Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

USA: Porážka drog, veřejného nepřítele č. 1, je stále v nedohlednu

Soudní proces drogového bosse Joaquína Guzmána v New Yorku provázejí rozsáhlá bezpečnostní opatření. (5. listopadu 2018) foto: Reuters

Nejprve americké vlády nechávaly drogy být, poté je ostražitě sledovaly.. A pak přišla chvíle, která změnila Ameriku. Před 50 lety, v červnu 1971, USA ústy svého tehdejšího prezidenta Richarda Nixona vyhlásily jednu ze svých mnoha válek – proti drogám.
  8:36

Drogy, protivník exprezidenta USA Richarda Nixona (1913–1994), potažmo celoamerický, dostaly přízvisko „veřejný nepřítel č. 1“, kladly a stále kladou houževnatý odpor a jejich porážka je v nedohlednu. Zdá se navíc, že americké společnosti napáchaly větší škody, než se čekalo, což vyvolává otázky, zda by se v některých aspektech stále probíhající válka neměla ukončit a s protivníkem raději neuzavřít mír.

Některé aspekty tohoto „souboje“ v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, například spor vědeckého a politického přístupu, by navíc mohly být zajímavým poučením i pro naše současné vypořádávání se s podobným, v jádru zdravotním, ale ve svých důsledcích komplexně společenským problémem, jako je pandemie.

Jak podotýká odborník na problematiku drog a bývalý ředitel Úřadu pro boj se zneužíváním návykových látek v éře prezidenta Jimmyho Cartera (Office of Drug Abuse Policy, ODAP) Peter G. Bourne, Nixon zaujímal k drogám moralistický postoj, který chtěl navíc využít proti podle svého názoru k němu nepřátelsky naladěným skupinám, jako byli Afroameričané, chudí, protiváleční aktivisté či liberálové.

Zpolitizované téma

Jak později prozradil Nixonův poradce John Ehrlichman (1925–1999), jeho šéf věděl, že není možné „zakázat být proti válce nebo být černý. Ale tím, že před veřejností spojíte hipíky s marihuanou a černé s heroinem a pak je začnete tvrdě stíhat a kriminalizovat, můžete jejich skupiny narušit. Mohli jsme zatýkat jejich vůdce, prohledávat jejich domovy, narušovat jejich setkání a večer co večer je ,natírat‘ ve zprávách. Že jsme o drogách vědomě lhali? No samozřejmě.“ To byla jen jedna strana mince, Nixon měl rovněž ospravedlnitelné důvody.

Drogy se začaly nekontrolovatelně šířit v armádě, která stále bojovala ve Vietnamu, a také se zvyšovala pouliční, s drogami spojená kriminalita. „Zfetovaní vojáci“ představovali problém národně-bezpečnostní, „feťáci v ulicích“ zase vnitropolitický. Nixon tedy spíše než ideologickou kampaň podle Bourneho potřeboval reálně měřitelné výsledky, k čemuž se mu hodili spíše experti než politici.

Drogy nejsou jen čistě zdravotní, ale komplexní politický, právní, ekonomický a morální problém. Kdo je chce úspěšně řešit, nesmí se zaměřit jen na jedno, například čistě zdravotní hledisko, přičemž ale nesmí upřednostnit ani ostatní aspekty, jak se to stalo v éře Ronalda Reagana (1911–2004), kdy se téma drog příliš zpolitizovalo.

Postupně se tak za Nixona, ale i za jeho nástupců, republikána Geralda Forda (1913–2006) i demokrata Jimmyho Cartera, podařilo vybudovat síť institucí obsazenou především odborníky na drogy a závislosti. Ti byli přesvědčeni, že závislé je třeba léčit jako nemocné a že závislost na drogách je mimo jiné i společenský problém, v němž společnost musí převzít svou část odpovědnosti. Na základě odborných zpráv se američtí odborníci zaměřili především na heroin.

Ukazateli úspěchu se měly stát počty ambulantních návštěv či předávkování, které, jak podotýká Bourne, se například v roce 1978 podařilo snížit z dvou tisíc ročně z nedávné doby Nixonovy éry na osm set. Politické administrativy zdravotnický přístup expertů k drogové problematice tolerovaly i proto, že se z této problematiky zatím nestalo celospolečenské téma, a oni nemuseli čelit tlaku médií. Navíc byla-li měřítkem úspěchu redukce počtu úmrtí, měkčí drogy jako marihuana, které k úmrtí většinou přímo nevedly, nechávali experti stranou.

Drogy však nejsou jen čistě zdravotní, ale komplexní politický, právní, ekonomický a morální problém. Kdo je chce úspěšně řešit, nesmí se zaměřit jen na jedno, například čistě zdravotní hledisko, přičemž ale nesmí upřednostnit ani ostatní aspekty, jak se to stalo v éře Ronalda Reagana (1911–2004), kdy se téma drog příliš zpolitizovalo. Hlavními „odborníky“ se stali voliči a jejich obavy, kterým se politici podle logiky svého povolání museli podřizovat nebo jimi umně manipulovali.

