Lidovky.cz

Slovensko

Uniknout z bezdomovectví je jako zdolat Mont Everest

Bezdomovec (ilustrační foto) foto: MAFRA - František Vlček

Bratislavský projekt pouličního časopisu Nota Bene loni získal druhou cenu v soutěži SozialMarie pro sociální inovace. Uznání se dočkaly i české Kuchařky bez domova. Obě iniciativy mají podobné cíle. Snaží se pomoci lidem bez domova v tíživé životní situaci a zároveň změnit jejich vnímání většinovou společností.
  8:30

Většinou jsou pro nás matnými postavami na okraji. Lidé, kteří žijí na ulici, jsou sice nedílnou součástí všedního dne, ale snažíme se je co nejvíce vytěsnit. „Často jsou bohužel vnímaní jako břemeno, jako ti, kterým je stále třeba s něčím pomáhat, kteří jsou pro společnost neužiteční, jako asociálové,“ vypočítává Sandra Tordová, šéfredaktorka slovenského pouličního časopisu Nota Bene.

Se svými kolegy se proto snaží tyto stereotypy změnit. Bratislavský projekt, na kterém se podílí, loni získal druhou cenu v soutěži SozialMarie pro sociální inovace. Uznání se dočkaly i české Kuchařky bez domova. Obě iniciativy mají podobné cíle. Snaží se pomoci lidem bez domova v tíživé životní situaci a zároveň změnit jejich vnímání většinovou společností.

Nosiči

„Dlouhodobě jsme hledali nějaký další typ práce pro naše prodejce, kterých máme okolo 160 v Bratislavě a po Slovensku asi 350,“ líčí začátky oceněného projektu Sandra Tordová. A dodává: „Strašně jsme chtěli, aby byli lidé bez domova v roli, kdy budou řešit nějaký problém.“

Čtenářka Nota Bene přišla s nápadem, že by na bratislavském hlavním nádraží bez výtahů a eskalátorů mohli pomáhat nosiči. Třeba klienti občanského sdružení Proti prúdu, které pomáhá lidem žijícím na ulici.

Inspiraci jim vnukla čtenářka Nota Bene, která si redakci posteskla, jak je těžké pohybovat se po bratislavském hlavním nádraží s objemnými zavazadly. A přišla i s nápadem, že by na nádraží bez výtahů a eskalátorů mohli pomáhat nosiči. Třeba klienti občanského sdružení Proti prúdu, které pomáhá lidem žijícím na ulici. Ale jak docílit, aby lidé svěřili své zavazadlo úplně cizímu člověku? I na to nabídla pozorná čtenářka odpověď – nosiče je třeba obléct do stejnokroje.

„Věděli jsme, že to je přesně ono,“ říká Tordová, „šli jsme do toho, vyrobili parádní uniformy a zafungovalo to. Hned první den.“ Vše šlo prý až překvapivě hladce. „Stáli jsme tam s malou dušičkou, ale lidé to přijali až s jásotem. Hrozně mě těšilo, že naši klienti zažili, jak za nimi chodili lidé, babičky jim děkovaly se slzami v očích,“ líčí Sandra Tordová.

Nepřátelský sociální systém

Projekt, který je financovaný z Norských fondů a prodeje časopisu Nota Bene, odstartoval předloni v prosinci. Dodnes běží bez potíží „Jediná stížnost, kterou jsme zatím slyšeli, bylo, že tam nejsme častěji,“ usmívá se Tordová. A dodává: „Proto jsme zvýšili frekvenci ze tří na pět dnů v týdnu.“ Pro výběr nosičů prý nemá její sdružení žádná zvláštní kritéria. Klienti musejí jen být ochotní řešit vysoké dluhy, které jim většinou brání v návratu do běžného života.

