Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Uprchlická krize je i důsledkem selhání evropských elit

USA

  8:14
Technokratický přístup a moralizování brání evropským elitám identifikovat příčiny migrace a přemýšlet o jejím řešení. Ukazují však i jejich mělké pouto k vlastním společnostem, kultuře, národu a civilizaci. Nabízí se proto otázka: Čí jsou to elity?

Evropská unie foto: Richard Cortés, Česká pozice

Uprchlická krize je další v řadě, s níž se Evropa potýká. V uplynulých letech čelila arabskému jaru, krizi eurozóny i samotných základů EU, ukrajinské krizi, rozvratu společenského konsensu a vzestupu populistických stran a v současnosti masivnímu náporu migrantů. Společným jmenovatelem těchto krizí je neschopnost evropských elit identifikovat jejich příčiny, protože jsou v zajetí paradigmat, která jim brání adekvátně reagovat. Důsledkem je řetězec chybných rozhodnutí více či méně odtržených od reality.

Evropské elity ustrnuly v přesvědčení, že nastane konec dějin, přičemž neschopnost vyrovnat se s realitou považují za ctnost. Nechtějí volit mezi větším a menším zlem, ztrácejí smysl pro uměřenost a svými postoji se odcizují většině společnosti. Jsou přesvědčené o své neomylnosti a problémy řeší snahou regulovat – uzákonit dobro. Dlouhodobé uvažování a zvažování následků nahradily sentimentalitou.

Ústup tradiční politiky

Tradiční politika zohledňuje mnohoznačnost a rozmanitost zájmů a současně uznává své limity. Nechce být nástrojem k morální osvětě ani k sociálnímu inženýrství, ale usiluje o stabilitu a rozvoj společnosti. Nemá cíl a respektuje nedokonalost – člověka i společnost koriguje, ale nepředělává. Tato politika však ustupuje do pozadí a nahrazuje ji nezdravá kombinace technokratického přístupu a moralizování.

Tradiční politika ustupuje do pozadí a nahrazuje ji nezdravá kombinace technokratického přístupu a moralizování

Technokratický přístup vychází z falešné představy, že politiku je možné nahradit. Považuje se za exaktnější, neutrálnější a transparentnější způsob řízení státu a společnosti, čímž zplošťuje uvažování a banalizuje člověka i společnost. Kulturní, sociální, náboženské či politické rozdíly redukuje na správný administrativní postup nebo na vhodnou alokaci finančních prostředků, což často vede k nesprávné identifikaci problémů a ještě nesprávnějším řešením.

Projevem technokratického přístupu například je, že demografické problémy Evropy vyřeší masová imigrace, integrace přistěhovalců je pouze otázkou peněz nebo že nově příchozí do Německa se stanou kvalifikovanými dělníky v továrnách. Tento přístup však opomíjí kulturní, společenské i lidské danosti a je přesvědčen, že společnost lze regulovat, přeměnit a vychovat. Reaguje na složitou realitu nárůstem regulace a často je záminkou pro vyjmutí některých rozhodnutí z demokratické kontroly a politické odpovědnosti.

Krátkozraká a nesmyslná řešení

Evropská unie a mnoho jejích způsobů rozhodování jsou ztělesněním technokratického přístupu. Nikoli však Brusel a jeho byrokratický aparát, ale často politici členských zemí EU prosazují jejím prostřednictvím řešení, která by jim na národní úrovni neprošla, ale jež jsou v mnoha případech krátkozraká a nesmyslná – od megalomanského projektu lisabonské strategie přes ekologickou politiku připomínající socialistické plánování pěliletek až po kvóty pro pohlaví či uprchlíky.

Nikoli Brusel a jeho byrokratický aparát, ale často politici členských zemí EU prosazují jejím prostřednictvím řešení, která by jim na národní úrovni neprošla, ale jež jsou v mnoha případech krátkozraká a nesmyslná

V mezinárodní politice má technokratický přístup ještě tragičtější důsledky. Postoj EU k Ukrajině před Majdanem připomínal spíše správní řízení než diplomacii. Podle bývalého ministra zahraničí USA Henryho Kissingera unie nevědomky přispěla k odstartování ukrajinské krize, protože si neuvědomovala širší souvislosti svého jednání.

Nedostatek představivosti a možnost, že by někdo nesdílel technokratický přístup, však vyvolaly po ruských akcích paniku. Jak německému týdeníku Der Spiegel sdělil jeden evropský diplomat: „Ze zpětného pohledu jsme mohli předpokládat ruskou reakci, ale bylo by to proti naší přirozenosti. My, představitelé EU, jsme vždy trochu naivní a věříme, že naše mise je odsouzena k úspěchu, protože bojujeme za správné hodnoty. My nikdy neplánujeme pro nejhorší případ.“

Obrovské zjednodušení

Tento postoj vyjadřuje i druhý nezdravý sklon – moralizovat –, čímž se z politiky stává tažení za lepší svět. Moralizující politika nezná limity, vyzvedává jedno kritérium a hledisko, jež prosazuje bez ohledu na ostatní. Morálka má absolutní prioritu, přičemž politika je omezená a relativní, nikoliv však relativistická – neexistují v ní jednoduché morální volby.

