Ve vztahu k válečným veteránům se odráží naše vyspělost

Celosvětový Den válečných veteránů 11. listopadu, který si i v Česku připomínáme od roku 2001, se stal jistým etalonem toho, jak se naše společnost postupně mění. Stále více našich občanů nosí na šatech připnutý rudý kvítek vlčího máku a málokterý z nich si tento červený symbol připne, aniž by znal jediný příběh některého z československých či českých veteránů, kteří sloužili či dál slouží své vlasti.

A právě fakt, že se o veteránech i jejich životech a hrdinstvích ví, je možná tím největším důkazem, že se naše společnost ve vztahu k nim změnila a dál mění.

Posun v péči

Vzpomínám, jak jsme takřka před 20 lety s kolegou každoročně koncem dubna sjezdili se Svobodovými veterány východní fronty půl Ostravska. Na výročí Ostravsko-opavské operace se jich tehdy scházelo asi sto padesát. Ve starých omšelých kulturácích byli vděční, že si na ně někdo vzpomněl, že se po letech sešli s kamarády, prošli si místa bojů a uctili památku padlých.

Dychtivě a obsáhle popisovali své fascinující životní příběhy, které dlouho zůstávaly uzamčeny před veřejnosti jen v jejich pamětích, několika nejbližších přátel a rodin a hrstky historiků. Byl mezi nimi i nedávno zesnulý Bedřich Opočenský nebo generál Mikuláš Končický, který zemřel loni. Obecně pak vyšlo v novinách jen pár řádků a na rok se zase zapomnělo. O peripetie těchto hrdinů, které by u každého vydaly na několik knih, nebyl velký zájem.

Od té „pradávné“ doby se postupně o jejich osudy začala zajímat spousta lidí, jejich příběhy známe do detailů a jsou i díky mnoha nadšencům navždy zaznamenány a díky internetu okamžitě k dispozici. Jejich tváře se objevují v televizi, novinách i na veřejnosti. Něco se změnilo. A to i v přístupu státních institucí, které posunuly péči o naše veterány na míle kupředu.

Péče o válečné veterány včetně těch „novodobých“ je totiž v západním světě chápána jako jistý odraz vyspělosti společnosti. „Země, která si neváží svých válečných veteránů, si neváží sebe sama,“ konstatuje ministr obrany Martin Stropnický.

Řada projektů

Stát, potažmo ministerstvo obrany, proto v uplynulých letech spustil řadu projektů, které mají veteránům pomoci a „odvděčit“ se jim za službu. Inspiraci čerpá ze „starých“ členských zemí euratlantického prostoru – Velké Británie, Nizozemska, Belgie, kde je důraz kladen na zajištění komplexní péče pro veterány – od zdravotní a sociální přes resocializaci a hledání uplatnění po odchodu ze služby až po rozsáhlou medializaci a pestrou nabídku benefitů.

„Žádný válečný veterán, který sloužil své zemi, se nikdy nesmí ocitnout bez pomoci,“ říká šéf odboru pro válečné veterány na ministerstvu obrany Eduard Stehlík. A právě určité výhody pro veterány lze považovat za další velmi hmatatelný důkaz toho, že se česká společnost mění. Zatímco v zahraničí je to po desetiletí běžnou praxí, česká společnost si teprve zvyká, za to velmi rychle.

Je to pouhý rok, co ministerstvo obrany spustilo internetovou databázi firem i osob, které nabízejí českým válečným veteránům a vojákům zajímavé slevy na své výrobky či služby. Už po dvou měsících od spuštění bylo v databázi 37 různých nabídek – od výrazných slev na zájezdy či pobyty přes sportovní oblečení nebo využívání zkušební střelnice až po nákupy automobilů. Dnes čítá nabídka takřka stovku benefitů a další se rýsují.

Odborná pracovní síla

Stranou nezůstávají ani státní podniky, jejichž zřizovatelem je ministerstvo obrany. Novodobí váleční veteráni totiž představují velmi kvalitní odbornou pracovní sílu. Nabízejí proto třeba rekvalifikace na servisní techniky pro opravy pozemní nebo leteckou techniku nebo pracovní místa v rámci strážní služby.

V Británii, která je jedním z tradičních vzorů péče o válečné veterány, na speciálním portále eviduje organizace veteránů v celé zemi více než tři tisíce různých slevových nabídek na výrobky i služby prakticky všeho druhu – od stěhování přes oblečení, právní služby a fotografování až po ubytování nebo stavební práce. Ve výčtu ale nechybějí ani například restaurace či sportovní zařízení.

