Pokud šéf ČSSD Bohuslav Sobotka preventivně kvůli prezidentovi ustoupí od svých kandidátů na ministry, utrpí podle ústavního právníka z Univerzity Karlovy Jana Kysely výraznou porážku. Kysela také zažívá v souvislosti s působením Miloše Zemana na Hradě zklamání, protože po odchodu Václava Klause není podle něj výkon prezidentského úřadu o nic civilnější, spíše naopak. „Ne zcela korektní nakládání s Ústavou pokračuje a stává se ještě o něco razantnější,“ konstatuje v rozsáhlém rozhovoru pro ČESKOU POZICI.
ČESKÁ POZICE: Jaký byl z hlediska Ústavy a ústavního práva rok 2013?
KYSELA: Pro mě osobně znamenal nesplněné očekávání. Václav Klaus se vyznačoval dlouhodobou tendencí napínat řadu ústavních pravidel, ať už šlo o jmenování soudních čekatelů, ratifikaci mezinárodních smluv nebo neodvolávání ministrů, které navrhl odvolat premiér. Doufal jsem, že toto období skončí. Že se dočkáme civilnějšího, moderátnějšího způsobu vykonávání prezidentského úřadu.
Zemanův švédský stůl
ČESKÁ POZICE: Že bychom měli prezidenta-úředníka?
KYSELA: Ne nutně. Může to být i pojetí, které se blíží spíše monarchovi. Ovšem obě tato pojetí spočívají v tom, že do Ústavy nelijete výbušné kapaliny, ale spíše zklidňující olej. Každopádně jsem se nedočkal a doba onoho ne zcela korektního nakládání s Ústavou ze strany prezidenta pokračuje, a stává se ještě o něco razantnější. A nezměnil se jen naturel prezidenta, ale změnily se i jeho záměry.
ČESKÁ POZICE: V čem konkrétně to hrubější Zemanovo nakládání s Ústavou spatřujete?
„U Václava Klause se mi nezdálo, že by usiloval o vytváření silné prezidentské moci za nějakým hlubším účelem“KYSELA: Kolega Jan Wintr popsal jeho pojetí úřadu jako přístup ke švédskému stolu, tedy že si z toho stolu kompetencí vybírám jen to, co se mi zrovna hodí. Buď to budu já, kdo bude rozhodovat o tom, kdo bude profesor, anebo to prostě dělat nebudu, protože nejsem jen od toho, abych přitiskl slavnostní pečeť. Žádosti o milost přehodím na někoho jiného, protože mě to nebaví. To mi nepřipadá správné, každý uchazeč o nějaký post si snad umí zjistit, v čem vykonávání toho postu spočívá.
ČESKÁ POZICE: A v čem vidíte tu změnu Zemanových záměrů oproti Klausovi?
KYSELA: U Václava Klause se mi nezdálo, že by usiloval o vytváření silné prezidentské moci za nějakým hlubším účelem, o modifikaci systému. Zatímco u Miloše Zemana mám pocit, že se něco takového děje. On má evidentně poněkud rezervovaný vztah k určitým pravidlům politického systému a politické soutěže.
ČESKÁ POZICE: Proč myslíte?
KYSELA: V demokratické politice mají voliči jedinou pojistku vůči volenému politikovi, tedy že se bude znovu ucházet o jejich důvěru. Ovšem když byl Miloš Zeman premiérem, velmi záhy vyhlásil, že už znovu kandidovat nebude. Když tohle uděláte, přestáváte být kontrolovatelný, dáváte tím najevo, že na tohle pravidlo rezignujete, nebo na něj kašlete. Současně byl Miloš Zeman premiérem díky uzavření opoziční smlouvy, což je všechno, jen ne standardní nástroj politické soutěže v demokracii liberálního typu.
ČESKÁ POZICE: Klaus i Zeman ovšem vždy tvrdili opak.
KYSELA: Opoziční smlouva velmi účinně oslabila povahu české politiky jako programové soutěže, a nahradila ji povahou politiky jako směny funkcí. Nejdůležitější je rozdělit si místa v dozorčích a správních radách, kde se navzájem nějak pohlídáme. Ovšem nevím, zda máte o tohle usilovat ve volbách. Skoro bych si myslel, že by ten střet měl spočívat v něčem jiném než v tom, kolik míst kdo klofne.
Ten druhý moment, který je stejně dlouhodobý jako první, je oslabení důvěry v politiku. Jestli se demokratická politika může něčím odlišit od politiky v nedemokratickém státě, je to kapitál důvěry, se kterým pracujete. Tento kapitál byl výrazně oslaben uzavřením opoziční smlouvy. Pokud se projevujete jako zásadní ideoví, osobnostní, programoví odpůrci, a potom jako Miloš Zeman a Václav Klaus uděláte to, co jste udělali, tak v občanech posilujete dojem, že je všechno možné, že je úplně jedno, co ve volbách slibujete, protože „oni“ se vždycky domluví.
Jakmile se v demokracii objeví toto „my“ a „oni“, začíná demokracie stát na nepevných základech. Nic než důvěra jako základ sloužit nemůže. Jinak vám zbudou jen prázdné formy, kdy jen vhazujete lístky do volební urny, a v momentě, kdy se z urny vyndají, jsou to zase ti „oni“, nikoliv vaše prodloužená ruka, nikoli reprezentanti, nikoli ten lid v parlamentu.
ČESKÁ POZICE: To jsou tedy záležitosti ze Zemanova premiérského období, nicméně co to prezidentské?
KYSELA: Miloš Zeman evidentně nemá rád politické strany. Možná uvažuje o tom, že by bylo efektivnější politický systém založený na soutěži politických stran upravit tím, že se do něj vpraví nějaké korporativistické prvky. Vezměme jeho poradní sbor – tam seděli reprezentanti svazu zaměstnavatelů, čelní odboráři, a jako jeden z mnoha poradců předseda vlády a sem tam nějaký ministr. V tomto uskupení, které se schází neveřejně pod předsednictvím prezidenta, si řekneme, co budeme dělat, kupříkladu zda dostavíme Temelín nebo co s dolem Paskov, a pak půjdeme ke strojům, kde to realizujeme. To ovšem nekoresponduje s politickou soutěží opírající se o politické strany. Podobně mantra o víře v odborníky, podle které zřejmě, když je někdo politik, tak je z definice „neodborník“ nebo „hlupák“. Někdo by řekl „lenoch“, protože my makáme, zatímco politici nikoli.
Jde o něco, co známe z výmarského Německa, víra v technokraty, odborníky na úřednických postech, protože politické strany mají nějaké partikulární zájmy, zatímco nám jde o obecné dobro. Vůbec nepředpokládáme, že politické strany by byly ochotny nebo schopny se podílet na hledání obecného dobra, takže si vybíráme někoho, kdo se orientuje na dobro, na objektivno, na Pravdu. A k tomu jako by měli být klíčem ti odborníci. Tato schémata se v politice 20. století už objevila.
ČESKÁ POZICE: V tomto tedy vidíte tu změnu záměru, za nímž Klaus a Zeman ohýbali Ústavu?
KYSELA: U Václava Klause určité kompetenční excesy působily poněkud samoúčelným dojmem, že jde jen o Václava Klause nebo o prezidenta. U Miloše Zemana se dají interpretovat tak, že samoúčelné nejsou, že slouží nějakému cíli. A ten cíl spočívá v tom, že by politický systém v ideálním případě mohl vypadat nějak jinak, že ho někam suneme.
Je cílem změna systému?
ČESKÁ POZICE: Takže Zeman podle vás usiluje o destrukci politického systému založeného na soutěži politických stran?
KYSELA: Nevím, jestli uvažuje v kategoriích destrukce nebo revoluce. Ale každopádně chcete-li něco nového vytvořit, tak musíte to předchozí zbourat. A u Miloše Zemana se mi zdálo, že mají-li mít jeho činy z roku 2013 nějaký význam, tak toto může být jejich jmenovatel. Což nemusí být zavrženíhodné, pokud byste si řekl, že chcete systém, který bude mít silné korporativní prvky. Jde jen o to, zda se to má dělat takto pod prahem a zda to má dělat prezident.
Ale je možné, že během podzimních měsíců se ten manévrovací prostor prezidenta změnil. Takže těžko říct, zda pokud takový záměr měl, na něm bude schopen dále pracovat. Uvidí se podle toho, jak začne fungovat vláda, jak efektivní bude práce Poslanecké sněmovny.
ČESKÁ POZICE: Napomáhá toto Zemanovo jednání atmosféře, v níž bodují hnutí jako ANO nebo Úsvit, která také hlásají distanc od dosavadní politiky?
„Politické strany se spoluzasloužily o vznik pocitu odcizení a frustrace“KYSELA: Hlavními viníky toho jsou politické strany, všichni ostatní jsou beneficienty. Příčinou je divné jednání politických stran, jejich uzavírání se do sebe, černé duše, odrazování členů, kteří by měli zájem o tu „drobnou práci“, řečeno s Karlem Havlíčkem. Politické strany se spoluzasloužily o vznik pocitu odcizení a frustrace. A s těmito pocity efektivně pracuje jak Tomio Okamura, tak Andrej Babiš.
ČESKÁ POZICE: Roli prezidenta tu tedy nevidíte?
KYSELA: Miloš Zeman rozhodně nijak pozitivně nenahrál překlenování nějakých bariér či příkopů. Ve společnosti bylo dlouhodobě latentně přítomné dělení na osách venkov – město, liberální – neliberální, na ose generační... To nevytvořila až prezidentská volba. Jenže ona toto dělení stvrdila, ony dělící linie se slily do jedné, protože vy máte výběr jen mezi dvěma kandidáty. Ony dva tábory se utvrdily, zřetelně se vyjevily, a nezmizely. Ta štěpící linie je ve společnosti patrná i nadále, což je neblahé. Čím víc budete společnost vnitřně dělit, tím větší bude riziko, že ji neudržíte. Že budete mít víc společností.
ČESKÁ POZICE: Nesdílíte tedy Zemanův názor, že splnil svůj slib, že nebude rozdělovat, nýbrž spojovat?
KYSELA: To nesdílím. Stačí se podívat na sociální sítě, do novin, pobavit se s lidmi v okolí. Z toho vcelku jednoznačně plyne, že to žádný prezident sjednocovatel nebo integrátor není. Animozity, které vůči němu existovaly, rozhodně nepolevily; a řekl bych, že z dobrých důvodů nepominuly. Společnost je rozdělená nadále.
ČESKÁ POZICE: Skutečně máte za to, že se Zemanovi po volbách zmenšil manévrovací prostor? Ještě neměl možnost do politického dění nějak razantně zasáhnout.
„Volby byly pozitivní v tom, že ta protežovaná strana zemanovců zmizela, nicméně vše ostatní je ještě s otazníkem“KYSELA: Myslím, že ten manévrovací prostor zmenšený je, ale ještě nevíme přesně, o kolik. Bude záležet na těch partnerech, na okolí. Pan předseda Sobotka se zatím tváří tak, že by si přál spíše prezidenta parlamentního typu, a bude ho k tomu tlačit. Otázka je, jestli ho tam dotlačí. Nejde jen o problém s osobnostním založením pana Sobotky, ale taky o to, zda se bude moci opřít o svou stranu, o své koaliční partnery. Čím víc toho prezidentovi dovolíte, tím více jste spoluviníky, protože se potom mohou prezidenti odvolávat na nějakou předchozí praxi. Volby byly pozitivní v tom, že ta protežovaná strana zemanovců zmizela, nicméně vše ostatní je ještě s otazníkem.
Na koho máme vliv
ČESKÁ POZICE: Už jste jednou řekl, že by prezident neměl odmítat ministry navrhované premiérem, snad s výjimkou, kdy by byl kandidátem kanibal. Nicméně umíte si představit, že ta situace nastane, že k tomu Zeman přikročí?
KYSELA: Hodně záleží na Bohuslavu Sobotkovi. Prezident třeba nebude muset někoho odmítat, protože ho třeba premiér nenavrhne. Pokud by pan předseda Sobotka couvl, a například pana Zaorálka prezidentovi nenavrhl, těžko to může být vnímáno jinak než jako jeho výrazná prohra, a prezidenta znovu polije živou vodou. Což by byl pro pana Sobotku problém, protože s tím prezidentem bude konfrontován trvale.
ČESKÁ POZICE: Takže by měl jít do střetu s Hradem hned zkraje?
KYSELA: Myslím, že je lepší se střetu nevyhýbat. U nás je tradice, že s prezidenty se nepřeme, protože mají autoritu i u veřejnosti. Ale tím si vytváříte to vlastní monstrum. Pokud se mu pořád koříte a uhýbáte mu, zatímco on je řízen mocenským apetitem, tak se nemůžete divit výsledkům. Přijde mi, že je někdy racionální vést nějaký soudní spor, jako se vedl o guvernéra národní banky.
ČESKÁ POZICE: Je skutečně soudní spor řešením problému koaliční vláda versus autokratický prezident?
KYSELA: Model vládnutí můžete mít založený na dyadickém nebo triadickém modelu. V dyadickém jsou dvě strany, které se řídí nějakou představou o společném prospěchu, a přetahují se. Problém je, když začne mizet ta představa společného prospěchu – nakonec může dojít k násilí. Jako příklad tohoto modelu se dává anglická občanská válka.
V triadickém systému přidáváte nezúčastněný třetí prvek, soudce. Což má pozitivní i negativní aspekty. Pozitivní, že nemusíte dojít k občanské válce. Negativní je, že aby vám soudce mohl říci, co je po právu, tak musíte všechno předem opřít o nějaká pravidla. Co jste dřív nechával otevřené, musíte najednou sevřít nějakými pravidly. Čím jsou pravidla obecnější, a svěříte je nějakému soudci, tím větší je riziko, že pravidla nevytvoří ten, kdo je napíše, ale vytvoří je ten soudce. Ovšem pokud je ve všem konečnou instancí jen soudce, musíte se ptát, co vám z demokracie zbude.
ČESKÁ POZICE: Nedostáváme se tím už k tomu, čemu někteří politici hanlivě říkají „soudcokracie“?
„Jeden z důvodů, proč je fenomén soudcokracie kritizovaný, je znovu pocit odcizení a frustrace“KYSELA: Jeden z důvodů, proč je fenomén soudcokracie kritizovaný, je znovu pocit odcizení a frustrace. V demokracii máte mít možnost rozhodovat o svém osudu. Isaiah Berlin rozlišuje pojmy svobody dva. Negativní svoboda je sféra, do níž vám nikdo nezasahuje, svoboda „od čeho“. Pak je pozitivní svoboda „k čemu“, a ta v demokracii spočívá v sebevládě. My se podílíme na vládě nad sebou samými.
Ale aby tato idea fungovala jako činná, tak musíte vidět přesvědčivou vazbu mezi svým rozhodováním a tím, co se nakonec stane. Vybral jsem si nějakou stranu, tak si vládneme tímto způsobem. Ve chvíli, kdy se významný objem otázek určených k rozhodování stěhuje z politické třídy k soudům, na něž nemám vliv, tak už o sobě nerozhoduji sám, ale už o mně rozhoduje někdo jiný. Je to podobné těm kritikám, které bývají formulovány proti Evropské unii.
Svět se z tohoto hlediska stává komplikovanější a nepřehlednější, a já jako občan se cítím stále více ztracený a stále méně přesvědčený o tom, že o sobě spolurozhoduji. Buď o mně rozhodují anonymní abstraktní síly, kterým vůbec nerozumím, anebo o mně rozhodují velmi konkrétní lidé, na něž ovšem nemám žádný vliv.
ČESKÁ POZICE: Stejně jsme na tom ovšem právě teď – ani na osoby z vlády Jiřího Rusnoka nemá žádný volič žádný vliv.
KYSELA: A tím se vracíme k Miloši Zemanovi. Je možné, že v odborech a zaměstnavatelských svazech sedí řada kompetentních osob, které by třeba byly schopnějšími vládci země než ti z politických stran – ale problém je v tom, že na ně nemáme žádný vliv.
„V odborech a svazech možná sedí kompetentnější osoby než ty z politických stran – problém je v tom, že na ně nemáme žádný vliv“Pohybujeme se v různých dimenzích toho, co považujeme za legitimní. Legitimní z hlediska vstupu, tedy že je to odvozeno od mé vůle, jenže to se moc nepovedlo, protože ti lidé jsou „hloupí“ nebo „líní“, jak už jsme si řekli; anebo z hlediska výstupu, že se orientuju na kvalitu vládnutí, přičemž mám jasnou představu o nějakém kvalitním vládnutí, ale pak nepotřebuji žádné pojítko s tím vstupem, s voličem. Ideální je pohybovat se na té škále, kombinovat tyto dva zřetele. Jenže když ty dva póly vyhrotíte jako černou a bílou, tak si pak spíš vybíráte.
Bez kompromisů to nejde
ČESKÁ POZICE: Zpátky k těm soudcům – je to skutečně ideální řešení ústavních problémů či krizí?
KYSELA: Soudce může z hlediska těch druhých dvou sloužit jako alibi. V diadickém systému je třeba se dohodnout, protože jinak se buď nehneme z místa, nebo je ta občanská válka. Zatímco v triadickém si řekneme: „No tak se suďme, ať rozhodne někdo jiný.“ Což ale samozřejmě není v politice úplně blahé. Jestli se česká politika vyznačuje jedním z mnoha nešvarů, tak je to malá ochota ke kompromisům. Kompromis je vnímán jako zrada na voličích; což je úplně absurdní, protože má-li politika fungovat, tak se kompromisům nemůžeme vyhnout.
Je to klasické členění dvou typů etiky, které najdeme u Maxe Webera v jeho přednášce Politika jako povolání. První etika je etikou smýšlení, přesvědčení, svědomí. Etika čisté ideje, čisté duše, čistých manžet. Ovšem ta vás vede k tomu, že se do politiky nepouštíte, protože se v ní vždycky ušpiníte, vždycky tušíte kompromis. Nebo se do ní pustíte, a pak to vede ke krvi, protože vy sníte o lepším světě, jenže ti lidé vás nechápou, nechápou vás, protože jsou zlí a špatní, neboť vy jste evidentně dobrý. Klasickou ukázkou tohoto přístupu jsou jakobíni ve Francouzské revoluci, podobnou skupinou jsou třeba i bolševici. Mluvívá se tu o politickém mesianismu.
„Jestli se česká politika vyznačuje jedním z mnoha nešvarů, tak je to malá ochota ke kompromisům“Proti této antipolitické etice stojí etika odpovědnosti, která spočívá v tom, že si holt manžety trochu ušpiníte, že musíte trošku slevit – ale neděláte to proto, že jste bezcharakterní nebo zkorumpovaní, ale protože máte tu odpovědnost. Jestliže máte odpovědnost za tento svět, nikoli za svět idejí, tak musíte ze svých představ slevit, protože i partner musí ze svých představ slevit – jinak ho musíte poslat pod gilotinu.
A ta česká politika, která je přitom taková nevznešená, nepatetická, ve které často nejde o nic víc než o rozdělení pozic v dozorčích a správních radách, se naprosto paradoxně hlásí k postulátům etiky smýšlení, přesvědčení a svědomí. „My neslevíme.“ A velmi často tomu nahrávají i novináři, když srovnávají politický program s programem koaličním nebo s jednotlivými vládními kroky.
Připadá mi, že tyhle elementární kategorie jsou málo vyjasňovány, což přispívá tomu pocitu, ve kterém se dlouhodobě utápíme a který není úplně dobrý ve vztahu k politice.
ČESKÁ POZICE: Když vidíme, že podobnou notu přístupu k politickým stranám jako Miloš Zeman volí i Andrej Babiš nebo Tomio Okamura, můžeme je označit za reprezentanty jednoho směru?
KYSELA: Úplně stejný ne. Ten jediný, kdo ho konkrétně formuluje, je Tomio Okamura. U druhých dvou je to méně zřetelné, a i u toho Miloše Zemana se jedná o mou spekulaci. Nikdy jasně neřekl, že směřuje k systému, v němž bude více korporativních prvků.
ČESKÁ POZICE: Nicméně u Zemana i Babiše vidíme podobný přístup k „odborníkům“, jenž znevažuje politiky.
KYSELA: Přesto mám pocit, že nejzřetelněji antisystémový či systémově alternativní je vyhraněný Tomio Okamura. Opírá se o poměrně srozumitelné a jednoduché heslo – referendum o všem, a odvolatelnost politiků. Zavedete-li tohle, tak je evidentní, že systém budujete úplně jinak. Snadno to můžete opřít o populistickou rétoriku, je v tom to „my a oni“, my jsme ti dobří, oni jsou ti špatní, tedy na ně musíme mít tenhle bič. Kdyby to bylo zavedené v této podobě, bude to systém velmi nestabilní, povede k velké neodvaze. Motivace provádět jakákoli nepopulární opatření, když nad vámi neustále visí hrozba odvolání, je dost malá.
U Andreje Babiše a Miloše Zemana vidím větší vzájemnou podobnost, právě ono opírání se o představu „odborníků“, že se to opírá o to, že ty konkrétní politické strany v tom konkrétním prostoru selhaly. Není to tak, že já je činím viníky této situace, jsou beneficienty. Jim to někdo naservíroval, a oni z toho vytěžili.
