Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

V českém vzdělávacím systému není vize, na níž by byla shoda

  9:52
„Někteří rodiče tlačí na změny, ale většina nespokojenost necítí. Neuvědomují si, že budeme stále víc zaostávat za těmi s lépe nastaveným vzděláváním,“ říká v rozhovoru senátor a ředitel pražského Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička.

Jiří Růžička. foto: Yan Renelt, MAFRA

Finsko prostě jede! napsal v říjnu na svůj Facebook senátor a ředitel pražského Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička. Takové dojmy si odvezl ze senátní návštěvy, při níž byl v hledáčku především finský vzdělávací systém považovaný za nejlepší na světě. V rozhovoru pak sděluje, v čem nás může inspirovat finské školství.

LIDOVÉ NOVINY: Co vás ve Finsku nejvíc zaujalo?

RŮŽIČKA: Asi to, že finská společnost se před desítkami let rozhodla udělat ze zaostalé země moderní a konkurenceschopný stát, a to tím, že vsadí na vzdělávání. Drží vizi bez ohledu na to, kdo vládne – ministerstvo školství bdí jen nad legislativou a financemi, ale koncepci toho, co se ve školách děje, udržuje na rovné cestě nezávislá vzdělávací agentura.

Finská společnost se před desítkami let rozhodla udělat ze zaostalé země moderní a konkurenceschopný stát, a to tím, že vsadí na vzdělávání. Drží vizi bez ohledu na to, kdo vládne – ministerstvo školství bdí jen nad legislativou a financemi, ale koncepci toho, co se ve školách děje, udržuje na rovné cestě nezávislá vzdělávací agentura.

To mě zaujalo, protože to nejvíc postrádám u nás. V českém systému neexistuje jasná vize, na níž by byla shoda. Každý ministr přijde s něčím úplně jiným, a když místo něho nastoupí další, vyčerpá polovinu energie, aby odstranil nesmysly, které zavedl jeho předchůdce.

LIDOVÉ NOVINY: Co všechno jste ve Finsku navštívili?

RŮŽIČKA: Chodili jsme po institucích, které se na tom, aby systém fungoval, podílejí – byli jsme na ministerstvu, mluvili jsme s lidmi ze zmíněné výkonné agentury, byli jsme se podívat na pedagogické fakultě a ve dvou základních školách.

LIDOVÉ NOVINY: Jak to vypadalo na pedagogické fakultě?

RŮŽIČKA: To je úplně jiný svět. Mimo takové ty věci vhodné do novinových titulků, jako je, že berou jen každého desátého uchazeče – což je opravdu skvělé, protože si mohou vybírat ty nejlepší –, mě zaujalo, jak mají systém propracovaný a co považují za důležité při přípravě budoucích učitelů.

Ve Finsku se mnohem víc než u nás soustřeďují na to, aby učitelé uměli pracovat s takzvanými měkkými dovednostmi a s kompetencemi. Během dvou let magisterského studia stráví praxí neuvěřitelných 540 hodin. Mají povinnost učit, ale zúčastňují se i různých akcí školy, schůzí, seminářů, jednání s rodiči… Prostě poznávají celkový život školy.

Samozřejmě se věnují i oborové přípravě, ale mnohem víc než u nás se soustřeďují na to, aby učitelé uměli pracovat s takzvanými měkkými dovednostmi a s kompetencemi. Během dvou let magisterského studia stráví praxí neuvěřitelných 540 hodin. Mají povinnost učit, ale zúčastňují se i různých akcí školy, schůzí, seminářů, jednání s rodiči… Prostě poznávají celkový život školy.

LIDOVÉ NOVINY: Stráví 540 hodin na stejné škole, nebo je střídají?

RŮŽIČKA: Na to jsem se ptal také. Zajímalo mě, jak dokážou takové množství praxe zaručit. Dozvěděl jsem se, že mají několik fakultních škol, a když to nestačí, oslovují i další školy. Ale zpravidla celá praxe proběhne na jedné škole. To nelze srovnat s množstvím praxe českých studentů pedagogiky. Také je zajímavé, že na bakalářském studiu se druhému oboru věnují stejně jako pedagogickým dovednostem. U nás oborová didaktika tvoří 70 procent studia, což v praxi znamená, že studenti se většinu času věnují tomu, co budou učit, ale málo tomu, jak učit nebo jak s žáky komunikovat.