Je to sice jen pomyslný vrcholek toho, jak své hrdiny odměnit, ale o to cennější, protože přichází ze společnosti samotné. Bez nařízení. A dává tím jasně najevo, že si svých válečných veteránů váží.

Účastníci zahraničních misí

V České republice je v současnosti evidováno více než třináct tisíc nositelů osvědčení válečný veterán. Platná legislativa za válečné veterány v České republice vymezuje tři skupiny lidí.

První jsou takzvaní druhováleční veteráni, účastníci národního boje za osvobození v letech druhé světové války – příslušníci československé armády v zahraničí či spojeneckých armádách, partyzáni, členové domácího či zahraničního odbojového hnutí a 1. československé armády na Slovensku a zranění účastníci povstání v květnu 1945. Na konci září žilo ještě 698 těchto hrdinů, přičemž většině je více než 90 let. V květnu 2005, kdy od konce války uplynulo 60 let, hrdinů druhého odboje žilo o trochu více než čtyři tisíce.

Druhou skupinou jsou takzvaní novodobí veteráni, účastníci zahraničních misí, především na Balkáně, v Iráku či v Afghánistánu. Vojáci i civilisté, kteří prošli zahraničními operacemi, mírovými misemi, či pracovali ve státních službách ve válečných zónách nebo v místě s výrazně zhoršenou bezpečnostní situací.

Ti dnes tvoří více než 93 procent válečných veteránů. Tato skupina bude s účastí české armády v zahraničních operacích nadále růst. A podle Eduarda Stehlíka také poroste úloha těchto veteránů ve společnosti. Právě oni přebrali pomyslnou štafetu po druhoválečných hrdinech a příslušnících československých legií.

Obyčejná závist

Třetí skupinou jsou relativně nově účastníci odboje a odporu proti komunismu. Postavení válečného veterána je zatím přiznáno 86 lidem, kteří se podíleli na „ozbrojeném, nebo jiném srovnatelném boji proti komunistickému režimu v Československu, sabotážích, spolupracovali se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převáděli přes hranice nebo sami překračovali státní hranice za účelem účasti v odboji a odporu proti komunismu“.

Za formu odboje a odporu proti komunismu se v tomto ohledu považují s tím srovnatelné jiné statečné činy nebo statečné veřejné postoje na podporu ozbrojených akcí proti komunistickému režimu. Část veřejnosti se však ptá: Proč by měli mít veteráni výhody? Proč je nemám já? Může za tím být obyčejná závist.

Příkladem je nedávný případ manželky českého vojáka, který spolu se čtyřmi kamarády padl 8. července 2014 v Afghánistánu při sebevražedném útoku v okolí Bagrámu – pod tlakem sousedů se raději odstěhovala. Okolí totiž neuneslo, že za smrt svého muže, který chránil bezpečí i těchto sousedů, dostala od ministerstva obrany finanční odškodnění.

Sociologové odhadují, že v každé populaci žije jen asi 2,5 procenta hrdinů – lidí, kteří nezištně pomohou, když jsou ohroženi jiní. Nemusí jít hned o válku a ohrožení státu, ale třeba o přepadení v parku. I taková skupinka však funguje jako vzor, páteř společnosti. Váleční veteráni mimochodem tvoří jen zhruba promile populace.

Komunitní centrum

Italský filozof a vojenský teoretik Niccolo Machiavelli (1469–1527) v úvahách o vládnutí a o vojenství napsal: „Sebelépe uspořádaná společnost bez záštity vojska by na tom byla stejně jako vznosný a výstavný palác, vyzdobený drahokamy a zlatem, avšak neopatřený střechou, jež by všechnu tu nádheru chránila před deštěm.“

Zdá se, že navzdory závisti se naše společnost mění. Důkazem může být připravované otevření prvního Komunitního centra pro válečné veterány při Vojenské nemocnici v Brně, jež bude pro veterány připravovat vzdělávací kurzy, sportovní aktivity i společenský program. Cílem je předcházet a pomáhat řešit případné nepříznivé sociální a psychosociální situace, do kterých se veteráni mohou dostat.

Provoz bude spolufinancován z nadačního fondu, do kterého putují výtěžky z různých dobročinných akcí, například z výstavy fotografií pořízených válečnými veterány, profesionálními i amatérskými fotografy v misích, která během uplynutých měsíců putovala Českem. Na benefiční dražbě se vybralo 980 tisíc korun.