Lidovky.cz

V době relativismu, v němž žijeme, je i hodně riskantních věcí

  12:17
Co vlastně určuje dění v naší společnosti a její vývoj v posledních desetiletích? Vláda rozhodně ne. Oficiální vládci vytvářejí pouze představu pohybu. Moc třímají bezmocní, říká v rozhovoru pro ČESKOU POZICI sociolog Jiří Kabele, jehož doménou jsou sociální transformační procesy. Kabele upozorňuje na úskalí otevřeného světa a nastiňuje, proč máme být obezřetní vůči proroctvím.

„Z mého pohledu zůstává pořád nejméně špatnou výbavou pro tento radikálně otevřený svět situační etika, kterou nabízí křesťanství.“ foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Již téměř čtvrt století žijeme v demokracii a užíváme svobody. Razantních zlomových momentů, jakým byl rok 1989, má ale česká společnost za sebou daleko víc: osamostatnění se, kapitalismus, porobu nacismu, socialismus, až jsme se po sametové revoluci zase ocitli v kapitalismu. To vše v poměrně krátkém časovém údobí. Jak jsme se s takovými momenty dokázali vyrovnat?

„Zajímavý a důstojný život se neodvozuje od toho, jestli dosahujeme pokroku, či nikoliv. Spočívá v něčem, co pohyb kupředu přesahuje,“ říká sociolog Jiří Kabele, jehož doménou jsou právě sociální transformační procesy. A upozorňuje na úskalí „otevřeného světa“ a nastiňuje, proč máme být obezřetní vůči „proroctvím“.

ČESKÁ POZICE: Jak jsme z vašeho pohledu zvládli v roce 1989 pád komunismu a znovuzrození demokratického kapitalismu?

KABELE: Někdy se společnosti nedaří instituce změnit, i kdyby se politici stavěli na hlavu, jindy to je otázka okamžiku. Proč právě ve chvíli, kdy většina byla přesvědčena, že komunismus tady bude navěky, mohlo k tak zásadnímu přerodu dojít takřka ze dne na den? Najít odpověď je opravdu problém.

Budeme-li analyzovat vstupní pole této záhady, obecně lze uvést, že žijeme v dlouhodobě ustálené představě, že je společnost vytvářena institucemi a procedurami, které je provázejí a tvoří jejich podstatu v podobě obsazování a vytváření společenských pozic a také pravidel. Problém však vězí v tom, že pokud řád ukotvujeme jen v institucích, ze sociologického hlediska nedokážeme dost dobře vysvětlit, proč jsou společenské struktury jednou naprosto „tuhé“ a jindy „tekuté“.

ČESKÁ POZICE: Nalezl jste nějakou odpověď?

KABELE: Za velevýznamný fenomén v konstrukci sociálního světa považuje jistý směr sociologie, jazyk, potažmo vyprávění, které svět nejen zobrazuje, ale i spoluvytváří. Pomocí „příběhu“ sdělujeme nejen skutečnosti každodenního života, ale známe i „střední“ a „velká vyprávění“ – životopisy a dějiny –, která podobně jako mýty tradičních společností poskytují komunitám, podnikům i celé společnosti základní rámec pro porozumění světu, v němž žijí a mění se.

I v moderních společnostech tedy umění vyprávět zůstává mohutným a silně působícím elementem využívaným právě k tomu, aby uváděl společnost do pohybu. Vyprávění situuje člověka, podniky i společnost jednou do stabilního a jindy dramaticky se měnícího světa a tito hráči pak prostřednictvím vyprávění svému okolí nejen přidělují nějaké role, ale propojují události příčinnými vztahy. Silou vyprávění je, že dává jednotlivostem i celému životu ucelenou podobu (gestalt), která je natolik sugestivní, že jí společně věříme. A pokud těmto líčením světa věříme, také podle nich i jednáme.

ČESKÁ POZICE: Co z takto naznačeného východiska konkrétně vyplývá v souvislosti s přelomovým rokem 1989?

