V pojetí naší i evropské energetiky je nějaká systémová chyba

Má se stát starat o úspěšnost energetického podnikání, nebo o lepší životní situaci svých obyvatel?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Minulý týden jsem měl to potěšení, zúčastnit se Žofínského energetického fóra, kde mne zaujala informace, kterou přednesl ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba, ale i další vrcholní reprezentanti našeho energetického byznysu. Totiž, že energetika nejen v Česku, ale prakticky v celé Evropské unii přestává lákat globální kapitál. Velcí mezinárodní investoři nalézají jednodušší způsoby zhodnocení svých peněz v jiných částech světa.

Důvod je spatřován jak v – doufejme přechodné – krizi eurozóny, tak především v celkové koncepční nečitelnosti evropské energetické politiky. Nejde přitom jen o tolikrát omílaný energetický mix, jenž se měnívá často a z gruntu, ale také o rozsáhlé legislativní překážky, které novou investici prodlužují, prodražují a zpochybňují.

Bude-li jednání o každém projektu podobno jakémusi kvaziplebiscitu, moc toho v EU nepostavíme a investoři se nevrátíKaždý energetický projekt v Evropské unii – přesněji v členských zemích – je předmětem rozsáhlého posuzování, kdy příliš mnoho subjektů vyjadřuje své osobní názory, aniž by zde existoval někdo, kdo by měl dobrou a silnou kompetenci vydat konečné rozhodnutí. Nechápejte to prosím jako návrh vyřadit z rozhodovacího procesu některé subjekty. Jde mi spíše o pravidla, jak získat schopnost demokraticky, ale jasně a v rozumné době o projektu rozhodnout. Bude-li jako dosud jednání o konkrétním projektu podobno jakémusi kvaziplebiscitu, moc toho v EU nepostavíme a investoři se nevrátí.

Zkusme to obráceně

Věnujme se ale jinému problému: úloze a inklinaci globálního kapitálu, pochopitelně ve zjednodušené verzi. Kapitál není kapitálem, pokud nenachází příležitosti, se prostřednictvím investování zmnožovat. To není nic nového. Nová není ani praxe jednotlivých vlád, lákat kapitál na své území; přináší totiž zaměstnanost a pomáhá růstové strategii. Jak zaznělo na Žofínském energetickém fóru, nejen naší, ale ani ostatním vládám zemí Evropské unie se to moc nedaří. Tak to tedy zkusme obráceně.

Pro zjednodušení rozdělme globální kapitál, ochotný podílet se jakkoliv v oblasti energetiky, na dvě části. Tu první označme jako „investoři do produkčních a přepravních kapacit“ (pro zjednodušení „zdrojoví investoři“), tu druhou pak jako „investory do úsporných energetických projektů“ (zkráceně „investoři do úspor“). Zásadní rozdíl mezi oběma skupinami spočívá v tom, že zatímco ta první, „zdrojová“, investuje do něčeho, co po dlouhé následné období vytváří zisk (nová elektrárna, nový plynovod, nový teplárenský zdroj), investice do úspor jsou jednorázové.

Například výstavba nízkoenergetické či pasivní stavby jistě posílí segment stavební výroby, ale po dokončení objektu je kapitál standardně zhodnocen marží, zatímco hlavním benefitorem je uživatel objektu díky podstatně a trvale nižším nákladům na energie. To samé lze sledovat například u výroby automobilů, kdy investice do výzkumu motorů s nižší spotřebou představuje výhodu vyšší prodejnosti vozu. A podobně můžeme pokračovat všude, kde se spotřebovává energie.

Obecněji řečeno: každá investice do energetické úspory ubírá trvale z potřeby investic do „zdrojů“ – a je přitom úplně lhostejné, zda jde o investici do jaderné elektrárny, větrníků či plynového potrubí. Tuto filozofii ctí v současné době Německo; možná, že tady můžeme najít odpověď na jeho (pro někoho) nepochopitelný odklon od jaderné energetiky. Ale to spekuluji.

Je zcela jasné, že sebevětší energetické úspory nikdy nemohou vytlačit výrobu a přenos energií. Také je jasné, že energetický mix zdrojů pro výrobu elektrické energie vždy musí respektovat poměr mezi základním a regulačním výkonem. To je základní fyzika.

Systémová chyba

Osobně se mi na mysl stále více vtírá myšlenka, že v pojetí evropské (ale i naší) energetiky je nějaká systémová chyba. Možná plyne z historického faktu, že po druhé světové válce byla téměř v celé Evropě energetika znárodněna. Přestože časem se v západní části Evropy poněkud transformovala, tuhé vazby na politiky přetrvávaly. Vzpomeňme jen situaci v Itálii koncem 80. let minulého století, kdy řada politiků i manažerů energetických společností skončila za mřížemi pro korupci a tajnou finanční podporu politických stran.

Je nesporné, že prakticky všechny energetické politiky členských zemí Evropské unie se téměř výlučně zaměřují na témata energetický mix, bezpečnost dodávek energií, snížení emisí škodlivých plynů a tak dále. Nejsme výjimkou. Proč by se ale energetická politika měla zabývat výrobou, a proč ne spotřebou energií? Těch pár programů, jako jsou „Zelená úsporám“ či různé finanční podpory do modernějších (rozuměj méně dýmajících) uhelných kotlů, je jistě tuze užitečných, ale jejich pozitivní dopad je omezený tím, že i finanční zdroje jsou omezené. Takže navrhuji:

  1. (nejenom) přejmenovat Státní energetickou koncepci na Státní koncepci energetické spotřeby;
  2. vytvořit nové legislativní a pobídkové prostředí, které by bylo schopno zainteresovat jak tuzemský, tak mezinárodní kapitál k investicím do co nejobecnějších energetických úspor;
  3. vydávat státní souhlas pouze s těmi novými energetickými zdroji, jejichž kapacita bude odpovídat záměrům stanovené energetické spotřeby země (to jistě neznamená, že by neměla být respektována možnost exportu energie do zahraničí);
  4. pro energetické podnikání stanovit pouze základní úkoly: čistota, spolehlivost, bezpečnost. Dokument by tedy obsahoval celkové povolené emisní limity a jejich předpokládaný časový vývoj, stupeň soběstačnosti v dodávkách paliv a energií a konfiguraci přepravních systémů. Pro všechny zdroje by byly (legislativně) stanoveny standardy emisí (ony už vesměs existují).

Jistě by se dalo ještě vypsat několik dalších opatření. Nicméně stačí přihlédnout k již existujícím dokumentům EU typu „20-20-20“ (zavazuje členské země EU k úsporám energie v budovách), aby bylo zřejmé, že koncepce úspor je v přímém protikladu s navrhovanými tempy růstu energetické spotřeby, jejichž cílem je pouze zdůvodnit potřebu nových a nových zdrojů.

Pokud by tedy bylo tempo očekávané energetické spotřeby nahrazeno státním programem aktivních energetických úspor s podporou státu (a ta nemusí být nutně jenom finanční), mohl by stát lépe poodstoupit od mantry energetického mixu a jiných, v podstatě technologických návrhů, a věnovat se čemusi užitečnějšímu – zlepšení sociální situace svých obyvatel prostřednictvím nižších plateb za dodávky energií. Tedy otázka: má se stát starat o úspěšnost energetického podnikání, nebo o lepší životní situaci svých obyvatel? Zeptejte se politiků, co vám asi odpoví! 

Má se stát starat o úspěšnost energetického podnikání, nebo o lepší životní situaci svých obyvatel?Ještě poslední poznámku. Pes a kočka se někdy mohou stát přáteli; ministerstvo průmyslu a obchodu s ministerstvem životního prostředí nikdy. Oba resorty by přitom měly provádět stejnou politiku, tedy tu, kterou si vláda uložila v programovém prohlášení. Vzájemná nevraživost obou institucí je tradiční a hluboká. V roce 1993, kdy jsem přijal nabídku německé vlády a poslal několik ministerských úředníků na stáž do německých úřadů, způsobil jejich největší úžas fakt, že během společného jednání se zástupci jejich ministerstva životního prostředí a ministerstva hospodářství nejenže nehádali, ale společně se doplňovali. Asi jsme dvacet let opět prospali.

Píšu o tom proto, že taková změna konceptu přístupu státu k energetice by vyžadovala těsnou spolupráci obou našich ministerstev. Bojím se ale, že se jí nikdy nedočkáme. Tak tedy tento text prosím berte jen jako teoretickou úvahu.