Státní zájmy se často liší od morálních imperativů, kterými by se měl řídit jednotlivec, přičemž aplikace morálky na politická rozhodnutí je obrovským zjednodušením

Politika musí brát více v úvahu protichůdné zájmy, hodnoty a procesy než jednotlivec. Státní zájmy se často liší od morálních imperativů, kterými by se měl řídit jednotlivec, přičemž aplikace morálky na politická rozhodnutí je obrovským zjednodušením. Politici musejí jednat racionálně a s odpovědností za celek, nikoliv pod tlakem emocí či morálního vydírání – nemohou se rozhodovat pouze na základě dobré­–špatné, ale zvažovat i účelnost, proveditelnost, důsledky a rizika.

Dnešní evropské elity však ovládá naivní moralizování – ideologie dobrých úmyslů. Počestnost a čistota úmyslů má přednost před realistickým zvažováním důsledků. Pocit morální nadřazenosti je pro evropské elity opojnější než přemýšlet o souvislostech moralizující politiky. Z této pozice je navíc jednodušší potírat kritiky a skeptiky odmítající například zástupy migrantů.

Morální povinnost

Bez ohledu na zájmy vlastní země a následky svých akcí evropské elity pociťují povinnost řešit každé bezpráví. Arabské jaro bylo nutné podpořit, protože arabští diktátoři nesplňují západní standardy pro lidská práva. Evropské elity však vůbec nezajímalo, že bude následovat spíše chaos, nestabilita, imigrační vlna a vzestup islamistů než liberální demokracie.

Povinnost přijímat migranty naráží na hlavní povinnost politiků a elit obecně dbát o dobro vlastní komunity a státu

Masová migrace je další oblastí k moralizování. Pomoc strádajícím je z morálního hlediska pochopitelná, a proto řada lidí uprchlíky podporuje. Z politického hlediska to však stejně jasnou volbu nepředstavuje. Ve hře není, co by měl člověk udělat, ale otázky bezpečnostní, ekonomické, sociální a možnosti integrace a soužití migrantů s většinovou společností. Bývalo rovněž zvykem zohledňovat názor místních obyvatel. Trend je ovšem opačný.

Morální povinnost pomáhat všem příchozí za každou cenu bez ohledu na okolnosti a následky nepodléhá demokratické kontrole a diskusi. Z odpovědného přístupu a střízlivosti se stal fašismus a xenofobie, z naivity a krátkozrakosti naopak ctnost. Morální povinnost přijímat migranty však naráží na hlavní povinnost politiků a elit obecně dbát o dobro vlastní komunity a státu.

Nepromyšlený postoj

Odpovědnost vůči vlastnímu celku je náročný a složitý etický závazek, který nikdy nekončí, a proto nemůže přinést okamžité morální uspokojení, jako je tomu v případě přijetí migrantů. V tomto kontextu vyniká jednání Německa, které se zcela oddalo moralizování a rozhodlo se stát humanitární supervelmocí.

Rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové bylo nepochybně obdivuhodné humanitární gesto, navzdory tomu šlo o nepromyšlený postoj, v němž morální povinnost přijímat migranty získala jednoznačně navrch

Rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové bylo nepochybně obdivuhodné humanitární gesto, navzdory tomu šlo o nepromyšlený postoj, v němž morální povinnost přijímat migranty získala jednoznačně navrch. Její prohlášení, že Německo přijme všechny Syřany, evidentně zvýšilo počet migrantů včetně těch ze zemí západního Balkánu nebo Afghánistánu, kde se v nedávné době nestalo nic, co by tuto uprchlickou vlnu opravňovalo.

Migranti sázejí na to, že nebudou deportováni nazpět a data jejich naděje potvrzují. Němci ztratili kontrolu nad příchozími do země. Vzniká problém, kde migranty ubytovat a naučit německy a jak tyto záležitosti financovat. Realita je neúprosná. Šest týdnů po velkorysém prohlášení Němci zavádějí hraniční kontroly a popularita kancléřky Merkelové klesá.

Problém muslimské integrace

Největší problém však Německo teprve čeká – integrace masy lidí. Za pět deset let může Německu zůstat jen hořká vzpomínka na dnešní velkorysost. Politika dobrých úmyslů, jež nedbá na zkušenost ani realitu si říká o potíže – v případě demografického složení obyvatel katastrofické. Kritik německé imigrační politiky Thillo Sarrazin poměrně přesvědčivě ukázal, že integrace Turků v Německu se nedaří.

