie charakteristické spíše obřadná ceremoniálnost, s níž jsou noví atašé „vysíláni do světa“, a s tím spojený povrchní mediální rozruch a sebeuspokojení, jak nám to v Izraeli dobře jde a jak jsou z nás nadšení.
Nezdá se, že by byla pro naši vědeckou diplomacii stanovena jasná strategie, vytyčeny priority a zpracovány analýzy průsečíků VVI ČR s cílovými zeměmi, o které by se mohli naši vědečtí vyslanci ve své práci opřít |
Nezdá se však, že by byla pro naši vědeckou diplomacii stanovena jasná strategie, vytyčeny priority a zpracovány analýzy průsečíků VVI ČR s cílovými zeměmi, o které by se mohli naši vědečtí vyslanci ve své práci opřít. Přitom máme odborníky, kteří jsou schopní takové rozbory dělat, což problesklo v článku Daniela Münicha.
V médiích se objevují zprávy o dalších destinacích, kam budou naši vědečtí diplomaté vysláni – především východní Asie, kde to může být Jižní Korea (neuvažuje se ale o Japonsku patřícím do skupiny G7). Ta sice neexceluje v základním výzkumu, ale je nesmírně produktivní v inovacích a high-tech produkci s využitím vědeckých poznatků získaných často i ze zahraničí všemi možnými prostředky.
Výběr této destinace dává tušit, že vědecká diplomacie by zde měla jít společně s ekonomickou. Na tento post by pak měl být vybrán odborník zběhlý v aplikovaném výzkumu a inovacích a se znalostí pravidel licenčních řízení a problematiky duševního vlastnictví. Náš diplomat v Soulu by mohl mít i regionální přesah a koordinovat vědeckou spolupráci s Tchaj-wanem, se kterým je rovněž zájem prohloubit spolupráci.
Německo
Počítá se také se zřízením vědeckého diplomata v Evropě, kde se prioritou zdá Německo, přestože se před rokem po hlasování o brexitu uvažovalo také o Spojeném království. Upřednostnění Německa je však sporné. Lze to chápat jako politické gesto vůči němu vyjadřující úzkou navázanost na západního souseda.
Existuje-li pocit, že vědecká spolupráce s Německem musí být zastřešena a centrálně koordinována, je to možné efektivněji a levněji dělat z Prahy, která má geograficky centrálnější polohu než na severovýchod vysunutý Berlín, kde by náš diplomat sídlil |
Po praktické stránce se však přidaná hodnota jeví omezená. V Německu je totiž česká vědecká obec dobře známá a náhled na ni pozitivní. Spolupráci vědců není třeba orchestrovat, neboť se tvoří spontánně „bottom up“, k čemuž přispívá i geografická a kulturní blízkost. Současně je zaručena formalizace společných projektů.
Prezidium AV ČR je často v kontaktu se třemi mocnými německými vědeckými institucemi – Maxe Plancka, Helmholtze a Leibnize –, české vysoké školy mají dohody o spolupráci s německými univerzitami, Grantová agentura ČR má společné výzvy s německou DFG a nedávno bylo podepsáno memorandum o spolupráci s Frauenhoferovou společností specializovanou na aplikovaný výzkum. Spolupráce je i stimulována častou společnou účastí v evropských rámcových programech. Co tedy navíc bude diplomat pro českou vědu zajišťovat?
Německo je navíc decentralizovanou zemí, kde ředitelství klíčových německých vědeckých institucí jsou rovnoměrně rozložena mezi tři města – Berlín, Bonn a Mnichov. V západní části Německa se nachází i většina špičkových německých univerzit. Existuje-li tedy pocit, že vědecká spolupráce s Německem musí být zastřešena a centrálně koordinována, je to možné efektivněji a levněji dělat z Prahy, která má geograficky centrálnější polohu než na severovýchod vysunutý Berlín, kde by náš diplomat sídlil.
