Lidovky.cz

V transcendentním řádu světa od nepaměti náležíme pravdě

  10:38
Liberální právní stát je vydán zejména ve svobodě projevu na milost a nemilost svých občanů, kteří mají rozdílné názory, přičemž se předpokládá jejich korekce na základě pravdivých faktů. Jenže žijeme i ve věku oblbování lidí na internetu a sociálních sítí.

Svoboda projevu. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Ten hlas je nepřeslechnutelný a vášnivý zároveň: „Potlačíš-li pravdu, utajíš-li pravdu, nepovstaneš-li na schůzi a nepromluvíš-li otevřeně, promluvíš-li na schůzi otevřeně a nepovíš-li pravdu, pak nejsi tak pravdivý jako pravda.“ Ten, kdo tak před více než sto lety promluvil, nebyl nikdo jiný než americký námořník a spisovatel Jack London (1876–1916).

Jako by tím i sděloval dvě skutečnosti – nebránit se silnému lidskému „pudu k pravdě“ a nezapomínat, že svoboda projevu je zde především proto, abychom mu dali průchod. Máloco je ostatně v našich končinách tak zajímavým fenoménem jako dvojí odlišná zkušenost se svobodou projevu, či – přesněji – poznání dvou úhlavních nepřátel této svobody, kteří nemohou být odlišnější, přestože míří na tento cíl obdobně drtivými prostředky zásadně a negativně ovlivňujícími zdraví společnosti.

Fascinuje, co lze prožít za několik desítek let a jeden život – tvrdé zákazy, cenzuru a potlačení svobody projevu stejně jako kakofonii hlasů, „dialog hluchých“ a předestírání „alternativních faktů“, jež tuto svobodu ničí snad ještě spolehlivěji a účinněji, protože jí odejmou její Londonem zdůrazněné „směřování k pravdě“.

Hrozba sankcí

Jde sice o známou věc, navzdory tomu připomínám, že zde ještě před 30 let vládli „majitelé pravdy“, kteří opírali svou moc o systém důsledně propojených lží, do nějž nesmělo proniknout nic rušivého, natož „opravdově pravdivého“. Žádný div, že ti, kdo se odmítli stát jeho součástí, disponovali mocí, jíž se tehdy vládnoucí báli jako čert kříže. Zejména, že spisovatelé „řeknou pravdu“, čímž je postaví do trapné a směšné pozice nahého krále z Andersenovy pohádky.

Vnější zákazy ta bývalého režimu nic neřešily, pokud se hrozba sankcí nepromítla do autocenzury, jež je vždy při potlačení svobody projevu nejúčinnější, což ostatně platí i dnes, a snad ještě více než tehdy

Průšvih spočíval v tom, že se „něco řeklo“, a nebylo třeba k tomu přikládat bombu, protože k povšimnutí pravdy stačilo, že se pronesla. Proto ta vášeň pro zakázané knihy, narážky na lži komunistického režimu ve filmech a divadelních představeních či obliba krutě přesných „protistátních vtipů“.

Zakázaní spisovatelé jsou pronásledováni a přinášejí často nemalé oběti, zároveň se však moc třese před možností, že na pomyslné „schůzi obce“ povstanou, nebudou se nikoho ptát, vezmou si zakázanou svobodu projevu a „řeknou pravdu“. Vnější zákazy nic neřešily, pokud se hrozba sankcí nepromítla do autocenzury, jež je vždy při potlačení svobody projevu nejúčinnější, což ostatně platí i dnes, a snad ještě více než tehdy.

Znalost kontextu

Autor jakéhokoliv písemného či slovního komentáře totiž dobře zná kontext, ve kterém žije, a ví, že vyslovená pravda nebude putovat do vzduchoprázdna, ale ke konkrétním lidem, jejichž mocenských pozic či třeba jen ega se dotkne, a že tento náraz vyvolá i pro něho zpětné negativní vlnění, jež se může objevit navíc až skrytě a po čase, což mu navíc v jeho příkoří odejme i pozornost společnosti a leckdy tolik kýženou pozici „veřejného mučedníka“.

Autor jakéhokoliv písemného či slovního komentáře dobře zná kontext, ve kterém žije, a ví, že vyslovená pravda nebude putovat do vzduchoprázdna, ale ke konkrétním lidem, jejichž mocenských pozic či třeba jen ega se dotkne

Proto je i důležité, aby třeba noviny měly „správného vlastníka“. Pokud jím totiž bude někdo, kdo je silně politicky angažován, ani jeho sebevětší kritika v těchto novinách nepřesvědčí čtenáře, že autor textu není pod vlivem byť nevědomé autocenzury a neříká navzdory veškeré útočnosti vše, co o „celé pravdě“ říci má, a s razancí, s níž to říci má.

To neplatí jen pro čtenáře, i každý autor, pokud si nechce lhát, si musí neřešitelnost takové situace uvědomovat. I jeho sebelepší práce bude mít v nejlepším případě jen podmíněnou důvěru veřejnosti – čtenář nemusí být lehce paranoidní, aby si nekladl otázku, zda se s ním ohledně vysloveného a (možná ještě více) nevysloveného hraje „poctivá hra“.

Autocenzuře jako zbrani k potlačení svobody projevu se v rovině zákazu prostě nic nevyrovná. Je vždy nabitá a tlačí mluvčího do kouta, v němž se svoboda projevu stává karikaturou sebe samé. A je tu i další již zmíněná a dnes dominující rovina naprosté nivelizace této liberální svobody.

Relativismus a zpochybnění

Připomínám v této souvislosti jeden z brilantních Chestertonových detektivních příběhů, kdy má vraždu spáchanou velícím důstojníkem maskovat to, že tento místo činu promění v bojiště s nepřítelem, na němž padne tolik lidí, že nikoho ani nenapadne, že jeden mrtvý právě tam odešel na onen svět už o něco dříve. Tedy až na otce Browna pochopitelně…

Podobně je to totiž i se současnou svobodou projevu. Na místo činu je pravidlem přivedeno tolik protichůdných komentářů, faktů a verzí, že unavený adresát toho všeho zcela zapomene, že mezi nimi je třeba ta jediná „doopravdy pravdivá“, a na její hledání rezignuje. Co hůře, oddá se emocím a stane se stoupencem nesmyslných výkřiků „patentovaných vůdců“, jež již nejsou výrazem svobody projevu směřujícího k nalezení pravdy, ale záměrně matoucím zneužitím této svobody.

Lidé, kteří za komunismu vyrůstali v touze po svobodném vyjádření, jež bez jakéhokoliv patosu odděluje svobodného člověka od otroka, s úžasem zjišťují, že se ocitli v situaci, kdy „říci pravdu“ již nic neznamená, protože ve všeobjímajícím dobovém relativismu a zpochybnění je „pravda“ jen jednou z mnoha verzí, takže může být jen jednou z mnoha pravd, či – v závislosti na úhlu pohledu – jen jednou z mnoha lží

Kdo na to má mít v této kakofonii hlasů neuvěřitelně znásobené novými médii čas a nervy? Oč lehčí je odvrhnout únavu a často i bolest z myšlení, rezignovat na racionalitu jako na součást lidské identity a jen si zvířecky bezmyšlenkovitě hupsnout do bahna „hotových názorů“, uvelebit se v dnes často zmiňované huspenině sociální bubliny a z ní jednou za čas vyrazit jako kompletně zpracované ťululum k volbám. Co na tom, že na bojišti v nerovném boji s přesilou zlovolných idiotů zápolí jako řadový voják i ta „londonovská pravda“.

Je to skutečně problém. Lidé, kteří za komunismu vyrůstali v touze po svobodném vyjádření, jež bez jakéhokoliv patosu odděluje svobodného člověka od otroka, s úžasem zjišťují, že se ocitli v situaci, kdy „říci pravdu“ již nic neznamená, protože ve všeobjímajícím dobovém relativismu a zpochybnění je „pravda“ jen jednou z mnoha verzí, takže může být jen jednou z mnoha pravd, či – v závislosti na úhlu pohledu – jen jednou z mnoha lží.

Takto bráno, je všechno úplně jedno… V záplavě výkřiků se libovolně vyzvedne jeden, o němž se nějakou dobu třeba i vzrušeně a často zbytečně diskutuje, stejně tak se předmětem napjatého zájmu stane úplná pitomost jako záležitost zcela vážná, přičemž nezřídka nejde o seriózní debatu, ale o zvratky choré mysli mající autorům zajistit krátkodechou slávu.

Neustálé hledání

Tak si svobodu projevu mnozí nepředstavovali, a proto není divu, že v reakci na její zneužívání koketují s myšlenkou na její omezení. Paradox je to ovšem nesmírný.

Na jedné straně je taková úvaha pro liberála svatokrádežná, myšlenky se přece mají prosadit ve volné soutěži, přičemž „pravda“ není ani tolik setrvalý stav jako neustálé hledání, na druhé liberál více než správně tuší, že v dobách, kdy je racionální myšlení na ústupu, demagogové svobodu projevu až do nejzazších myslitelných konců (a ještě o kousek dál) zneužijí, jen aby se chopili absolutní moci a následně svobodu projevu všem jinak smýšlejícím rázně a bez milosti odebrali.

Pravda není ani tolik setrvalý stav jako neustálé hledání, současně však liberál více než správně tuší, že v dobách, kdy je racionální myšlení na ústupu, demagogové svobodu projevu až do nejzazších myslitelných konců, jen aby se chopili absolutní moci a následně svobodu projevu všem jinak smýšlejícím rázně a bez milosti odebrali

Na adresu komunistů to ve své autobiografii výstižně vyjádřil maďarsko-britský spisovatel, filozof a novinář židovského původu Arthur Koestler (1905–1983): „Plně využívat ústavních svobod poskytovaných buržoazní společností za účelem jejich zničení, toť základní marxistická dialektika.“

A na adresu těchto dialektických akrobatů a „lidí zvláštního ražení“, kteří vzývali blaho lidstva a zároveň cynicky pohrdali utrpením konkrétního člověka, dodává, že pro ně nebylo nikdy těžké prokázat, že „každá pravda je historicky podmíněná, že takzvaná objektivní pravda je buržoazní mýtus a že psát pravdu znamená vybírat a zdůrazňovat ta témata a aspekty dané situace, které slouží proletářské revoluci, a jsou tudíž historicky správné“.

Přitom představa svobody projevu, kdy při nezbytné dobré vůli diskutujících „pravda jednoduše zvítězí nad lží a nenávistí“, je svůdná. Jak skvostně to vyjádřil (první židovský) člen Nejvyššího soudu USA Louis Brandeis (1856–1941; rodina pocházela z Brandýsa nad Labem) ve své formulaci k případu Whitney vs Kalifornie z roku 1927, když hovoří o zakladatelích americké státnosti:

„Věřili, že svoboda je klíčem ke štěstí a odvaha klíčem ke svobodě. Byli přesvědčeni, že svoboda umožňující každému, aby myslel, jak chce, a mluvil, jak myslí, jsou prostředky, bez nichž nelze rozpoznávat a šířit politickou pravdu, že bez svobody slova a shromažďování by jakákoli diskuse byla planá, že z jejich hlediska diskuse představuje za běžných okolností postačující ochranu před šířením nebezpečných doktrín.“

Účinná reakce

Žijeme ovšem ještě ve věku masového, soustředěného a nepřestajného oblbování lidí na internetu a sociálních sítí „za běžných okolností“? Neměli bychom v této situaci účinně reagovat na to, že se diskuse závratně rychle a přímo před očima mění na pouhé nenávistné a lživé výkřiky, kde si lze o dobré vůli zúčastněných dobrat se přes svobodu projevu pravdy jen nechat zdát? Tady už nejde o diskusi, a nejde-li o ni, pak nás před šířením nebezpečných doktrín tato její agresivní karikatura neochrání.

Neměli bychom v této situaci účinně reagovat na to, že se diskuse závratně rychle a přímo před očima mění na pouhé nenávistné a lživé výkřiky, kde si lze o dobré vůli zúčastněných dobrat se přes svobodu projevu pravdy jen nechat zdát?

Jak z toho? Zdůrazňuji ještě jednou – liberální právní stát je ze své podstaty vydán zejména v oblasti svobody projevu na milost a nemilost svých obyvatel, kteří legitimně a zákonitě mají rozdílné názory, přičemž se předpokládá jejich dobrá vůle korigovat je na základě pravdivých faktů.

Pokud to v souběhu naznačených faktorů selhává – média jsou v područí nedůvěryhodné autocenzury a lidé „pravdivým faktům“ nevěnují pozornost, protože jsou překryta nepravdivým balastem, a oni ztratili schopnost je od pravdy odlišit, či ještě hůře se o to už ani nepokoušejí a pod vlivem emocí se vydali všanc demagogickým výkřikům z jakékoliv kritiky vyňatých vůdců –, pak je svoboda projevu sice nadále nezadatelným ústavní právem, jinak ale i pouhou kulisou z westernových filmů, za níž není reálný obsah.

Böckenfördova doktrína

To dříve či později vede k pádu liberálního právního státu, protože ten jen nastavuje pravidla hry pro hráče s dobrou vůlí a dokáže se vyrovnat se situací, kdy okrajové spektrum zlovolných tuto svobodu zneužívá, končí však, když většinu „pravda“ přestane kvůli rezignaci na kritické myšlení zajímat.

Podle Böckenfördeho doktríny je totiž svobodný sekularizovaný stát pouhým dědicem dob, v nichž se „přirozené hodnoty společnosti“ včetně „úcty k pravdě“ jako sloupu smysluplné lidské identity nastavovaly. Pokud toto dědictví mizí před očima, či bylo cynismem šarlatánů ve vrcholných politických postech prošustrováno, pak není příliš pomoci.

Podle Böckenfördeho doktríny je totiž svobodný sekularizovaný stát pouhým dědicem dob, v nichž se „přirozené hodnoty společnosti“ včetně „úcty k pravdě“ jako sloupu smysluplné lidské identity nastavovaly. Pokud toto dědictví mizí před očima, či bylo cynismem šarlatánů ve vrcholných politických postech prošustrováno, pak není příliš pomoci.

Zejména když k tomu přistupuje plebejská neúcta ke vzdělání, díky níž je označení „expert“ téměř sprostým slovem a o „zjevnou pravdu“ mají v bahně nasvíceném televizními kamerami zápolit na slovo vzatý odborník a idiotský vyznavač „zajímavého protinázoru“ patřící do psychiatrické léčebny.

Osvětová iluze

Třeba tak už opravdu žijeme v „posledních dnech“, jak o nich hovoří apoštol Pavel ve Druhém listu k Timoteovi a jak zmiňuje i český historik Bohdan Chudoba (1909–1982) ve své pozoruhodné a nedávno vydané knize Člověk nad dějinami, když připomíná, že má jít o dny, „kdy lidé již ani nebudou schopni vyslechnout soudné mínění, a zatímco se budou věnovat všem možným výzkumům, budou stěží schopni postihnout pravdu“.

Je sice možné hovořit o trpělivé osvětě a vzdělávací práci, ale otázkou zůstává, zda to není jen iluze, a především, zda dnešní zrychlená doba ještě vůbec umožní těšit se z plodů tohoto úsilí

Je sice možné hovořit o trpělivé osvětě a vzdělávací práci, ale otázkou zůstává, zda to není jen iluze, a především, zda dnešní zrychlená doba ještě vůbec umožní těšit se z plodů tohoto úsilí. Každopádně bez obnovy „prošustrovaného dědictví“, jež alespoň část lidí promění z lehce zmanipulovatelných ovcí v sebevědomé, vzdělané a kriticky myslící občany, to vyhrát nelze. Základem všeho je pak ta tolik vysmívaná „pravda“.

Měla by se už v útlém věku dětem vštípit vášeň pro její nacházení při vědomí, že ji lze jen hledat, zatímco „ona nás už má“, a jí v transcendentním řádu světa také od nepaměti „náležíme“. Abychom podobně jako Jack London mohli se vší vnitřní zaníceností pronést: „Dej mi zahlédnout tvář pravdy. Pověz mi, jak vypadá tvář pravdy.“ A člověka až zamrazí, když si uvědomí, jak jinak se lze také ptát na pravdu, než jak to svého času učinil prokurátor Judeje, jistý Pilát Pontský.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.