Projekt Nosiči zavazadel prý rovněž pomáhá veřejnosti objasnit, jak nepřátelský je v určitých ohledech slovenský sociální systém, a že se lidé často ocitají na ulici spíše v důsledku jeho chyb než vlastní nezodpovědnosti

Zástupci Proti prúdu je motivují, aby poctivě spláceli a šetřili. Vědí, že to lidé na sociálním dně nemají lehké. „Dostat se z bezdomovectví na Slovensku je něco jako vyšlapat na Mont Everest bez kyslíkové bomby. Dá se to, ale zvládne to jen pár frajerů. Lidé bez domova nepotřebují žádnou lítost, jen reálnou šanci, kterou mohou využít,“ uzavírá Tordová.

Projekt Nosiči zavazadel prý rovněž pomáhá veřejnosti objasnit, jak nepřátelský je v určitých ohledech slovenský sociální systém, a že se lidé často ocitají na ulici spíše v důsledku jeho chyb než vlastní nezodpovědnosti.

Ještě neviditelnější

Český projekt Kuchařky bez domova, který organizuje sdružení Jako doma, cílí na ženy bez stálého bydlení. Ty jsou pro společnost snad ještě neviditelnější než muži v podobné situaci. Mají sklon být více v ústraní, méně se zapojují do podpůrných aktivit a programů.

Český projekt Kuchařky bez domova, který organizuje sdružení Jako doma, cílí na ženy bez stálého bydlení. Ty jsou pro společnost snad ještě neviditelnější než muži v podobné situaci.

Vaření je ale jejich přirozená doména, oblast, ve které mohou vyniknout a ukázat ostatním, co dokážou. „Díky tomu, že jsme kuchařky bez domova, jsme známé v celém světě. Už to je vítězství,“ říká s oprávněnou hrdostí Růžena Čatlošová. Její kolegyně Helena Ogboi dodává: „Dalo nám to hodně sil jít do dalšího života. Seznámení s lidmi. I nás tak trošku živí.“

Kuchařky prodávají své výrobky na farmářských trzích, například populární pražské náplavce, a umějí zajistit i veganský catering. Hlavně se ale soustředí na uskutečnění svého největšího snu – otevření stálého bistra. Najít vhodné místo ale není jednoduché.

„Nemáme ani tak vysněnou lokalitu, jako spíš prostor. Není tak úplně běžný,“ říká koordinátorka projektu Lenka Vrbová. „Chtěly bychom, aby hezčí byla kuchyň. Aby byla velká, byly v ní okna a holky se tam cítily dobře,“ upřesňuje. Většina provozoven to prý má naopak, větší a světlejší prostor je pro zákazníky. Kuchařky se ale nevzdávají. I prémii ve výši dva tisíce eur (zhruba 55 tisíc korun), které díky ceně získaly, prý pravděpodobně investují do nové kuchyně.

Začlenění do společnosti

V soutěži SozialMarie byly loni oceněny i další české nápady. Kromě call centra ve věznici ve Vinařicích, které získalo třetí cenu, se uznání a odměny ve výši dva tisíce eur dočkaly i projekty Sociální klinika a Férová škola.

Majitel firmy Linet Zbyněk Frolík je přesvědčen, že pokud se s lidmi dobře pracuje, nemají problém se úspěšně začlenit do života společnosti

První z nich zpřístupňuje psychoterapeutickou péči lidem, kteří si ji nemohou finančně dovolit, druhý podporuje začleňování dětí ze sociálně slabých rodin, cizinců, příslušníků minorit a žáků s handicapem do běžných škol. Právě tento projekt získal i aktivní záštitu českého „patrona“ – majitele firmy Linet Zbyňka Frolíka.

„Téma je v České republice dost žhavé, hodně se o něm diskutuje na Hradě i v podhradí,“ zdůvodnil Frolík, proč si vybral Férovou školu. K rozhodnutí mu prý také pomohlo, že to, co je sociální inkluze, dobře zná ze svého života. Má duševně handicapovaného bratra, ve firmě úspěšně pracuje s romskými zaměstnanci a jeho vnuk je hyperaktivní, má syndrom ADHD. Frolík je přesvědčen, že pokud se s těmito lidmi dobře pracuje, nemají problém se úspěšně začlenit do života společnosti.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.