Svět je pobouřen novým rozsudkem nad Michailem Chodorkovským, jemuž soud ve druhém procesu, který skončil v posledních dnech roku 2010, vyměřil celkový trest odnětí svobody v délce 13,5 roku. Někdejší majitel ropné společnosti Jukos i jeho společník Platon Lebeděv se tak mohou dostat na svobodu nejdříve v roce 2017.
Ochránci práv a většina zahraničních médií mluví o zinscenovaném procesu – zapomínají však na to, že dříve spáchané zločiny nelze automaticky omlouvat chybami ruského systému. Protože Chodorkovskij, který svůj majetek získal cestou dlouholetého okrádání státu, podvedl své akcionáře, a co je nejdůležitější, přímo či nepřímo zbídačil řadu lidí, je vinen i tehdy, poukazuje-li jeho proces na slabá místa, selektivní povahu i politickou závislost ruské justice.
Spasitelské plány talentovaného komsomolce
Příběh Michaila Chodorkovského a firmy Jukos je od začátku přepolitizován. Jinak tomu ovšem ani být nemůže, neboť tento bezpochyby talentovaný oligarcha se stal jedním z nejbohatších mužů světa od počátku právě díky politice. V bouři divokého ruského kapitalismu se katapultoval ze židle tajemníka moskevského komsomolu rovnou na ministerstvo energetiky, odkud už vedla přímá cesta do Jukosu, z něhož se mu skutečně chytře podařilo vybudovat jednu z nejmocnějších firem. Díky „kopějkové“ privatizaci, jež měla pomoci z úzkých Borisi Jelcinovi, vyhýbání se daňovým povinnostem i trikům, které jsou předmětem současného procesu, to ale nebylo zas tak těžké.
Ruský lid nezapomíná na to, že ostatní velcí zloději devadesátých let vyvázli bez trestu a jsou dál na svobodě.
O tom, co se děje ve společnosti Menatep, registrované na Gibraltaru, jež tvořila základ finančního impéria Chodorkovského vybudovaného v devadesátých letech, vyprávěli zasvěcenci legendy už v době, kdy byla firma na vrcholu. Nejrůznější fígle eufemisticky nazývané „daňové optimalizace“, včetně dalšího prodeje předražené ropy, kterou firma levně nakupovala od svých dceřiných podniků, nebyly spoustě lidí neznámé. Stejně tak nebylo žádnou novinkou, když Vladimir Putin poukázal na to, že někdejší komsomolci, kteří kromě šikovnosti zapojili do hry také svoje kontakty na politiky a kteří začínali jako importéři výpočetní techniky, se nezalekli ani násilí a s pomocí bezpečností služby firmy odstranili z cesty každého, kdo obchodům překážel. Tak jako není náhoda, že jakmile začalo jít do tuhého, většina akcionářů skupiny Menatep, například Leonid Něvzlin, Vladimir Dubov nebo Michail Brudno, který se jednu dobu skrýval také v Maďarsku, se rychle vytratila do zahraničí.
Tou dobou už ovšem Chodorkovskému, který byl vždy opatrný a na rozdíl od ostatních členů skupiny „sedmi bohatýrů“ zůstal takřka nepovšimnut, zamotaly hlavu peníze. Ztratil smysl pro realitu a poté, co si ulil pár miliard pro děti, se pustil do spasitelských plánů. Nejdříve chtěl spasit Rusko. V duchu bolševické tradice hlásal po vzoru George Sorose svobodně ideu otevřené společnosti, přičemž si jen tak mimochodem začal velmi tržním způsobem kupovat ruskou politickou elitu. Peníze pro něj nehrály roli, jeden poslanec vyšel zhruba na milion dolarů. To, že si Chodorkovskij vytvořil ve Státní dumě v podstatě svůj vlastní poslanecký klub, tenkrát nijak zvlášť nevadilo ani těm, kteří nyní namítají, že je ohrožena demokracie.
Tím tento ropný magnát otevřeně porušil také nepsanou dohodu, v rámci níž noví vládci slíbili obchodní elitě, jež si pěkně v klidu prala majetek, že nebudou šťourat do vlastnických vztahů, budou-li se obchodníci držet stranou od politiky. Mezitím si Jukos, který se chtěl spojit se Sibněfťem, čímž by vznikl jeden z největších energetických holdingů na světě, usmyslel vybudovat ropovod do Číny a vzápětí také prodal většinový podíl této strategické investice jedné americké firmě. Zatčením Chodorkovského tak Vladimir Putin v roce 2003 zabránil nejen tomu, aby se známý boháč dostal k moci, ale i tomuto zrazení národních zájmů.
Bojovník za svobodu
Během procesu byl taktéž na podkladě politického rozhodnutí poslán ke dnu ropný gigant Jukos a zabaveny firmy blízké státu. Je také dosti pravděpodobné, že politické důvody se skrývají i za načasováním druhého procesu. Stejně tak si Chodorovskij, jenž se po své obchodní síle snaží přeměnit v politický kapitál alespoň svoje vyhnanství na Dálném východě, evidentně hoví v roli bojovníka za svobodu. Tisk, který se nedokáže smířit s Putinovým systémem, rusko-americkým „resetem“ ani se sbližováním Moskvy s Bruselem, se procesu už nemohl dočkat. Média, která se rychle přehoupla přes 150letý trest pro Bernarda Madoffa, dávala nyní svatouškovsky výsledek procesu do souvislosti s osudem modernizace i budoucností celého Ruska. Vášněmi hnaní komentátoři se do tohoto zápasu snažili zatáhnout i Dmitrije Medveděva, aby pak mohli aspoň konstatovat, že se v jeho liberalismu zklamali.
Chodorkovskij porušil dohodu, v rámci níž noví vládci slíbili obchodní elitě, že nebudou šťourat do vlastnických vztahů, budou-li se obchodníci držet stranou od politiky.
Na celém tomhle humbuku byl nejpochopitelnější fakt, že jinak slabá a ve vztahu k moci podobně zkorumpovaná liberální ruská opozice se prostřednictvím procesu pokusila využít zvláštní pozornosti, která se obrátila také na ni. Logické se zdá být také to, že se intelektuálové v okruhu Medveděva na základě politického kalkulu snaží poukázat na to, jak moc se liší od Putinova tábora, a obrátit situaci ve svůj prospěch.
Přes všechny tyto úvahy je ovšem nepřijatelné, že podle velkých světových zpravodajských agentur patří mezi ty, kdo s rozsudkem nesouhlasí, také obyčejní Rusové. Chodorkovskij v Rusku totiž stále není vnímán pozitivně. Lid nezapomíná. Minimálně ne na to, že ostatní velcí zloději devadesátých let vyvázli bez trestu a jsou dál na svobodě.
