Ani s Obamou nepřišla v USA doba post-rasová

Jako většina prezidentů uprostřed druhého funkčního období i Obama zažívá krizi popularity a důvěry. Jak vypadají USA z hlediska politiky, mezirasového soužití, ekonomiky, kulturně-morálních otázek, vztahů Republikánské a Demokratické strany, Kongresu a prezidenta či akademického prostředí? A kde ve Spojených státech žijí normální lidé?

Americký prezident Barack Obama na tiskové konferenci. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Americký prezident Barack Obama na tiskové konferenci. | foto: Reuters
Americký prezident Barack Obama na tiskové konferenci.

Letos 20. ledna Barack Obama ukončil šest let v postu prezidenta USA a vstoupil do sedmého roku. V Bílém domě ho čekají ještě necelé roky dva – do 20. ledna 2017, kdy bude inaugurován nový, 45. americký prezident.

Jak vypadají současné USA z domácího hlediska, například pokud jde o politiku, mezirasové soužití, ekonomiku, kulturně-morální otázky, vztahy Republikánské a Demokratické strany, Kongresu a prezidenta či o akademické prostředí?

Politika a mezirasové soužití

Stejně jako většina amerických prezidentů uprostřed druhého funkčního období i Obama zažívá krizi popularity a důvěry. Je považován za neefektivního a neúspěšného, a protože má proti sobě republikánský Kongres, už žádný zákon dle svého přání neprosadí. Prezidentem však bude ještě necelé dva roky a za tu dobu se může stát mnoho věcí, a navíc jsou jeho pravomoci, především v zahraniční politice, stále obrovské.

Mezirasové soužití se od doby před nástupem Obamy do prezidentského postu nezlepšilo

Mezirasové soužití se od doby před nástupem Obamy do prezidentského postu nezlepšilo. Ti, kdo očekávali, že zvolení prvního černošského (nebělošského) prezidenta posune USA k postrasové společnosti, se mýlili. Rasa a etnikum významně ovlivňují politiku, její vnímání, i politickou orientaci voličů.

Ekonomika

V USA se odehrává boom těžby břidlicového plynu, díky čemuž se stávají energeticky soběstačnými a poprvé ve svých dějinách energetické suroviny vyvážejí. Revoluce v těžbě břidlicového plynu v USA i těžba ropy v Saúdské Arábii vyvolaly pokles cen, v důsledku čehož je nejen levnější benzín, ale i země, jež závisejí na prodeji plynu či ropy, ale nejsou stejně bohaté jako Saúdská Arábie – především Rusko a Írán –, mají do svých rozpočtů mnohem nižší příjmy, než předpokládaly.

Díky těžbě břidlicového plynu také oživuje americká ekonomika a klesá nezaměstnanost, čímž se od konce loňského roku prezident Obama začal vychloubat. Jenže nárůst nových pracovních míst se děje výhradně v Texasu – v jednom z nejvíce protiobamovských amerických států.

Nárůst nových pracovních míst se v USA týkal jen státu Texas, a to díky jeho legislativě, jež je vstřícná k podnikání, a těžbě energetických surovin

Podle Marka Perryho z think tanku American Enterprise Institute přibylo v USA za sedm let – od prosince 2007 do prosince 2014 – 1,175 milionu nových pracovních míst, v Texasu však téměř 1,445 milionu, zatímco v ostatních 49 státech ubylo 275 tisíc. Nárůst nových pracovních míst se tedy týkal jen Texasu, jednoho z nejpravicovějších států, a to díky legislativě, jež je vstřícná k podnikání, a těžbě energetických surovin.

Nepřekvapuje tedy, že Texas přitahuje obyvatele ostatních států USA. Jejich sčítání v roce 2010 ukázalo, že od toho v roce 2000 získal Texas jak absolutně, tak relativně nejvíce nových obyvatel, a proto posílil své zastoupení ve Sněmovně reprezentantů, a to na úkor států na severovýchodě USA, v nichž většinou vítězí demokraté. Bude-li toto demografické posilování Texasu díky jeho ekonomické přitažlivosti pokračovat, po dalším sčítání v roce 2020 a přerozdělení mandátů ve Sněmovně reprezentantů se jeho politická síla ještě zvýší.

Nízká cena ropy a plynu na trzích však způsobuje, že investice do jejich těžby v nových nalezištích se stávají méně atraktivní, v důsledku čehož cena energetických surovin začne růst, ale až budou příjmy do rozpočtů Íránu a Ruska náležitě přiškrceny. Na to zřejmě sází Saúdská Arábie.

Kulturně-morální otázky

Jedním z nejpozoruhodnějších jevů Obamova prezidentství je kolaps odporu Američanů ke státem uznávaným homosexuálním sňatkům. V několika uplynulých desetiletích v americké politice hrály roli tři g, tedy god, gays, guns – Bůh, homosexuálové, zbraně. Na jedné straně byli věřící vystupující proti potratům i novým privilegiím pro homosexuály a zároveň hájící právo vlastnit zbraň. Proti nim byli ti, kdo měli na tyto tři otázky opačné názory.

Jedním z nejpozoruhodnějších jevů Obamova prezidentství je kolaps odporu Američanů ke státem uznávaným homosexuálním sňatkům

V uplynulých 30 letech neustále rostl počet Američanů přesvědčených o nesprávnosti či alespoň problematičnosti potratů; množství vlastněných zbraní se zdvojnásobilo a více Američanů než v minulosti obhajuje právo je vlastnit, přičemž zločinnost klesla. Současně však dramaticky narostl počet těch, kdo akceptují homosexuální manželství – dnes většina Američanů.

Odpor proti státem uznávaným homosexuálním sňatkům je v současnosti v USA politicky mrtvý. Otázkou je, co bude dál: legalizace incestu dospělých a polygamních vztahů?

Republikánská a Demokratická strana, Kongres, prezident

Po volbách v listopadu 2014 je Republikánská strana v Kongresu nejsilnější od roku 1930 (Tehdy, uprostřed Velké hospodářské krize, skončila její hegemonie, jež trvala od občanské války Severu proti Jihu, a následně pod vedením prezidenta Franklina D. Roosevelta začala hegemonie Demokratické strany.) Republikáni mají rovněž 31 z 50 guvernérů ve státech Unie.

Z toho však nevyplývá, že demokrat(ka) nemůže zvítězit v prezidentských volbách 2016, ale pouze to, že v důsledku dynamiky volebních cyklů bude mít v roce 2016 – po osmi letech demokratického prezidenta u moci – větší šanci uspět republikánský kandidát. V současnosti je však prezidentem demokrat a většinu v obou komorách Kongresu – Sněmovně reprezentantů i Senátu – mají republikáni. A jejich střet už odstartoval.

Všechny tři složky moci – zákonodárná, výkonná i soudní – jsou v USA rovnocenné a každá si může pozvat hosta, aniž by s ním ty ostatní souhlasily

Předseda Sněmovny reprezentantů John Boehner pozval k projevu v Kongresu 3. března izraelského premiéra Benjamina Netanjahua bez vědomí prezidenta Obamy a vlastně proti jeho vůli. To sice bylo bezprecedentní, ale nikoli neústavní. Všechny tři složky moci – zákonodárná, výkonná i soudní – jsou v USA rovnocenné a každá si může pozvat hosta, aniž by s ním ty ostatní souhlasily.

Obama a Netanjahu se nenávidí a jejich osobní vztahy jsou pod bodem mrazu. Historicky byla proizraelštější Demokratická strana, především za prezidentů Harryho Trumana a Lyndona Johnsona a částečně i Billa Clintona. Mnozí republikánští prezidenti byli vůči Izraeli chladní – zejména Dwight D. Eisenhower a George Bush starší. Richard Nixon, Ronald Reagan a hlavně Bush mladší byli výrazně proizraelští.

Vztah k Izraeli není pro USA jen jedním z mnoha k zahraničním zemím, ale především záležitostí srdce, a to nejen u židovských Američanů. Faktem pak je, že současná podpora Izraele je silnější spíše v Republikánské než v Demokratické straně.

Akademické prostředí

Infantilizace a demence radikální intelektuální levice na univerzitách neuvěřitelně narostla a v současnosti se na nich odehrává druhá vlna politické korektnosti. První kulminovala v letech 1991až 1992 a očekávalo se, že díky všeobecnému posměchu ustoupí. Chytla však druhý dech a vrátila se s novou vervou, jež má formu takzvané politiky identity.

Obzvlášť podezřelé jsou názory bílých mužů, neboť z nich hovoří jejich „privilegia“ a snaha o jejich udržení

O přijetí, či nepřijetí názoru rozhoduje identita jeho nositele – rasová, pohlavní, sexuální. Pokud se člen některé z těchto menšin cítí dotčen jakkoli nevinně míněným výrokem, ten, kdo jej vyřkl, se musí omluvit, a nikoli své pohnutky či názor obhajovat, tím si jen přitíží – automaticky je vinen a přípustná je jen jeho omluva. Obzvlášť podezřelé jsou názory bílých mužů, neboť z nich hovoří jejich „privilegia“ a snaha o jejich udržení.

Vedení univerzit zvažuje, že na začátku historických textů necitlivých k příslušníkům menšin by měly být trigger warnings neboli varování, že mohou vyvolat nelibé pocity.

Tři odstrašující případy

Například ryze ženská Univerzita Mt. Holyoke – prestižní a jedna z nejstarších – se rozhodla, že už nebude na svatého Valentýna pořádat četbu feministického bestselleru Eve Enslerové „Monology vagíny“, protože už nepřijímá jen ženy, které jimi jsou anatomicky a biologicky, ale i transgenderové, tedy „ženy“, které jsou biologicky a anatomicky muži, ale myslí si, že jsou či by měli být ženami. A tyto „ženy“, které nemají vagínu, ale penis, by se při četbě „Monologů vagíny“ mohly mít nepříjemný pocit, což je nepřípustné.

Skupina studentů na kalifornské Univerzitě v Berkeley zveřejnila manifest „Occupy the Syllabus“ (Obsaďme školní sylaby), ve kterém si stěžují, že výuka politické filozofie já plná irelevantních bílých mužů, jako byli Platón, Aristotelés, Hobbes, Locke, Hegel, Marx, Weber a Foucault, a nejsou v ní žádné ženy či lidé tmavé pleti.

Pravice v uplynulých 150 letech upozorňovala, že Marx nebyl myslitelem hodným následování, že se ve všech svých podstatných názorech mýlil a že realizace jeho myšlenek vždy vedla k nesmírnému lidskému utrpení. Jeden „argument“ proti němu ji však nikdy nenapadl – ten, kterým ho nyní „odstřelili“ studenti z Univerzity v Berkeley posedlí rasovou a pohlavní identitou.

Karel Marx měl bílý penis, nebyl černochem ani ženou, a tudíž to, co napsal a hlásal, jsou podle „pokrokových“ studentů bláboly. Totéž platí i pro francouzského filozofa Michela Foucaulta.

Karel Marx měl bílý penis, nebyl černochem ani ženou, a tudíž to, co napsal a hlásal, jsou bláboly. Totéž platí i pro francouzského filozofa Michela Foucaulta, jehož u „pokrokových“ studentů nezachránilo ani to, že byl homosexuál, protože šlo o bílého muže. To je konec myšlení, sebekastrace a sebevražda intelektu. Kdyby to nebylo tak tragické a děsivé, snad by si levice takový osud zasloužila.

Sandra Kornová, studentka nejprestižnější americké (a světové) univerzity a redaktorka jejího časopisu The Harvard Crimson před rokem zveřejnila dnes už proslulý esej „Doktrína akademické svobody“ s podtitulem „Vzdejme se akademické svobody ve prospěch spravedlnosti“.

Požadovala v něm konec akademické svobody kvůli myšlenkám, jež jí byly protivné, s odůvodněním: „Je-li naše univerzitní komunita prosti rasismu, sexismu a heterosexismu, proč bychom měli tolerovat výzkum, jenž jde proti našim cílům, jen kvůli ‚akademické svobodě‘.“ Tedy výzkum, jenž by například ukázal, že různé rasy mají různé IQ, muži a ženy různé a nerovné schopnosti, či že pro děti není stejné, vyrůstají-li s otcem a matkou, nebo se dvěma otci či matkami.

Myšlenka, že smyslem akademického prostředí není prosazovat konkrétní politickou agendu, ale hledat pravdu, ať vede k příjemným, či nepříjemným závěrům, je pro Sandru Kornovou zřejmě zcela nepochopitelná. Naštěstí však Ameriku netvoří jen severovýchodní a západní pobřeží, ale i území mezi nimi. A tam žijí normální lidé – zhruba jako my.

(Analýzu Obamovy zahraniční politiky od Romana Jocha si lze přečíst na tištěné České pozici, jež vyšla jako příloha Lidových novin v sobotu 14. března.)