LIDOVÉ NOVINY: Proč je ve Finsku o studium pedagogiky takový zájem, zatímco u nás to bývá až škola několikáté volby?

RŮŽIČKA: Nesouvisí to jen s penězi. Učitelé jsou placeni jako ve většině vyspělých zemí, to znamená slušně. Ale hraje roli i dobrá pověst Finska a finského vzdělávání, být učitelem je prestiž. U nás 60 procent absolventů ani nezačne učit – a nedivím se. Teď nemyslím kvůli penězům nebo malé prestiži.

Ve Finsku se na bakalářském studiu druhému oboru věnují stejně jako pedagogickým dovednostem. U nás oborová didaktika tvoří 70 procent studia, což v praxi znamená, že studenti se většinu času věnují tomu, co budou učit, ale málo tomu, jak učit nebo jak s žáky komunikovat.

Absolventi pedagogických fakult dostanou dobrý základ v několika oborech, znají základy didaktiky, metodiky, komunikaci, jsou použitelní v lecjaké oblasti, a tak jdou tam, kde dostanou lepší ocenění – nejen finanční, ale i společenské. Nesdílím představu, že na „peďáky“ chodí jen loseři, kteří se jinam nedostanou. Spíš je otázkou, jestli na místa učitelů nenastupují horší absolventi.

LIDOVÉ NOVINY: Setkal jste se ve Finsku s něčím, co by se u nás dalo hned aplikovat?

RŮŽIČKA: Ředitelé to asi neradi uslyší, ale spousta věcí se dá inovovat už teď. Víceúrovňová výuka matematiky, jazyků nebo mezinárodní jazykové certifikáty místo maturity… Spoustu věcí lze zlepšit, ale nedělají se. Je to často věc konzervativního přístupu ředitelů i učitelů, ale také toho, že nemají čas zkoušet a hledat.

Pomohlo by, kdybychom ze škol sňali to, čemu se říká administrativa, ale není to úplně přesné: prostě spoustu takových těch mimovyučovacích aktivit, které leží na bedrech ředitelů i učitelů. Posílit nepedagogické zázemí na školách, aby se učitelé i ředitel mohli věnovat pedagogickému rozvoji své školy.

LIDOVÉ NOVINY: Měl jste, než vás uvolnili pro výkon senátorské funkce a byl jste ještě aktivním ředitelem Gymnázia Jana Keplera, taky takový problém?

Nesdílím představu, že na „peďáky“ chodí jen loseři, kteří se jinam nedostanou. Spíš je otázkou, jestli na místa učitelů nenastupují horší absolventi.

RŮŽIČKA: Mají jej všichni. Měl jsem spoustu nápadů, ale neuskutečnil jsem je, protože jsem na ně neměl čas. Pak už na ně neměli čas ani moji zástupci – a ani učitelé. To je největší problém českého školství, protože než vyplaveme na hladinu, jsme zadušení. Koneckonců i finská ředitelka – trochu nerada – přiznala, že toho má hodně. Připadalo mi, že taky nejsou bůhvíjak nasycení „support týmem“, který by jim ulevil. Moje zkušenost ale například z Anglie je jiná. Tam je dalších nepedagogických pracovníků mnohem víc.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké jste ve Finsku navštívili školy?

RŮŽIČKA: Dvě základní. Překvapila mě jedna věc – hodně si zakládají na tom, že děti chodí do spádových škol. Byli jsme ale v jedné škole, která byla zaměřená na výuku jazyků, a druhá na hudební výchovu. Ta prý je v Helsinkách jediná a jezdí do ní děti z celé metropole. Čili mají i školy, které nabízejí specifické vzdělávání. A bylo to prima – učitelka se ptala: Chcete vidět, jak hraje náš orchestr? Myslel jsem, že to bude školní orchestr, ale potom každé dítě ze třídy vytáhlo nástroj – byly tam dechové nástroje, bicí, jedna dívka hrála na harfu… A ukázalo se, že takový orchestr je v každé třídě.

LIDOVÉ NOVINY: Co zajímavého jste ve školách ještě viděli?

RŮŽIČKA: Třeba to, jak mají zařízené stravování. Ve Finsku dostávají všechny děti obědy zdarma. Úplně bez výjimky – i ty z bohatých rodin. Jednak si před lety řekli, že je správné nedělat sociální rozdíly, ale má to i další důvod, možná ještě podstatnější – vést děti ke zdravému způsobu stravování. A co bylo ještě zajímavé: děti si samy nabírají, co chtějí, ale také po sobě uklízejí. Mají službu na úklid stolů i na zametání. Dostanou zadarmo obědy, ale zároveň se tím vychovávají a také se na tom samy podílejí.

LIDOVÉ NOVINY: Jaká je tam ve školách atmosféra?

Pomohlo by, kdybychom ze škol sňali to, čemu se říká administrativa, ale není to úplně přesné: prostě spoustu takových těch mimovyučovacích aktivit, které leží na bedrech ředitelů i učitelů. Posílit nepedagogické zázemí na školách, aby se učitelé i ředitel mohli věnovat pedagogickému rozvoji své školy.

RŮŽIČKA: O té se v souvislosti s Finskem hodně mluví, ale já to asi neumím ocenit, protože z naší školy jsem zvyklý, že se děti chovají velmi uvolněně, svobodně a jsou v dobrém rozmaru. V těch finských školách byla atmosféra podobná.

LIDOVÉ NOVINY: Jak finské školy vypadají? Teď mám na mysli jejich vzhled a vybavení.

RŮŽIČKA: Na první pohled bych řekl, že hůř než naše. Obě ředitelky si stěžovaly, že by potřebovaly větší prostory. V jedné škole jsme zažili odpolední družinu – děti vyběhly na obrovský dvůr, ale pak začalo pršet, proto se vrátily do školy a naházely všechny bundy na hromadu. Neměly tam ani věšáky, ty mají nahoře u tříd. Boty naházené na chodbě před třídou, do třídy chodí v ponožkách.

Na konci každé chodby byla knihovna, a když to srovnám s knihovnami na většině škol u nás… U nás si s tím hodně hrajeme, obce do škol investují, děti mají zamykatelné skříňky… Ve Finsku asi dbají spíš na to, co s dětmi dělají a jak.

LIDOVÉ NOVINY: Dozvěděli jste se, jak to mají se společným vzděláváním?

Měl jsem spoustu nápadů, ale neuskutečnil jsem je, protože jsem na ně neměl čas. Pak už na ně neměli čas ani moji zástupci – a ani učitelé. To je největší problém českého školství, protože než vyplaveme na hladinu, jsme zadušení. Koneckonců i finská ředitelka – trochu nerada – přiznala, že toho má hodně.

RŮŽIČKA: Všichni tvrdí, že se vzdělávají všechny děti společně. Já jsem tam žádné handicapované děti neviděl, což neznamená, že tam nejsou. Tendence nabídnout kvalitu i méně zdatným a úspěšným je typický finský rys. Hodně často tam o tom mluvili a je to i podstata jejich úspěchu v mezinárodních testech. Nemají velký rozdíl mezi těmi skvělými a mezi losery, zatímco u nás je tomu naopak. Naši nejlepší jsou nad těmi jejich nejlepšími, ale naši nejhorší jsou hluboko pod jejich nejhoršími.

Ale to jen konstatuji, neříkám tím, co je a co není správně. Tím, že jsem pracoval s dětmi na osmiletém gymnáziu, jsem byl přesvědčen, že mimořádné děti mají mít mimořádnou péči, ale u nás se to rozmělnilo a devalvovalo tím, že už jich je moc. Nedávno jsem byl ve Vrchlabí a tam zrovna řešili, že se jim rozmnožila víceletá gymnázia, která jsou nenaplněná, natož aby byla naplněná mimořádnými dětmi.

LIDOVÉ NOVINY: Přivezl jste si z Finska nějakou přímou inspiraci?

RŮŽIČKA: Byli jsme tam s profesorem Drahošem, který vede v Senátu výbor pro vzdělávání a s nímž spolupracujeme na mnoha věcech. Teď jsme se po vzoru finské nezávislé vzdělávací agentury pokusili vytvořit nadstranickou politickou platformu pro vzdělávání, jíž se účastní zástupci všech stran – tedy kromě komunistů a SPD, ty jsme nepřizvali, protože je jasné, že i kdyby jedna strana přišla se sebelepším návrhem, pokud na tom nebude konsenzus všech, nikam se nedobabráme.

Ve Finsku dostávají všechny děti obědy zdarma. Úplně bez výjimky – i ty z bohatých rodin. Jednak si před lety řekli, že je správné nedělat sociální rozdíly, ale má to i další důvod, možná ještě podstatnější – vést děti ke zdravému způsobu stravování.

