Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Václav Klaus: Dnešní Rusko není totožné se Sovětským svazem

Evropa

  17:57
Jedním z čestných hostů 12. zasedání Valdajského klubu 19. až 22. října v Soči byl i někdejší český prezident Václav Klaus. V rozhovoru se vyjadřuje například ke krizi Evropy, úskalím středoevropské identity a spolupráce či k Rusku.

Ruský prezident Vladimir Putin (vpravo) s českým protějškem Václavem Klausem na setkání v Praze. foto:  Tomáš Krist, Lidové noviny

Diskusní Valdajský klub byl založen v roce 2004 a pojmenován podle místa konání prvního zasedání – Valdajského jezera nedaleko Nižného Novgorodu. Zpočátku se soustředil na představování a ozřejmování v Rusku se odehrávajících procesů, v minulých dvou letech se však už profiloval jako analytické centrum zkoumající globální procesy, které prezentuje ruské odpovědi na všemožné výzvy.

Členové klubu mají společné, že – od Washingtonu přes Londýn a Berlín až po Peking – v centru jejich výzkumů a aktivity stojí Rusko, přestože reprezentují různé názory. Na velkých výročních setkáních se pravidelně objevují nejvlivnější představitelé ruského politického života a pokaždé je navštěvuje také Vladimir Putin, podle něhož je pro smýšlení Valdajského klubu příznačná svoboda, otevřenost a názorová různorodost.

Mezi význačnými pozvanými hosty na 12. konferenci Valdajského klubu 19. až 22. října v Soči byl také bývalý rakouský kancléř Wolfgang Schüssel, někdejší francouzský premiér Dominique de Villepin, Američan Jack Matlock, jenž působil na konci studené války jako velvyslanec v Moskvě, nebo současný předseda íránského parlamentu Alí Larídžání.

Podle ruského prezidenta Vladimira Putina je pro smýšlení Valdajského klubu příznačná svoboda, otevřenost a názorová různorodost

Dřívější setkání Valdajského klubu poctili svou návštěvou mimo jiné někdejší německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, bývalý francouzský ministerský předseda François Fillon i dřívější předseda Evropské komise a italský expremiér Romano Prodi.

Společným jmenovatelem tohoto seznamu by mohlo být, že většina z těchto politiků již není aktivní, jejich politická kariéra se určitým způsobem pojí s Ruskem a/nebo projevují vůči současným představám Moskvy o světě o poznání větší pochopení, než je dnes v euratlantické oblasti obvyklé.

Jedním z čestných hostů letošního zasedání Valdajského klubu byl také někdejší český premiér a později prezident Václav Klaus, jenž se vždy stavěl proti evropskému mainstreamu a ještě jako prezident dlouhou dobu zdržoval ratifikační proces lisabonské smlouvy, ke které odmítal připojit svůj podpis.

Ve své přednášce, v níž ve srovnání s ostatními řečníky nasadil poklidný, dalo by se říci až filozofický tón, upozornil na to, že největší nebezpečí, které ohrožuje naši budoucnost, se skrývá v nás. Jak prohlásil, nová a nesmírně bohatá, požitkářská generace Západu, neboli my sami podkopáváme základy, na kterých mohl stavět svobodný a vzkvétající svět.

A přiznal, že kvůli odehrávající se ztrátě svobody, demokracie a míru ho sleduje se zděšením, a uvedl britského konzervativního myslitele Edmunda Burkeho, jenž již v roce 1770 ironicky poznamenal, že svět se vyvíjí progresivně nazpět.

V rozhovoru pak mimo jiné prohlásil: „Střední Evropa v mých očích není totožná s Visegrádem. V mém pojetí sem patří také Vídeň, Mnichov nebo Drážďany. Nikdy jsem se netajil, že Visegrádskou čtyřku považuji za umělý útvar. Jeho zakladatelé si mysleli, že vytvořili rámce regionální spolupráce, ale Visegrád vlastně stvořil Západ, který by nás jinak nechal dvacet třicet let čekat v předsíni, než bychom se mohli stát členy Evropské unie.“

ČESKÁ POZICE: Pane prezidente, my oba jsme Evropané, proto začněme rovnou velkou krizí Evropské unie, ve které zdaleka nejde pouze o uprchlíky či chceme-li migranty. Tato krize takříkajíc přesahuje vlastní meze, neboť poukázala na hluboké linie zlomu, které Evropu rozdělují, na nejistotu uvnitř EU i na absenci solidarity a schopnosti společně jednat. V čem spatřujete podstatu této krize?

Jsem sice obyvatelem Evropy, žiji zde, ale necítím se být evropským občanem. To je pro mne otázkou identity, proto sám sebe definuji jako Pražana, Čecha a Středoevropana.

KLAUS: O této otázce už byla napsána, nebo jsme napsali řadu článků, dokonce i knih, takže je těžké na ni odpovědět jednou větou. Ještě než bych se o to pokusil, se však na okamžik zastavme. V úvodu své otázky jste mne nazval Evropanem, ale chtěl bych podotknout, že jsem sice obyvatelem Evropy, žiji zde, ale necítím se být evropským občanem.

To je pro mne otázkou identity, proto sám sebe definuji jako Pražana, Čecha a Středoevropana. Ba co víc, na rozdíl od vás Maďarů jsem také Slovanem, což velmi vnímám, když jsem v Bělehradě, Varšavě nebo v Moskvě. Nemám nic proti Irům nebo Finům, nicméně necítím, že bychom toho měli mnoho společného. Jednou jsem se nazval Evropanem, když jsem měl při návštěvě Colorada pocit, že by mému průvodci nic neřeklo, pokud bych řekl, že jsem z České republiky.

ČESKÁ POZICE: Chápu, vraťme se ale k tomu, co se stalo s Evropou...

KLAUS: Největší chyby se Evropa dopustila už koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let minulého století, když muž jménem Jacques Delors a okruh lidí kolem něho nasměrovali společenství k finanční unii. Maastrichtská smlouva Evropu zásadním způsobem strukturálně změnila.

Největší chyby se Evropa dopustila už koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let minulého století. Maastrichtská smlouva Evropu zásadním způsobem strukturálně změnila.

Jak jsem také popsal ve své knize Evropská integrace bez iluzí, která byla od té doby přeložena již do osmi jazyků, integrace byla nahrazena unifikací. Zatímco integrace představuje určitou užitečnou a efektivní otevřenost, která boří hranice, podstatou unifikace je centralizace a harmonizace.

ČESKÁ POZICE: Co bude s přistěhovalci, kteří se zde objevují v řádu milionů?

KLAUS: V této souvislosti bych citoval ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, jenž si položil otázku: Proč se právě teď vydalo tolik lidí na cestu do Evropy, když na Blízkém východě žije již léta pokojně několik milionů uprchlíků? Kdo jim k tomu dal prvotní impuls?

ČESKÁ POZICE: Kdo?

KLAUS: Není tajemstvím, že to byla Angela Merkelová a Joachim Gauck. Zamýšlím se však také nad tím, co jsem nedávno viděl na ostrově Rhodos. Z oken hotelu jsou vidět turecké břehy, přesto na tento ostrov za celou dobu mého několikadenního pobytu nepřiplul jediný uprchlík. Všichni se plaví raději na vzdálenější Kos či Lesbos. Nejsem příznivcem konspiračních teorií, nicméně si kladu otázku, kdo tuto přepravu organizuje.

ČESKÁ POZICE: Jaký máte názor na plot, který byl postaven na maďarských hranicích? Je podle vás takové řešení účinné?

Nejsem příznivcem konspiračních teorií, nicméně si kladu otázku, kdo přepravu migrantů organizuje

KLAUS: Podívejte se, všem je známo, že jsem byl jedním z prvních, kdo kritizovali společnou evropskou měnu. Málokdo však také ví, že jsem byl vždy rozhodně pro boření hranic. Volný pohyb osob je však pouze jednou stranou Schengenu. O druhé už se tolik nemluví, ale uvědomte si, i vy doma přece zamykáte dveře, nebo snad ne? O ochraně schengenských hranic jsem mluvil již před lety, ale tehdy se na mne všichni jen nechápavě dívali.

ČESKÁ POZICE: Když jste hovořil o identitě, zmínil jste se také o svém středoevropanství. Formálně se soudržnost tohoto regionu odráží ve spolupráci v rámci Visegrádu. Kdybychom spolu hovořili před rokem, zřejmě bych se zajímal, co si myslíte o jeho rozpadu a zlomových liniích uvnitř Visegrádu. Otázka migrantů však tento region stmelila. Jak vidíte budoucnost této regionální spolupráce? Existuje ještě vůbec středoevropská identita?

KLAUS: Především bych chtěl podotknout, že střední Evropa v mých očích není totožná s Visegrádem. V mém pojetí sem patří také Vídeň, Mnichov nebo Drážďany. Nikdy jsem se netajil, že Visegrádskou čtyřku považuji za umělý útvar. Jeho zakladatelé si mysleli, že vytvořili rámce regionální spolupráce, ale Visegrád vlastně stvořil Západ, který by nás jinak nechal dvacet třicet let čekat v předsíni, než bychom se mohli stát členy Evropské unie.

Nejlepší okamžiky mé visegrádské spolupráce asi byly, když jsem mohl za polskou stranu spolupracovat s Lechem Kaczyńským a za Slovensko s Ivanem Gašparovičem, s László Sólyomem už to však bylo těžké

Nikdy nechtěli, abychom do tohoto exkluzivního klubu vstoupili, proto byl vymyšlen Visegrád jako jakási studovna, ve které jsme si měli cvičit spolupráci. Tak jsem to od začátku vnímal a odrazovalo mě. Zároveň jsem jej jako prezident podporoval a spatřoval i výhody spolupráce, ale nikdy nebylo možné mluvit o nějaké jednotě.

Zpočátku si hráli svoji hru Maďaři, kteří měli za to, že otevření cesty Němcům jim zajišťuje zvláštní status. Pak přišli na řadu Poláci, kteří si vysnili roli regionálního vůdce. Nejlepší okamžiky spolupráce asi byly, když jsem mohl za polskou stranu spolupracovat s Lechem Kaczyńským a za Slovensko s Ivanem Gašparovičem, s László Sólyomem už to však bylo těžké. Vždy jsme se museli obávat, že se do sebe slovenský a maďarský prezident pustí.

ČESKÁ POZICE: Když už spolu hovoříme tady v Soči, nemohu se vás nezeptat, čím si vysvětlujete, že navzdory tíživé sovětské minulosti to vypadá, jako by náš region s výjimkou Polska rozuměl Rusku lépe než západní Evropa?

Démonizaci Ruska jsem vždycky považoval za směšnou. Někteří se dodnes ohánějí komunismem nebo Brežněvem, a přitom to už je minulost.

KLAUS: Především musíme konstatovat, že polsko-ruská historie je mnohem zatíženější než ta naše. Stačí, když řeknu, že po pražském Karlově mostě mašírovali ruští vojáci poprvé v historii teprve v květnu 1945. Démonizaci Ruska jsem však vždycky považoval za směšnou. Někteří se dodnes ohánějí komunismem nebo Brežněvem, a přitom to už je minulost.

ČESKÁ POZICE: Dodejme, že zbožňují USA stejně jako svého času Sovětský svaz...

KLAUS: Podívejte se, moji vědeckou kariéru na dvě desetiletí přerušil rok 1968, nemohl jsem cestovat na Západ, takže bych mohl mít milion důvodů, proč na Rusko nadávat. Dnešní Rusko však není totožné se Sovětským svazem, což ovšem v našich zemích bohužel ještě mnozí nechápou.

Autor: