Ceska Pozice

V srpnu 1968 jsme se báli, jestli nás Čechy odvezou na Sibiř

Kristina Vlachová, dokumentaristka a scenáristka, se odjakživa věnovala tématům o totalitě, natočila dokumenty o Grebeníčkovi či o politických vězních. V rozhovoru říká, že to bylo i fyzicky vyčerpávající, ale že je ráda, že se s nimi potkala.

Kristina Vlachová, dokumentaristka, scenáristka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kristina Vlachová, dokumentaristka, scenáristka. | foto: Foto Tomáš KristMAFRA
Kristina Vlachová, dokumentaristka, scenáristka.

Dokumentaristka a scenáristka Kristina Vlachová v rozhovoru mimo jiné říká: „Dokument Kauza Uherské Hradiště o soudu s Aloisem Grebeníčkem a jeho estébáckou partou jsem se původně snažila udělat v brněnském studiu, šéfem tam byl jakýsi tajně vysvěcený kněz Jiří Florián a ten to zatrhnul. Odjela jsem na Slovensko k Jánu Langošovi do Ústavu paměti národa. Byla jsem tam tři roky a najednou téma Grebeníček začalo být znovu přijatelné.“

LIDOVÉ NOVINY: Vnímáte srpen 1968 jako mezník ve svém životě?

VLACHOVÁ: Já jsem v lednový vývoj a jaro 1968 zpočátku vůbec nevěřila. Evald Schorm, se kterým jsem se kamarádila, říkal – socialismus s lidskou tváří, to je jako kulatý čtverec. Tenkrát jsem pracovala v Československé televizi a viděla jsem úsilí několika redaktorů, kteří se snažili o pravdivý obraz dění – Zvědavá kamera: Otka Bednářová, Ota Nutz, kolega Branislav. Až do léta 1968 jsem nevěřila. A pak jsme šly s kamarádkou po Příkopech a tam vybírali na zlatý poklad republiky a já tam vhodila prstýnek, a uvědomila jsem si, že už i já si asi myslím, že je snad možné ten hnusný režim zvrátit.

LIDOVÉ NOVINY: Té iluzi podlehlo hodně lidí a vy jste byla ještě hodně mladá, ne?

Já jsem v lednový vývoj a jaro 1968 zpočátku, až do léta 1968, vůbec nevěřila. Evald Schorm, se kterým jsem se kamarádila, říkal – socialismus s lidskou tváří, to je jako kulatý čtverec.

VLACHOVÁ: Bylo mi pětadvacet a měla jsem určité zkušenosti. Viděla jsem, jak zatočili s tatínkem, když nevstoupil do KSČ. Vlastně ho zničili. Moji tetu vyhodili z účtárny s odůvodněním, že neudala své kolegy, když si vyprávěli protistátní vtipy.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jste prožívala srpnové dny?

VLACHOVÁ: Se Zdenou Sidonovou a Blankou Dohnalovou jsme sháněly po Praze zprávy pro ilegální Listy a pak jsme je rozdávaly po Praze. Pamatuju si, jak mě nějaký chlápek honil po Františkánské zahradě. Tehdejší semknutí celého národa, to byla úžasná, nádherná zkušenost. Navíc měl každý den příchuť dobrodružství, i když takhle bych to asi říct neměla, protožejsme se báli, co bude dál, jestli nás Čechy odvezou na Sibiř. Dnes historici konečně mluví o tom, že Husák nabízel Brežněvovi, aby se Slovensko připojilo k SSSR, takže až takové fantasmagorie to nebyly.

LIDOVÉ NOVINY: V té době jste už rok jako absolventka ČVUT studovala dálkově FAMU. Váš ročníkový vedoucí byl i Milan Kundera, jak na něho vzpomínáte?

VLACHOVÁ: Já se Steigerwaldem jsme chodili na jeho přednášky už rok předtím, než jsme se na školu přihlásili, byly to volné přednášky. My jsme tam seděli v první řadě a hltali každé jeho slovo. A tak se stalo, že potom na přijímačkách jsme excelovali a Kundera si nás vybral do svého ročníku. Jenže pak přišlo jaro 1968 a to už jsme si ho moc neužili, byl skoro pořád ve Svazu spisovatelů na Národní třídě…

Bylo mi pětadvacet a měla jsem určité zkušenosti. Viděla jsem, jak zatočili s tatínkem, když nevstoupil do KSČ. Vlastně ho zničili. Moji tetu vyhodili z účtárny s odůvodněním, že neudala své kolegy, když si vyprávěli protistátní vtipy.

Kundera byl opravdu hodný obdivu. Teď nedávno jsem přečetla jeho knížku Život je jinde, kterou jsem sice znala ze samizdatu, ale… to už je dávno. Četla jsem to na jeden zátah, nemohla jsem se vůbec odtrhnout. A pak jsem si najednou uvědomila, že toho Dvořáčka asi opravdu udal. Prostě hrůza. Ale abych se ještě vrátila k tehdejší FAMU.

Mojí snahou bylo udělat film, který by byl odpovědí na jeho skvělou povídku Zlaté jablko věčné touhy. A proto se Hra o jablko tak jmenuje. Teď mluvím nejenom o tématu hry, ale i o tom, že člověk je zodpovědný za to, co k sobě připoutal. Netuším, jestli ten film viděl, nebo ne. Ale líbilo by se mi, kdyby mi napsal pohlednici, že to viděl.

LIDOVÉ NOVINY: To asi nikdy nebyl jeho styl. Vy jste si pro své dokumenty vybírala témata, která se týkala toho, co komunisti způsobili. To jste tak měla nastavené odjakživa, nebo jste k tomu dospěla během let?

VLACHOVÁ: Jako dítě jsem prožila proces s doktorkou Horákovou, rodiče i naši známí to poslouchali v rádiu a mluvili o tom otevřeně i před námi dětmi. Vnímala jsem i to, že nomenklaturní komunisti měli své prodejny, jejich manželky létaly ke kadeřníkům do Paříže. Na ČVUT se nabízely možnosti, jak vyjet do zahraničí, aspoň do Sovětského svazu, všechno zadarmo. Ale vždy jsme si s mým přítelem Honzou Slavíkem říkali, že jakmile bychom s nimi vyjeli, začnou nás tahat do KSČ, a protože řekneme ne, bude to ještě horší.

LIDOVÉ NOVINY: V roce 1977 jste odmítla podepsat antichartu, v té době jste pracovala v nakladatelství Orbis v redakci omalovánek pro děti. To asi nebyl váš životní plán?

Se Zdenou Sidonovou a Blankou Dohnalovou jsme sháněly po Praze zprávy pro ilegální Listy a pak jsme je rozdávaly po Praze. Tehdejší semknutí celého národa, to byla úžasná, nádherná zkušenost.

VLACHOVÁ: Po FAMU mohli všichni absolventi jít do scenáristického oddělení na Barrandov. Moji spolužáci tam šli. Já jim říkala, neblbněte, tam budete na ráně, za chvíli vás vyhodí, já tam nejdu. Hru o jablko jsem mohla udělat jen proto, že jsem nebyla v oficiálních strukturách. Ale ještě předtím za mnou přišli Pavel Šrut, Tomáš Pěkný, Prokop Voskovec a Petr Kabeš, že je volné místo v Orbisu, kde se dělají omalovánky a časopis Čtyřlístek, a kdybych tam šla, že bych je mohla všechny živit. Což se stalo a mě potkalo to životní štěstí, že jsem mohla dát práci hromadě zakázaných autorů, většinou chartistů.

LIDOVÉ NOVINY: Po roce 1990 jste konečně mohla točit dokumenty, šlo to hned?

VLACHOVÁ: Rok 1989 mě zastihl ve vrátnici koleje Přírodovědecké fakulty UK. Režim se zhroutil a já toho využila k přeskoku z profese dramaturgyně na režii. Na FAMU jsem měla s Klosem domluvené, že přejdu k němu na režii, ale když ho v roce 1968 vyhodili, byl konec. Po listopadu jsem snažila dostat do Československé televize.

Tam se praly staré struktury s těmi novými, byl to velice lítý boj, ale aspoň nás tak trochu nechávaly, abychom si dělali, co chceme. V publicistice jsem udělala hodně pořadů, nejdřív o Palachovi a hned potom o politických vězních, natočila jsem filmy Zpráva o králi Šumavy, Věž smrti, Mrtví a zapomenutí, Jáchymovská stigmata, Spravedlnost ?! a další.

LIDOVÉ NOVINY: Dokument o Grebeníčkovi se vám nějakou dobu nedařilo realizovat. Jak to s ním bylo?

Kundera byl opravdu hodný obdivu. Teď nedávno jsem přečetla jeho knížku Život je jinde, kterou jsem sice znala ze samizdatu, ale… to už je dávno. Četla jsem to na jeden zátah, nemohla jsem se vůbec odtrhnout. A pak jsem si najednou uvědomila, že toho Dvořáčka asi opravdu udal. Prostě hrůza.

