Lidovky.cz

Václav Klaus naposled: Státník, nebo propagandista?

Evropa

  23:02

Stejně jako v předchozích devíti novoročních projevech současného prezidenta ani v tom desátém není o korupci jediná zmínka. Proč asi?

foto: © ČTKČeská pozice

Novoroční projev prezidenta České republiky je speciální produkt. Očekává se od něho, že bude trochu slavnostní, ale že v něm zároveň kriticky pojedná závažná témata současnosti, a případně přidá nějaký ten morální imperativ. To vše přitom musí před kamerami a mikrofony stihnout zhruba za čtvrthodinku.

Nejenže jsme delším projevům po pádu „reálného socialismu“ jaksi odvykli, ale „klipová éra“, jež po privátních zachvátila i jiná média, vychovala z posluchačů neposedy, kteří „přepnou“ i prezidenta, pokud by se rozhovořil trochu víc. Proto Václav Klaus stejně jako před ním Václav Havel řeší na Nový rok jakousi kvadraturu kruhu. Výsledek je vždycky kompromisem mezi tím, co by prezident měl a patrně i chtěl spoluobčanům říci a lichvářským lokýtkem času, který k tomu má k dispozici.

Na rozdíl od meteorologických či jinak lyrických úvodů v některých svých předešlých novoročních projevech šel Václav Klaus tentokrát rovnou k věci.

Zrnko realistického optimismu

Ve všech svých novoročních projevech – a tento byl už desátý, tedy z Hradu poslední – se prý vždy pokoušel „nalézat zrnka realistického optimismu“, poněvadž „začít nový rok s novým odhodláním a s novým úsilím je lepší, než přispívat k šíření nedobré nálady“. Václav Havel by řekl „blbé nálady“, ale to je právě to, čemu se Václav Klaus vždycky vzpíral přisvědčit.

K „nedobré náladě“ není podle prezidenta Klause objektivní důvod ani dnes, neboť „přes všechny problémy (…) neprožíváme žádnou katastrofu“K „nedobré náladě“ není podle prezidenta Klause objektivní důvod ani dnes, neboť „přes všechny problémy (…) neprožíváme žádnou katastrofu“ a „materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala“. V tom má ekonom Klaus nepochybně pravdu.

Filozof by však dodal, že vývoj lidstva se odvíjí po vzestupné spirále a horší materiální stav předešlých generací je jaksi přirozený. V retrospektivním pohledu na tom jen málo mění válečné či jiné katastrofy, poněvadž ona vývojová spirála se po nich vždy roztočí vyššími obrátkami. Netřeba však být filozofem!

Bylo by zajímavé vědět, jak tuto pasáž Klausova novoročního projevu vnímali například obyvatelé Chrastavy, kde se panu prezidentovi přihodila ona nemilá patálie, a podobných regionů s relativně vysokou nezaměstnaností. Lidé, pokud tam práci mají, dostávají často jen minimální mzdu a se svým materiálním stavem spokojeni nejsou. Dokonce mnozí tvrdí, že se mívali výrazně lépe a nejspíš podle toho hlasují – viz nedávný volební úspěch ČSSD a KSČM.

Fakta o hospodářském růstu

Prezident Václav Klaus nabádá, abychom si byli vědomi základních faktů. Výkon naší ekonomiky vzrostl za uplynulých deset let o 35 procent, což je, jak připomíná, víc než dlouhodobý historický průměr. Přitom v první polovině minulého desetiletí „u nás probíhal relativně rychlý ekonomický růst, dnes už poněkud pozapomenutý“.

Považujeme-li za onu první polovinu léta 2003 až 2008, vystřídaly se nejprve tři levo-středové vlády ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU v čele s Vladimírem Špidlou, Stanislavem Grossem a Jiřím Paroubkem, a po volbách 2006 dvě vlády Topolánkovy. Všechny byly politicky nestabilní, ale ekonomický růst byl navzdory tomu výrazný. Že by za to mohla konjunktura v členských zemích Evropské unie, jejímž jsme se stali na jaře 2004 členem? Tak či onak jsme „zásoby“ z oněch žírných let projedli!

Výkon naší ekonomiky vzrostl za uplynulých deset let o 35 procent, což je, jak připomíná Václav Klaus, víc než dlouhodobý historický průměr

Druhá polovina Klausovy prezidentské „desetiletky“ znamenala zastavení hospodářského růstu. Některé problémy jsme si určitě importovali z EU, k níž právě v této době začíná mít prezident Klaus ostře kritický, až odmítavý vztah. To hlavní, jak v různých souvislostech často opakuje, jsme si však způsobili sami.