KABELE: Že v něm stejně jako v roce 1945 největším hybatelem změn bylo víc než cokoliv jiného vyprávění – říkám tomu přerodové mýty a antimýty. Vyprávění o tom, jak jsme kvůli komunismu nejen upadli do neštěstí, ale nyní se před námi otevírá možnost navrátit se cestou plnou zkoušek do Evropy a vytvořit to správné tržní prostředí. Díky němu jsme rozpoznávali, kdo je na dobré a kdo na špatné straně, jaké jsou naše úkoly v každém bodě cesty. Moje zjištění pak říká, že právě tyto mýty ovládající lidské uvažování způsobily, že se „instituce“, které se ještě v roce 1989 jevily jako neměnné, najednou zhroutily.

V přerodu se začaly přepisovat životopisy, měnila se historie a také se začalo žít „jiným“ způsobem, i když to oproti životnímu stylu za dob socialismu nebyl zpočátku až tak velký rozdíl. V mnohém jsme se jen adaptovali a převedli své zvyky ze starého světa do nového a zarámovali je novými rámci, jež zastřešovalo to „vyprávění“. Je však třeba říci, že společnost se svými pohledy na život v demokracii a kapitalismu připravovala dlouho před rokem 1989. V tomto ohledu sehrála významnou roli i „perestrojka“; primitivní Vasil Biľak měl pravdu, když bil na poplach.„
„Společnost se svými pohledy na život v demokracii a kapitalismu připravovala dlouho před rokem 1989“

ČESKÁ POZICE: Naše společnost ale zažila i přerod z kapitalismu do socialismu. Jak se něco takového může podařit?

KABELE: Myslím, že to nebylo ze dne na den. K hlavní proměně došlo před komunistickým uchopením moci v únoru 1948. Naše země vykazovala řadu symptomů znamenajících základní zvrat už někdy po roce 1945, například přijetím Benešových dekretů. Celé to znárodňování a existence akčních výborů byl model, který navazoval na poměry zavedené těsně po konci války v podobě akčního jednání nových národních výborů a paušálním zabavováním majetku národním „zrádcům“. Právě těmito poválečnými metodami byly zdejší demokracie a její pravidla těžce otřeseny. Rok 1948 a následná proměna už byly jednoduchou záležitostí.

ČESKÁ POZICE: Jenže je provázel teror...

KABELE: Samozřejmě následovaly nepředstavitelné krutosti, ale ty nebyly vynuceny obtížemi přerodu, ale tím, že se zde doktrinálně implantoval ruský model komunistického vládnutí, který byl bytostně založen na teroru, uplatňování doktrinální diktatury proletariátu. A i když to v médiích vypadalo jako triumfální budovatelská cesta, v roce 1953 prodělával socialismus těžkou ekonomickou krizi, již způsobila nesmyslná pětiletka připravující společnost na třetí světovou válku. Teroru nahrával i tento moment – komunisté museli i v této kritické situaci udržet fasádu šťastného budování socialismu.

ČESKÁ POZICE: A jak je tomu s cestou zpět od socialismu ke kapitalismu?

KABELE: Zajímavé je, že komunisté ke svému vládnutí užívali jako fasádu demokratický model vládnutí. Existoval parlament, vláda a jakoby tu byla demokratická ústava. Zároveň ale prosazovali dějinný příběh, jak buržoazie zavlekla společnost do dvou světových válek, které zbídačily společnost, hlavně dělnickou třídu, a jak nás právě tato dělnická třída spasí. Třídní hledisko uplatňované při posuzování jakýchkoli problémů bylo odvozeno právě od tohoto vyprávění.

ČESKÁ POZICE: Jak se to projevovalo prakticky?

KABELE: Že jsme sice měli zákony, ale bez procedury ochrany práv. Z preambule ústavy kodifikující komunistické dějiny cesty české společnosti k socialismu a komunismu vyplývalo, že všechno musí být prvotně řešeno prostřednictvím třídního hlediska, a první oddíly ústavy kodifikovaly vedoucí úlohu strany a princip demokratického centralismu. Vytvoříte-li takové procedurální prázdno, vzniká hodně místa pro neurčitosti. Právě tato prázdnota ovládaná stranou byla základem komunistické moci, demokratický centralismus jim pak zaručoval, že obsazovali a vládli nomenklaturou pozic socialistické společnosti.„„Od roku 1960 se dá pomalu sledovat, jak se demokratické procedury do komunistických zákonů nejdříve velmi váhavě vracejí“

ČESKÁ POZICE: Proměnilo se to v čase?

KABELE: Od roku 1960 se dá pomalu sledovat, jak se demokratické procedury do komunistických zákonů nejdříve velmi váhavě vracejí, protože jinak by se režim stal při běžném fungování neudržitelný. Když sledujeme cestu nazpátek ke kapitalismu po roce 1989, tak vlastně vidíme, že když rámující vyprávění radikálně změnilo svoji podobu, demokracie se dala poměrně dobře rekonstruovat, protože její základní instituce komunisté ničím jiným nenahradili. Zákony se opět naplnily procedurálními právními instituty, a byť to neznamenalo, že se také hned dodržovaly, dovedlo nás to zpět k demokratickému státu.

Problém zbohatnutí

ČESKÁ POZICE: Dosáhli jsme už tedy vysněného modelu západoevropské společnosti?

KABELE: Přerodové příležitosti byly vytvořeny hlavně narativně – vyprávěním o tom, že nás čekají zkoušky, ale přesto uspějeme. Kolem let 1993 a 1994 ale přerodové mýty začaly ztrácet svoji sílu, přerod končil a nastala normalizace. V té době se klima změnilo také proto, že zásadní směřování přerodu zastínilo dělení státu a praktické problémy, jak rozdělit instituce, ale přitom se nepoprat. Po ekonomické transformaci a privatizaci, jejichž legitimita byla odvozena od zmíněného vyprávění, se pak už žádné podobně radikální změny struktur neodehrály. K žádným dalším důležitým reformám – zdravotnictví či důchodového zabezpečení – prostě nedošlo, i když se o nich dvacet let neustále mluví.

ČESKÁ POZICE: V čem tedy žijeme dnes?

KABELE: Všechny kapitalismy mají nějakou svoji historii, kde a za jakých okolností vznikly, a ta je vepsaná do jejich tváře a fungování. My jsme v kapitalismu, který nese stopy jednak politické proměny socialistických institucí a ekonomické transformace a jednak také našeho vstupu do Evropské unie. Pokud ale jdu kamkoliv, ať do obchodu, či k lékaři, rozhodně zažívám něco, o čem se nám za socialismu ani nezdálo a co je nesrovnatelné s tím, jak to tehdy fungovalo. Pokud soudně porovnáváme, máme z této bezprostřední zkušenosti většinou jen samé pozitivní zprávy o tom, jak se naše společnost proměnila. Protože ale změny k lepšímu byly pomalé, ani si je neuvědomujeme.„Protože změny k lepšímu byly pomalé, ani si je neuvědomujeme“

ČESKÁ POZICE: Nežijeme tedy v krizi, jak se často tvrdí?

KABELE: Zřetelné proměny každodenních světů svědčí o úplném opaku toho, co se obecně povětšinou tvrdí a píše. Tedy že jsme v krizi a zažíváme samá selhání. Česká společnost neuvěřitelně rychle zbohatla a podle mého soudu je velice těžké to bohatství unést. Přinejmenším někteří zbohatli rychleji – a to se dá skvělým způsobem politicky využívat. (Mimochodem, také politické hry se mohou široce a záludně rozehrávat právě díky té zmiňované síle vyprávění.) Nicméně život v bohatství je nesnadný.

Dokud máme před sebou nějaký cíl, že si jako jedinci i jako společnost dobudeme nějaké pozice, a tím pádem budeme ještě snadněji bohatnout, tak vše funguje hladce. Pokud toho ale de facto dosáhneme, tak ta směrnice už není tak jistá a tah na bránu je nejasnější. Myslím ale, že to je problém celé Evropy, která je také nezřízeně bohatá. Ostatně, žije bohatě tak trochu na dluh, což není rozhodně zdravá situace. Jako praví zbohatlíci se toho života na dluh neumíme zříci.

ČESKÁ POZICE: Co bychom měli od toho bohatství dál chtít? Měli bychom ho dál rozvíjet i pro ty méně bohaté? Co je tím ideálem?

KABELE: To je právě ten problém zbohatnutí, protože přestane být srozumitelná situace, že je dobré být spokojený s tím, co mám. Což je nutný, nikoli postačující základ lidského štěstí a podnikání. Řada lidí je nespokojených a vlastně ani neví proč.

Úskalí svobody

ČESKÁ POZICE: Proč se přesto tak často mluví o krizi? Co z toho plyne?

KABELE: Není to tak úplně dobrá věc. Diskurz krize může vytvářet představu, že za ni můžou nějaké vlády, a tím pádem že jsou neuvěřitelně mocné a mohou ovlivňovat veškeré dění ve společnosti. Jenže ono to normální dění většinou probíhá samovolně. Dokonce do té míry, že politika ho nemá vůbec šanci ovlivnit. To, co se ve společnosti skutečně děje, totiž určují hlavně ti, kteří občanské světy vytvářejí, a to rozhodně není vláda.

Naopak ti zdánlivě bezmocní, normální občané jsou tímto způsobem neuvěřitelně mocní. Vytvářejí významné bariéry tomu, jak snadno se dá ovládat společnost; a moderní společnosti jsou na jakékoliv mocenské ovládání obzvlášť citlivé. Diskurz krize ale vytváří iluzi, že vlády jsou mocnější, než tomu je ve skutečnosti. Dobře je to vidět na našich přerodech od socialismu ke kapitalismu. Všechny změny jak v Polsku, Maďarsku či u nás probíhaly podobně, navzdory různorodým vládním snahám. Rozpoutanému pohybu, který vytvářejí hlavně lidé a organizace tím, že podnikají, přemýšlejí a řeší své záležitosti, mohou vlády snadno jen škodit. Společenskému pohybu je velice obtížné vnutit jiná pravidla než ta, která si spontánně osvojuje.„Společenskému pohybu lze těžko vnutit jiná pravidla, než která si spontánně osvojuje“

ČESKÁ POZICE: Spočívá v tom nějaké netušené drama?

KABELE: Naše svoboda je dnes natolik veliká, že moc spočívá v lidech, podnicích či sdruženích, a nikoliv v samotné vládě, která je spíše jen jakýmsi administrátorem. Jenže právě naše falešná představa o tom, kde se nalézá moc, může být jedním ze současných nebezpečí. Třeba jen v tom, že když na politiky tak velkou moc delegujeme, pak nám en bloc připadají jako morálně pokleslí lidé, protože neplní to, co si o nich zkresleně myslíme či od nich mylně očekáváme.

Situace pak začne vypadat tak, že ONI, kteří by měli být „jiní a lepší“, by sice mohli politiku dělat, ale z pokleslých důvodů ji nedělají. Po čase do politiky začnou vstupovat povětšinou jen lidé, kteří jsou ochotni se v této „nemravné“ situaci ocitnout.

ČESKÁ POZICE: Čemu takový společenský diskurz napomáhá?

KABELE: Paradoxně tomu, že se právě jím dopředu determinovaní lidé pokoušejí co nejrychleji něco urvat, protože pokud ztratí politické pozice, přestanou jakoby společensky existovat. Koneckonců to, že něco budou chtít „urvat“, se u nich vlastně předpokládá. A tento předpoklad se stává sebenaplňujícím proroctvím. Veřejnost se tímto způsobem ovšem také vzdává své zodpovědnosti. Tato možnost je totiž odvozena od té delegované fiktivní moci na politiky či vládu. Společnost má pak snadné alibi, protože za to, že si své světy nemůžeme vytvořit podle svých představ, nemůžeme přece my, ale politici.

ČESKÁ POZICE: Krizi ale společnost vnímá jako velice zásadní pocit. Na co nás tedy upozorňuje?

KABELE: Diskurz krize je na jedné straně integrální součástí dynamické společnosti, protože ta se musí měnit a pořád nacházet nějaké problematické věci, aby si vytvořila představu o tom, kam změny míří. Organizace, které se nemění, v této společnosti jen „vegetují“, jako by doopravdy neexistovaly. Pokud se však důraz na krizi paušalizuje, může destabilizovat demokratické instituce, ke kterým mají najednou všichni nedůvěru.

„Obecně lze říci, že všemi jinak drastickými proměnami 20. století jsme proplouvali až neuvěřitelně snadno“ Něco takového ukázala nakonec celosvětová ekonomická krize před pár lety: mohli jsme si povšimnout, jak v souvislosti s ní začala být v celosvětovém kontextu docela vážně ohrožena loajalita vůči institucím demokracie a jak vyprávění o zbídačování mas a la Marx začalo být v celém západním světě hlasité a jak jím otřáslo. Jenže pokud nedokonalým demokratickým institucím přestaneme věřit, mohou se poměrně snadno zhroutit a způsobit nástup fašismu a komunismu.

Je ale také dobré si uvědomit, že jsme krizi zažili ve velice mírné podobě. Obecně lze říci, že všemi jinak drastickými proměnami 20. století jsme proplouvali až neuvěřitelně snadno. Pro mě je úplnou záhadou, kde jsme tu schopnost proplouvat dějinami vlastně vzali. Asi jsme měli veliké štěstí, že Stalin zemřel a nemohl dokončit plnou sovětizaci svých evropských satelitů.

Je dobré stavět na moci bezmocných

ČESKÁ POZICE: Není ztráta víry v politiku zásadní ztrátou občanské sebedůvěry?

KABELE: To je zapeklitá otázka a jisté věci možná se sebedůvěrou souvisejí. Chtěl jsem říci, že můj svět na univerzitě vláda nijak moc neovlivňuje. Odkazy na ni se zbavujeme své odpovědnosti za svět, který nás vyzývá ke smysluplnému životu. Zda bude univerzita dobrá, či nikoliv, záleží v prvé řadě na mně a na mých spoluvyučujících. Pokud si ale budeme říkat, že naše vysoké školství je v hluboké krizi – a ono jistě je –, ten základní postoj a výzva se najednou vytratí. Především já se musím snažit vytvořit pro studenty zajímavé a inspirativní prostředí. To je v mé moci, a nikoliv v moci vlády.

Je dobré stavět na této Havlově moci bezmocných, tedy mít sílu vytvářet konkrétní světy, které mají svoji kvalitu podle toho, do jaké míry se do nich lidé vážně zapojí, jak vážně je žijí a jak jsou netolerantní k falešným hrám. A nejsou ochotni participovat na vytváření Potěmkinových vesnic, třeba v případě vysokých škol předstíráním iluze, jak to skvěle funguje, a přitom mí kolegové, aby se uživili, musejí učit ještě na dalších dvou univerzitách...

ČESKÁ POZICE: Často se tvrdí, že současná společnost nemá žádnou velkou vizi a žije ze setrvačnosti. Jak dynamika společnosti funguje? Má společnost dál něco chtít, nebo stačí, když jakžtakž funguje?

KABELE: Motorem dnešních společností je, že jejich občané a organizace vytvářejí za pochodu své vyhlídky a ty pak sledují. Motivují je, díky nim získávají představu, jak se dá něco změnit, a snaží se držet krok s ostatními. Společnost je tak samozřejmě závislá na vizích a „prorokování“. Jednoduše jsme společnost dynamická, která může fungovat jen díky tomu, že se pohybuje směrem kupředu. Jinak ztratíme svůj smysl.„Jsme společnost dynamická, která může fungovat jen díky tomu, že se pohybuje směrem kupředu“

Jako moderní společnost už neukotvujeme svůj řád v Bohu, ale do pohybu kupředu a to je ta transcendence, která nás překračuje. Takže prorokování vytvářené pomocí vyprávění je sice hodně důležité, avšak v době relativismu, v němž žijeme, je i hodně riskantních věcí. Hodně nadsazeně řečeno, ne nadarmo v tradičních společnostech kamenovali proroky, protože byli nebezpeční a nahlodávali stabilitu. Prorokování ale může být nebezpečné i v naší současné společnosti – může obrovským způsobem svádět k nějakému pohybu, který se nám s odstupem nelíbí. Například třeba právě komunismus nebyl založen na ničem jiném než na falešném proroctví, což nakonec procedurálně vyřadilo ze hry demokratické procedury.

ČESKÁ POZICE: Jak se proti něčemu takovému bránit?

KABELE: Do institucí, které vytvářejí pravidla, můžete dobře zabudovat ochrany práv a proti jejich zneužití se preventivně zařídit. Ostatně společnost se neustále snaží vymýšlet nové instituce, aby tyto ochrany v pravidlech byly přizpůsobené situaci a byly čím dál účinnější. Jenže právě proti vyprávění vlastně není žádná jiná ochrana než soudnost či v tradičních společnostech nejvýše ceněná moudrost. Cokoliv totiž můžete převyprávět tím či oním způsobem a je hodně těžké se ubránit před vypravěčskou svévolí a donutit vypravěče, aby líčení událostí změnili.