Demokracie je pohyb
ČESKÁ POZICE: O jisté „nenávisti k politice“ se hovoří i v širším než jen v českém měřítku...
„V našem poměrném systému se víra v poslance přenáší spíše v důvěru v jednotlivé politické strany“KYSELA: Jde znovu o otázku důvěry. Ve chvíli, kdy těm lidem nevěříte, tak si nepomůžete. Klasické obrazy vztahu mezi voličem a poslancem najdeme u Edmunda Burkea nebo Johna Stuarta Milla – já si volím poslance z toho důvodu, že mu věřím, že se vyznačuje vzděláním, charakterem, vůdcovskými vlastnostmi a že mě v obecném smyslu vede tam, kam chci, aby mě vedl. Nicméně dílčí cíle a cesty k jejich naplnění volí sám. Pokud jsem s ním nespokojený, tak ho příště nezvolím. V našem poměrném systému se ta víra v poslance přenáší spíše v důvěru v jednotlivé politické strany.
Ale pokud věřím své straně, což bylo běžné v Británii i v Rakousku, tak to může fungovat. Jenže nyní to slábne – což je pěkně vidět právě v Británii, kde ještě nedávno labouristé a konzervativci měli dohromady přes 90 procent elektorátu, zatímco dnes jsou o několik desítek procent níže; je to vidět i v Rakousku, kde jsou strany pořád ještě masové, ale klesá počet členů. Není to jen české specifikum, evidentně ta nedůvěra k institucím je vyšší, viz ostatně různá hnutí typu Occupy Wall Street.
Ve chvíli, kdy s důvěrou pracujete, tak potom leccos překousnete. Ve chvíli, kdy máte dojem, že je to jeden darebák vedle druhého, jeden korupčník vedle druhého, jeden lenoch vedle druhého, což je evidentně nepravda, tak i kdyby se poslanec rozkrájel, tak si už vaši důvěru těžko vymůže, čili přemýšlíte jen o tom, jak ho držet na krátkém provázku – což je to řešení Tomia Okamury. Navíc takové vykreslování politiků nečiní politiku příliš přitažlivou pro lidi, které bychom v ní nakonec chtěli.
ČESKÁ POZICE: Zmínil jste pokles důvěry v zavedené strany v zahraničí. Jsme tedy svědky nějakého razantnějšího posunu od demokracie směrem k něčemu, co asi ještě nelze vydefinovat?
KYSELA: Demokracie je hrozně široký pojem, můžete tam vměstnat kde co. Jacob Talmon v knize Totalitní demokracie popisuje právě ty zmíněné jakobíny. Demokracie to je, protože jde o vládu lidu, a totalitní je proto, že je neomezená. Neexistuje nic, do čeho by vláda lidu nemohla sáhnout, žádné soukromí, žádné autonomní svědomí. Stejně tak můžete mít liberální demokracii, demokracii opřenou o parlament, o referenda, demokracii s korporativními prvky – může to být zkrátka spousta věcí. Možná se pohybujeme na nějaké škále, která pořád může být demokracie, ale přesto je to pohyb. Akorát nevím, kam. Protože těch možných alternativ je spousta.
„Dnešní kapitalismus bývá nazýván kasinovým kapitalismem, který se vzdálil hodnotovým postulátům, na nichž vznikl“Hovořili jsme o tom korporativním modelu, což nebude úplně celosvětový trend. Častěji se objevuje kritika onoho uzavírání, kornatění, a tomu má být odpomoženo čerstvým větrem, vodou, krví, že se bude více otevírat. Toto otevírání si ti kritici představují asi ne zcela konkrétně, zřejmě že bude dopřáváno více sluchu oněm hnutím jako třeba Occupy Wall Street nebo u nás ProAlt. Souvisí to nicméně evidentně nejen s rozčarováním z politiky, ale i s rozčarováním z podoby kapitalismu.
ČESKÁ POZICE: To vidíte v čem?
KYSELA: Dnešní kapitalismus bývá nazýván kasinovým kapitalismem, který se vzdálil hodnotovým postulátům, na nichž vznikl. To už není „spořte, odkládejte spotřebu, neste odpovědnost“. Tam často není žádná individuální odpovědnost, protože vlastnictví je mnohdy hrozně difúzní, jde spíše o fondy. Nikdo neodkládá spotřebu, naopak jsme motivováni k utrácení peněz. A pak to jsou iritující záležitosti, kdy se určitému typu amerických společností podaří přivodit celosvětovou finanční krizi, ty společnosti se nechají zachránit státem, a jelikož jim přitekly peníze na účty, tak dospějí k názoru, že to byl úspěšný rok, a rozdají si bonusy, protože přece neskončily ve ztrátě.
To ve vás nevzbuzuje pocit sounáležitosti, naopak to ve vás vzbuzuje pocit, že ta společnost je vnitřně rozdělená, a že jste vždycky v té špatné škatulce. A vy nejste ten, kdo má ty bonusy a kdo drží ty politické páky. Jste ten, na koho se všichni odvolávají, všem jde o vaše dobro, ať už jako spotřebiteli nebo jako voliči, pro všechny jste jakoby král – ale vy si málokdy jako král připadáte. Takže znovu končíme u toho problému nedůvěry a odcizení.
ČESKÁ POZICE: Pokud tedy máme vážně narušenou důvěru v systém politický i ekonomický – co teď s tím?
KYSELA: Utěšující je, že to vždycky nějak dopadne. Ale jak konkrétně, nevím. Každopádně jsou to poměry, které kalí vodu, a v té kalné vodě se určitému typu rybářů dobře loví. Václav Bělohradský zastává pozici, že je dobré soustředit se na posilování prezidentské moci právě proto, že politické strany jsou v divné kondici a nikdo jim nevěří, a protože nové politické strany jsou toho typu, že systém, jak ho známe, nejsou s to zachránit. Čili Václav Bělohradský vidí jediný pevný bod v prezidentské moci.
„Možná, kdyby to byl jiný prezident, který se bude chápat jako muž s olejničkou a strážce systému, tak by mohl být tím pevným bodem“Já mám jen dojem, že ani ona prezidentská moc není úplně pevná, že je v pohybu. Možná, kdyby to byl jiný prezident, který se bude chápat jako muž s olejničkou a strážce systému, tak by mohl být tím pevným bodem. Jenže tím, že Miloš Zeman může sledovat i svůj systémový záměr, tak jsou v pohybu obě části, z čehož pro mě neplyne důvod, proč mám té prezidentské moci tleskat. Nejhorší by bylo, kdyby se propojila se záměry pana Okamury: prezident mající k dispozici referendum, jehož využívá proti „těm“ politikům, politickým elitám. Tomu se říkalo césarismus. Snad jediný, kdo obstál v podobné situaci, byl Charles de Gaulle.
To, co se děje s prezidentským úřadem, může vadit na dvou rovinách. Bud formálně, protože si nemyslíte, že má prezident nárokovat takový prostor, protože si myslíte, že jeho prostory diskrece, prostory uvažování, jsou k tomu, aby se čelilo krizím, a ne proto, aby se krize vytvářely. Jenže ty prostory diskrece lze těžko postihnout textově. Pak vám to může vadit z důvodu obsahového – když si myslíte, že to nemusí být samoúčelné, že to sleduje nějaký trend, a vám se ten trend nemusí líbit.
ČESKÁ POZICE: Pokud jsme v téhle naskrz nestabilní situaci, jak z toho ven?
KYSELA: Věřím na toho Havlíčka a na tu „práci drobnou“. Nemůžete čekat zázraky, ale musíte se snažit dělat na svých polích to, co považujete za správné. Čili můžete klidně zadržovat prezidenta republiky a nemusíte mít pocit, že bouráte systém, naopak mu tím můžete pomáhat. Můžete se věnovat kultivaci politických stran – například ať už bude předsedou ODS profesor Petr Fiala nebo paní Miroslava Němcová, jejichž představa politické strany asi více odpovídá učebnici než představám kmotrovských struktur. Můžete se zajímat o to, kdo míří na Ústavní soud, můžete se starat o to, aby si bankéři nevypláceli bonusy jen proto, že dostali státní pomoc poté, co přivedli banky zugrunt.
Takže jsou to normální opatření, která v posledku mohou vést k něčemu pozitivnímu daleko pravděpodobněji, než když jako Alexandr Makedonský vezmete meč a rozetnete gordický uzel. Zbourat něco není složité, ale jde o to, co bude den poté, co něco sbouráte. Takže „práce drobná“, obávám se, že nic jiného nezbude. Je to otravné, náročné, dlouhodobé, ale co jiného.
- Tento rozhovor vznikl ve spolupráci České pozice a deníku Lidové noviny.
Související články ČESKÉ POZICE: