V zájmu dítěte nebo ústavu? Problém přechodných pěstounů politiky moc nezajímá

Před šesti lety začali v České republice oficiálně pracovat přechodní pěstouni. Lidí, kteří umějí nahradit problematické ústavy, ale po počátečním zájmu ubývá. Jsme stále jednou z mála civilizovaných zemí, kde velká část nemluvňat putuje za dveře kojeneckých ústavů.

Miroslav Petr 14.12.2019
Manželé Hláskovi a jejich rodina patří u nás k průkopníkům pěstounské péče na přechodnou dobu.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Manželé Hláskovi a jejich rodina patří u nás k průkopníkům pěstounské péče na přechodnou dobu. | foto: Jindřich Mynařík, Lidové noviny
Pěstouni: Manželé Hláskovi miminko přivezli před několika dny z porodnice.  Přivítaly ho i jejich dvě vlastní dcery

Tomášek neměl zrovna štěstí na rodiče. Matka zbavena svéprávnosti, dlouhodobě v péči psychiatrické léčebny. Otec neznámý. Pak se štěstí přece jen trochu usmálo: Tomášek hned po porodu skončil v náruči přechodné pěstounky. A než sociálka a soudy najdou pro malého náhradní rodinu, je na pěstounech, aby byli Tomáškovi 24 hodin denně k ruce. Aby ho hýčkali, v noci uklidňovali a u doktora konejšili. A když pak stát najde vhodnou rodinu, zabalí malému osobní věci, dají do kufříku oblíbené hračky, přidají deníček s fotkami na památku prvních měsíců a pošlou ho do světa.

Na nové adoptivní rodiče nebo dlouhodobé pěstouny si bude zvykat postupně. Pokud se vyřeší zdravotní problém jeho matky, mohl by se vrátit i do původní rodiny. Přechodní pěstouni mezitím zamáčknou slzu a připraví se na příchod dalšího dítěte. Odloženého novorozence z porodnice. Či puberťáka matky, která nastoupila do vězení. Nebo dítě drogově závislých rodičů či takových, kteří se zatím neumějí o potomka starat. Profesionální pěstouni si až na výjimky nemohou vybírat.

Je to oběť, naplnění potřeby zachraňovat svět? Snaha být užitečný? Nebo jen obyčejná, byť nepříliš dobře placená práce na plný úvazek? Pěstounská péče na přechodnou dobu je svým způsobem všechno dohromady.

Citová vazba

Když v roce 2013 zákon o sociálně právní ochraně dětí nastavil podrobná pravidla pro dočasné pěstouny, mnozí jásali. Zmizí deprivující ústavní péče, zejména pro úplně nejmenší děti, pohrobek socialisticko-výchovného ústavního systému, odložená děcka budou v mezičase hledání stabilní rodiny pobývat v lásce a náruči jedné pečující osoby. Šest let uteklo a zpočátku rostoucí počet pěstounů významně přispěl k poklesu počtu kojenců v ústavech. Jenže do kojeneckých ústavů (dnes označovaných jako dětská centra nebo domovy pro děti do tří let) stále míří stovky dětí ročně.

Dočasní pěstouni jsou na rozdíl od ústavů schopni zajistit, že po porodu odložené dítě naváže hned od prvních týdnů života důležitou citovou vazbu k jednomu konkrétnímu pečujícímu člověku, který mu ve dne v noci v každé situaci věnuje svůj čas, lásku, bezpečí a pozornost

A počet přechodných pěstounů po počátečním nadšení začíná klesat – z 900 na konci roku 2017 na 792 koncem loňska. Letos pokles pokračuje. Přetížení, psychické vyčerpání, chabá podpora státu si vybírají daň. Přestože rodinná péče je pro stát nejen mnohem levnější, ale i má jednu zásadní výhodu. A ta má i své jméno. Po celém světě tomu už od konce šedesátých let říkají cizím slovem attachment, v Česku spíš citová vazba. Aby se malý človíček zdravě vyvíjel, potřebuje na začátku získat jednu zásadní jistotu – že i když se „máma“ na chviličku vzdálí, vždycky se zase vrátí.

