Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Ve Washingtonu střílel buddhista. Islamofobové ostrouhali?

Asie

  15:48

Buddhistům a muslimům se na Západě měří dvojím metrem. Je to politicky nekorektní, ale empiricky pochopitelné.

foto: © montaž ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ReutersČeská pozice

Když v pondělí obletěly svět první zprávy, že na washingtonské velitelství amerického námořnictva Navy Yard pronikl ozbrojený útočník a zahájil palbu, i bezděčným pozorovatelům mezinárodního dění jistě problesklo hlavou, že si džihádisté nejspíš vyryjí na pažbu zářez za další, vpravdě husarský kousek.

Načasování útoku tomu odpovídalo: islámští extremisté by se tímto způsobem „odvděčili“ prezidentu Obamovi za to, že na poslední chvíli ztratil nervy a potupně vycouval z chystané intervence v Sýrii na straně al-Káidy. Také cíl útoku by měl logiku: mohou-li odhodlaní džihádisté udeřit v jámě lvové, v podstatě na detašovaném pracovišti Pentagonu, není před nimi bezpečí nikde v Americe. A účelové vyvolání masové hrůzy je základní metodou terorismu, u něhož je přídomek „islámský“ v posledních desetiletích povážlivě zbytný.

Záhy se však ukázalo, proč jsou podobné předsudky svízelné. Střelec se totiž nehlásil k islámu, jehož apologeti čím dál méně přesvědčivě hlásají, že je nepochopeným „náboženstvím míru“. Vyznával naopak buddhismus, v jehož příkladné mírumilovnosti se mnozí na Západě sami ochotně utvrzují: „Vždyť to jsou přece ti vegetariáni, kteří kvůli víře v převtělení nezaplácnou ani mouchu!“ Kladný předsudek je podepřen též ikonickou postavou usměvavého, asketického dalajlamy, jenž je tak nějak přirozeně laureátem Nobelovy ceny míru. Pokřiky „Svobodu Tibetu!“ a „Svobodu Kašmíru!“ zkrátka v západních uších dělí víc než jen hřeben Himalájí.

Nejsou jako oni

Pakliže se buddhisté někde ve světě dopouštějí násilí na jinověrcích (jako v Barmě či na Srí Lance), vyvolává to v západních médiích neskrývaný údiv. Když nyní nějaký buddhista postřílel dvanáct civilních zaměstnanců amerického námořnictva, dokonce ani reflexivní hanobitelé multikulturalismu z toho nevyvozují náboženský motiv.

Biřicové politické korektnosti tudíž větří dvojí metr islamofobie: může-li se takového krveprolití dopustit buddhista, protože mu jednoduše „bouchly saze“, proč by se totéž nemohlo přihodit muslimovi, aniž by se hned strašilo střetem civilizací?

Washingtonský střelec Aaron Alexis byl západní konvertita, což by v případě příklonu k islámu evokovalo rčení „Poturčenec horší Turka“, ale v případě buddhismu naopak vyvolává stereotypní předpoklad, že by tím spíš mělo jít o holubičí povahu (před sto lety přitom měli západní konvertité k buddhismu celkem jinou pověst).

Čtyřiatřicetiletý newyorský rodák Alexis si na rozdíl od většiny současných konvertitů nevybral tibetský ani zenový buddhismus, nýbrž théravádu – nejpůvodnější živou formu buddhismu praktikovanou zejména v jihovýchodní Asii a na Srí Lance. Pracoval v thajské restauraci a nějaký čas žil v bungalovu vedle buddhistické svatyně sloužící především thajské přistěhovalecké komunitě. Dvakrát týdně docházel na meditaci; opakované mantry prý přezpívával lépe než samotní Thajci. Letos dokonce odjel na několik měsíců do Thajska a naučil se trochu thajsky.

Nelze popřít, že kdyby masakr ve Washingtonu spáchal západní konvertita k nejranější (nejčistší) formě islámu, který by byl takto intenzivně začleněný do nějaké muslimské přistěhovalecké komunity (prodával by kebaby, bydlel vedle mešity, vynikal u pátečních modliteb, naučil se arabsky a krátce před činem pobýval několik měsíců v Jemenu), reakce veřejnosti by byla zcela odlišná.

Násilí na pracovišti

Jenže posledně, když někdo v USA postřílel tucet neozbrojených lidí na pozemku amerických ozbrojených sil, političtí korektoři se tak úpěnlivě snažili vyretušovat, že šlo o džihádistu, až to předsudky spíše utvrdilo. Pachatel masakru na texaské základně Fort Hood z roku 2009 Nidal Hassan si emailoval s duchovním vůdcem al-Káidy v Jemenu Anwarem Awlakím a během útoku pokřikoval „Alláhu akbar!“. Bílý dům však lpěl na tom, že zabití vojáci byli obětmi politováníhodného „násilí na pracovišti“, nikoliv nepřátelského útoku (což má mimochodem dopad na důchody vojenských vdov a sirotků).

Na první pohled by se mohlo zdát, že skutečnost, že se srovnatelného násilí na pracovišti tentokrát dopustil příslušník nemuslimské náboženské menšiny, podkopává argumenty islamofobů a dává zapravdu politicky korektnímu pohledu na věc. Ovšem fakt, že podle všeho nešlo o nábožensky motivovaný útok, paradoxně znamená, že apologetům násilných muslimů by vlastně více hrálo do karet, kdyby střelcem nebyl buddhista, nýbrž opět muslim – avšak útočící bez jakékoli náboženské motivace. Teprve to by demonstrovalo, že jde o obyčejnou náboženskou komunitu, jíž se není proč obávat víc než jakéhokoliv jiného společenství, kde občas někomu z nesouvisejících pohnutek zkrátka „hrábne“. Jenže vraždícím muslimům má bohužel zřetelnou tendenci honit se hlavou dvaasedmdesát panen.  

Autor: