Lidovky.cz

Uspěchaný odchod Oldřicha Černého

  9:43

Bývalý šéf rozvědky, blízký spolupracovník Václava Havla a výtečný překladatel zemřel v sobotu 31. března. Dejme slovo jeho kolegům.

foto: © ČTKČeská pozice

V sobotu 31. března zemřel Oldřich Černý, bývalý ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), blízký spolupracovník Václava Havla (Fórum 2000), zakladatel think-tanku Prague Security Studies Institut (PSSI) a v neposlední řadě výtečný překladatel. Bylo mu 65 let.

Jeho životní běh obsahuje některé velmi typické rysy druhé poloviny dvacátého století. Jeho otec byl v padesátých letech uvězněn a zemřel ve zlopověstné leopoldovské věznici. Olda však měl štěstí, že doba jeho studií byla už ve znamení režimního „tání“. Maturoval v roce 1964 a stačil vystudovat angličtinu a češtinu na filozofické fakultě. Promoval v roce 1970. Stihnul to tak akorát, o trochu dříve ani o něco později by se to synovi politického vězně prostě povést nemohlo. Krátce ještě pracoval v televizi, než i na něj dopadla normalizace. Poté mu na dlouhou dobu poskytlo azyl nakladatelství Albatros (mimochodem, nebyl tam sám, takových „protirežimních živlů“ tam bylo povícero).

Olda se hodně zabýval překládáním. Na jeho kontě je například Šest dnů kondora (James Grady), Růže pro Algernon (Daniel Keys), povídky Isaaca Asimova, Skleněné peklo (Frank M. Robinson, Thomas N. Scortia), Serpico (Peter Maas), Vlak do pekla (Robert Bloch). V době počínající perestrojky, kdy zažil už druhé tání režimu, nastoupil jako dramaturg do filmového dabingu. Jsem přesvědčen, že například jeho titulky k Růžovému panterovi (Komisař Clousseau) patří k těm absolutně nejlepším.

Listopad 1989 vynesl Oldovy přátele do funkcí, na něž neměli kde se předtím připravit. Oldova dokonalá angličtina mu předznamenala takové další životní osudy, o nichž předtím snad jen čítal. Nejprve externě vypomáhal Kanceláři prezidenta Václava Havla, kde byl pak zaměstnán jako bezpečnostní poradce, až nakonec skončil na pět let jako šéf rozvědky. Poté se zase vrátil k prezidentu Václavu Havlovi a pomáhal mu realizovat jeden z jeho snů, Fórum 2000.

Civilní rozvědčík

Dejme nyní slovo některým Oldovým kolegům.

Prvním je Peter Púčik: „Když se mluví o Oldovi, většinou mne napadá slovo civil. Novinářské klišé, označující jedno z míst, kde působil, jako civilní rozvědku, je dost hloupé. Všichni jsme byli fakticky policisty, až na Oldu. Ten byl jediný a skutečný civil, a to v tom nejlepším slova smyslu. Byl to také můj jediný šéf, jehož pokyny (rozkazy mi nedával) jsem plnil bez protestu. Ve zpravodajské práci to asi vypovídá více o schopnostech nadřízeného než podřízeného. Občas nás zaskočil jak svou intuicí, tak i podrobnou znalostí případu. Olda Černý otevřel naší zpravodajské i bezpečnostní komunitě svět.“

Rudolf Růžička, Oldův dlouholetý náměstek na ÚZSI, filmař: „Olda vystudoval angličtinu. Miloval ten jazyk, celý byl prosáklý anglosaskou kulturou. Vyjadřoval se s nadhledem, básnicky, jakoby nepřímo, hledal metafory. Jeho jazykové schopnosti byly obrovským přínosem v navazování našich společenských, diplomatických a zpravodajských kontaktů po roce 1989. Olda žil rychle. Pořád spěchal. Bál se, že nepřijde včas.“

Petr Zeman, Oldův nástupce na ÚZSI: „Olda byl mistrem improvizace a vtipným vypravěčem. Poznal jsem ho v roce 1992, kdy se už dva roky pohyboval v nejvyšších patrech politiky. Své zkušenosti lapidárně shrnul, když nám popřál: ‚Nenechte se otrávit.‘ Olda řídil rozvědku v nejobtížnějším období, kdy vláda po něm prakticky nechtěla vůbec nic. Využil toho, aby připravil půdu pro budoucnost. Podařilo se mu dosáhnout přijetí ÚZSI do západní zpravodajské komunity. Olda byl slušný člověk, korektní a poctivý, uhlazovač sporů a diplomat. Byl velmi pracovitý, ale nikoliv ve smyslu představ o moderním manažerovi. Myslím, že ke konci ho to ředitelování už tolik nebavilo. Mnohem více volnosti měl později v PSSI. Na Oldovi bylo cenné, jak dokázal vyvážit postoje humanitní a profesionální. A dovedl přiznat chyby.“

Jiří Růžek, bývalý ředitel dvou zpravodajských služeb: „Oldův nesporný přínos spočíval v otvírání cest na Západ. Byl v tom velmi nezištný a čestný. Olda si dělal ‚svoji politiku‘, ale nikoho nepodrážel. Pracovně jsme se sice rozešli, to nám však nebránilo se i nadále potkávat. Škoda, že ze zpravodajské komunity odcházejí zrovna lidé, jako byl Olda.“

Jiří Schneider, náměstek ministra zahraničních věcí, bývalý výkonný ředitel PSSI: „Olda se podobně jako mnozí jiní ocitl v roce 1989 v pozici, na niž se předtím nijak nepřipravoval, a přece v ní obstál. Neměl ve zvyku se stavět do popředí. A že to na výsluní v okolí prezidenta Havla bylo tak snadné... Nenápadně a bez pompy pomohl vrátit naší zemi důvěryhodnost. Důvěra je to hlavní, co mě napadá, když na něj vzpomínám.“

Jan Šubert, bývalý novinář, současný mluvčí BIS: „Olda Černý byl skvělý parťák a kolega se smyslem pro humor. Byl plný člověčiny a uměl žít. Jako ředitel rodící se polistopadové rozvědky má velký podíl na vzniku zahraniční zpravodajské služby našeho demokratického státu.“

Jan Kozlík, teolog, policista a zpravodajec: „Olda, jak jsem ho zažil, určitě nebyl idealista ve smyslu nadšení pro nějaké ideály a také netrpěl žádnými iluzemi. Už od počátku devadesátých let viděl za všemi politickými frázemi prozaickou skutečnost, kterou uměl popsat s cynickou otevřeností – ovšem jen v kruhu přátel. Jako pracovní metodu neuznával odhalování holé skutečnosti – to se mu jevilo jako ‚troublemaking‘, nýbrž její diplomatické řešení, čemuž říkal ‚troubleshooting‘. Jako troubleshooter byl jednička. Jestli něco opravdu nesnášel, pak to bylo to, čemu sám říkal ‚křupanství‘. Do tohoto pojmu zahrnoval (dokonce zejména) onu nepokrytou touhu úředníků a politiků po funkcích a po penězích. O tom svědčí i jeho elegantní odchod ze státní služby se slovy, že ‚od tohoto státu peníze brát nepotřebuje‘.“

Tlumočník pro Řehoře Pecku

Když byl americký herec Gregory Peck v roce 1996 na karlovarském filmovém festivalu, zhoršil se mu zdravotní stav a bylo ho nutno okamžitě operovat. Na převoz do Kalifornie nebyl čas. Olda Černý sekundoval při té složité operaci, s telefonem na uchu po dlouhé hodiny zprostředkovával odbornou konzultaci mezi chirurgy českými a kalifornskými. Operace dopadla dobře, jen Olda pak chtěl pár dní mluvit pouze česky. Soudím, že zejména tlumočníci dovedou ocenit skutečnou hodnotu výkonu v takto vypjaté situaci. To byla další ze situací, kde byl Olda díky své milované angličtině mužem na svém místě.

A douška

Olda svůj odchod opravdu uspěchal. Snad aby byl zase poblíž Václavu Havlovi. A až se tam někam dostaneme i my, velmi pravděpodobně zase zjistíme, že Olda je tam už hodně rozkoukaný, trochu skeptický a zcela bez iluzí. Nebuďme proto překvapeni, jestli si po přivítání opět neodpustí sarkastickou doušku: „A nenechte se otrávit.“

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.