Před rokem – 18. prosince 2011 – zemřel Václav Havel, devátý a poslední prezident Československa (1989–1992) a první prezident České republiky (1993–2003). V souvislosti se zněním zákona o jeho zásluhách – „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii“ – a ve srovnání s jeho nástupcem Václavem Klausem se nad Havlovým odkazem kriticky zamýšlí Petr Štěpánek.
KOMENTÁŘ Petra Štěpánka / Zákonodárci se často mýlí. Nelze se proto divit, že se zmýlili, když letos na začátku roku přijali zákon o zásluhách Václava Havla. Ponechme stranou, zda je moudré, když politici nahrazují historiky a přijímají podobné deklaratorní zákony. Faktem je, že v novodobé české historii jde o tradici. „Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii,“ zní zatím poslední exemplář z této „legislativní“ řady navazující na podobné deklarace o Tomáši Garrigueu Masarykovi, Milanu Rastislavu Štefánikovi a Edvardu Benešovi.
Není pochyb, že první polovina tohoto „zákona“ je pravdivá. Havel se skutečně zasloužil o naši svobodu. Ať už jako disident v dobách totality, respektovaný vůdce sametové revoluce či první polistopadový prezident, který zemi přivedl k svobodným volbám. Ale tady jsme u kardinální otázky: Je pravdivá i druhá polovina „zákona“? Zasloužil se Havel i o demokracii? O tom lze mít vážné pochybnosti.
Postupné rozčarování
Havlův koncept nepolitické politiky demokracii zabíjí. A havlovské dračí sémě zaseté již před prvními volbami, že strany jsou pro straníky, zatímco Občanské fórum pro všechny, dusí českou politiku i společnost dodnes. Havlova setrvalá kritika politických stran, přestože dílem oprávněná, byla a je pro českou demokracii zničující.
Havlova setrvalá kritika politických stran, přestože dílem oprávněná, byla a je pro českou demokracii zničující
Jakkoli totiž platí, že politické strany jsou nedokonalé organismy, současně platí, že bez nich prostě není demokracie. Proto potřebujeme lepší (a početnější) politické strany, nikoli jejich zpotvořenou náhražku.
Považuji sametovou revoluci a měsíce, jež následovaly, za nejhezčí období svého života. Určitě nejsem sám. Vždyť všeobecné nadšení a pocit uspokojení z návratu svobodných poměrů by se tehdy daly doslova krájet. A Havel byl ikonou toho všeho. Jenže pak postupně přicházelo rozčarování z Havla coby politika ve svobodných poměrech. Ani v tom asi nejsem sám.
Levicový utopista
Rozpor mezi Havlovými slovy o pravdě a lásce a jeho skutky z hájemství lži a nenávisti začal bít stále více do očí. Pomyslným vrcholem a pro mne i nevratným zlomem v nazírání na Havla bylo jeho angažmá v takzvané televizní krizi na přelomu let 2000 a 2001. Tehdy propásl příležitost být prezidentem skutečně všech občanů. Byl jediným člověkem v zemi, který svým slovem a autoritou mohl zklidnit poměry. Namísto toho se onomu pokusu o jakýsi soft státní převrat postavil do čela.
V české tradici Havel není prvním ani posledním z humanistických utopistů, kteří sní svůj neuskutečnitelný sen o jiné společnosti
Možná se to bude někomu zdát přehnané, ale co je to státní převrat? V tomto případě to byl pokus změnit s pomocí ukradené televize a zmanipulované ulice demokraticky nastavené poměry v zemi. To má být ta Havlova zásluha o demokracii?
V české tradici Havel nicméně není prvním – a určitě ani posledním – z levicových či humanistických utopistů, kteří, zahleděni do vlastní výlučnosti, sní neuskutečnitelný sen o jiné společnosti. Předseda agrární strany Antonín Švehla napsal kdysi Karlu Čapkovi: „Vy jste jedním z těch intelektuálů, kteří hlásají svobodu a demokracii a kteří by se zároveň chtěli zbavit politických stran. (...) Likvidace politických stran by znamenala diktaturu: demokracie je založena na politických stranách.“ Jaké jsou konce těchto snů?
Třeštění o nepolitické politice
Zatím vždy skončily více či méně krvavou totalitou a je úplně jedno, zda na počátku bylo třeštění o socialismu nacionálním či internacionálním nebo komunismu reálném či s lidskou tváří. Stejného rodu je i třeštění o nepolitické politice. Václav Havel samozřejmě nebyl žádný „fašoun“, ale jeho elitářský politický koncept k nedemokratickým koncům vede.
Václav Klaus za největší úspěch naší země označil vybudování tradičního pravo-levého vějíře politických stran
V tom má Klausův vicekancléř Petr Hájek nepochybně pravdu. Podpásové metody a demagogie, s níž ho za vyslovený názor ostřeluje a dehonestuje havlovská pseudointelektuální úderka, by pro každého skutečného demokrata měly být varováním. Přesně to jsou plody Havlovy politiky.
V době, kdy byl Václav Klaus předsedou vlády, jsem měl možnost se nějaký čas pohybovat v jeho těsné blízkosti. Jednou jsem ho coby tiskový tajemník doprovázel na jednání s ukrajinským předsedou vlády. Česká republika tehdy byla mezi postkomunistickými zeměmi ekonomickým premiantem a ukrajinský premiér přijel čerpat naše zkušenosti.
Klaus tehdy překvapil nejen svůj ukrajinský protějšek, ale i mě. O ekonomice nepadlo ani slovo. Klaus udělal svému kolegovi přednášku o demokratickém systému založeném na soutěži politických stran a za největší úspěch naší země neoznačil ekonomickou transformaci, ale to, že se nám podařilo vybudovat tradiční pravo-levý vějíř politických stran.
Lež vítězí nad pravdou
Ano, Václav Havel se zasloužil o naši svobodu, o tom není sporu. Ale nikdy nebyl demokratem, který se před volbami spolu s ostatními postaví na startovní čáru, aby pro realizaci svých představ získal potřebný mandát. Tak to naopak vždy dělal Václav Klaus.
Havlova elitářská koncepce nepolitické politiky není žádnou zárukou demokracie
Ani Havlova elitářská koncepce nepolitické politiky není žádnou zárukou demokracie. A bez demokracie může i svoboda dříve, než se nadějeme, zmizet jako pára nad hrncem. O demokracii v naší zemi se zasloužil Václav Klaus. On je duchovním stvořitelem onoho vějíře politických stran. Můžeme na naše politické strany nadávat sebevíc, ale bez nich by to bylo ještě horší. Zárukou svobody nejsou Havlovy utopie, nýbrž Klausova koncepce založená na tradiční soutěži politických stran. Dodejme, že zárukou i té havlovské svobody.
Nepředpokládám, že zákonodárci chybný zákon o Havlových zásluhách někdy opraví. A tak zatímco láska v podání Havlových pohrobků se nestydatě páří s nenávistí, lež může spokojeně a v klidu – navzdory Havlovu nejznámějšímu heslu – slavit další vítězství nad pravdou.