Třetí a poslední debata prezidentských kandidátů v České televizi svedla dohromady trio Jiří Dienstbier, Vladimír Franz a Karel Schwarzenberg – shodou okolností trojici, která je mediálně nejčastěji spojována s občanskou společností. U všech tří můžeme očekávat větší přízeň voličů ve větších aglomeracích než ve venkovských regionech.
V diskusi se projevilo několik věcí:
- Jiří Dienstbier by byl aktivním prezidentem, často zasahujícím do „klasické“ politiky. Souvisí to jednak s jeho věkem (ani po konci prezidentské funkce by nevyklízel politické pozice), jednak s jeho jasnou profilací – demokratické a autentické „levičáctví“. Bez nějakého skrývání přiznal, že by neměl problém s užíváním prezidentských vet, s obracením se na Ústavní soud a třeba s aktivním ovlivňováním vládní politiky. Jinými slovy: chcete-li „silného“ prezidenta a jste-li sympatizant levice, Dienstbier je reálná volba.
- Vladimír Franz po několikaměsíčním laufu a mánii mladých kolem své osoby postupně ztratil dost z vlastní euforie. Chvílemi působil trochu jako někdo, kdo se uchází o prezidentskou funkci na vedlejší pracovní poměr. Dost amatérsky působila jeho dost chaotická rozprava týkající se politiky vůči Rusku; tu nakonec zakončil konstatováním, že Karel Schwarzenberg o tom jistě bude vědět více. Jinak je patrné, že se „politiku“ stále učí – třeba už jen tím, že není tak dobrý rétor jako třeba Dienstbier. Často se zadrhával, hledal slova a nadmíru používal těch parazitních.
- Karel Schwarzenberg využívá své charisma a zkušenost velmi dobře a přirozeně, byť i středeční debata ukázala, že na něj doléhá stín vládnutí. Nejvíce tehdy, když mluvil o Klausově amnestii a vlastním návrhu na odškodnění obětí ze strany státu a následném vymáhání náhrady škody na vinících. Tam se mu totiž přihodilo, že vypadl z role, když se Václav Moravec zeptal, po jakých vinících by byla škoda vymáhána. Uvedl, že zřejmě po prezidentu Klausovi a vládě Petra Nečase. Jinak by bezesporu byl prezidentem více v pozadí, konsenzuálnějším, obřadnějším: jedni by řekli „důstojnějším“, jiní „ornamentálním“.
Debata jinak vcelku nic převratného nepřinesla. Kdo do ní vstoupil jako volič Schwarzenberga a Dienstbiera, našel přesně to, co hledal. Kdo přemýšlel o volbě Franze, byl možná trochu negativně překvapen, nicméně nijak závratně.
Pokud někdo získal nové hlasy, pak to byl Jiří Dienstbier, a to zabodováním u nerozhodnutých levicových voličů. Ti mohou váhat mezi ním a Milošem Zemanem, ale protože Dienstbier potvrdil rétorický um, inteligenci a sportovně řečeno nejvíce hýřil aktivitou, pak mohl voliče potenciálně získat. Dokonce celkem prošel i už obvyklým znalostním přezkoušením „učitelem“ Moravcem. Naštěstí tentokrát i moderátor zkoušel méně důsledně než jindy.