Pád Topolánkovy koaliční vlády v březnu 2009, na němž se nicméně aktivně podíleli Klausovi exponenti v Poslanecké sněmovně a v ODS, „dlouhá“ Fischerova takzvaná úřednická vláda, odklad parlamentních voleb až na květen 2010 a jako jejich důsledek nehomogenní Nečasův kabinet trpící chronickou krizí, toť doklady dlouhodobé vnitropolitické nestability, v níž na včasné ekonomické a sociální reformy, neřku-li na formulování a realizaci vládní hospodářské strategie nebylo ani pomyšlení.

Míra nespokojenosti občanů

„Přesto to ve chvíli, kdy jsem pronášel svůj první novoroční projev, vypadalo nadějněji. Nákupní centra jsou sice dnes větší a naplněnější, ale spokojenější nejsme,“ pravil Klaus. A hned si také odpověděl, proč tomu tak je: „Tento náš pocit je vytvářen atmosférou v zemi, nečekanými a ne příliš hezkými událostmi na politické scéně, jak – mimo jiné – ukázal poslední předvánoční týden…“

Klaus se například domnívá, že „před deseti lety měly souboje mezi vládou a opozicí rozměr v demokratickém světě obvyklý“ a „stejně tomu bylo i s mírou spokojenosti, či nespokojenosti občanů. Byla taková, jako tomu bývá v každé svobodné zemi, kde radost a spokojenost nejsou povinné a nespokojenost není zakazována.“

Václav Klaus má každopádně pravdu v tom, že česká politika obecně mimořádně zhrubla

Nevíme sice, jak a kde profesor Klaus změřil „rozměr v demokratickém světě obvyklý“, ale každopádně má pravdu v tom, že česká politika obecně mimořádně zhrubla. A víceméně i v tom, že dnes „mezi vládou a opozicí a na ni navázanými či ji konkurujícími protestními iniciativami a hnutími je vykopán hluboký a stále více se rozšiřující příkop“.

Jen víceméně, a nikoli absolutně kvůli Klausovu až fobickému odporu k občanským iniciativám, jež kdysi jako „jemné předivo“ občanské společnosti podporoval Václav Havel, zatímco Václav Klaus v nich spatřoval a zřejmě dál spatřuje nikým nevolenou „škodnou“, která se plete pod nohy politickým stranám. Tím nemá být řečeno, že každá protestní iniciativa či hnutí je oním předivem občanské společnosti, a nikoli pouhou partou křiklounů či extremistů.

Rozšiřující se příkop mezi vládou a opozicí

To jsme však poněkud odbočili, a proto se vraťme k meritu Klausovy teze. Ano, mezi vládou a opozicí je „vykopán hluboký a stále více se rozšiřující příkop“, a proto není možná širší politická dohoda o církevních restitucích, důchodové reformě a podobně dalekosáhlých krocích, jež činí vláda současná, ale jejichž důsledky zdědí mnoho příštích vlád nejrozmanitější politické konstelace.

Proč se ve sněmovně namísto diskuse vedou monology? Proč místo žertů padají urážky?

Proč se ve sněmovně namísto diskuse vedou monology? Proč místo žertů padají urážky? Proč je politický soupeř málem nepřítelem a smyslem politiky bývá bezskrupulózní dobývání pozic, často už ani nemaskované nějakými „svatými“ cíli a idejemi? Protože tento způsob „politiky“ byl zaset už před 20 lety!

Dělení Občanského fóra na ODS a Občanské hnutí se zvrhlo v bitvu plnou vzájemné nevraživosti. Sociální demokracie byla takzvanou českou pravicí přehlížena a urážena až do jara 1996, kdy pod Zemanovým vedením skončila ve volbách druhá a dovolila ODS uspět ve sněmovně s menšinovou vládou. V letech 1998 až 2002 následovala „opoziční smlouva“ ČSSD s ODS, jež zacházely s opozicí jako s kusem hadru a protiústavní novelou volebního zákona se dokonce pokusily postupně vyřadit menší strany z Parlamentu ČR.

Prorůstání politiky a byznysu

U toho všeho byl i dnešní prezident Václav Klaus. A také u ponižování současného premiéra Petra Nečase, u opečovávání Víta Bárty a jeho Věcí veřejných, jež jsou výsměchem elementárním zásadám politické kultury. Tam všude a ještě jinde, zejména v prorůstání politiky s byznysem plodícím klientelismus a vyslovenou korupci, jsou příčiny dnešní bídy české politiky a její počínající krize.

Mimochodem ani v posledním, ani v devíti předešlých novoročních projevech prezidenta Václava Klause nenajdete o korupci ani jediné slovo. A obtížně budete takovou zmínku hledat i v jiných Klausových projevech. Proč asi?

Prorůstání politiky a byznysu je sebezničující proces, což nemůže vzdělaný Klaus nevědět

Václav Klaus v české politice hodně pamatuje a někde to muselo začít! Co třeba když ODS pořádávala bombastické předvolební kampaně s obřími Klausovými billboardy na každém rohu, aby cosi podobného zopakoval v roce 2006 v Praze Pavel Bém? To přece muselo stát veliké peníze a těžko byly jen ze státního příspěvku za hlasy získané ve volbách! Václav Klaus už možná na takovéhle „nepodstatné maličkosti“ zapomněl a možná je za něho zařizovali jiní. Leč pražští a jiní „kmotři“ vědí své.

Přitom prorůstání politiky a byznysu je sebezničující proces, což nemůže vzdělaný Klaus nevědět. Neguje totiž demokratické mechanismy výběru a z politiků činí nikoli volené zástupce zodpovědné lidu, nýbrž loutky těch „za kulisami“.

Prorůstání politiky a byznysu bylo „laboratorně“ vyzkoušeno „velkou“ koalicí ODS a ČSSD na pražské radnici po podzimních volbách 2006 a v celostátním měřítku zakořenilo za již zmíněné „opoziční smlouvy“. Je příznačné, že s neúplatným Vladimírem Špidlou, který chtěl učinit klientelismu v ČSSD přítrž, jeho vlastní strana zúčtovala, když byl de facto donucen rezignovat na funkci premiéra a šéfa sociální demokracie.

Apatická veřejnost

Vraťme se ale opět k prezidentovu novoročnímu projevu, neboť jeho „zlatý hřeb“, k němuž jsme se přiblížili, si to zaslouží. „Již několik let však přešlapujeme na místě, což lidé cítí,“ konstatuje prezident. Proč tomu tak je? „Různí našeptávači špatných nálad a namyšlení samozvaní spasitelé se toho snaží využít pro své cíle,“ pokračuje Václav Klaus. Na jiném místě jeho projevu se uvádí, že náš pocit nespokojenosti „je vytvářen atmosférou v zemi“ a dále to, že „veřejnost je dnes a denně bombardována katastrofickými zprávami a začíná být apatická“.

„Veřejnost je dnes a denně bombardována katastrofickými zprávami a začíná být apatická,“ řekl v projevu Václav Klaus

V tom posledním má prezident pravdu, ale snad by ho mohlo potěšit, že jde o důkaz perfektně fungující „volné ruky trhu“. V čase exploze internetu, jež tlačí dolů náklady tištěných médií, je logickým důsledkem jejich bulvarizace včetně nadprodukce špatných zpráv, poněvadž ty dobré se mnohem hůř prodávají. Přičteme-li k tomu vágní etiku, jež zdomácňuje v médiích, stejně jako už zdomácněla v politice, pak je podíl novinářské obce na vytváření „nedobré nálady“ nepopiratelný a bohužel logický.

Existují však i seriózní média a jejich povinností je případy korupce a jiných „degenerativních  změn“ našeho systému svým posluchačům a čtenářům nezamlčovat. Ztratila by jejich důvěru, kdyby takové případy jako prezident republiky a jiní politici přehlížela. Jakýkoli prezidentův názor nicméně respektujme, neboť na něj má jako každý jiný prostě právo.

Staré hodnoty, našeptávači a samozvaní spasitelé

Ostatně Klausův odpor k přeregulovanosti našich životů, výzvy k tomu, aby každý spoléhal především sám na sebe, či abychom nepovažovali za samozřejmé, že bez ohledu na práci a výkon můžeme mít všichni stále vyšší nároky, obsahuje v té či oné podobě poslední i všechny předchozí prezidentovy novoroční projevy.

Přidal-li by prezident Klaus k výrazům „našeptávači“ a „samozvaní spasitelé“ ještě „zaprodance“, mohl by se ocitnout až v kalných vodách AntichartyV tom z 1. ledna 2013 k nim přidal apel, abychom se „vrátili ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům, ale i povinnostem, které pod heslem modernosti a pokroku tak nezodpovědně znevažujeme a opouštíme. Pusťme se do změn tohoto typu co nejdříve. Mají tu výhodu, že je může každý začít dělat sám u sebe.“ To jsou moudrá slova a lidé konzervativního založení si je třeba vezmou k srdci! Jiný prezidentův názor vyslovený v jeho desátém novoročním projevu však respektovat nelze. Lépe řečeno, je třeba jej důrazně odmítnout jako zcela nepřijatelný!

„Našeptávači“ a „samozvaní spasitelé“ patřili do slovníku komunistických ideologů za nejtvrdší normalizace. Minulý režim takto cejchoval signatáře Charty 77 a jiné disidentské občanské iniciativy. Vést s nimi férovou diskusi nebyl ochotný ani schopný, měl sílu tak akorát na to plivnout si na ně a případně je zavřít. Přidal-li by prezident Klaus k výrazům, jichž použil, ještě „zaprodance“, kteří se snaží za „jidášský groš“, případně navíc „v cizích službách“ bránit budování „rozvinuté (dnes samozřejmě) kapitalistické společnosti“, mohl by se ocitnout až v kalných vodách Anticharty.

A to by určitě Václav Klaus nechtěl, poněvadž předpokládáme, že se mu tenkrát v té odporné atmosféře také těžko dýchalo.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.