Do soboty 23. listopadu 2013 prakticky nikdo – až na několik intelektuálů a pidipolitických stran – nevěnoval župním volbám na Slovensku větší pozornost. Voliče v tomto názoru utvrzovali i vládní politici. Dle nich se současné župy (kraje) jako samosprávné územní jednotky neosvědčily, a proto je třeba přemýšlet o jejich smyslu, potažmo o počtu a rozsahu kompetencí.
Nesmyslnost žup ve Slovácích podporoval i jejich poněkud ptydepe oficiální název „Vyšší územní celky“ (VÚC). A nezájem o župní agendu potvrdila i účast v obou kolech voleb – v celostátním průměru přesáhla jen těsně 20 procent. Najednou je však z nudných župních voleb atrakce světového významu. Slovensko se po delší době prodralo do hlavních titulků světových médií, ale jako již tradičně nikoli v pozitivních souvislostech.
Ve druhém kole voleb v banskobystrické župě nečekaně porazil jasného favorita, dosavadního župana a místopředsedu mocné vládní strany Smer, europoslance Vladimíra Maňku, předseda extremistické neparlamentní Ľudové strany Naše Slovensko Marián Kotleba. Postava dostatečně obskurní, aby vyvolala pozdvižení nejen na Slovensku, ale i na mezinárodní scéně:
- Co se to u vás, proboha, stalo?
- Jak je možné, že extrémista pohybující se na okraji společnosti se najednou stává klíčovým hráčem v regionální politice i vlivným faktorem v celostátním měřítku, navíc s potenciálem změnit zásadně budoucí politickou mapu Slovenska?
Nepochopitelný zvrat
Marián Kotleba překvapivě postoupil z prvního kola župních voleb v banskobystrické župě, když předstihl kandidáta pravice, někdejšího předsedu Fondu národního majetku Slovenské republiky a později ministra práce a sociálních věcí ve vládě Mikuláše Dzurindy Ľudovíta Kaníka. Na kandidáta vládnoucí strany Smer Vladimíra Maňku, jemuž scházelo 0,5 procenta hlasů (získal 49,5 procenta), aby se stal županem již v prvním kole, ovšem Kotleba s 21,3 procenta v prvním kole nestačil.
Analytici a politologové oslovení před druhým kolem župních voleb bez výjimky předpovídali drtivé vítězství místopředsedy Smeru Vladimíra MaňkyAnalytici a politologové oslovení před druhým kolem župních voleb vycházeli z těchto údajů a bez výjimky předpovídali drtivé vítězství místopředsedy Smeru Maňky. Ten zvítězil v prvním kole ve všech třinácti okresech župy, a proto nikdo neočekával radikální zvrat. Navzdory tomu mnoho voličů nebezpečí nepodcenilo – teoretická možnost, že by ve druhém kole voleb mohl zvítězit Kotleba, je přiměla volit Maňku, byť jim nebyl lidsky sympatický ani politicky blízký. Volili sice Maňku, ale ve skutečnosti hlasovali proti Kotlebovi.
Obdobná situace nastala v Bratislavě. Mnoho voličů sice volilo kandidáta pravice Pavola Freša (SDKÚ-DS), ale ve skutečnosti touto volbou hlasovali proti neoblíbené kandidátce Smeru Monice Flašíkové-Beňové. Zatímco v Bratislavě tento přístup zaznamenal úspěch – Frešo 75, Flašíková-Beňová 25 procent –, v Banské Bystrici nastalo nepochopitelné: při stejné volební účasti jako v prvním kole (zhruba 25 procent) prohrál Maňka v devíti okresech ze třinácti, v nichž v prvním kole bez problémů zvítězil.
Proč ta změna?
Tento záhadný přesun hlasů je po Kotlebově vítězství vysvětlován různě. Předseda Smeru a premiér Robert Fico nesmyslně obviňuje pravici, že nepodpořila Maňku, ale dala hlas Kotlebovi. Střízlivější názory naznačují, že voliči se rozhodli podpořit Kotlebu z důvodů, které do té chvíle nebyly zřejmé.
Smer nepřisuzoval druhému kolu voleb žádný význam. Vládlo v něm přesvědčení, že když Maňka v prvním kole málem přesáhl 50 procent, jeho vítězství je více než jisté. Proto jeho předseda Fico nepřijel podpořit svého kandidáta a mobilizovat veřejnost proti vůdci slovenských neonacistů.
Klíč ke Kotlebovu úspěchu – dlouhodobé a nepřetržité selhávání arogantních politických elit ve správě věcí veřejnýchAni Vladimír Maňka se nerozjel po obcích a městech, aby den co den předváděl voličům, že je skutečně živá lidská bytost, že existuje nejen na fotografiích a billboardech. Poselstvím Maňky a Smeru před druhým kolem voleb mělo být, že sedí nejen v Bruselu a ve Štrasburku, případně v bratislavské centrále své strany a občas i v sídle župy, ale přišel i mezi lid.
Voliči sice zaznamenali existenci Maňky na billboardech, ale nikoliv tak, jak by si přál. Některé s jeho portrétem totiž hlásaly: „Můj měsíční bruselský příjem: 15 649 eur. Vladimír Maňka, župan, europoslanec, místopředseda Smeru. Děkuji.“ Na venkovský lid působí taková informace jako červená barva na býka. A v této billboardové zkratce se skrývá klíč k pochopení, proč dala banskobystrická župa nakonec hlasy Kotlebovi – dlouhodobé a nepřetržité selhávání arogantních politických elit ve správě věcí veřejných.
Partajokracie ovládá vše
Dnešní slovenské parlamentní strany zbavily během uplynulých deseti let politický život ideového obsahu, své programy v praxi zredukovaly na pouhou instrumentální moc a nahradily je skandálními kšefty, nepotismem a partajokracií na všech úrovních veřejné správy, všudypřítomnou korupcí a klientelismem s kmotry jako akcionáři těchto stran v pozadí. A to bez ohledu na to, zda vládní garnitura byla levicová či pravicová.
I proto není žádný ze současných politických subjektů schopný revitalizace zevnitř v podobě nových dynamických osobností nabízejících přitažlivé vize, jež by nadchly voliče jako po odsunu Vladimíra Mečiara do opozice po roce 1998. Pravicové strany přišly o své tradiční voliče až na práh volitelnosti a Ficův Smer to čeká v nejbližší době. Marián Kotleba je v tomto kontextu vzkazem Ficovi: Nasliboval jsi lidem, co si jen přáli, ale nic z toho jsi nesplnil. Teď jdu já, uhni mi z cesty.
Partajokracie ovládá vše – vlevo i vpravo lze vidět stejné arogantní tváře bez špetky pokory k výkonu veřejné služby a úcty k lidem. Nenasytnost veřejných činitelů, ostře sledovaná a propíraná v médiích, tvrdě kontrastuje s bídou na středním a východním Slovensku (a postupuje na západ). O tom ale většina návštěvníků Slovenska neví, přijede do Bratislavy nebo jiného většího města v její blízkosti a nabude dojmu, že celá země je na tom stejně.
Výstraha
Ficova vláda, jež se označuje za sociálnědemokratickou, ale neplní své sliby, že zlepší sociální prostředí, dostala výstrahu v podobě vítězství extremisty. Zatím jen v župních volbách. V této souvislosti není natolik důležité, jak se vítěz jmenuje a co říká, protože populisté říkají v podstatě totéž – jednou s extrémní levicovou, a jindy s pravicovou rétorikou. Sliby střídají výhrůžky a následují další sliby a výhrůžky.
Levicový populista lid nenasytil, slíbené zázraky nedokázal uskutečnit, čímž vytvořil prostor pro nástup ještě těžších kalibrů. Jeden přichází v podobě Mariána Kotleby, 36letého propagátora fašistických myšlenek a apologeta Slovenského štátu za druhé světové války, bývalého učitele informatiky s dvěma vysokoškolskými diplomy – pedagoga a inženýra ekonomiky.
Marián Kotleba se objevil na slovenské politické scéně před deseti lety s rétorikou, jíž nedokázal konkurovat ani Ján Slota, předseda Slovenské národní strany, do té doby jediné viditelné extremistické pravice. Kotleba a jeho tehdejší strana Pospolitosť vystupovali na demonstracích na obranu lidí před Romy v lokalitách s nejnižší životní úrovní, zejména na východním Slovensku, kde má problém získat práci kdokoliv.
„Cikánští paraziti“
Kotleba koupil pozemky na východním Slovensku, kde se nacházejí romské osady s nelegálními stavbami, s úmyslem je zbourat jako černé na již jeho půdě. Tyto demonstrace dosáhly vysoké mediální sledovanosti, neboť šlo o drsné pouťové atrakce za rozsáhlé asistence policie. Kotleba byl několikrát zatčen, obviněn z trestných činů hanobení národa, rasy a propagace skupin směřujících k potlačování základních práv a svobod.
V Desateru Kotlebovy Ľudové strany Naše Slovensko se nacházejí například formulace „cikánští paraziti“ či „teroristický pakt NATO“Jeho trestní stíhání však byla zastavena, když před čtyřmi lety poprvé kandidoval na župana banskobystrické župy a obsadil čtvrté místo se ziskem téměř čtrnácti tisíc hlasů (deset procent). Kotlebova strana Pospolitosť tehdy již neexistovala, protože v roce 2007 ji rozpustil Nejvyšší soud SR kvůli neslučitelnosti jejího programu a činnosti se slovenskou Ústavou. Poté pokračovala jako občanské sdružení s prakticky stejným zaměřením, její předseda měl titul „Vůdce“.
Ani dnešní Kotlebův politický projekt Ľudová strana Naše Slovensko neoplývá demokratickými principy. V jejím Desateru se nacházejí například formulace „cikánští paraziti“ či „teroristický pakt NATO“ a má v úmyslu vytvořit militární jednotku Domobrana, jíž by měla velet strana (podobně jako v případě bývalé Hlinkovy gardy).
Současně s tím by mělo být rozšířeno právo použít zbraň a snížena hranice trestní odpovědnosti na dvanáct let, v čemž lze tušit záměr trestat i neplnoleté děti oněch „cikánských parazitů“. Výchova a vzdělávání mládeže budou založeny na „tradičních národních principech a křesťanských hodnotách“, opět s odkazem na dobu Slovenského štátu.
Přirozená součást mentální výbavy
Každá totalitní ideologie potřebuje nepřítele, aby mohla přežít. Kotleba ho našel v Romech, na ně zúžil a zaměřil klíčovou agendu v kombinaci s populistickými sliby zlepšení sociálních podmínek chudých „potravinovou, hospodářskou a energetickou soběstačností“ Slovenska. V oblastech s nejvyšší nezaměstnaností a nejnižšími příjmy (nejen chudé vesnice, ale i města) dnes lidé slyší jen na silná slova a agresivní rétoriku. Jejich práh necitlivosti se zvyšuje a zavedeným politickým subjektům s notoricky známými tvářemi už dávno nevěří.
Fašismus jako forma autoritářského režimu a ideového konstruktu je přirozenou součástí kulturně mentální a historické výbavy Slovenska. Byl v něm vždy (v moderní době) přítomný, nikoliv však viditelný. Slovenský sociolog Vladimír Krivý a etnoložka Viera Féglová tento fenomén detailně zaznamenali již v devadesátých letech v knize Slovensko a jeho regiony.
Fašismus jako forma autoritářského režimu a ideového konstruktu je přirozenou součástí kulturně mentální a historické výbavy SlovenskaSlovenský fašismus není problémem, pokud nemá vydatnou živnou půdu. Chrání slabé, aby je v budoucnu zbavil svobody. A hledá vnitřního a vnějšího nepřítele, jak se lze dočíst ve statích Kotlebovy strany – například komunisty, socialisty, liberály, čechoslovakisty (i dnes!), homosexuály, ateisty, Židy, NATO či neslovenské investory.
Narůstající frustraci dnes značně početné ekonomicky a sociálně handicapované skupiny lidí Kotleba směřuje zejména na Romy, protože na rozdíl od abstraktního a vzdáleného NATO žijí v bezprostřední blízkosti a jsou hmatatelní. Problém nezaměstnanosti a trhu práce je příliš složitý, krize zase příliš abstraktní pojem: je-li v obchodech luxusní zboží a všeho dostatek, pak jaká krize? Hledá se proto jednoduché vysvětlení problémů a romské etnikum je po ruce: nepracují a kradou, v tom spočívá příčina vší bídy, drazí bratři Slováci.
Romský problém existuje
Kdo viděl slovenské romské osady zblízka, nebude tvrdit, že problém tohoto etnika neexistuje a že jej někdo zveličuje. Říkejte to však sousedům a starostům obcí v bezprostřední blízkosti těchto osad. Romský problém, šikovně využívaný a zveličovaný obratným demagogem za nečinnosti státní administrativy, je pak vhodným nástrojem k reinkarnaci či revitalizaci slovenského fašismu.
Pokud státní aparát neřeší romský či jakýkoliv jiný problém, stává se ještě naléhavější a iniciativy se nakonec chopí ulice. To je i případ Kotleby a jeho pohůnků. Ten přitom zvítězil v banskobystrické župě, kde romské osady nepředstavují vážný problém – ten je na východním Slovensku.
Lidé dávají volbou Kotleby najevo nespokojenost v širším kontextu – pokud se stát nestará o nás a místo toho buduje Romům příbytky z dotací, které nikdo jiný nedostane, narůstá v nás pocit křivdy a nenávisti. A tuto energii lze využít, nebo zneužít.
Na Slovensku je standardní politická scéna v rozkladu, protože ztratila obsah. A nastupují obskurní subjekty – od populistických, přes groteskní (v lepším případě) až po extremistické – a nové tváře s nízkou až nulovou mírou demokratických hodnot.
Změna výhledu do budoucnosti
Marián Kotleba je na politické scéně již deset let. A nyní si vyzkouší, zda má na víc než jen na populistická hesla a triviální návody k řešení naléhavých sociálních problémů. V postu župana nemá velkou politickou odpovědnost a může vést obratně šarvátky s župními poslanci i s vládou v Bratislavě a využívat je ve svůj prospěch. A nepochybně se zviditelní ještě výrazněji.
Marián Kotleba si nyní vyzkouší, zda má na víc než jen na populistická hesla a triviální návody k řešení naléhavých sociálních problémůPříští rok bude Slovensko v poločase svého legislativního období – s volbami do Národní rady SR na dosah. A země si bude na Kotlebu zvykat a připravovat se i na jeho možnou přítomnost v radě. Žádná politická formace, pomineme-li represivní prostředky, které nikam nevedou a podstatu problémů neřeší, totiž neví, jak se zbavit fašistů v politice. Bez ohledu na příčiny, motivy a pohnutky všech hráčů nastala nová situace, se kterou nikdo před měsícem nepočítal, ale jež změnila výhledy do budoucnosti.
Pozdrav ľuďáckých gardistů z třicátých a čtyřicátých let minulého století „Na stráž!“ se opět rozléhá Slovenskem (Kotleba jej údajně poslal po vyhlášení výsledků voleb některým novinářům v SMS) a nelze jej ignorovat. Propagace fašismu a jeho insignií je trestný čin, a tudíž i tento pozdrav. Tento problém ale bude sotva někdo důrazně řešit.
Z Kotleby se totiž stal pan župan. Dle Slováků vrchnost z moci úřední, a vrchnosti se na Slovensku odjakživa klaní téměř všichni – od poddaných až po státní úředníky včetně těch policejních. Co kdyby Kotleba zvítězil v příštích parlamentních volbách a následně rozhodoval i o jejich osudu?