S kolegou Drahošem jsme měli ještě jinou zajímavou zahraniční zkušenost: před prázdninami jsme byli ve Švýcarsku a oba nás fascinoval tamní duální model vzdělávání. Víte například, kolik lidí jde ve Švýcarsku po základní škole na učební obor?

LIDOVÉ NOVINY: To opravdu netuším.

RŮŽIČKA: Sedmdesát procent populace se vyučí! Ale na to jsou navázány další možnosti růstu, skoro všichni někam pokračují a ve výsledku mají víc vysokoškolsky vzdělaných lidí než my. Po tříletém oboru je možnost si během jednoho roku dodělat maturitu, po maturitě můžou na bakalářské polytechnické studium...

U nás se vymýšlejí motivace, aby se deváťáci hlásili do učebních oborů, často úplně nesmyslně. Švýcarský učeň uzavře učňovskou smlouvu rovnou s firmou a v té pak minimálně dva až tři dny v týdnu pracuje v reálném provozu. Ne že je v nějaké dílně a tam šťourá pilníkem dřevěné hranolky… Technologie se neučí ve školách – proč by si školy kupovaly drahé stroje, když firmy je mají? Učňové také od první chvíle dostávají výplatu, i to může být motivace. Začínají být brzy svéprávní a samostatní.

LIDOVÉ NOVINY: Není do dnešního světa výhodnější mít spíš všeobecné vzdělání?

Tendence nabídnout kvalitu i méně zdatným a úspěšným je typický finský rys. Hodně často tam o tom mluvili a je to i podstata jejich úspěchu v mezinárodních testech. Nemají velký rozdíl mezi těmi skvělými a mezi losery, zatímco u nás je tomu naopak. Naši nejlepší jsou nad těmi jejich nejlepšími, ale naši nejhorší jsou hluboko pod jejich nejhoršími.

RŮŽIČKA: Ano, byl jsem vždy zastáncem toho, že se má posilovat všeobecné vzdělávání. Protože nikdo nemůže tvrdit, že ví, co ti, kterým je dnes patnáct, budou dělat za 30 let. Jednoho chlapce v Curychu jsme se ptali, co má za předměty, když je ve škole jen dva dny v týdnu. Říkal, že němčinu, francouzštinu, matematiku a občanku… tedy podstatné věci pro dnešní svět. A co pro mě byl šok – součástí závěrečné učňovské zkoušky je občanská nauka. Pak se nedivme, že ve Švýcarsku funguje systém referend. U nás je občanská výchova to poslední, čemu by se na učebních oborech věnovala pozornost.

Ptal jsem se, kdy s reformou učňovského školství začali. Náš průvodce se na mě podíval a řekl: Někdy ve druhé polovině 19. století. Chci tím říct, že každá změna trvá dlouho a my jsme někde něco zanedbali, a jestli se to vůbec dá dát dohromady, bude to strašná práce. Měli bychom se inspirovat u těch, kterým se to daří – na jaře snad pojedeme do Estonska, tam na tom byli ještě hůř než my, a dnes mají moderní a úspěšný vzdělávací systém –, protože jsme se dostali ke zdi, která se už přelézt nedá.

LIDOVÉ NOVINY: Co se stane, když do ní narazíme?

RŮŽIČKA: Budeme se ve srovnávacích testech propadat hlouběji a hlouběji, ale především nebudeme mít lidi dobře připravené pro 21. století. Někteří rodiče vytvářejí vlastní školy a tlačí na změny, ale většina rodičů žádnou nespokojenost necítí. Neuvědomují si, že budeme čím dál víc zaostávat za těmi, kteří si vzdělávání nastavili lépe. To není dobrá zpráva pro ekonomiku této země ani pro její lidský a společenský rozměr.

Jiří Růžička

  • Ředitel Gymnázia Jana Keplera a senátor za Prahu 6.
  • Vystudoval tělesnou výchovu a český jazyk na FTVS UK v Praze. Jako učitel působil nejprve na Škole pro děti s vadami zraku v Praze-Krči.
  • Od roku 1978 učí na Gymnáziu Jana Keplera v Praze 6. V roce 1990 se stal jeho ředitelem.
  • Spoluzakladatel Asociace ředitelů gymnázií.
  • V roce 2014 získal cenu Učené společnosti České republiky pro pedagogy.

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Administrativní pracovník

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha