Referendum o vystoupení Velké Británie z Evropské unie 23. června, takzvaný brexit, má už vítěze – politický démos britský lid, národy Spojeného království Velké Britanie a Severního Irska (UK), jejich historii od raného středověku a autentickou, více než třistaletou unii. Spojené království drží pevně pohromadě od roku 1707 zákony, jež schválil skotský a anglický parlament, čímž byla uskutečněna Smlouva o unii z roku 1706.
Tím vznikla unie Království Velké Británie, jež existuje dodnes a splňuje všechny atributy suverénního státu, je skutečnou parlamentní demokracií, či spíše parlamentní monarchií, a má vyzkoušenou a spolehlivou státní správu. Neřeší, ani nehandluje hlavu státu – ta je jasná a vždy důstojná. Šéfem exekutivní moci pak je jen premiér.
Přirozený státní útvar
„Britská unie“ je přirozený státní útvar opírající se o vývoj a vůli svých obyvatel, umožňuje diskutovat, projednávat, participovat, hlasovat a rozhodovat o změnách svého území i zúčastněných národů. Zvládla osamostatnění svých anglosaských kolonistů v Novém světě a vznik USA i rozpad koloniální říše po druhé světové válce, kdy nástupnické státy zdědily fungující státní správu, demokracii a ekonomiku.
„Britská unie“ je přirozený státní útvar opírající se o vývoj a vůli svých obyvatel, umožňuje diskutovat, projednávat, participovat, hlasovat a rozhodovat o změnách svého území i zúčastněných národů |
Velká Británie také pomohla založit Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) a po pečlivém prozkoumání svých zájmů i Evropských společenství (ES) do tohoto uskupení vstoupila. Při vstupu si prostudovala všechny podmínky, požadavky a podklady – i ty drobným písmem – a pomocí národní lupy sepsala a dohodla s ES vlastní podmínky.
Průběžně zkoumá vlastní zájmy i ES (nyní Evropské unie), koriguje je a dává jim jednoznačný a neoddiskutovatelný význam, naposledy letos při omezení vlivu EU na Spojené království. Kontroluje si, co platí EU, a co skutečně a smysluplně dostává nazpět – zda jen prázdnou ideologií či faktické přínosy, a odpovídá-li to zdravému rozumu.
Při nesouladu bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová neváhala EU požádat o vrácení peněz a dostala je. Dnes žádá podobné premiér David Cameron. Britský démos však ještě chce přezkoumat hlasováním, zda má smysl zůstat nadále členem EU. Nechce hlasovat, zda být nepřítelem EU, ale jestli být jen jejím přítelem, aniž by bylo UK jejím členem, jak je tomu v případě Norského království.
Neustálé pokusy o ovládnutí
Velká Británie nepodlehla pokusům zahraničních mocností o invazi a okupaci od roku 1066, kdy v bitvě u Hastingsu zvítězil normanský vévoda Vilém Dobyvatel. Neustále však čelila násilným snahám z kontinentální Evropy o její ovládnutí. Posledními třemi byla ta Napoleonova, ukončená bitvou u Waterloo v roce 1815, německé říše v první světové válce a následně nacistů v čele s Adolfem Hitlerem, již Britové odrazili, v letech 1940 až 1941 se jim však bránili sami.
Velká Británie nepodlehla pokusům zahraničních mocností o invazi a okupaci od roku 1066, kdy v bitvě u Hastingsu zvítězil normanský vévoda Vilém Dobyvatel. Neustále však čelila násilným snahám z kontinentální Evropy o její ovládnutí. |
Velká Británie má zkušenost se začleňováním do evropských kontinentálních říší. Sama se pak jen snažila vyrovnávat kontinentální Evropu a ponechávala její mocnosti, aby se vyvažovaly – někdy až do vyčerpání. Také proto Velká Británie mnoho století podporovala přímo i nepřímo „skutečnou středoevropskou mocenskou a politickou unii“ – habsburské/rakouské soustátí/císařství.
Bylo totiž jediné, jež udržovalo Evropu v rovnováze a bránilo ji proti dravým sousedům – především Osmanské říši, militaristickému Prusku, německé říši Hohenzollernů, třetí říši a v neposlední řadě rozpínavosti ruské říše. Všichni britští politici a lídři s výjimkou Nevilla Chamberlaina to věděli. Ten přinesl Britům z Mnichova „mír pro naši dobu“ na úkor Československa.
Dezinformace o Churchillovi
Winston Churchill však prohlásil: „Kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saint-germainské a Trianonské smlouvy. Toto přežívající vtělení Svaté říše římské umožňovalo po staletí společný život, přinášející výhody obchodu i bezpečnosti celé řadě národů, z nichž ani jediný neměl ve své době sílu ani vitalitu čelit sám o sobě tlaku znovuoživeného Německa a Ruska.“
V poslední době je informačním/dezinformačním zlozvykem poskytovat pouze půl pravdy z Churchillových výroků jejich vytržením z kontextu, konkrétně ohledně jeho názorů od roku 1946 na budoucí, nově navrhovaný evropský kontinentální útvar |
Churchill pak po celou druhou světovou válku napravoval Chamberlainův omyl a hned tři dny po nástupu do postu premiéra, 13. května 1940, sdělil britskému lidu: „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot.“ Slíbil také tehdy osamocené Británii přežití a vítězství nad kontinentální říší nacistů. A slib dodržel.
V poslední době je informačním/dezinformačním zlozvykem poskytovat pouze půl pravdy z Churchillových výroků jejich vytržením z kontextu, konkrétně ohledně jeho názorů od roku 1946 na budoucí, nově navrhovaný evropský kontinentální útvar. Tehdy totiž tvrdá realita velmocenského rozdělení Evropy, na kterém se aktivně podílel, ukončila jakoukoliv možnost obnovy „středoevropské politické a mocenské unie“ proti staletým agresorům. Spadla „železná opona“, jak řekl Churchill.
Nejenže Německo bylo pod kontrolou čtyř okupačních mocností, ale jeho tradičně obávaná militaristická část – Prusko – zůstala za „železnou opnou“ na věčné časy a bylo mu rovněž na základě Jaltské konference odňato Slezsko zabrané zemím Koruny české v 18. století i s průmyslovou základnou. Později toto vyčlenění za „železnou oponu“ potvrdily Sovětský svaz i USA jejím obložením jadernými zbraněmi, vojenským letectvem a tankovými svazy.
Obnova Evropy
V projevu na jaře 1946 v americkém Fultonu pak Churchill prohlásil: „Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu se nad Evropou snesla železná opona“, ve skutečnosti však „od Kielu a přes střed Německa a Rakouska“. To však až poté, co neprošlo jeho řešení v podobě obnovy „středoevropského mocenského soustátí“ ani plán amerického ministra financí Henryho Morgenthaua ze září 1944 latentně agresivní a militaristické Německo odzbrojit, rozdělit, omezit jeho suverenitu i průmysl zneužitelný ke zbrojení a rozvíjet jen jako agrární zemi.
K uskutečnění plánu obnovy zbylé, zejména západní Evropy bylo také třeba nasměrovat vývoj od tisíciletých nepřátelství národních států k většímu celku a především trvale odstranit nejdelší a největší evropský casus belli – německo-francouzské spory |
Proto Churchill navrhl náhradní a z trosek vyplývající řešení pro obnovu míru a prosperity v Evropě – unii opřenu o skutečnost „železné opony“ a pacifikaci věčného válečného neuralgického francouzsko-německého bodu. A také šlo o zajištění nezávislého a mocenského postavení Velké Británie v Evropě a ve světě – mimo kontinentální politické unie.
K uskutečnění plánu obnovy zbylé, zejména západní Evropy bylo také třeba nasměrovat vývoj od tisíciletých nepřátelství národních států k většímu celku a především trvale odstranit nejdelší a největší evropský casus belli – německo-francouzské spory v Porýní a Alsasku a Lotrinsku – propojením Francie a Německa v Evropských společenstvích se společnou páteří, tedy v dnešní EU.
Pak teprve mohl přijít Marshallův plán a bylo možné využít, a nikoli promrhat jeho prostředky – nastoupila opravdová potřeba Evropských společenství. Pak teprve mohlo a skutečně nastoupilo i politické chtění sociálních inženýrů i lokálních politických stratégů po „stále těsnější unii“.
Palmerstonův výrok
Anglie ani později Velká Británie nikdy netoužily stát se součástí evropských kontinentálních říší, ani středověké Svaté říše římské, a to až do jejího zániku v roce 1806. Dnes málokdo dává do souvislosti současné referendum o brexitu s událostmi před 500 lety, kdy král Jindřich VIII., anglická šlechta, démos a ekonomické síly usoudili, že země je příliš svázaná kontinentálními mocenskými požadavky „Svaté říše římské“ a zejména spoluvládnoucí katolické církve včetně její hlavy – římského papeže.
Jedinečnému postavení Anglie i dnešního Spojeného království je třeba rozumět v duchu výroku Henryho, lorda Palmerstona: „Nemáme permanentní spojence, nemáme permanentní nepřátele, máme jen permanentní a věčné zájmy.“ |
Jindřichovým rozhodnutím vystoupila Anglie z katolické církve a vyhlásila ji v zemi za samostatnou a nezávislou na papeži. Její hlavou se stal britský panovník a „výkonným manažerem“ arcibiskup canterburský, což platí dodnes. Současně se Jindřich VIII. rozvedl s Kateřinou Aragonskou, přestože papež k tomu nedal svolení.
Jedinečnému postavení Anglie i dnešního Spojeného království je třeba rozumět v duchu dnes již legendárního výroku Henryho, lorda Palmerstona, který byl v 19. století za královny Viktorie dvakrát britským premiérem: „Nemáme permanentní spojence, nemáme permanentní nepřátele, máme jen permanentní a věčné zájmy.“ Šlo o jeho reakci na diskusi a na požadavek pomoci Polákům v Rusku v jejich úsilí o samotnost a tvrdě naznačil, že tak hluboko se Britů zahraniční konflikt, ač ušlechtilý, netýká.
Výhodná nezávislost
Britové však neudržují neudržitelné. Jejich američtí osadníci, kolonisté z Velké Británie, v roce 1776 usoudili, že jejich podřízení britské moci je pro další dynamický vývoj jejich nové vlasti nepoužitelné a v Prohlášení nezávislosti vyjádřili svůj názor:
„Když v průběhu lidských událostí nastane některému národu nutnost zrušit politické závazky, které jej poutají s národem jiným, a zaujmout mezi mocnostmi světa své vlastní a rovné místo, k němuž jej opravňují zákony přírody a jejího Boha, vyžaduje si náležitá úcta k mínění světa, aby takový národ vyhlásil důvody, jež jej k odtržení vedou.
Po válce o nezávislost amerických kolonií Britové na obou stranách Atlantiku konstatovali, že být vzájemně nezávislí je správné pro tehdy již oddělené suverénní státy. Vyplatilo se to jak UK, tak USA. |
Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou.
Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo jí změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.“
Američtí otcové-zakladatelé také ústavně zakotvili svou unii jako „věčnou, opakovanou, nezrušitelnou a člensky neopustitelnou“, a to v první ústavě druhého kontinentálního kongresu – „články konfederace a stále trvající unie“ z roku 1777 ratifikované až v roce 1781. Konečná a platná Ústava USA z roku 1789 však toto ustanovení o „nezrušitelné a neopustitelné“ unii vypustila.
Po válce o nezávislost amerických kolonií Britové na obou stranách Atlantiku konstatovali, že být vzájemně nezávislí je správné pro tehdy již oddělené suverénní státy. Vyplatilo se to jak UK, tak USA. Současné mocenské, ideologické a politické prosazování „stále těsnější unii“ v dnešní EU musí být pro britskou státoprávní scénu zcela nepřijatelné – proto také referendum o brexitu.
Chybí zahraniční politika
Federace či spolky zemí jsou definované jedinou centrální zahraniční politikou a institucemi v oblasti obrany, financí a měny. Ostatní záležitosti jsou ponechány členským státům. To vše Velká Británie dnes má a nikdy nepřestala mít. To vše však EU dnes nemá a stěží někdy bude mít. Nemá vlastní armádu, obrannou politiku, organicky propojené finance ani společnou měnu.
EU nemá vlastní zahraniční politiku, což ukazuje její, již tříletá neschopnost efektivně vyřešit existenční krizi Evropy na Ukrajině. Má jen samostatné úsilí národních mocností, zejména Německa a Francie. |
Eurozóna je politický a společensko-inženýrský projekt, jenž neplatí ani na celém území EU. Její současnou, pečlivě skrývanou, například v Evropském stabilizačním mechanismu, fatální měnovou krizi je třeba mít stále na mysli. EU nemá vlastní zahraniční politiku, což ukazuje její, již tříletá neschopnost efektivně vyřešit existenční krizi Evropy na Ukrajině. Má jen samostatné úsilí národních mocností, zejména Německa a Francie.
Evropská unie má již druhou „ministryni zahraničí“. První – Catharine Ashtonová – v ukrajinské krizi nezaujala roli odpovídající EU s 500 miliony obyvatel a zůstala neviditelná a neakční. Současnou „ministryni“ Federiku Mogheriniovou není vidět ani slyšet v řešení krize související s migrací do Evropy.
Specifická pozice
Na počátku Evropských společenství Velká Británie zaujímala k evropské integraci skeptický postoj, nelíbilo se jí přenášení národních pravomocí na nadnárodní úroveň, a proto dávala přednost volnějšímu uskupení evropských států, jehož vznik v roce 1960 iniciovala – Evropskému sdružení volného obchodu. Ohlídala si i pozdější průběžné přenášení dalších národních pravomocí do Bruselu. Letos pak požadovala vrácení těchto pravomocí a získala souhlas vedení EU.
Pro specifickou pozici Velké Británie je typický pragmatický přístup, jenž se například projevuje ve vysoké výtěžnosti britských subjektů při jejich čerpání peněz z fondů EU |
Členství Spojeného království v Evropském společenství dvakrát v šedesátých letech přezíravě vetoval tehdejší francouzský prezident Charles de Gaulle, a proto do něho Velká Británie vstoupila až v roce 1973. V případě vstupu do eurozóny si vyjednala takzvaný „opt-out“ – výjimku stejně jako Dánsko při přijímání eura. Na rozdíl od ostatních členských zemí EU tedy nemusí přijmout jednotnou evropskou měnu.
Velká Británie rovněž nikdy nepřistoupila k schengenským úmluvám, na Schengenu jen policejně a justičně spolupracuje. Má opět výjimku, pokud jde o její účast na unijních kvótách pro migraci a finančně se v této věci podřizovat EU. Velká Británie v systému EU nezaujímá stejnou pozici jako s ní srovnatelné země Německo či Francie.
Pro tuto její specifickou pozici je typický pragmatický přístup, jenž se například projevuje ve vysoké výtěžnosti britských subjektů při jejich čerpání peněz z fondů EU. Řada úprav i důležitých dokumentů EU je pak vyvolána poptávkou Velké Británie, zejména je zdrženlivá v měnové a migrační oblasti.
Řada výjimek
Britové vstoupili do ES po mnohaleté diskusi. Již v roce 1975 zvažovali vhodnost tohoto členství v referendu o vystoupení s výsledkem 67,2 procenta pro pokračování a 32,8 procenta proti. A prosadili si řadu výjimek z příliš svazujících a omezujících ustanovení ES/EU, například z přijetí eura jako měny, a tím opustit svou libru. Do Evropského měnového systému vstoupila Velká Británie v říjnu 1990, 16. září 1992 však z tohoto uskupení vystoupila – zejména kvůli mezinárodní spekulace proti libře.
Velká Británie není vázaná žádnými požadavky na „stále těsnější unii“ a letošními dohodami s EU získala další výjimky z řady zbytečných centralistických bruselských povinností |
Velká Británie tehdy definitivně vystoupila z Evropského mechanismu směnných kurzů (ERM) – povinné regulace měnového kurzu – a rozhodla se podržet si vlastní měny. Libra je pro mnoho států významnou rezervní měnou stejně jako americký dolar či švýcarský frank. Oproti tomu podíl eura v měnových rezervách jiných zemí v uplynulých letech neustále klesal, například od konce roku 2014 do současnosti z 22,2 na 19,91 procenta.
Odráží to nejen nejistotu z vývoje eurozóny ohledně řešení dluhové krize, ale je i reakcí na opatření Evropské centrální banky, která svými intervencemi porušuje vlastní dřívější omezení, například zákaz nákupu státních obligací členských států EU, zejména jihoevropských dlužníků.
Stejně významnou výjimku má UK v případě povinného členství v schengenském prostoru, když si ponechává rozhodnutí o vstupu pro migranty. A má rovněž výjimku z povinnosti přijmout migrační kvótu. Je však solidární s potřebnými, a to s ohledem na své finanční a existenční možnosti. Velká Británie není vázaná žádnými požadavky na „stále těsnější unii“ a letošními dohodami s EU získala další výjimky z řady zbytečných centralistických bruselských povinností.
Rozhodnutí ve vlastním zájmu
Jak už bylo řečeno, vítězem britského referenda o vystoupení z EU je britský politický národ, všichni současní občané Spojeného království bez ohledu na jejich národnost či etnicitu, tedy tradiční démos. Současná Evropská unie nemá „politický lid – démos“, čemuž brání deficit demokracie v jejích základech.
Britové rozhodnou sami za sebe a ve vlastním zájmu, což ostatně vždy činili a činit budou |
Britský démos prokazoval a prokazuje nezávislost v rozhodování o vlastních osudových záležitostech a národních zájmech, a to i v současnosti v rozhodnutí o referendu i o jeho výsledku, ať bude jakýkoliv. Britové rozhodnou sami za sebe a ve vlastním zájmu, což ostatně vždy činili a činit budou.
V uplynulých sto letech Britové třikrát přispěli k záchraně evropského společenského řádu a civilizace – ke dvěma porážkám německé agresivity a k vítězství ve studené válce. Nadcházející britské referendum o vystoupení z Evropské unie je bez ohledu na jeho výsledek čtvrtým příspěvkem britského zdravého rozumu k zabránění rozvratu Evropy.