V centru pozornosti marihuana

Drogově závislí přestali být pacienty, ale stali se kriminálníky a hříšníky, kteří neměli být léčeni, ale trestáni. Jak dodává Bourne, přístup Reaganovy administrativy k drogám reflektoval celkový, konzervativní posun v pohledu na společnost a roli jednotlivce v ní. Společenské problémy již nezpůsobovaly nedostatek příležitostí, nerovnost, rasismus či institucionální nespravedlnost, ale pouze a výhradně individuální (ne)zodpovědnost. Za své neúspěchy a pády si jednotlivec mohl výhradně sám a jeho případný nedostatek snahy, morálky či jiných kvalit.

Odmítána byla také odpovědnost či role společnosti či státu při řešení drogové problematiky – s výjimkou následných represí, kde naopak role státu a jeho orgánů prudce rostla. Krátily se federální rozpočty protidrogových programů a vláda léčení závislých přepustila soukromé sféře. Daňové dolary ne(s)měly jít na péči o „hříšníky a kriminálníky“, ale na jejich represi a na úsilí zabránit „slušným“, aby se s drogou dostali do kontaktu. Pod heslem „drogy jsou špatné“ se cíleně stíraly rozdíly mezi odstupňovanou nebezpečností drog.

S marihuanou v centru pozornosti bylo možné zasáhnout, tedy kontrolovat, monitorovat a řídit mnohem širší skupinu lidí, takřka celou „bílou mladou střední třídu“. Na nové politice začala profitovat soukromá rehabilitační centra pro mladistvé bohatých rodičů, kteří se obávali, že jejich děti propadnou smrtelné spirále závislosti, i když u nich experimentování s drogami nebo kouření marihuany bylo jen předvídatelným výrazem mladické revolty a touhy po zážitcích.

Přestaly se aplikovat i strategie, jak na ně reagovat. Příznačné bylo, že legálních drog, které měly na svědomí tisíce mrtvých, jako je tabák či alkohol, se válka s drogami neměla a nesměla týkat. Ve zprávě National Academy of Sciences z roku 1982 její autoři konstatovali, že chybí přesvědčivý důkaz, že by marihuana trvale poškozovala mozek nebo nervový systém. Proto doporučovali, aby držení malého množství této drogy nebylo trestným činem.

Jak dodává Bourne, to Reaganův drogový car Carlton Turner kategoricky odmítl mimo jiné i proto, aby prezident Reagan mohl v roce 1982 vyhlásit novou „válku drogám“. S heslem „Stahujeme bílou vlajku a vztyčujeme bojovou zástavu“ mířícím na předchozí Carterovu administrativu se hlavním protivníkem stala marihuana. Do boje s ní byli mobilizovaní rodiče, učitelé a náboženští vůdci.

S marihuanou v centru pozornosti bylo možné zasáhnout, tedy kontrolovat, monitorovat a řídit mnohem širší skupinu lidí, takřka celou „bílou mladou střední třídu“. Na nové politice začala profitovat soukromá rehabilitační centra pro mladistvé bohatých rodičů, kteří se obávali, že jejich děti propadnou smrtelné spirále závislosti, i když u nich experimentování s drogami nebo kouření marihuany bylo jen předvídatelným výrazem mladické revolty a touhy po zážitcích.

Crack

Pozornost represivních orgánů se rozšířila na každého, kdo se s drogou byť jen jednou dostal do kontaktu. Jenže nějakou zkušenost s marihuanou měly desítky milionů Američanů. „Populární“ se proto stalo testování stop drog v moči, z čehož se podle Bourneho stal výnosný byznys i obávaný represivní nástroj. Odmítnout test bylo podezřelé a jeho případný pozitivní výsledek mohl snadno ohrozit kariéru či vést k zahájení trestního řízení.

Drogám se začala věnovat mimovládní občanská hnutí a rychle získaly pozornost médií i politiků, například The Parent’s Group, která našla posluchače mezi znepokojenými rodiči legitimně se obávajícími, že jejich děti začnou s drogami experimentovat a rychle sklouznou do nebezpečné závislosti. Reagan u této aktivistické sítě úspěšně hledal podporu při své prezidentské kampani a na oplátku po svém zvolení začal prosazovat tvrdou protidrogovou politiku.

V polovině osmdesátých let se ale začala šířit nová forma kokainu přeměněného jednoduchou cestou na malé krystaly, jež se daly dobře skrýt, levně vyrobit a v malých dávkách rychle prodávat na ulicích. Crack rychle kolonizoval chudé předměstské oblasti a vláda, kterou předtím opustila řada odborníků na drogy, nebyla schopná nabídnout rozumnou strategii, jak se s novou drogou poprat.

V kruciátě proti drogám se angažovala i první dáma Nancy Reaganová (1921–2016). V roce 1984 se jí v jedné kalifornské škole zeptali, co by mělo dělat dítě, když ho spolužáci nutí „k drogám“. Odpověděla později slavným sloganem „Just say no“ (Prostě řekni ne), což kromě chytlavosti odráželo i šířeji sdílenou nechuť konzervativců k liberálnímu přístupu nejen k drogám, ale i dalším problémům.

Kokain původně nehrál podle Bourneho v protidrogové kampani důležitou roli, nezpůsoboval totiž početnější úmrtí, nebyl cenově dostupný a užíval se spíše rekreačně především v zábavním průmyslu nebo finančnictví. V polovině osmdesátých let se ale začala šířit nová forma kokainu přeměněného jednoduchou cestou na malé krystaly, jež se daly dobře skrýt, levně vyrobit a v malých dávkách rychle prodávat na ulicích.

Crack rychle kolonizoval chudé předměstské oblasti a vláda, kterou předtím opustila řada odborníků na drogy, nebyla schopná nabídnout rozumnou strategii, jak se s novou drogou poprat. Carlton podle Bourneho problematice nerozuměl, před radami odborníků-adiktologů strkal hlavu do písku a po vlně protestů musel rezignovat. Jedno řešení tu ale bylo. Nixonovi v sedmdesátých letech chyběl pro posazení své vize války proti drogám na ruku jdoucí represivní a soudní systém.

Přesměrování na městské Afroameričany

Drogová kriminalita byla totiž v působnosti států, jež se zaměřovaly zejména na násilné trestné činy. Na nenásilnou drogovou kriminalitu jim nezbýval čas ani prostředky. V osmdesátých letech nová protidrogová agenda začala měnit i policejní a soudní systém. Jedním z nejvlivnějších mužů na ministerstvu spravedlnosti se stal Rudy Giuliani, jenž měl federální žalobu vhodně nasměrovat na protidrogovou agendu a učinit prioritou stíhání drogových bossů i pěšáků.

Pro nového ministra spravedlnosti Edwina Meeseho byla cracková krize příležitostí, jak posílit svou pozici. Výsledkem byla série represivních opatření, která například umožňovala konfiskovat majetek těm, kteří byli obviněni z držení drog. V letech 1986 až 1990 ministerstvo spravedlnosti zabavilo majetek v hodnotě 1,5 miliardy dolarů! Reaganovské tažení proti drogám začalo jako boj proti užívání marihuany mezi bílou předměstskou mládeží, s crackem se ale přesměrovalo na městskou afroamerickou populaci.

V letech 1986 až 1990 ministerstvo spravedlnosti zabavilo majetek v hodnotě 1,5 miliardy dolarů! Reaganovské tažení proti drogám začalo jako boj proti užívání marihuany mezi bílou předměstskou mládeží, s crackem se ale přesměrovalo na městskou afroamerickou populaci.

V letech 1985 až 1987 Afroameričané tvořili 99 procent obviněných z distribuce drog. V roce 1986 sice tvořili pouze 12 procent populace, ale ve vězeních jich bylo 50 procent ze všech vězňů. V roce 1989 pak 35 procent všech afroamerických mužů mezi 16 až 35 lety už bylo ve vězení, v podmínce nebo čelilo nějakému obvinění z drogových deliktů. Koho by tyto výčty nudily, může si jako takřka instruktážní video pustit některou z pěti sérií oceňovaného amerického seriálu scenáristy Davida Simona The Wire – Špína Baltimoru (2002–2008).

V červnu 1986 zemřela na srdeční komplikace spojené s užitím drogy mladá basketbalová hvězda Len Bias. Drogy se rychle dostaly z předměstských slumů na obrazovky v prime time. Republikáni i demokraté včetně i tehdejšího senátora Joea Bidena v obavě, aby nevypadali, že jsou příliš liberální k problematice drog, se začali předhánět v drakonické legislativě a šponovali výši trestů za držení a prodej drog.

Jak uvádí Arthur Benavie v knize How the Drug War Ruins American Lives(Jak válka s drogami ničí životy Američanů), výsledkem „olympiády v legislativní tvrdosti“ byly i absurdity jako v případě Afroameričana Terrance L. Mosleyho. V srpnu 2008 seděl jako spolujezdec v autě, které kvůli dopravnímu prohřešku prohledala policie. Našla v něm marihuanu. Zatímco řidič se přiznal a dostal podmínku, Mosley popíral, že by byla jeho. Měl smůlu, že již měl za sebou dva drogové delikty, když mu bylo 17, respektive 18. Třetí drogový trest za držení marihuany s cílem jejího prodeje znamenal doživotí. Navždy.

Autor:

Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!
Rozdáváme hygienické pomůcky ZDARMA!

Hledáte udržitelnou a kvalitní hygienickou péči pro sebe i vaše miminko? Už dál nemusíte. Zapojte se do testování a vyzkoušejte produkty ECO by...