Není žádný důvod se domnívat, že se stovky tisíc nových muslimských migrantů budou integrovat lépe než ti v minulosti

Strach ze současné migrační vlny vyvolává nejen její velikost, ale i to, že jde většinou o migranty z muslimských zemí. Muslimové se totiž integrují mnohem hůře než jiné komunity. Navíc řada výzkumů ukazuje, že mají odlišné pořadí hodnot než Evropané, a tuto situaci navíc zhoršuje, že druhá a třetí generace muslimů narozených již v Evropě se často ještě více odcizuje.

V současné diskusi o migraci není důležité, kolik je mezi migranty teroristů, mužů, rodin s dětmi, negramotných, vysokoškoláků, vděčných či nevděčných, ale to, že Evropa má negativní zkušenost s integrací muslimů, dosáhnou-li určitého počtu. Přitom není žádný důvod se domnívat, že se stovky tisíc nových muslimských migrantů budou integrovat lépe než ti v minulosti.

Samolibé zdůvodnění

Navzdory tomu se evropské elity tváří, jako by s muslimy žádná zkušenost nebyla. Ba co víc, jsou hrdé na to, že na zkušenost nedbají, protože nerozlišují kultury ani náboženství. Tímto svým postojem však paradoxně vítají v Evropě lidi, kteří jsou často vychováváni, aby rozlišovali a zachovávali své náboženské a etnické identity a v těchto komunitách se obvykle uzavírají.

Bez historického kontextu se humanismus a tolerance stávají samolibým zdůvodněním rezignace na integraci a ústupků paralelním společenstvím

Přitom nemusí jít o ghetta, do nichž nemá nikdo jiný přístup, ale o paralelní společenství, jejichž příslušníci umějí jazyk, pracují a nepodporují terorismus. Navzdory tomu jsou jejich hodnoty odlišné, přičemž multikulturalismus tuto situaci často podporuje. Obavy z masové migrace posiluje i pocit, že nevynucování integrace je považované za ctnost a projev vyspělosti.

Evropské elity vytrhly evropské hodnoty z historického kontextu a považují je za univerzální. Bez historického kontextu se však humanismus a tolerance stávají samolibým zdůvodněním rezignace na integraci a ústupků paralelním společenstvím. Z práva na odlišnost se stal požadavek na odlišná práva. Tento subtilní posun ukazuje, nakolik se Evropa zpronevěřila svému dědictví.

Morálně podřadný názor

Navzdory realitě jsou multikulturalismus a otevřenost vůči masové imigraci prezentované jako jediné správné a morálně lepší postoje. Zachování kulturní a jazykové integrity společnosti není považované za rovnocenný alternativní názor, ale za morálně podřadný. Proto se z maďarského premiéra Viktora Orbána stal hlavní terč evropských elit – a nejen levicových. Ploty a zásahy policie jsou zástupným problémem, protože jinak by musel být stejně kritizován i francouzský prezident François Hollande.

Zachování kulturní a jazykové integrity společnosti není považované za rovnocenný alternativní názor, ale za morálně podřadný

Technokratický přístup a moralizování brání evropským elitám identifikovat příčiny migrace, její důsledky a přemýšlet o řešení uprchlické krize. Migranty láká do Evropy bohatství a blahobyt jejích zemí, štědrý sociální stát a velkorysá azylová politika, eventuálně její nedostatečné vynucování v případě neposkytnutí azylu. Některé evropské země svou rétorikou, administrativní praxí, zákony a sociálním systémem migranty, ať už ekonomické či politické, zvou – nejvíce Německo či Švédsko, které jsou pro ně nejvýhodnější.

Migranti procházejí bezpečnými zeměmi, než dorazí do Německa, a po opuštění Turecka se jsou de facto ekonomičtí. Proto směřují tam, kde se jim povede nejlépe. Povinností Evropanů však není jim vyhovět, a na základě toho i v devadesátých letech vznikl německý zákon – na azyl má nárok pouze ten, kdo přichází z válečné oblasti.

Neustálá migrace

Migrace má mnohem podstatnější příčiny než rozpad státu, jako je Sýrie, nebo sektářské násilí v celém regionu Blízkého východu. Skutečným problém je, že sto let od pádu Osmanské říše a šedesát od konce kolonialismu většina arabských a afrických společností nezvládla modernitu – vybudovat stabilní politické instituce a zajistit svým občanům důstojný život.

Ukončení občanské války v Sýrii nebo porážka Islámského státu možná sníží současný migrační nápor, ale příčinu migrace do Evropy neodstraní

Ukončení občanské války v Sýrii nebo porážka Islámského státu možná sníží současný migrační nápor, ale příčinu migrace do Evropy neodstraní, protože podle nejnovějších údajů tvoří Syřané pouze pětinu migrantů – vždy se najde dostatečných počet těch, kdo budou chtít za lepším životem do Evropy.