Změny jsou nutné
Spojené království s nejvíce publikacemi a citacemi na světě na počet vědců a s vynikajícími univerzitami, které se jediné mohou měřit se severoamerickou špičkou, je lídrem vědy v Evropě. Je tedy v našem zájmu s ním udržet a rozvíjet styky i po brexitu. Dopady postupného odchodu Spojeného království z EU na vědeckou spolupráci a na jeho účast v rámcových programech s kontinentální Evropou by proto bylo žádoucí na místě monitorovat.
Reprezentace českých vědeckých organizací by se měly snažit ve vlastním zájmu o prosazení změn v obsazování dalších postů českých vědeckých diplomatů v zahraničí |
Brexit může pro nás být i příležitostí, pokud se zhorší podmínky pro vědce ze zahraničí pracující na britských univerzitách a rozhlížející se, kam odejít. Ve srovnání s Německem je navíc česká vědecká obec ve Spojeném království méně známá, přístup k ní podstatně rezervovanější a nástrojů k formalizaci spolupráce ve VVI méně. Vědeckému diplomatovi by se tedy nabízela široká působnost a jeho přítomnost by byla nesporným přínosem, pokud by byl jmenován zkušený specialista s výbornou znalostí britského prostředí VVI.
Na našich vysokých školách, v ústavech Akademie věd i v organizacích aplikovaného výzkumu je řada odborníků, kteří mají zkušenosti z vědecké práce s výstupy ve formě publikací, patentů a licencí. Často působili delší dobu v zahraničí, kde jsou respektováni, řídili výzkumné týmy a vedli projekty mezinárodní spolupráce.
Mnozí z nich mají jak potřebný nadhled a přesah za hranice své specializace, tak dobré komunikační schopnosti a jazykovou vybavenost. Ti pak mají předpoklad stát se úspěšnými vyslanci české vědy v zahraničí. Reprezentace českých vědeckých organizací by se proto měly snažit ve vlastním zájmu o prosazení změn v obsazování dalších postů českých vědeckých diplomatů v zahraničí.
Vzdělávací četba
Vědecká diplomacie je relativně nový fenomén a v ČR naprosté novum. Zdá se však, že zde není jasná představa, co vše může obnášet, což se týká i vládních složek, které mají rozhodovat o její strategii a o výběru vědeckých atašé.
Bylo by žádoucí, aby si lidé ve vládní Sekci pro vědu, výzkum a inovace a na ministerstvu zahraničních věcí, kteří o jmenování budoucích vědeckých atašé rozhodují, knihu Věda a diplomacie. Nový rozměr mezinárodních vztahů alespoň důkladně prolistovali, pokud si ji nepřečtou |
V nakladatelství Springer právě vychází pod titulem Science and Diplomacy: A New Dimension of International Relations (Věda a diplomacie. Nový rozměr mezinárodních vztahů) anglická verze knihy vydané ve Francii v roce 2015, jedné z prvních souhrnných prací o vědecké diplomacii. Autorem je vysokoškolský profesor a emeritní rektor Univerzity v Le Havre Pierre-Bruno Ruffini, který působil jako vědecký rada na francouzských ambasádách v Moskvě a v Římě.
Nakladatelství Academia chystá české vydání francouzského originálu s mnoha autorovými aktualizacemi. Má charakter monografie z oboru sociálních věd s více než 300 odkazy na původní zdroje a s přehledem doplňující literatury okolo 130 titulů. Český překlad je již k dispozici a kniha by měla vyjít začátkem příštího roku za cenu podstatně příznivější než anglická verze.
Bylo by žádoucí, aby si lidé ve vládní Sekci pro vědu, výzkum a inovace a na ministerstvu zahraničních věcí, kteří o jmenování budoucích vědeckých atašé rozhodují, knihu alespoň důkladně prolistovali, pokud si ji nepřečtou. Mohlo by to pomoci při volbě destinací, kam budeme vědecké diplomaty vysílat, a především přispět k jejich lepšímu výběru v příštích konkurzech.