Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

V každém případě zvolíme pragmatika

  15:46

Voliči, kteří si od Zemana, nebo Schwarzenberga slibují výraznou změnu, budou zklamáni.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Vítáme občany u druhého kola prezidentské volby. Ať dopadne jakkoli, konec světa nepřijde. Ani žádná impozantní renesance společnosti, ani  propad do bezedného bahna. Nežijeme v prezidentském systému, aby se něco takového stalo, a zadruhé ani jeden z kandidátů neschovává osudové čertovo kopýtko, ani svatozář.

Česká společnost se po volbách konečně vrátí do normálu – prvorepubliková Vlajka bude opět zajímat pět až deset historiků, názory Livie Klausové na jazykové schopnosti první dámy, doufejme, už vůbec nikoho. Koneckonců po prezidentově abolici nás může těžko ještě něco rozházet.

Přes to všechno by si každý měl uvědomit, že kdo volí Zemana, hlásí se k určitému typu politiky, kdo volí Schwarzenberga, hlásí se k typu jinému.

Politický svět Miloše Zemana

Zeman je:

  • Neideologický. Opoziční smlouva, kterou Zeman symbolizuje, už získala význam zaklínadla, které slouží podobně jako hůl na psa. Řekne-li se tento pojem, pak si všichni představí korupci, kartel moci a podobně. Jádrem opoziční smlouvy je ale něco jiného (koneckonců dnes korupce existuje zřejmě ještě ve větší míře), možná však ještě horšího – opoziční smlouvou se totiž vypustil z láhve džin absolutního vyprázdnění českého politického života. Od té doby totiž platí, že cestou k vládnutí není ideová blízkost spolupracujících subjektů, ale technická dohoda na rozdělení vlivu. Nerozhodovalo, co je pravicové a co levicové, ideje (které jsou přece nutné!) šly stranou. Dnes jsme jen svědky důsledků například v krajských a městských koalicích, kde volič je něco jako obětní beránek – vůbec neví, co se s jeho hlasem stane den po volbách, kdo bude v koalici s kým. Z tohoto důvodu může být mnoha lidem bližší krajská vláda ČSSD s KSČM než neideová mocenská patlanina založená na technokratickém vyprázdnění pojmů, které má svůj původ právě v čase opoziční smlouvy. Jinými slovy: volič je v technokratickém způsobu vládnutí idealistou, nicméně po volbách se ukáže, že jeho ideály nijak nereflektují jím zvolení reprezentanti, ochotní se spojit s kýmkoli.
  • Vymezující se proti občanské společnosti: Zeman je zcela na straně „politiky“, politiky chápané tak, jak ji vymezuje například Václav Klaus, tedy politiky plně ovládané politickými stranami a straníky vzešlými z voleb. Pro něj jsou volby vším a „Politik“ pánem situace (do příštího volebního klání). Když z principu nevolená „občanská společnost“ vznáší některé otázky, třeba týkající se ekologie, Zeman jednoznačně stojí proti – dostavba Temelína, kácení na Šumavě a podobně. Zeman je v tomto smyslu pro technokratické, manažerské, chcete-li profesionální řízení státu – za „stát“ mají být zodpovědní zvolení lidé se svými odbornými aparáty, nikoli ti, co do všeho „kecají“, aniž by měli mandát.
  • Pragmatický: Zeman je – nepejorativně myšleno – zdatným technologem moci. Nemá problém využít i problematických úderů, aby uspěl. Podbízí se komunistickým voličům, byť k nim má daleko. Snaží se instrumentálně zakopat (alespoň na ty dva potřebné týdny) své animozity vůči ČSSD, aniž by si zřejmě byť jen na chvíli myslel, že tomu tak zůstane napořád. Prezentuje se jako kandidát levice, byť již několik let nedělá nic jiného, než že se snaží škodit sociální demokracii (co jiného byl vznik Strany práv občanů – Zemanovci, například?). Hraje na nacionální strunu proti Karlu Schwarzenbergovi a využívá přitom zavrženíhodných způsobů. Vše je to ale jen instrument – nástroj, který má Zemana dotáhnout k prezidentské funkci. Nikdo si nemůže myslet, že to myslí vážně. Je oportunní.
  • Anti-intelektuální: Zeman má image venkovského hospodského baviče; chceme-li to říci jinak, vznešeněji, pak má image velmi sečtělého a inteligentního venkovana, který skrz prsty hledí na „město“, a tak má potřebu neustále ukazovat, jak ten český lid je ryzí oproti té zjemnělé, leč degenerované městské smetánce, jež si o sobě nabubřele myslí, že je lepší, chytřejší. Lze to pojmenovat jako v nevědomí zakořeněný komplex talentovaného plebejce, který si ventiluje své vnitřní pocity nedoceněnosti a záměrně se distancuje od čehokoli „vyššího“.
  • Mírně šovinistický: To, co propaguje Václav Klaus v národním rámci (jsme takový ten malý národ do sebe zahleděných „Kondelíků“, který si musí hájit tu svou identitu), Zeman prolongoval na euroatlantickou civilizaci. Hovořit o sociálním darwinismu by bylo příliš, nicméně Zemanovy výroky vůči arabskému světu se tomu blíží. Zeman je klasickým zahraničněpolitickým jestřábem – co „nás“ ohrožuje, musí být vymýceno. Koneckonců i v jeho současné kampani používaný motiv antiněmectví o kapce šovinismu může svědčit, byť jde spíše o utilitární taktiku.

Zemanovi odpůrci mají nepochybně pravdu v tom, že vlastně u všech zmíněných okruhů lze Miloše Zemana velmi dobře připodobnit k Václavu Klausovi. Podobní jako vejce vejci jsou si svou formou. Jsou jako dva lidé, kteří si pečlivě podtrhávali ve stejné knize o principech vládnutí, a to v knize pragmatické a technologické (a zajisté velmi promyšlené), která řeší otázku „jak získat a udržet si moc“, nikoli otázku „jak správně vládnout“ – o ni šlo jen potud, pokud to nějak souviselo s udržením moci.

Nicméně jestliže se dva lidé naučili „politice“ ze stejné knihy a používají proto stejně vábné (nebo nevábné – dle osobního vkusu) postupy, ještě to neznamená, že jejich politika bude mít identický obsah. A v tomto smyslu je už apriorní srovnání Zemana s Klausem zavádějící a vlastně nepravdivé. Jinými slovy: Miloš Zeman volí „umělecký“ styl podobný Klausovu, obsah ale ryze zemanovský. K potvrzení řečeného stačí komparovat postoje Klausovy se Zemanovým proevropským přístupem za doby jeho premiérování, s politikou investičních pobídek a třeba s přípustností vysokých schodků státního rozpočtu za účelem rychlého rozhýbání ekonomiky.

Politický svět Karla Schwarzenberga

Schwarzenberg znamená:

  • Pragmatismus: Je prvním místopředsedou současné vládní koalice, jejíž obliba ve společnosti klesla ke katastrofálním hodnotám. Schwarzenberg spolu s ostatními vládními poslanci hlasoval a obhajoval důchodovou reformu, daňové změny, to, co se v nepřesné zkratce označuje za církevní restituce. Nemůže se vyvinit ze zátěže stranických souputníků a jejich skandálů (nejen Miroslava Kalouska), nemůže se vyvinit třeba ani z odpovědnosti za nepřímé korumpování Marka Šnajdra či Ivana Fuksy. Pikantní je třeba i instalace Jiřího Bessera (mimochodem vstoupil do KSČ v létě 1989, ale na tak symbolickém úřadě jako ministr kultury, zdá se, komunistická minulost nevadí) a Aleny Hanákové do funkce ministrů kultury – oba vyšli z uskupení TOP 09 / STAN. Z hlediska zahraniční politiky stojí třeba za takřka osamoceným postojem Česka k rezoluci předložené Mahmúdem Abbásem o přijetí Palestiny za nečlenský pozorovatelský stát OSN – tento postoj lze, pokud máme v paměti i Schwarzenbergův postoj k otázce Kosova, beze sporu interpretovat heslem: „Principy stranou, jsme vždy tam, kde jsou Spojené státy.“ Schwarzenberg je pragmatikem, stejně jako Miloš Zeman. Jeho tvář je nicméně účelově přemalovávána.
  • Občanskou společnost (s velkým otazníkem): Občanská společnost takřka jako jeden muž propadla hyperaktivitě: sepisují se Výzvy tříkrálové, umělci a známé osobnosti veřejného života točí podpůrné spoty, když projdete Prahou, všude narazíte zejména na mladé lidi s připnutými plackami na kabátech nebo batozích. Kdo „volí Karla“, je slušný člověk, všichni ostatní jsou nepřímo označováni za plebs a hlupáky, kteří nepochopili, kde sídlí „dobro“ a kde „zlo“. Občanská společnost však neožívá – nemůže totiž ožívat tehdy, když se podílí na propagandě a stavění pomníků, nýbrž když je kritická a klade zpochybňující otázky, což se v souvislosti s podporou Schwarzenberga až na pár výjimek neděje. Jsme svědky takřka klasické ukázky sebepotvrzujícího kýče. Kýč však nic nemění na tom, že Schwarzenberg podporu velké části občanské společnosti opravdu má a alespoň nominálně se staví (spíše: „je stavěn“) do protikladu k technokratické politice. Je tu však jedno velké ALE: jeho angažmá v TOP 09 a současné vládě je antitezí (a reálně prováděnou) řečeného a nelze předpokládat, že by se jako had mohl svléci ze své kůže.
  • Parlamentní demokracii: Schwarzenberg bude prezidentem obvyklým v systémech, kde je tato funkce spíše ornamentální. Nebudeme svědky toho, co jsme vídali u Václava Klause, nebo co bychom pozorovali ještě zřetelněji, kdyby se stal prezidentem Miloš Zeman – totiž pokusů o posun k poloprezidentskému systému. Se Schwarzenbergem na Hradě bude pokračovat zažitý ústavní pořádek, jen volba hlavy státu bude probíhat jiným způsobem. Bude podepisovat, co prezident podepsat má, bude reprezentovat, u příležitosti významných výročí pronese nějaký ten mravnost zdůrazňující projev a bouřit se nebude. Otázkou je, zda změna způsobu volby nevede přirozeně k tomu, že by se měla posílit i role funkce prezidenta v Česku. Pokud si Schwarzenbergovi voliči slibují zásadní posun v české politice, pak se pletou a budou zklamáni. Revoluce nepřijde. Posunu (ať již negativním, nebo pozitivním směrem – čtenář, nechť sám posoudí) se možná dočkáme jen s volbou Zemana.
  • Kooperaci, ne zdůrazňované „češství“: Schwarzenberg se pokouší Česko hlouběji integrovat do evropských struktur a rozvíjet současně transatlantickou vazbu. Chce Česko „kooperující“, nikoli Česko „vždy rozumnější“ než kdekdo okolo. Nedočkáme se žádných evropských eskapád ani šovinistických výroků. Nebudeme na předních stránkách zahraničních novin kvůli exotickým nápadům a poštěkávání, nebudeme tam vůbec.
Ergo

Schwarzenberga by proto obecněji řečeno měl (z pozitivních důvodů) volit ten, kdo je pro kontinuitu současného stavu, nikoli ten, kdo chce změnu. Lidé, spatřující v osobě ministra zahraničí „občanského“ kandidáta, se mýlí. „Občanský“ kandidát ve druhém kole není. Oba propadli sítem před čtrnácti dny (Franz, Fischerová). Nečasův místopředseda vlády sice poskytne současnému establishmentu důstojnější tvář, ale bude to stejné, jako když natřete panelový dům – i přemalovaný zůstane panelákem, vilu z něj neuděláte.

Z negativního důvodu – jako menší zlo – by ho pak měli volit všichni, kdo se obávají očekávaných aktivit Miloše Zemana (totéž samozřejmě platí i obráceně). Kritika Schwarzenberga coby člověka spojeného se současnou politickou scénou je však oprávněná, snad až na jeden aspekt: budeme mít pocit, že není až tak zle, protože Schwarzenberg se nebude bát říkat i slova pro nejširší veřejnost méně příjemná, leč pro sebereflexi společnosti potřebná – jako je řekl v kampani v souvislosti s odsunem – vyhnáním – českých Němců po druhé světové válce. Pocit, že není tak zle, však nebude muset nijak souviset s realitou. Přesto taková slova pronášená z Hradu nemusejí být bezcenná.

Zemana by měl z pozitivních důvodů volit ten, který chce diskontinuitu se současnou pravicovou vládou, zároveň mu však nevadí jeho prostořekost, technokratismus a také třeba riziko rozkladu sociální demokracie. Z pozitivních důvodů by ho měl volit rovněž ten, kdo chce silného aktivního prezidenta.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...