Není v silách Evropy změnit společenské, ekonomické a politické prostředí na Blízkém východě a v polovině Afriky. Blahobytu v Evropě předcházelo dlouhé budování politických a společenských institucí. Představa, že jich lze dosáhnout i na Blízkém východě či v Africe sice odpovídá technokratickému a moralizujícímu přístupu, ale je bláhová. Vývoz západních hodnot totiž často v těchto oblastech jen zvyšuje chaos.

Evropská volba

Evropa není schopná pojmout všechny migranty, k čemuž moralizující přístup směřuje. Proto se musí zbavit pocitu, že spasí svět, a namísto toho se realisticky a střízlivě zaměřit na to, jak migraci snížit a dostat pod kontrolu. Je třeba vyvrátit představu, že se lze do Evropy snadno dostat, zůstat v ní a žít.

Především je nutné začít kontrolovat schengenskou hranici a nepodléhat přesvědčení, že migrační vlnu nelze zastavit. Evropská unie čelí volbě mezi otevřenou hranicí v jejím rámci, nebo na jejích okrajích. Obojí najednou je liberální chiméra. Je třeba najít vůli bránit a kontrolovat schengenskou hranici, a pokud se to nestane, pak členských zemí EU.

Evropská unie čelí volbě mezi otevřenou hranicí v jejím rámci, nebo na jejích okrajích. Obojí najednou je liberální chiméra. Je třeba najít vůli bránit a kontrolovat schengenskou hranici, a pokud se to nestane, pak členských zemí EU.

Na zemi musejí začít působit velké policejní jednotky a vzniknout registrační centra, které budou bránit nekontrolovanému příchodu a ilegálním přechodům migrantů. Není možné, aby několik tisíc migrantů zneplatnilo veškerá pravidla a vynucovalo si průchod do vysněné země. Ploty příčiny uprchlické krize nevyřeší, ale její důsledky ano, proto mají smysl. Ostatně, na několika místech schengenské hranice již ploty stojí dlouhou dobu. Evropa musí příchod migrantů nejen regulovat a evidovat, ale i mu bránit.

Na moři by si EU měla vzít příklad z Austrálie, která lodě s migranty nepouští ke svým břehům a vrací je do uprchlických táborů ve třetích zemích, kde se případně odehrává azylové řízení. Dále je nutné začít potápět pašerácké lodě. Každá velmoc by to činila bez ohledu na cokoliv, nikoli však EU. Ta nad své zájmy a svých občanů staví dodržování mezinárodního práva. Ze snahy evropských lídrů mu vyhovět však vyplývá, že je drží v šachu Rusko, které ho porušuje, pokud mu to velí národní zájmy.

Otázka kvót

Odrazovat migranty od příchodu do Evropy je především třeba zpřísněním azylových pravidel – od poskytnutí azylu přes finanční pomoc po vyhošťování. Právo na azyl je dané, neexistuje však právo na výběr země, kde o ně požádat. Ani by nemělo být povinností států udělit azyl, pokud uprchlík prošel bezpečnou zemí. Dále je třeba zpřísnit pravidla pro slučování rodin, v jejich důsledku se prakticky neomezeně zvyšuje počet migrantů – příkladem je Dánsko. Příchod migrantů omezí pouze vhodná opatření a dlouhodobá strategie.

Kvóty pobízejí k migraci, protože předpokládají neustálý příchod migrantů. A jsou důsledkem technokratického a moralizujícího přístupu – nejprve migranty přijmeme, protože musíme, a pak je podle daných kritérií přerozdělíme.

Země, které se rozhodnou pro otevřenou azylovou politiku nebo její laxní vynucování, nemají právo přenášet její náklady na státy s restriktivním postojem. Nebýt azylové politiky zejména Německa a Švédska, uprchlíci v Itálii, Řecku či Maďarsku by zřejmě nebyli. Povinný přerozdělovací mechanismus (kvóty) pobízí k migraci, protože předpokládá neustálý příchod migrantů. A je důsledkem technokratického a moralizujícího přístupu – nejprve migranty přijmeme, protože musíme, a pak je podle daných kritérií přerozdělíme.

Technokratický a moralizující přístup evropských elit vypovídá i o jejich krizi. Ukazuje totiž jejich mělké pouto ke svým společnostem, a to nejen k populaci, ale i k vlastní kultuře, národu a civilizaci. Přestaly ctít sounáležitost s Evropou a jejím dědictvím. Nabízí se proto otázka: Čí jsou to elity, jsou-li jejich hodnoty univerzální bez daného kontextu, v němž se vyvíjely, jejich poslání globální a cíle neomezené? Evropa tím sice trpí, ale když chce někdo zachránit celý svět...

Autor: