V roce 1968 se národ projevil ve své velikosti a semknutosti

Malíř Jiří Anderle v rozhovoru mimo jiné říká: „Žijeme v magickém trojúhelníku, kde se proplétá několik kultur, česká, německá a židovská, v Kališti se narodil Mahler, v Hukvaldech Janáček, v Nelahozevsi Dvořák, v Praze Kafka. To je úžasná země a máme být na co hrdí. Jen mě mrzí, že tato doba je málo kulturní, že to málokoho zajímá, protože vládnou lidé, které zajímají prachy a ty hýbou světem. Měli jsme vládu jedné strany a jsme rádi, že to skončilo, ale není tohle taky vláda jedné strany, vláda peněz?“

LIDOVÉ NOVINY: Jaký byl váš život před srpnem 1968?

ANDERLE: Asi úplně jiný, než jaký měla většina mých vrstevníků. V roce 1961 jsem absolvoval Akademii výtvarných umění a začal jsem jezdit na Západ s Černým divadlem. A to každého nepotkalo, přece jenom tady vládl tuhý režim. S mojí spolužačkou a pozdější ženou Miladou jsme ani pořádně nevyužili poslední prázdniny, odjeli jsme jen do Pavlíkova a už přijel Jirka Srnec, že musím okamžitě do Prahy, protože se začíná zkoušet a jedeme do Berlína.

My jsme se tak těšili, že uvidíme Západní Berlín, ale nic takového. Zrovna se stavěla zeď a bylo to divoké, střílelo se, tu střelbu jsme slyšeli až do divadla. Takže můj začátek u divadla byl dramatický, až tragický, protože tou zdí se Evropa definitivně rozdělila na západ a východ. A když se ta zeď bourala a já to viděl v přímém přenosu, brečel jsem jako kráva. Znovu jsem si uvědomil, jak jsme měli zkažená nejkrásnější léta.

LIDOVÉ NOVINY: Celá šedesátá léta jste hráli víc v zahraničí než doma. Jak tam Československo vnímali?

ANDERLE: Pozorovali jsme obrovskou náklonnost. V kultuře a umění u nás nastal gigantický kvas a pronikal do ciziny. Měl jsem ateliér na Hradčanech v Loretánské ulici, v sousedství bydlel Pavel Kohout, a když šel kolem, tak se zastavil, a informoval mě, co se děje. Jenže já byl tvrdolín a byl jsem taky zaujatý povinnostmi v divadle a vůbec jsem se neorientoval.

A když jednou přišli s Vaškem Havlem a mluvilo se o politice a řešili, jak to je s prvním tajemníkem KSČ a prezidentem, tak jsem je šokoval otázkou, kdo je to první tajemník. Prezidenta Novotného jsem znal z poštovních známek, tam jsem se chytal, ale jinak ne. Oni řekli, a jéje, tak ty se radši o politiku nestarej, ty jsi úplně mimo.

LIDOVÉ NOVINY: Politika nakonec vtáhla každého, neříkejte, že vás to minulo.

ANDERLE: To víte, že ne. S Černým divadlem jsem do roku 1968 objel půl světa, celou Evropu. A byli jsme ve Spojených státech, v Austrálii. Na Broadwayi jsme hráli a v létě 1967 v pařížské Olympii. Tam nás měli hodně rádi.Akdyž už se to blížilo k srpnu ’68, museli jsme hrát na festivalu mládeže v Sofii.

Měl jsem s sebou tranzistorové rádio a poslouchal jsem, jak dopadla schůzka v Čierne při Čope. Tam už jsme bydleli odděleně od všech socialistických delegací jako nakažení a infikovaný Západem.Ubytování jsme sdíleli s Kanaďany a hlídali nás bulharští samopalníci za ostnatým drátem. Hráli jsme na večeru, který byl věnovaný Československu, a provokatéři na nás křičeli – eto net iskustvo, to není umění.

LIDOVÉ NOVINY: A 21. srpna už jste byl v Praze?

ANDERLE: Jo a ráno jsem byl v šoku, protože jsme s Miladou bydleli nad Branickým pivovarem a nad námi lítaly Anduly, ta těžká letadla, to byl strašný hukot. Chtěli jsme jít zkontrolovat ateliér, jenže tramvaje jezdily jen k Palackému mostu a dál už ne, takže jsme se proplížili Malou Stranou. Pořád byla odněkud slyšet střelba a před Loretánskou stál obrovský tank. Zjistili jsme, že naštěstí je všechno v ateliéru v pořádku a vydali se zpátky do Braníka. Když jsme procházeli kolem Hradu, tak jsem viděl rozstřílenou fasádu arcibiskupského paláce a došlo mi, že to tedy žádná velká sranda nebude.

LIDOVÉ NOVINY: Běhal jste v ulicích s trikolorou?

ANDERLE: To jsem bohužel neběhal, protože jsme v divadle museli zkoušet inscenace na festival v Dublinu. Takže jsme 10. září prokličkovali mezi tanky do Irska, do Dublinu. A tam nás přivítali velmi srdečně, všichni jsme brečeli a starosta měl úžasný projev. Říkal, vy jste země, které si vážíme, dali jste světu Dvořáka, Janáčka, Martinů, Kapka... My si říkali, co do toho plete pražského tajemníka partaje, no on myslel samozřejmě Karla Čapka.

A ještě říkal, že svým uměním nadzdviháváme železnou oponu a Rusové nám tohle provedli, taková tragédie. Mě to nepřekvapilo, já jsem měl z anglosaských zemí vždy ten nejlepší dojem. Podobně skvělé přijetí se nám dostalo na festivalu v Edinburghu v roce 1962, kde jsem se dokonce osobně setkal i s Dmitrijem Šostakovičem. My jsme ale měli skoro všude úspěch, protože Černé divadlo byla úplně jiná jevištní řeč, než na jakou bylo publikum zvyklé. Bylo to podobenství vytvářené velice jednoduchými prostředky.

LIDOVÉ NOVINY: Co vám říkal Dmitrij Šostakovič?

ANDERLE: Měl tam premiéry několika symfonií, uspořádali mu tam první velký hold v mezinárodním měřítku. Říkal jsem mu, že jsem z Prahy, ale byl myšlenkami někde jinde. Potom mi to došlo, zrovna napsal svou nejzávažnější 13. symfonii na báseň Jevgenije Jevtušenka Babí jar. V Edinburghu nás famózně přivítala majitelka penzionu, která řekla u slavnostně prostřené tabule – vy jste národ, kterého si moc vážíme, a moc se omlouvám za to, co vám Velká Británie provedla v Mnichově v roce 1938. A rozplakala se a dodala – s tím jsme my Skotové nikdy nesouhlasili. To byla silná káva.

Takže o Československu se vědělo. Celé to dění bylo stále v hledáčku novinářů, politiků i obyčejných lidí.Pavel Kohout se jednou vrátil z Berlína a říkal, tam všude visí plakáty na whisky, kde je napsáno „jen pro silné muže“. A já si v duchu pomyslel, že bych to změnil, a napsal, že život v Československu je jen pro silné lidi, protože tady mně furt tečou nervy. A pořád jsme debatovali, pořád se rozebíralo co dál, jestli neutralitu, svobodné volby, jestli máme mít osvíceného diktátora. A po srpnu to pokračovalo.

LIDOVÉ NOVINY: Říkal jste, že už nás brali jako součást Západu, to ale byla jen iluze a rychle vzala za své. To rozcvičování svalů a zase nic u nás bývá dost často. Jak je to možné?

ANDERLE: Dostali jsme moc facek. První facka v roce 1938, kdy nás spojenci zradili v Mnichově. Pak stál Hitler v okně Pražského hradu a pražské Němky pod ním křičely – roztomilý Dolfínku, ukaž se nám v okýnku, to byla další zrůdnost. Další facka rok 1948. A pamatuju hesla – Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně, nebo Kdo nejde s námi, jde proti nám. Diktatura proletariátu, socialistický realismus, sešroubovaná kultura a najednou to obrovské tání v šedesátých letech. Vždyť v roce 1959 vyšel Kafkův Proces v obrovském nákladu, po tom všem, to do dneška nepochopím.

LIDOVÉ NOVINY: Jezdil jste ještě po invazi s Černým divadlem, nebo už jste se naplno věnoval své profesi?

ANDERLE: Měl jsem nastoupit jako asistent u profesora Jiřího Trnky na Umprum a po srpnu jsem ho šel poprosit, aby mi to o pár měsíců odložil, než se za moje role v divadle nazkoušejí alternace. A byli tam taky Zdeněk Sklenář a Jirka Šlitr a strhla se debata, padal soumrak a my seděli v zešeřelým ateliéru.

Dodnes, když jedu kolem elektrikou, tak se do toho okna podívám a vyvstane mi ta chvíle, kdy Trnka říkal, teď to bude blbý, teď se ujmou vlády ti největší hajzlové a patolízalové. Bude zle, kam vstoupí noha sovětskýho vojáka, tam to navždy považuje za své teritorium. A dodal, bude to tak dlouho, dokud se ten kolos na hliněných nohách nerozpadne.

A najednou se ozvaly strašné rány z chodby a my jsme vyděšeně koukali a Šlitr řekl – už se ten kolos hroutí. A Sklenář mu na to povídá – bohužel, to jenom uklízečce vypadl kbelík a kutálí se po schodech. K Trnkovi, do ateliéru ilustrace, knižní tvorby a volné grafiky jsem nastoupil v září 1969, naposledy jsem s divadlem hrál léto předtím na festivalu ve Spoletu.

LIDOVÉ NOVINY: Na Akademii jste studoval ve druhé polovině padesátých let. To už to nejhorší sevření trochu povolilo, že?

ANDERLE: Víceméně, hrával jsem o sobotách a nedělích v křivoklátských hospodách při dechovce. A hráli jsme i americký jazz a za námi na zdech viselo Proletáři všech zemí, spojte se! To byly ty paradoxy. A na škole? Nevím, jestli si dnes někdo umí představit, jakou jsme pořád měli bídu o informace.

Měli jsme k dispozici pouze černobílé, sešmelcované reprodukce současného západního umění buď ve Světové literatuře nebo v Lidové demokracii. Proto byl informel venku gejzír barev, zatímco u nás to bylo jenom černobílé, redukované do potemnělých tónů. Nikdo totiž netušil, že jsou to jásavé, nádherně barevné exploze.

LIDOVÉ NOVINY: Kdo byl váš ročníkový vedoucí?

ANDERLE: Já jsem především měl rád Láďu Čepeláka, který dělal asistenta Silovskému. Byl výborný grafik a taky muzikant, hrál na trumpetu. Byl hluboce lidský a politicky zdrženlivý, což byla ve školství vzácnost, protože tlak byl veliký. Po Trnkově smrti převzal jeho ateliér Zdeněk Sklenář. Jemu jsem pak dělal asistenta, jenže na mě hrozně tlačili, abych vstoupil do KSČ. A já pořád říkal ne a ne, jako starý skaut to nemůžu udělat a odešel jsem v roce 1973. Byl jsem ochoten dát svým studentům všechno, ale vlézt do partaje, to ne.

LIDOVÉ NOVINY: Jak to s vámi dopadlo za normalizace?

ANDERLE: No, nebyl jsem na seznamu umělců schválených režimem. Ale mně to nevadilo, protože jsem si už vybudoval pozici v zahraničí a mohl prodávat přes Artcentrum. Také si z toho pěkný kus vzali, ale já byl do jisté míry nezávislý. Sám se tomu divím, jakou jsem měl příšernou kliku. Samozřejmě, že to nebylo pokaždé. Svůj kalich hořkosti jsem si vypil, když mně v šesti letech umřel táta. Ale abych se vrátil k normalizaci, Trnka mi říkal, pamatujte si, že nejideálnější pro malíře je, když je u vrchnosti v mírné nemilosti. Když je ve velké milosti, musí sloužit, když je ve velké nemilosti, majznou ho, ale ta mírná nemilost je akorát.

LIDOVÉ NOVINY: Když jste mohl prodávat venku, neuvažoval jste o emigraci?

ANDERLE: Tuhle myšlenku jsem hned zavrhl, a tím jsem si zjednodušil život. Někdo na to nemá povahu, já jsem, myslím, jeden z nich. Přišly potom velké průšvihy s estébáky, kteří zuřili, protože jsem v rámci kontraktu s Artcentrem mohl vyjíždět na konzultace. To byly složité výjezdy, které se musely půl roku dopředu hlásit. Mysleli si, že bych byl ideální spolupracovník. Ale já jsem se jim vykroutil docela po švejkovsku, a když jsem jim předvedl svůj výstup, asi si nakonec pomysleli, že takový blb by byl stejně nepoužitelný. Ale řvali na mě a musel jsem na výslechy. Nebylo to nic příjemného.

LIDOVÉ NOVINY: Co bychom si z událostí roku 1968 měli zapamatovat?

Že to byla báječná doba, protože národ se projevil ve své velikosti a semknutosti a řekl své krédo. To byla obrovská síla, z které lze čerpat. Konec konců žijeme v magickém trojúhelníku, kde se proplétá několik kultur, česká, německá a židovská, v Kališti se narodil Mahler, v Hukvaldech Janáček, v Nelahozevsi Dvořák, v Praze Kafka. To je úžasná země a máme být na co hrdí. Jen mě mrzí, že tato doba je málo kulturní, že to málokoho zajímá, protože vládnou lidé, které zajímají prachy a ty hýbou světem. Měli jsme vládu jedné strany a jsme rádi, že to skončilo, ale není tohle taky vláda jedné strany, vláda peněz?

LIDOVÉ NOVINY: A nezdá se vám, že ta krásná šedesátá léta byla občas i hodně naivní?

ANDERLE: Z dnešního pohledu asi ano. Myslím na svoji babičku, která si nakládala do flašky od okurek bezinky. A jednou to chtěla mít moc dobré, tak tam dala víc cukru, víc bezinek a ono jí to na skříni bouchlo. A celou místnost musela malovat. Tak to bylo i v tom šedesátém osmém. Chtěli jsme to mít moc hezké, chtěli jsme i neutralitu, svobodné volby a zrušili jsme cenzuru a ono to bouchlo jako babičce ty bezinky. Prsk a bylo to.