VLACHOVÁ: Po Zprávě o králi Šumavy jsem začala mít v České televizi potíže. Moje různé náměty se ztratily a vše bylo najednou neprůchodné. Dokument Kauza Uherské Hradiště o soudu s Aloisem Grebeníčkem a jeho estébáckou partou jsem se původně snažila udělat v brněnském studiu, šéfem tam byl jakýsi tajně vysvěcený kněz Jiří Florián a ten to zatrhnul. Odjela jsem na Slovensko k Jánu Langošovi do Ústavu paměti národa. Byla jsem tam tři roky a najednou téma Grebeníček začalo být znovu přijatelné.

LIDOVÉ NOVINY: Vaše svědectví sice zůstává, ale nikdy ho neodsoudili, dožil v klidu.

VLACHOVÁ: Soudkyně na závěr soudu řekla, že je třeba na Grebeníčka hledět jako na nevinného, protože odsouzen nebyl. Domnívám se, že soudkyně byla podjatá, letitá členka KSČ, pak KSČM, navíc zjevně Grebeníčkova kamarádka.

LIDOVÉ NOVINY: Vyhrožovali vám komunisté, když jste točila o jejich zločinech?

VLACHOVÁ: Ano, zažila jsem různé sprosté telefonáty, výhrůžky, ale když jsem pak v rozhlase v rozhovoru řekla, že jsem si pořídila záznamník, byl pokoj.

LIDOVÉ NOVINY: Materiál pro dokument o Palachovi jste sbírala 40 let. Kdy poprvé vás napadlo jej natočit?

Na ČVUT se nabízely možnosti, jak vyjet do zahraničí, aspoň do Sovětského svazu, všechno zadarmo. Ale vždy jsme si s mým přítelem Honzou Slavíkem říkali, že jakmile bychom s nimi vyjeli, začnou nás tahat do KSČ, a protože řekneme ne, bude to ještě horší.

VLACHOVÁ: Hned, když se to stalo. Kluci z FAMU točili ten pohřeb – ale já byla pouze na katedře dramaturgie, tam taková možnost nebyla. Dobra Zborník tehdy natočil hodně zajímavého materiálu. Bohužel po listopadu 1989 byl v médiích zveřejněný jako agent StB, přitom pracoval v Originálním videožurnálu u Olgy Havlové. Množství udání, která má na triku, je šokující. Pak spáchal sebevraždu.

Archivovala jsem každou maličkost, která se týkala Palacha i Zajíce. Dokument ke 40. výročí měl mít dva díly, druhý měl být o Janu Zajícovi, tak to bylo i schválené, ale druhý díl pak v ČT z finančních důvodů zatrhli. Naštěstí jsem stihla natočit dlouhý rozhovor s tatínkem Jana Zajíce, tehdy ještě žil.

LIDOVÉ NOVINY: Proč jste se do filmu o Zajícovi nepustila později?

VLACHOVÁ: Dokumentární film Poselství Jana Palacha byl v České televizi sedm let v trezoru. Co víc mám k tomu říct. Nicméně kauza je to zajímavá: MUDr. Zdena Kmuníčková, lékařka, psychiatrička, u lůžka umírajícího Jana Palacha s ním 17. ledna 1969 vedla rozhovor, který nahrála na magnetofon, údajně ukrytý pod bílým pláštěm. V archivech existuje písemný dokument podepsaný jménem major Buchar Veřejná bezpečnost: lékařka, psychiatrička, která udělala záznam výslechu Jana Palacha, v noci na dnešek nám toto přepsala na náš policejní magnetofon.

Přišli za mnou Pavel Šrut, Tomáš Pěkný, Prokop Voskovec a Petr Kabeš, že je volné místo v Orbisu, kde se dělají omalovánky a časopis Čtyřlístek, a kdybych tam šla, že bych je mohla všechny živit. Což se stalo a mě potkalo to životní štěstí, že jsem mohla dát práci hromadě zakázaných autorů, většinou chartistů.

To Kmuníčková popírá. Když už jsem byla s filmem ve střižně, paní doktorka náhle zavolala, že si přeje v tomto dokumentu účinkovat. Šefdramaturgyně Darja Macáková oslovila dramaturgyni Michaelu Fialovou a požádala mě, abych s paní doktorkou dodatečně natočila rozhovor. Produkce zařídila veškeré náležitosti. Kmuníčková pak ve svém bytě přinesla magnetofon i originální nahrávky svého rozhovoru s Palachem.

Natáčení, ač nepozván, byl přítomen jakýsi Vladimír Tůma, známý komunistický funkcionář z televize. Jinak též (údajně) majitel malého magnetofonu, na který psychiatrička onen rozhovor v roce 1969 nahrála. K mému údivu se Tůmy dovolila, zda nám nahrávku může přehrát na kameru. Poté, co byl můj film v ČT schválený, oba náhle zažádali o vyjmutí této nahrávky z něj. Asi se jim nelíbilo, že známý nizozemský novinář Dick Verkijk tam svědčí, že od Kmuníčkové koupil záznam rozhovoru za 500 DM. To byly tenkrát nějaké peníze.

LIDOVÉ NOVINY: Jaký to všechno mělo konkrétní dopad?

VLACHOVÁ: Začali vyhrožovat žalobou. Vedení České televize zorganizovalo setkání právního oddělení a stěžovatelů a verdikt zněl: film je velice dobrý a odvysílán bude. To se také stalo. Film měl mimořádný ohlas a velkou sledovanost. Jenže Radioservis ČRo vydal v létě 2008 CD o srpnu 1968, jehož součástí byl i tento rozhovor.

Po listopadu jsem snažila dostat do Československé televize. Tam se praly staré struktury s těmi novými, byl to velice lítý boj, ale aspoň nás tak trochu nechávaly, abychom si dělali, co chceme.

Lékařka požádala Radioservis, aby celý náklad s Palachovým hlasem dal do stoupy. Zároveň ona i Tůma žádali vysokou finanční částku za své duševní vlastnictví (Jan Palach nežádal nic, dal všechno, co měl – svůj mladý život). Soud váhal a pak se uchýlil k mimosoudnímu vyrovnání. Ředitel ČRo Duhan řekl, že se neodvolá, protože je jen pověřený ředitel.

LIDOVÉ NOVINY: A televize?

VLACHOVÁ: Její právní oddělení rozhodlo, že dokumentární film nebude nikdy vysílán ani distribuován do zahraničí ani nesmí být poskytnut třetí osobě.

LIDOVÉ NOVINY: Nakonec se ale přece jenom reprízoval.

VLACHOVÁ: Ano. Po sedmi letech. Díky Petru Janyškovi, tehdy řediteli Českého centra v Polsku. Ten o film požádal Českou televizi a dostal odpověď, že to není možné. Nedal se odbýt a opakovaně volal řediteli Dvořákovi. Ten se o kauzu Poselství Jana Palacha začal zajímat a nakonec povolil i další reprízy.

LIDOVÉ NOVINY: Ještě bych se vrátila k srpnové okupaci, po ní nastal pád do nového marasmu, další zabetonování. Co vám při tom výročí táhne hlavou?

Když teď poslouchám v rozhlase knížku o Františku Kriegelovi, říkám si, aspoň jeden nezradil a zachoval se statečně. To je nesmírně důležité, že byl aspoň jeden.

VLACHOVÁ: Když teď poslouchám v rozhlase knížku o Františku Kriegelovi, říkám si, aspoň jeden nezradil a zachoval se statečně. To je nesmírně důležité, že byl aspoň jeden. Když jsem po srpnu 1968 potkala Kriegela na ulici, řekla jsem, že mu děkuju. A víte, co odpověděl? To byla moje povinnost. Když jsem tomuto státu tak dlouho pomáhal do hrobu, aspoň teď se pokouším to napravit.

Kristina Vlachová (76)

  • Absolventka ČVUT a FAMU, byla žačkou Milana Kundery.
  • Napsala scénáře k Olmerovu filmu Takže ahoj, k Chytilové Hře o jablko.
  • Pracovala v nakladatelství Orbis, po propuštění v různých zaměstnáních, v roce 1989 jako vrátná na koleji PF UK, kde pořádala neoficiální filmové semináře.
  • Po roce 1990 pracovala v ČT, podílela se např. na pořadech Klekánice, Nadoraz, Intolerance?, Ta naše povaha česká.
  • Postupně natočila filmy Pomník Heliodora Píky, Zpráva o Králi Šumavy, Mrtví a zapomenutí, Věž smrti, Dračí setba, Kauza Uherské Hradiště, Jáchymovské peklo, Poselství Jana Palacha aj.

Jana Machalická
zpět na článek


© 2019 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.