Michal Viewegh se asi rozhodl zbavit přídomku spisovatel. Sestupná kvalita jeho knížek, jež je po loňském románu Mafie v Praze zřejmá, míří k další metě. Od 4. října bude v prodeji další „groteskní“ román: Mráz přichází z Hradu. Má míchat kmotrovské a politické reálie s fikcí, prý jasnou nadsázkou a výsměchem konkrétním žijícím politikům. Všem těm Bémům, Janouškům, Bártům, Hrdličkům, Rittigům, Dvořákům a Šachtům, které tak nesnášíme, protože nám vzali stát a berou si z něj, kolik nikdy ani neupotřebí.
Viewegh jde ještě výš. Našel hlavního arcilotra, viníka, který sídlí na Hradě. Jmenuje se Václav Klaus a v autorské fabulaci jej Viewegh vykresluje jako ješitníka (který by chtěl mít po sobě pojmenovanou katedrálu) a gaye, který jezdí s milencem na Maledivy, ale nakonec ho (někdo) zavraždí. Sobotní deník Mladá fronta DNES přinesl několik ukázek a velký rozhovor, jenž se zdejším bestselleristou vedl zástupce šéfredaktora Jiří Kubík.
Úvodní otázka se nabízí sama: Počítáte, pane Vieweghu, se žalobami dotčených? „Rád bych věřil, že nejsme v Rusku nebo Íránu a že pořád máme právo na politickou satiru. Právo na karikatury Proroka. Že mám nezadatelné právo beletristy vzít určitá fakta i spekulace a udělat z toho zábavnou fiktivní koláž. V té knize jsou sice desítky skandálních věcí, které se skutečně staly, ale zároveň si samozřejmě vymýšlím,“ říká patrně nejprodávanější český psavec.
Drby s přidanou hodnotou a vtipem
Viewegh se drží argumentace, že mu je ve fiktivní grotesce (ovšem s reálným prostředím i postavami) povoleno žertovat a krutě napadat všechny ty „šmejdy“ kolem nás. „Lidé jsou navíc depresivními zprávami z politiky natolik otrávení, že příběh pouze o politicích-gaunerech by je nezajímal. Musí tam být přidaná hodnota – humor, parodie, groteska, dějové zvraty,“ říká MfD autor, jenž opakovaně tepe prezidenta Klause. A spekuluje, že by (jako postava) mohl být ruským agentem.
V lecčems má Viewegh pochopitelně pravdu, když píše, že zažívaná bezmoc lidí je obrovská...V lecčems má Viewegh pochopitelně pravdu, když se svěřuje se svými frustracemi, že je exprimátor Pavel Bém splachovací, že zažívaná bezmoc lidí je obrovská, že zločinců je tu moc a že v takové době může přijít radikální vůdce, který si hněv lidu přivlastní...
Sám jej ale hněte; bez pravidel, bez důkazů a úcty k hraně reality. Když tvrdí, že novináři nemohou napsat, jak „Rittig s Dvořákem a dalšími vytunelovali Dopravní podnik“, má recht. Kde ale bere jistotu, že právě ON, jako spisovatel, je ze zodpovědnosti za vyřčené vyjmut a může bez důkazů napadat konkrétní lidi? Možná, že záměrné míchání pravdy a lží – ó, pardon fikce – je potenciálně ještě nebezpečnější, než když bulvární tisk, s nímž se Viewegh rád soudí, lže. To pak bývá tím hodným. Tím dobrým bojovníkem za pravdu.
Podpásová střelba do gaunerů?
Co jej tedy vedlo k tomu, že tak přitvrdil? „Absolutní znechucení nad tím, co se děje. Je to hněv a vzdor. Gesto občanské neposlušnosti. Nejrůznější mafiáni v tiché spolupráci s politiky, policisty a soudci tuhle zemi rozkrádají a smějou se nám do očí. Ta kniha je pokus nedat jim to úplně zadarmo. Adresný výsměch je jediná možnost, jak se bránit. Když někomu chcete ukázat vztyčený prostředníček, taky se na něj musíte podívat,“ říká.
Ale to právě nedělá. Než mohou žurnalisté třeba i vtipně napsat, že – dejme tomu – existují indicie, že Dopravní podnik byl vysáván, že v kauze Key Investments jede Klausovo okolí nebo že si Vít Bárta s parťáky chtěl sáhnout na evropské fondy, musí „pisálek“ absolvovat desítky neúspěšných schůzek, musí si získat důvěru zdrojů, sehnat dokumenty, a pak se, ano, podívat do tváře těm gaunerům. To Viewegh nedělá; jen chce ze skrytu chrstnout špínu kolem sebe, aby jej to nepokaňkalo.
V důsledku to ale může být jinak. Zabolet jej to může – finančně. A krutě! Vysmívat se právníkům ze Šachta & Partners (dnes MSB Legal), že rozžvýkávají podepsané smlouvy, může být švanda, ale dá se i čekat, že z toho bude soud. S tím má spisovatel zkušenosti: po deníku Aha! chtěl pět milionů za pomluvy, když v roce 2004 zaznělo, že „má tajnou milenku“ a objevil se i titulek „Ukázal mi své velké ořezávátko“, jak cituje iDnes.cz.
Způsob, jak se zbavit frustrací
Novinář Kubík, který se Sabinou Slonkovou vyšetřoval drsné kauzy, moc dobře ví, že nejde napsat zdaleka vše, co v terénu slyšíte a takzvaně „víte“. Proto se v interview táže, zda autor budoucího (kontroverzního) bestselleru nejde již za hranici bulváru?
„To ne. Je zásadní rozdíl mezi bulvárem a románem. Bulvár používá polopravdy, lži, skandalizuje a vydává to za pravdu. Já kombinuju informace z veřejných zdrojů s fabulací a vyrábím z toho humornou koláž. Netvrdím, že je to pravda. Je to románová hra na Co kdyby. Je to fikce, nadsázka. Pohrávám si s mýtem, že Nečas a Nagyová spolu něco mají. A musím říct, že jejich konání této spekulaci nahrává. I v Reflexu psali, že jsou viděni v nejnemožnějších situacích, neustále odněkud spolu vycházejí,“ stačí Vieweghovi.
Další díl „mafiánské trilogie“ už nechystá, ale ke korupci nebude lhostejný. U psaní se prý i zasmál: „Když prezidentovi jeho milenec řekne, že mu to víc sluší bez brýlí, a Klaus je proto přestane nosit. Nebo když Bárta pošle Johnovi na ministerstvo vnitra vzorky své stolice. Je to prostě satira – a na tu máme právo. Jinak bychom žili v nesvobodné zemi,“ říká Viewegh.
Žijeme ovšem také v zemi, kde platí právo (snad ještě trochu ano) a urážet hlavu státu, i když ji třeba nemáme strašně rádi, není důstojné. Používat v souboji s gaunery prasácké metody nemůže obstát, byť by byly pohnutky sebectnostnější. A Viewegh by místo knihy udělal lépe, kdyby se svých frustrací, jež prý potřeboval nějak ventilovat, zbavil doma na záchodě.