ČESKÁ POZICE: Můžete uvést nějaký současný příklad?

KABELE: Vidíme to v případě Ukrajiny, kdy Rusové tamní dění vyprávějí úplně odlišným a zkresleným způsobem než zbytek světa, a vlastně si na nich nic nemůžete vzít. Vyprávění nemá pojistky proti zneužití, práva postav zahrnutých do vyprávění jsou jen „slabě“ vymahatelná v případě jednotlivců, natožpak organizací, obcí a států. Jak při svobodě slova, která musí být z institucionálních důvodů nedotknutelná, dohnat k soudu ty, kteří nás přesvědčují, že celé to tamní revoluční dění na Majdanu je záležitostí nástupu fašismu?„Váha vyprávění se zvyšuje a demokracie se s tím vypořádává hodně klopotně“

V době relativismu, kdy fabulace je normální, se díky vyprávění může uskutečňovat něco, co je pak hodně těžké korigovat. I stále větší transparentnost našich institucí je riskantní právě v tom, že poskytuje hodně materiálu, který je využíván k prorokování a vyprávění o krizích. Váha vyprávění se zvyšuje a demokracie se s tím vypořádává hodně klopotně. A bohužel na něčem takovém participují i současná média.

ČESKÁ POZICE: Jak je hodnotíte? Jsou zavádějící, či spoluvytvářejí nějaký nový, hodnotný svět?

KABELE: Média se podle mě významně podílejí na té iluzivní moci mocných a nespoléhání se na moc bezmocných. Pro mě jako diváka/čtenáře jsou málo analytická a milují právě to vyprávění. Vypadá to pak tak, že si každý může říkat, úplně co chce, bez jakékoliv souvislosti či hlubšího kontextu. Je fakt velmi nesnadné vybrat si novináře, který má konstantní názor a drží si své hledisko.

Média jsou existenčně závislá na svém nákladu, protože jejich publika jsou obecně malá. Jsou tak tlačena do vypravování, které připoutává pozornost. Byl bych samozřejmě raději, kdyby tuto okolnost zvládala daleko lépe. Patřím ostatně ke generaci, které diskurzivita určovaná elektronickými médii dělá trochu potíže, a reaguji staromilsky.

ČESKÁ POZICE: V jakém smyslu?

KABELE: Nechci přistoupit na hru, v níž si může každý vyprávět, co se mu zachce, a přitom neposkytovat dost potřebných klíčů, abych kritické situaci dobře porozuměl. Sice se dozvídám, že je nějaká šílená krize, ale proč je, co pro ni hovoří a co nikoli, už se z médií moc nedozvím. Obecně novinářům schází analytické myšlení (což je hozená rukavice i mé fakultě).

Nesnadné hledání priorit

ČESKÁ POZICE: Jsme na prahu něčeho nového?

KABELE: Starší generace politiků z devadesátých let to měly oproti dnešním jednodušší. Jen se vraceli k již existujícím institucím, nečelili tomu, že se něco nového a zároveň neurčitého vynořuje; cíle i instituce jsme si mohli vypůjčovat ze Západu či Evropy. Provedení transformace, dosažení členství v Evropské unii a jeho krize nás otvírají k pohybu „někam“, kde nevíme, co a jak bude. Lidé tam budou také prožívat své štěstí a nám starším to bude připadat směšné, a jak to bývá, i trochu nemravné. Otevřenost je zkrátka otevřená. Přišly lokomotivy a proměnily svět. Žilo se šťastněji před parním strojem, či až po něm? To je samozřejmě pošetilá otázka, protože nemáme na výběr. Jednoznačně se dá říci snad jen to, že společnost pořád bohatla.

ČESKÁ POZICE: Bohatnutí společnosti není tím ideálem?

„Jednoduchá rovnice – že pokrok je, když bohatneme – se zřejmě ztrácí.“KABELE: Dnes se stává trochu sporným momentem. Dlouhou dobu bylo zvelebení života jasným trendem souměřitelným s pohybem kupředu. Jednoduchá rovnice – že pokrok je, když bohatneme – se zřejmě ztrácí. Podle mě je v otevřeném světě těžké říci, jaké jsou priority, kam to směřuje a co se ukáže tou podstatnou věcí. Právě proto je otevřený, že si to z minulosti nemůžeme jednoduše odvodit. I když jako společnost získáváme motor tím, že minulost promítáme do budoucnosti.

Měli bychom být pokorní a vědět, že se jednoduše nedobereme nějakých hlavních priorit. Zajímavý a důstojný život se také neodvozuje od toho, jestli dosahujeme pokroku, či nikoliv. Spočívá v něčem, co ten pohyb kupředu přesahuje. Jazykem víry by se řeklo, co ho rozpouští v lučavce věčnosti.

ČESKÁ POZICE: Jaká před námi stojí výzva?

KABELE: Pro proroky se samozřejmě otvírají vrátka a dá se leccos vymýšlet. Nicméně je zajímavé, že sociology zkoumaná dynamika společnosti se asi zatím pořád zrychluje. Pak je ale zcela přirozené se ptát: Je to možné pořád? Nedostaneme se jednou do pozice, kdy narazíme na strop? A co to pak bude znamenat? Čistě teoreticky si můžeme uvědomit, co společnost dynamizuje a co jsou její tolik potřebné brzdy. Když připustíme, že existují síly, které nás nutí držet krok s pohybem a umožňují nám zrychlování, jejich jedinou rozumnou brzdou je pak podle mě „dílčí rozpad“ či „zmatení jazyků“. Brzdou rozkladu si společnost vlastně tak trochu hlídá, aby nebloudila a sama sobě někam „neutekla“.

ČESKÁ POZICE: Jak to myslíte?

„Vládci vytvářejí představu pohybu, ale nemají moc k nějakému pohybu společnost rozhýbat.“KABELE: Představme si, že moc bezmocných spočívá v tom, že světy sehráváme jako koncert. Každá změna koncertování může vést k tomu, že jedni ji vítají jako výhodnou, zatímco druzí na ní tratí. Najednou se také ukazuje, že ten předchozí soulad zakrýval spoustu rozdílů, umlčoval rušivé nároky, přecházel domnělé či skutečné křivdy z minulosti. Mluvíme zčistajasna jinými jazyky, míjíme se, jeden druhému „jde po krku“, a navíc se nic nedaří. Hrozba takového rozkladu vede účastníky k tomu, aby se, je-li to nutné, nanovo sehrávali, omezovali se v nárocích, přecházeli falešné tóny, dokud stále běžíme kupředu. Mnohdy změna také není nutná, protože ji lze sehraně předstírat. Myslím si, že devadesát procent ohlašovaného pokroku je disimilovaných. Děláme, že nějakými reformami svět měníme, ale to je jenom způsob, jak změnit fasádu a žít srozumitelně jako doposud.

ČESKÁ POZICE: Jaké z toho plyne resumé?

KABELE: Ta devadesátiprocentní disimilace vlastně odpovídá tomu, že moc třímají hlavně bezmocní. Vládci vytvářejí představu pohybu, ale nemají moc k nějakému pohybu společnost rozhýbat. Což dělal třeba reálný socialismus, který disimiloval pokrok ve velkém, ale dělají to i západní společnosti. Řeší tak přehnané očekávání týkající se vlád a orgánů, které pak dělají, že reformují a mění svět. Společnost se samozřejmě vyvíjí, ale daleko víc v režii lidí a organizací, kteří se otvírají světu a lokálně mění způsoby života. Z mého pohledu zůstává pořád nejméně špatnou výbavou pro tento radikálně otevřený svět situační etika, kterou nabízí křesťanství.>

Jiří Kabele (* 1946)
Vyučuje ekonomickou sociologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Před revolucí se zabýval prognostikou, sociologií četby, designu a rodiny a zdraví. Působil v prognostickém oddělení Sportpropagu, později jako klinický sociolog. Po roce 1989 se nejvíce věnoval studiu procesů společenské přeměny Československa a České republiky. Byl spoluzakladatelem dnes už zaniklé politické strany „intelektuálů“ – Občanské demokratické aliance. V posledních letech publikuje v domácích i zahraničních časopisech články, které se vesměs týkají sociální dynamiky.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.