Válečný konflikt USA se Severní Koreou stále reálný

Napětí v jihovýchodní Asii poté, co americká letadlová loď Carl Vinson s doprovodem zamířila po krátkém odbočení opět ke korejským břehům, se značně zvýšilo. O nepředvídatelnosti vývoje svědčí i preventivní vojenská opatření v Jižní Koreji, Japonsku a přesuny silných vojenských kontingentů Ruska a Číny k hranicím se Severní Koreou.

Za této situace vydali 26. dubna společné prohlášení ministr zahraničí Rex Tillerson, ministr obrany Jim Mattis a šéf zpravodajských služeb Dan Coates, z něhož vyplývá, že bezprostřední americká vojenská akce proti Korejské lidově demokratické republice zatím nehrozí. Stejný závěr lze vyvodit i z vyjádření prezidenta USA Donalda Trampa o den později pro agenturu Reuters.

USA ústy svých představitelů uvedly, že jsou stále otevřeny jednání se Severní Koreou. Současně však oznámily, že zpřísní sankce vůči Pchjongjangu, aby jej dotlačily k ukončení jaderného a raketového programu. Stejný postup očekávají od OSN, Ruska a Číny.

Zvyšování počtu raket

V současnosti jsou severokorejské vědecké, výzkumné a výrobní kapacity schopné vyvinout a vyrobit vojensky použitelné jaderné hlavice. V atomovém komplexu asi 90 kilometrů na sever od hlavního města Pchjongjangu fungují například jaderné reaktory severokorejské výroby či jaderná elektrárna.

Na základě odborného odhadu výrobních kapacit zmíněných zařízení se předpokládá, že Severní Korea má asi 25 jaderných bomb. Americko-korejský institut na Univerzitě Johna Hopkinse uvádí, že do roku 2020 by Severní Korea mohla mít 50 až 100 jaderných hlavic. Není však zřejmé, zda se jejím vědcům podaří jaderné nálože zmenšit natolik, aby mohly být použity v tomto období jako jaderné hlavice v raketách. Dosud totiž může údajně Pchjongjang zaútočit na své sousedy pouze tak, že svrhne jaderné bomby z letadel.

Nelze však přehlédnout, že navzdory řadě neúspěchů Severní Korea postupně zvyšuje počty raket i jejich dolet, přesnost a nosnost „užitečného nákladu“ – bojových hlavic. Podle dostupných údajů severokorejská armáda měla v roce 2015 ve výzbroji:

• Jeden samostatný raketový pluk a tři samostatné oddíly neřízených taktických raket, celkem 28 odpalovacích zařízení s dosahem raket do 65 kilometrů.
• Čtyři samostatné oddíly jednostupňových operačně taktických raket s bojovou hlavicí o váze 480 kilogramů a dosahem do 140 kilometrů. Celkem 16 mobilních odpalovacích zařízení. Ve zdokonalené variantě má raketa doletět až 200 kilometrů.
• Jeden samostatný raketový pluk s operačně taktickými raketami s bojovou hlavicí o váze 1000 kilogramů a doletem do 300 kilometrů. Celkem 28 odpalovacích zařízení na kolových podvozcích. V osmdesátých letech 20. století se údajně s čínskou pomocí podařilo raketový systém natolik zdokonalit, že je schopný zničit cíl až ve vzdálenosti 550 kilometrů.
• Tři samostatné raketové oddíly s devíti mobilními odpalovacími zařízeními, které jsou vyzbrojené balistickým raketami středního dosahu, popřípadě jejich zdokonalenou variantou s dosahem rakety 1300 až 1500 kilometrů.

Možná pouze makety

Všechny uvedené raketové systémy byly ještě v roce 2015 vybavené pouze konvenčními bojovými hlavicemi. V důsledku poměrně rychlého zdokonalování severokorejských jaderných a raketových systémů však nelze vyloučit, že rakety středního doletu již v současnosti mohou nést jaderné hlavice. V roce 2016 ohlásil Pchjongjang pokus prý již s podstatně zmenšenou vodíkovou hlavicí o mocnosti sedm kilotun TNT.

O velkých raketách, které Pchjongjang ukazuje na přehlídkách, není zřejmé, zda některé nejsou jen maketami nebo nevyzkoušenými prototypy. Rovněž nelze ověřit údaje o výstavbě raketových oddílů, které mají být vyzbrojeny novým typem balistických raket středního doletu s dosahem 3200 až 4000 kilometrů. Podcenit Pchjongjang by bylo neodpustitelnou chybou.

Vypuštění dvou družic na nízkooběžné dráhy kolem Země vedou k prognózám, že Severní Korea bude koncem tohoto desetiletí disponovat balistickou raketou dlouhého dolehu až 6000 kilometrů s jadernou hlavicí. Nejen USA, ale i další země se však již dnes musejí obávat ještě jednoho raketo-jaderného programu Severní Koreje – vývoje ponorky s jadernými raketami.

První známý pokus o vypuštění rakety z hlubin moře se uskutečnil 9. května 2015. Byl sice neúspěšný a údajně nikoli z ponorky, ale z ponořeného kontejneru, lze však předpokládat, že časem může Severní Korea tento projekt uskutečnit.

Nesnadná jednání

Americké sankce a relativně rázný postup Číny vůči Severní Koreji – například omezení leteckého provozu či odmítnutí severokorejských dodávek uhlí – společně s tlakem OSN a několika zemí mohou donutit Pchjongjang k ústupkům, nikoli však k úplnému zmrazení jeho raketo-jaderného výzkumu, nebo dokonce k odstranění raket, které jsou v současnosti ve výzbroji severokorejské armády. Jednání se Severní Koreou, pokud se vůbec uskuteční, proto nebudou snadná.

USA si musejí odpovědět otázku, zda a nakolik je v současnosti Severní Korea ohrožuje. A jaká by v případě použití americké síly byla odpověď Pchjongjangu, vyhrožuje-li jadernými zbraněmi, nejen vůči USA, ale i Soulu a Tokiu. Zásadní otázkou v případě použití americké síly je i reakce Ruska a Číny – o to více, že válečný konflikt by se odehrával v bezprostřední blízkosti jejich hranic. I z tohoto důvodu se zdá použití jaderné zbraně USA nepravděpodobné.

Radikální vyjádření amerických představitelů, že jejich trpělivost skončila, je však bude nutit, zkrachují-li diplomatické a ekonomické tlaky na Severní Koreu, použít vojenskou sílu. V opačném případě, tvoří-li základ deklarované politiky prezidenta Trampa použití síly, by pasivita mohla být považovaná za slabost USA.

Dvě možnosti

Je zřejmé, že nelze zcela vyloučit použití síly. Jakým způsobem a v jakém rozsahu by ji USA použily, je však spekulace. Jsou dvě možnosti. Za prvé, stejně jako v případě Sýrie Tramp provede pouze symbolický úder na vojenská jaderná zařízení Severní Koreje raketami s plochou dráhou letu Tomahawk, který by doprovázely útoky letectva z letadlových lodí.

Druhou možností je úder na celou vojenskou infrastrukturu Severní Koreje, tedy plnohodnotná válka. Její zahájení by však vyžadovalo poměrně dlouhý čas na přípravu, zejména kvůli koncentraci sil a shromáždění zpravodajských informací. Severní Korea už například přemístila mobilní rakety do záložních prostorů a uvedla je do stavu pohotovosti a vyšší štáby zaujaly podzemní velitelská stanoviště.

Pchjongjang sice nemá moderní nástroje k radioelektronickému boji, ale má zkušenost s různými způsoby maskování a členěnou obranu v horském terénu – celá země je provrtána tunely a podzemními pevnostmi. To by částečně mohlo nahradit moderní nástroje k radioelektronickému boji a zachránit většinu severokorejské armády před zničením již v prvních hodinách války.

Jako kubánská krize

Válka však není jednostrannou záležitostí. Lze předpokládat, že pokud by se Tramp rozhodl pro jednu z obou možností k potrestání Severní Koreje, následoval by útok Pchjongjangu na Jižní Koreu a pravděpodobně i raketami na Japonsko. Severní Korea v podstatě nemůže zareagovat na americkou akci jinak než okamžitým útokem na jižní část Korejského poloostrova.

Svět stojí na prahu krize, kterou lze z hlediska vypuknutí války přirovnat ke kubánské krizi. Na Korejském poloostrově proti sobě stojí na souši, na moři i ve vzduchu dvě po zuby ozbrojené milionové armády. Severokorejské pozemní vojsko má údajně okolo 900 tisíc mužů a žen, 3500 tanků, 12 tisíc děl a 2700 obrněných transportérů, letectvo asi 1500 letounů a vrtulníků a námořnictvo 22 ponorek a 34 raketových člunů.

Technická zaostalost severokorejské armády ve srovnání s jižním sousedem vede k podcenění jejích bojových schopností. Koncentrace sil by však mohla při útoku na Soul dosáhnout úspěchu, byť zřejmě dočasného. Pokud by severokorejská armáda byla zahnána na své území a musela se bránit v členitém horském a předem připraveném terénu, její porážka je nejistá. V tomto případě by značné lidské ztráty na obou stranách přinutily k příměří, zůstala-li by Čína neutrální.

Co dál

Otázkou je, co se bude dít dál. Čína nemůže mít z pragmatických důvodů zájem na úplné porážce Severní Koreje, protože se za prvé obává se stejně jako Rusko, že by se dříve nebo později objevily na území „nové“ Koreje u čínských hranic americké vojenské základny. Za druhé proto, že by spojenec Číny Pchjongjang s milionem vycvičených mužů byl významnou podporou Pekingu, pokud by se nadále zostřovalo čínsko-americké napětí v důsledku sporů v Jihočínském moři.

Za této situace by prognóza vývoje okolo jaderných zbraní Severní Koreje nebyla seriózní. Krize totiž může vyústit i neočekávaně – v podstatě se nic nezmění. USA vyhlásí nové a podstatně přísnější sankce, OSN bude přijímat odsuzující rezoluce a ve vodách okolo Severní Koreje se budou konat stále častěji a stále větší americké námořní manévry. Kim Čong-un bude nadále pořádat každý rok monstrózní vojenské přehlídky a slibovat USA, že je vymaže z povrchu Země, zatímco jeho lidé budou umírat hlady.

Psi budou štěkat a karavana půjde dál.