Eliminace poruchy této citové vazby stojí za vším, co se už několik let, byť značně pozvolně, děje kolem projektu náhradní rodinné péče a ještě konkrétněji právě dočasných pěstounů. Ti jsou totiž na rozdíl od ústavů schopni zajistit, že po porodu odložené dítě naváže hned od prvních týdnů života důležitou citovou vazbu k jednomu konkrétnímu pečujícímu člověku, který mu ve dne v noci v každé situaci věnuje svůj čas, lásku, bezpečí a pozornost.

Po světě a také u nás stohy knih a odborných publikací popisují, že absence takové citové vazby – třeba z důvodu pobytu v ústavním zařízení, v nefunkční rodině a podobně – od prvních týdnů a měsíců života, trvale ovlivňuje vývoj mozku člověka. A na různé deprivace je zaděláno.

Náhradní rodinná péče jako prevence

Diagnostické testy spojují s poruchou citové vazby vyšší pravděpodobnost vzniku vlastností, jako je povrchnost a nestálost vztahů s dospělými i vrstevníky, nedůvěra, záchvaty vzteku, chybějící empatie, neschopnost projevovat a přijímat lásku a sympatie, manipulativní chování, případně i krutost, lhaní a podvádění. Bez nadsázky lze říci, že umisťováním nejmenších dětí do ústavů si stát zadělává na problém rostoucího počtu nevyrovnaných či přímo psychopatických osobností.

Umisťováním nejmenších dětí do ústavů si stát zadělává na problém rostoucího počtu nevyrovnaných či přímo psychopatických osobností. Pěstounská péče na přechodnou dobu má v tomto zásadní význam. Pěstouni nabízejí dítěti péči jedné stálé, blízké a bezpečné osoby, a to jsou podmínky nutné pro vytvoření jisté bezpečné citové vazby.

„Pěstounská péče na přechodnou dobu má v tomto zásadní význam. Pěstouni nabízejí dítěti péči jedné stálé, blízké a bezpečné osoby, a to jsou podmínky nutné pro vytvoření jistého attachmentu, tedy bezpečné citové vazby,“ říká například doktorka Jana Kovařovicová, psycholožka, terapeutka a lektorka centra ATTA. Centrum sdružuje odborníky, kteří ve své praxi dlouhodobě pomáhají rodinám, pečujícím o děti s poruchou ve vytváření vztahové vazby.

„Myslím si, že by bylo vhodné kojenecké ústavy transformovat. Mohly by jít cestou podpory sanace rodiny či vytvořit ambulantní poradenská centra pro rodiny v obtížné situaci a podobně,“ doporučuje doktorka Kovařovicová. Dočasní pěstouni (zákon výraz „dočasní“ nezná, ale výstižně popisuje princip této péče) musejí být připraveni přijmout dítě ze dne na den do své péče. Různého věku, často ale jde o novorozence odložené už v porodnici.

Ze zákona však maximálně na dobu jednoho roku, během kterého by měl orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) vyřešit problém biologické rodiny nebo najít rodinu novou. Smutným faktem je, že přibývá případů, kdy jeden rok nestačí. Protože dočasní pěstouni nemohou vykonávat jiné zaměstnání, o svěřené dítě musejí pečovat nepřetržitě, dostávají od úřadu práce měsíčně 20 tisíc hrubého, takže čistého kolem 15 tisíc, plus necelých pět tisíc na úhradu potřeb dítěte.

Jak zvládnout ustřižené ucho psa

Zájemce musí mít vyřešenou vlastní rodinnou situaci, tedy zejména odrostlé vlastní děti, musí také nejprve absolvovat 72 hodin přípravy. Ta obnáší školení, semináře s odborníky, psychology, lékaři, seznámení s fungováním ústavních zařízení pro nejmenší i starší děti. Školitelé leckdy zkoumají odolnost adeptů pěstounství i poněkud drsnými příklady z praxe. Padají třeba otázky: Jste připraveni na situace, že vámi přijaté dítě jednoho dne ustřihne vašemu psovi kus ucha? Nebo že otevřete skříň a tam uvidíte své rozstříhané šaty? Jak budete reagovat?

Každý z žadatelů musí projít také důkladnými psychotesty. Až pak příslušný krajský úřad rozhodne, zda bude zařazen do evidence, nebo se pro tuto práci nehodí. I tak se ale stane, že schválený pěstoun svou roli nezvládne, zejména když mu je přiděleno do péče dítě staršího věku.

Každý z žadatelů musí projít také důkladnými psychotesty. Až pak příslušný krajský úřad rozhodne, zda bude zařazen do evidence, nebo se pro tuto práci nehodí. I tak se ale stane, že schválený pěstoun svou roli nezvládne, zejména když mu je přiděleno do péče dítě staršího věku. Výjimkou nejsou ani případy, když se přechodní pěstouni „navážou“ na dítě víc, než tento systém vyžaduje. Nedokážou pak svěřence předat dál a z přechodných pěstounů se stávají dlouhodobí. Což samo o sobě není chyba, ale na natolik zásadní změnu nemusí být nejbližší okolí, včetně vlastní rodiny, připraveno.

V takovém případě se dobrý úmysl může stát (a leckdy stává) příčinou zklamání i konfliktů. Leccos o tom vypráví Tereza Boučková v knize Rok kohouta. Důkladnou přípravou procházejí i dlouhodobí pěstouni, kteří se starají o svěřené dítě do jeho 18 případně až 26 let, a zájemci o osvojení – adopci. Benevolentnější je systém stále vůči pěstounům z řad příbuzných.

Stát zřejmě předpokládá, že když se o dítě přihlásí teta, strýček nebo prarodiče, je dobré rodinné zázemí zajištěno automaticky. Ne vždy to ale platí. Dokládá to třeba tragický případ z Rokycan, kde předloni týrala a bitím do hlavy způsobila smrt dvouleté holčičky její teta, které bylo dítě svěřeno do dlouhodobé pěstounské péče.

Ročně na 2,7 miliardy korun

Jak známo, o peníze často jde až v první řadě. Platí to i tady. Ústavní péče o děti je pro stát neskutečně drahá. Výrazně dražší než provoz přechodných pěstounů a ještě víc než investice do preventivních programů, jejichž pomocí by pracovníci sociální péče vyhledávali a v zárodku řešili vzniklý problém. Třeba s bydlením, alkoholismem, násilím v rodině, což jsou faktory, které často končí odložením nebo odebráním dítěte. Z analýzy neziskové organizace Lumos vyplývá, že ještě v roce 2010 nebylo v péči přechodných pěstounů žádné dítě, v roce 2011 tři a v srpnu 2018 již 857.

Na provoz kojeneckých ústavů a dětských domovů s celkem přibližně pěti tisíci dětmi stát vynakládá ročně na 2,7 miliardy korun. To by stačilo na podporu více než 100 tisíc dětí formou terénní sociální služby a pomoci odborníků při řešení krizových situací, které by jinak vedly v rodinách k odebrání dítěte.

Oproti tomu bylo začátkem loňského roku v kojeneckých ústavech po celém Česku umístěno 441 dětí do tří let, zatímco před uzákoněním pěstounské péče na přechodnou dobu v roce 2013 to bývalo kolem jednoho tisíce nejmenších dětí. Stovky dětí (kolem 1800) jich kojenecké ústavy ročně přijmou a nižší stovky ročně ústavy opouštějí.

Je otázkou, proč tyto děti musejí – byť dočasně – ústavní péči zažít a proč neputují místo toho přímo k přechodným pěstounům. Samo ministerstvo práce a sociálních věcí uvádí, že většinou nejde o děti, které by potřebovaly natolik specializovanou péči, kterou by nebylo možné zajistit v domácím prostředí. A jak je to s náklady?

Lumos v obšírné analýze vyčíslil na základě dat z roku 2017, že pěstounská péče na přechodnou dobu stojí méně než polovinu toho, co umístění dítěte do kojeneckého ústavu – 429 tisíc oproti 892 tisícům korun na dítě a rok. Na provoz kojeneckých ústavů a dětských domovů s celkem přibližně pěti tisíci dětmi stát vynakládá ročně na 2,7 miliardy korun. To by stačilo na podporu více než 100 tisíc dětí formou terénní sociální služby a pomoci odborníků při řešení krizových situací, které by jinak vedly v rodinách k odebrání dítěte.

Přehřátý motor pěstounské péče

Dalo by se říct, že motor přechodné pěstounské péče se začal přehřívat krátce poté, co nastartoval. Pěstouni se potýkají s velkou psychickou zátěží, pokud chtějí práci dělat zodpovědně. Chybí metodická podpora státu, jasná vize do budoucna, lepší finanční ohodnocení, dostatečný odpočinek mezi odevzdáním jednoho dítěte a přijetím dalšího.

Motor přechodné pěstounské péče se začal přehřívat krátce poté, co nastartoval. Pěstouni se potýkají s velkou psychickou zátěží, pokud chtějí práci dělat zodpovědně. Chybí metodická podpora státu, jasná vize do budoucna, lepší finanční ohodnocení, dostatečný odpočinek mezi odevzdáním jednoho dítěte a přijetím dalšího.

„Co kraj, to jiný výklad zákona, jiné podmínky pro pěstouny. Často se setkáváme i se zapálenými, ale hodně přetíženými pracovníky OSPOD,“ svěřuje se pražská pěstounka Radka Švecová, předsedkyně profesního sdružení přechodných pěstounů, která s manželem za uplynulých sedm let opečovala a poslala do dalšího života devět dětí.

Pokulhává prevence, která by mohla ulevit ústavům i pěstounům. Stát na jedné straně štědře investuje miliardy na pobyty dětí v ústavech a na druhé dostatečně nestíhá výrazně levnější a účinnější variantu – v terénu vyhledávat krizové rodiny a ohrožené matky, aby následně nedocházelo k odkládání dětí a matky se jich dobrovolně nevzdávaly třeba kvůli tíživé sociální, finanční nebo bytové situaci.

„Děti umístěné se souhlasem rodičů, jsou z principu zvláštní jev. Jak je možné, že stát umožňuje rodičům nepečovat o děti a sám to hradí? Když rodič nepečuje, mělo by být vyhodnoceno proč. A rozhodně by v takových případech měla být upřednostněna náhradní rodinná péče,“ zamýšlí se Zdeněk Soudný, ředitel společnosti Dobrá rodina, která se zaměřuje na přípravu, vzdělávání pěstounů a podporu náhradních rodin.

V nejlepším zájmu. Ale koho?

Politiky problémy systému přechodné pěstounské péče příliš nezajímají. Na pěstouny, poskytující dočasnou péči, není příliš vidět, nejsou příliš slyšet, jsou jich po Česku řádově jen stovky a jako voliči jsou na rozdíl od rostoucích řad důchodců pro politiky nezajímaví. Ukazuje to například jednání sociálního výboru Poslanecké sněmovny, když se před třemi lety zabýval dalšími možnostmi přechodné pěstounské péče.

Na pěstouny poskytující dočasnou péči není příliš vidět, nejsou příliš slyšet, jsou jich po Česku řádově jen stovky a jako voliči jsou na rozdíl od rostoucích řad důchodců pro politiky nezajímaví. Ukazuje to jednání sociálního výboru Poslanecké sněmovny, když se před třemi lety zabýval dalšími možnostmi přechodné pěstounské péče.

Zazněly výroky o záměrném a plíživém ničení ústavní péče (Radka Maxová, dnes europoslankyně z ANO), nevhodné kritice ústavů ministerstvem práce a sociálních věcí (Hana Aulická Jírovcová z KSČM) a pozoruhodné byly zejména výroky Jitky Chalánkové (dříve TOP 09, dnes nezávislá senátorka), která varuje, že z přechodného pěstounství může být díky odměně 20 tisíc měsíčně hrubého zneužitelný byznys. Pro porovnání – aktuální průměrná mzda v Česku činí více než 34 tisíc korun.

Není vyloučeno, že se objeví i případy, kdy se o profesi pěstounky pokusí žena nebo rodina (samotní muži jsou velkou výjimkou), která v tom vidí snadný, byť nevelký, přísun peněz. Pokud ji však „neodfiltrují“ psychologické testy a celá příprava, odhalí neschopnost péče o děti sociální pracovníci krajských úřadů. Chalánkovou však usvědčuje z omylu především skutečnost, že finanční ohodnocení, které se dá při 24 hodinovém úvazku přepočítat na 30 korun na hodinu, je dnes jedním z hlavních důvodů, proč řady profesionálních pěstounek řídnou.

Opravdu stále platí otřepané heslo – vše v nejlepším zájmu dítěte? „U politiků je to dlouhodobě stejné – děti nejsou voliči, nejsou tedy téma. Navíc problémy dětí jsou pro společnost z nějakého důvodu tabu, raději se věnují problémům seniorů či pejsků, a proto je pozornost politiků upřena tímto směrem. Když je nejhůře, něco se řekne, eventuálně slíbí, ale nic se posledních šest let fakticky neděje. A situace je horší a horší,“ pronesl nedávno a raději anonymně jeden z odborníků, který se problematice náhradní rodinné péče u nás věnuje.

Chybí prestiž a uznání

Podle Alžběty Hláskové, metodičky a průkopnice přechodného pěstounství, není situace tak zlá. Žena, která si s manželem vzala první dítě do přechodné péče už v roce 2011, tedy dva roky předtím, než dal zákon této formě pevnější pravidla, oceňuje, že mnohé se za ty roky změnilo k lepšímu. Ale mnohé stále ještě chybí. „Prestiž, uznání a větší podpora státu. Nejen finanční, ale i metodická. Pěstouni nemohou doplácet na to, že dělají obětavě svou práci,“ říká Hlásková.

Pravdou je, že dítě by nemělo pečovatele střídat a ideální je, pokud třeba z porodnice poputuje rovnou do rodiny, ve které zůstane dlouhodobě. Bylo by to ideální. Ale bez „mezičlánku“, ať už v podobě ústavní péče nebo přechodných pěstounů, to většinou nejde. Jde tedy spíš o to, aby onen mezičlánek trval pokud možno co nejkratší dobu. Realita je bohužel taková, že OSPOD a soudy nejsou ani při sebevětší rychlosti schopné pravomocně a okamžitě náhradní rodinu odloženému dítěti zajistit.

Dítě by nemělo pečovatele střídat a ideální je, pokud třeba z porodnice poputuje rovnou do rodiny, ve které zůstane dlouhodobě. Bylo by to ideální. Ale bez „mezičlánku“, ať už v podobě ústavní péče nebo přechodných pěstounů, to většinou nejde. Jde tedy spíš o to, aby onen mezičlánek trval pokud možno co nejkratší dobu.

Ostatně i biologická matka má ještě lhůtu šesti týdnů, než může dát souhlas k osvojení. A pak další tři měsíce, během kterých může vzít zpět své rozhodnutí o odložení dítěte. Celá „ochranná lhůta“ a úřednicko-soudní mašinerie se zahlcenými a někdy i zmatenými opatrovnickými soudy trvá většinou několik měsíců. V jejich průběhu nezbývá jiné řešení než kojenecký ústav nebo přechodní pěstouni.

Kojenecké ústavy (dětská centra) nemusejí být automaticky „sběrným táborem“, kde tým odborníků dohlíží na odložená nebožátka. A mohou sloužit jinak. Přišli na to třeba radní ve Zlínském kraji, kde nejmenší děti už nepřijímají kojenecké ústavy, ale výhradně přechodní pěstouni. Na Zlínsku podle srovnání dat neziskové organizace Lumos nepobývalo začátkem letošního roku v ústavu žádné dítě ve věku do čtyř let. Dětská centra se tam transformují na ambulantní služby a terénní pomoc odborníků přímo v ohrožených rodinách.

Jenže takových regionů není mnoho. Jinde, třeba v Plzeňském kraji, desítky nejmenších dětí v ústavech stále pobývají. Je otázkou, zda je to nedostatkem volných pěstounů, jejichž počet na Plzeňsku patří k nejnižším v rámci celé republiky, nebo proto, že matky, které se rozhodnou odložit své narozené dítě, nedostanou od personálu informaci o existenci dočasných pěstounů. A podepíší tedy předložený formulář o svěření mimina do ústavu.

Nejen odměny, ale i odpočinek

Princip současné ústavní péče hájila například ředitelka plzeňského dětského centra Jana Tytlová ve vysílání Českého rozhlasu: „Dneska už skutečně můžeme poskytnout dětem individuální péči. A to nejen tu odbornou, lékaře, psychologa, rodinného terapeuta, fyzioterapeuta, ale i výchovné sestřičky. To jsou dnes tety, které musejí mít rády děti.“ Je však otázkou, zda lze mluvit o individuální péči, když jedna sestřička se i při sebevětším nasazení a obětavosti (a na střídačku s kolegyní) často stará o čtyři až osm dětí a každé z nich má jiné potřeby, jiný režim, jinak nastavené biologické hodiny.

Stát, pokud nechce riskovat houfný odchod dalších přechodných pěstounů, musí stanovit i lepší pravidla pro jejich odpočinek. Mají sice nárok na cosi jako dovolenou po odevzdání jednoho dítěte a před přijetím dalšího, ale nikde není psáno, jak dlouhou.

Současný systém je pro pěstouny vysilující, protože republika začala v náhradní rodinné péči honit slovy Alžběty Hláskové moc zajíců najednou. Stát sice náhle objevil, že náhradní rodinná péče je lepší než ústavy, ale dočasní pěstouni dostávají do péče najednou děti od nula do 18 let. A to mnozí těžko zvládají.Podle Hláskové by bylo lepší řešit nejprve situaci těch nejmenších, třeba do jednoho roku.

Až tyhle všechny děti budou končit v náhradních rodinách a nebudou začínat v ústavech, až budou mít pečující rodiny dostatečnou podporu a pomoc, až bude fungovat dobrá provázanost i se zdravotní péčí, sociální pracovníci budou umět zachytit každý případ hned od začátku a nebude se vše zbytečně protahovat bezradností celého systému, pak mezitím se může chystat podobná metodika pro děti do tří let. To už jsou děti, které byly odebrané z rodiny a mají jiný příběh a jiné potřeby. A postupně také zavádět systém pro starší děti.

Samostatnou kapitolou jsou odměny pěstounů. Těm dlouhodobým stát nedávno přilepšil. A poté, co jim mimino trochu odroste, mají možnost si přivydělat v tradičním zaměstnání. Měsíční odměna zhruba 15 tisíc čistého už v Praze nestačí ani na nájemné, které v průměru u bytu 3+1 dosahuje 19 tisíc korun. Stát, pokud nechce riskovat houfný odchod dalších přechodných pěstounů, musí stanovit i lepší pravidla pro jejich odpočinek. Mají sice nárok na cosi jako dovolenou po odevzdání jednoho dítěte a před přijetím dalšího, ale nikde není psáno, jak dlouhou.

Plánujeme, zvažujeme...

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), které má systém pěstounů na starosti, chce v uvažované novele zákona situaci pěstounů zlepšit. „Snahou MPSV je například zajistit pěstounům na přechodnou dobu ekonomické zázemí pro důstojný výkon tohoto náročného povolání,“ říká mluvčí MPSV Kateřina Brodská. Ministerstvo zdravotnictví se zas nechalo slyšet, že na zkvalitnění péče intenzivně pracuje společně s MPSV a zřizovateli ústavů, což jsou kraje a města. Počet dětí v domovech pro děti do tří let by se měl snížit na třetinu.

Ministerstvo práce a sociálních věcí, které má systém pěstounů na starosti, chce v uvažované novele zákona situaci pěstounů zlepšit. Nabízí se však otázka, kdy a zda k nějaké změně dojde, protože podobných plánů, které skončily ve stadiu úvah, bylo už bezpočet. Opuštěné děti mezitím dál putují do ústavů a počty zájemců o přechodné pěstounství klesají. Někteří se naštěstí nenechají odradit.

„Chceme, aby v ústavech končily děti jen ze zdravotních, a nikoli sociálních důvodů. Pro tyto děti budou vybudovány jiné služby, jako je náhradní rodinná, tedy pěstounská, péče,“ vyjádřila se mluvčí ministerstva Gabriela Štěpanyová. Nabízí se však otázka, kdy a zda k nějaké změně dojde, protože podobných plánů, které skončily ve stadiu úvah, bylo už bezpočet. Opuštěné děti mezitím dál putují do ústavů a počty zájemců o přechodné pěstounství klesají. Někteří se naštěstí nenechají odradit.

„Vidět těch devět dětí, o které jsme se zatím s manželem starali, spokojených v nových rodinách nebo v těch původních, je pro mne ta nejkrásnější odměna,“ neztrácí optimismus pěstounka Radka Švecová. Podobně to mají i mnohé další. Včetně pěstounky v úvodu zmíněného Tomáška. S jeho novou rodinou se dodnes navštěvují. „Je úžasné vidět, že je obklopený rodinou, která navazuje na naši péči, miluje ho a dokáže mu nahradit rodiče, o které přišel,“ zamýšlí se Tomáškova pěstounka Martina Červenková, která během čtyř let vyslala dál do života pět dětí.

„Pěstounská péče na přechodnou dobu je podle mě jedno z mála povolání, která mají skutečně smysl,“ dodává. Tomášek byl její poslední opečovávané dítě. I ona patří k těm, kdo kvůli velkému přetížení, nedostatku volna a chabému finančnímu ohodnocení tuto práci opustili. Prý možná jen dočasně.

Počet příspěvků: 1, poslední 15.12.2019 04:51 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.