Po několik uplynulých let se zdálo, že nad evropskou jadernou energetikou se klene zářivá duha všeobecného porozumění. Traktory na rakousko-českých hranicích neblokovaly silnice, toliko u našich německých sousedů se občas někdo přivazoval řetězem ke kolejnicím, po kterých měl projíždět vlak s recyklovaným jaderným palivem, vyprodukovaným vlastními jadernými elektrárnami. Je-li to možno označovat za folklór, nedostatek jiných třeskutých témat pro bojechtivé odrůdy ekologů nebo za licoměrnost, posuďte sami.
Fukušima - Hirošima a tak dál
Aby došlo k něčemu podobnému jako ve Fukušimě, k tomu není potřeba právě zemětřeseníJenomže všechno je zase jinak. Nebude jistě trvat dlouho, a město Fukušima začne být (jakkoliv pramálo validně) spojováno se jménem jiného japonského města – Hirošimou; ono se to totiž přímo jazykově nabízí. Potíže japonské jaderné energetiky vzniklé jako následek strašlivé přírodní katastrofy svědčí o tom, že i stotisíckráte jištěná technologie může být zranitelná, a může tedy selhat. Problém nevznikl tím, že by se jaderný reaktor vlivem seismických otřesů rozpadl či jinak destruoval, ale snížením funkčnosti chlazení reaktoru. Následuje růst vnitřní teploty, tavení uranu a – nedej bože – jaderná exploze. K tomu, aby k něčemu podobnému došlo, není potřeba právě zemětřesení; stačí pouze lajdácká či trochu hazardní obsluha. To je případ americké elektrárny Three Mile Island, ukrajinského Černobylu i naší první jaderné elektrárny A1 v Jaslovských Bohunicích, kterou dnes připomíná pouze hrouda betonu, do které je zalit poškozený reaktor.
Zdá se tedy, že japonské jaderné neštěstí má mnohem širší, téměř globální dopad na vztah veřejnosti k tomuto typu energetických technologií. Jestliže naše Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost hovoří o „vztyčeném ukazováku“, někteří němečtí politici již míří tímto ukazovákem přímo na jadernou energetiku tak, jako armádní náborové letáky Uncle Sama nebo bolševické Čeky; jenom nápis je zřetelně jiný: „Raus!“ Na zdánlivě poklidném rybníku evropské energetické politiky se tím silně zčeřily vlny a plavba se stala neklidnou.
Šest námitek proti jaderné energetice
Je zřejmé, že doba míru, či spíše příměří, skončila. Znovu můžeme očekávat navršené kupy chlévské mrvy na hraničních přechodech do Rakouska, zvláště pak poté, co naše vláda potvrdí záměr dostavby jaderné elektrárny v Temelíně na původně projektovaný výkon 4000 MW. I u nás se může přihodit, že dosud celkem tolerantní Češi a Moravané mohou pod vlivem nějaké šikovnější a dobře koordinované kampaně změnit dosavadní většinovou lhostejnost vůči jádru v neskrývaný odpor (přestože je nutno vidět, že argumentační výbava průměrného obyvatele tohoto státu při posuzování pro a proti u jaderné energetiky je zcela žalostná).
Sám nepatřím mezi obdivovatele „jaderných katedrál“, jak kdysi kdesi nějaký mimořádný mamlas takovou elektrárnu označil. Hlavních námitek mám šest:
- Není uspokojivě vyřešeno, co s vyhořelým jaderným palivem. Řeči o tom, že to je jakési „palivo budoucnosti“, se vedou již čtyřicet let, tedy dvakrát déle, než trvala naše první republika.
- Termická účinnost jaderných elektráren, tedy faktické využití energie uranového paliva, je pod úrovní 2 procent, tedy 20krát nižší nežli u uhelné elektrárny, 35krát nižší než u elektrárny plynové a 6krát nižší než u uhlí ve staré parní lokomotivě. Energií uranu je tak zcela mimořádně plýtváno, čímž je pochopitelnější snaha zařadit jadernou elektrárnu mezi „primární zdroje“ energie.
- Není – a zřejmě nemůže být – uspokojivě vyřešeno, co s vysloužilým reaktorem. Jediné používané řešení je výroba obří betonové „pralinky“, která místo rumu skrývá uvnitř po dlouhá staletí zářící ocel mrtvého reaktoru. Coby významný krajinotvorný prvek věru k nezaplacení. Jak asi budou v budoucnu vypadat zámky na Loiře v sousedství takových betonových bobků?
- Z povahy věcí vyplývá, že vždy mají jistou tendenci k selhání vůči požadovanému standardu (viz Murphyho zákony – například). Kde leží ona hranice, kdy se z běžné provozní poruchy vyvine havárie a z havárie katastrofa? To, co se mi na jaderných elektrárnách nelíbí, je fakt, že kolaps technologie je provázen nadregionálními důsledky. Vzpomeňme Černobylu a oblaku jaderného spadu nad celkem vzdáleným Švédskem.
- Provoz jaderné elektrárny v našich podmínkách představuje stejnou úroveň importní závislosti, jako dovoz jiných paliv a energií. Palivové tyče umí vyrábět jen pár firem ze zemí „jaderného klubu“; je tedy zcela lhostejné, zda a kolik uranu se u nás ještě těží.
- Světový vývoj jaderných technologií je – díky omezenému počtu nových instalací – relativně pomalý, a to na rozdíl od jiných energetických technologií. Přímým důsledkem je tedy trvalejší trend poklesu ceny „běžných“ elektrárenských technologií (a nemusí to být nutně jen fotovoltaické články), zatímco u technologií jaderných se podobný trend významněji neprojevuje. Je-li běžně využívané technologie možné označit za konfekci, každá jaderná elektrárna je unikátem, tedy šitá na míru. Domnívám se proto, že původní mantra ospravedlnitelnosti ekonomie jaderných elektráren „vysoké investice, nízké provozní náklady“ nemusí v blízké budoucnosti až zas tak moc platit.
Horší je to s Německem
To ale neznamená, že se bez jaderné energetiky můžeme dočista obejít. Její místo v základním výkonu není zastupitelné. Je asi zbytečné uvádět, že jaderná energetika technologickou podstatou nemůže být univerzální náhradou za klasické zdroje, které ať již vlivem technologického stáří či očekávaného nedostatku uhlí během dvou následujících desetiletích zaniknou. Jaké je tedy „japonské“ poučení pro další formulaci koncepce rozvoje české energetické politiky?
V prvé řadě bude třeba více reflektovat změny v mezinárodním „ovzduší“. Japonské neštěstí evidentně posílí rakouské mínění, že bez jaderné energetiky se obejdou nejen oni, ale měli by se obejít i jejich bezprostřední sousedé. Na to jsme svým způsobem již uvykli. Horší je to s Německem. Aktuální vyjádření kancléřky Merkelové o tom, že vláda nepovolí prodloužení životnosti současných jaderných elektráren, znamená současně, že Německo žádné další takové elektrárny stavět nebude.
Zatímní tiché srozumění německé vlády s rozšířením Temelína je zřejmě dítětem naděje, že se dodavatelem stane SiemensJe to ovšem čisté politikum; otázkou zůstává, jak silným politikem tato teze zůstane, a to především v mezinárodním měřítku. Zatímní tiché srozumění německé vlády s rozšířením Temelína je pravděpodobně dítětem naděje, že se dodavatelem stane německý Siemens, jenž si v této oblasti v uplynulém období příliš „nezabudoval“. Nelze však vyloučit (zvláště poté, co se stane jasnějším, že Siemens to asi nebude), že se německé jaderné politikum trochu středoevropsky „zglobalizuje“ a spojí se s odporem rakouským. Za tohoto stavu bude prosazení dvou dalších temelínských reaktorů mnohem obtížnější. O Dukovanech ani nemluvě.
České jaderné ambice
Státní koncepce rozvoje energetiky je v oblasti elektrické energie výrazně proexportní a jaderně orientovaná. Možná, že budeme schopni takový koncept – v propracovanější podobě – udržet i nadále. Asi by to bylo nejlepší. Přesto je třeba mít na paměti, že štěstí přeje připraveným. Pokud se temelínská elektrárna rozšíří o dva bloky na 4000MW, je třeba počítat s tím, že v Dukovanech se za necelých dvacet let začnou pohřbívat do betonových sarkofágů všechny čtyři reaktory a že buldozery začnou planýrovat místa po řadě starých uhelných elektráren ještě o dost dříve.
Je zřejmé, že deklarované jaderné ambice České republiky budou poněkud omezeny a časově posunuty. Je zřejmé, že bez ohledu na existenci či neexistenci těžebních limitů v severních Čechách zanikne podstatná část uhelných elektrárenských kapacit. Je zřejmé, že české teplárenství v současné uhelné podobě spěje k neodvratnému zániku. Je tedy zřejmé, že česká energetická koncepce musí dosti zásadním způsobem vybočit z trendů, které sice mají dlouhou historii, ale žádnou budoucnost.
Katastrofální zemětřesení v Japonsku tedy může ve světě vyvolat i méně viditelné, ale o to citelnější změny poměrů třeba v oblasti názorů na energetiku, jadernou pak zvláště. Jedním z velice oblíbených argumentů skalních zastánců jaderné energetiky podporujícím tvrzení o její naprosté bezpečnosti bylo zdůrazňování faktu, že takové elektrárny staví i Japonsko, které leží v aktivní seismické zóně. Ano, stavělo…
Další články o důsledcích poruch v elektrárně Fukušima:
