Tadeusz Mazowiecki, první nekomunistický premiér za železnou oponou, zemřel 28. října, v den svých jmenin. Bylo mu 86 let. Teprve když odešel, si Poláci uvědomili, jak velkým byl člověkem. O životě jednoho z nejvýznamnějších disidentů i politických představitelů Polska po roce 1989 píše Aureliusz M. Pedziwol.
Svou premiérskou funkci plnil Tadeusz Mazowiecki téměř celých 16 měsíců – 480 dnů od 12. září 1989 do 4. ledna 1991. A opustil tento post poté, co nad ním v prezidentských volbách zvítězil nejen Lech Wałęsa, což se dalo předpokládat, ale i dosud neznámý emigrant, kanadský byznysmen Stan Tymiński. Ten se do Polska vrátil s populistickými hesly v ústech a s černou aktovkou v ruce (v ní se prý měly nalézat materiály kompromitující šéfa Solidarity), čímž přesvědčil více voličů než úřadující premiér.
Tento neúspěch byl cenou za bolestivé reformy, které Mazowiecki zaštiťoval svým jménem. „Doplatil na to. Neuspěl ve volbách, ale zapsal se do dějin,“ napsal po letech zástupce šéfredaktora deníku Gazeta Wyborcza Jarosław Kurski. Zapsal se do dějin, protože se dějiny v roce 1989 odehrály tak, jak se odehrály, do značné míry právě jeho zásluhou. Kdyby zvolil radikálnější variantu vládnutí, vše mohlo dopadnout tragicky. V lepším případě výjimečným stavem, v horším sovětskou intervencí.
Tentokrát se to musí povést
Když 12. září 1989 přednášel Mazowiecki v Sejmu vládní prohlášení, dobře si uvědomoval, že sovětská armáda nebude muset Polsko obsazovat, protože od konce druhé světové války jeho území neopustila. Největší „kremlologové“ ve Washingtonu tehdy ještě netušili, že sovětský blok, objekt jejich zájmů, brzy zmizí. Václav Havel se v Praze jen shovívavě usmíval, když mu čerstvě zvolený polský poslanec Adam Michnik v Československu ovládaném Miloušem Jakešem a Gustávem Husákem věštil, že se za pár měsíců stane prezidentem svého státu.
Mazowieckého podstatná otázka: Do jaké míry můžeme riskovat s národem a do jaké míry může národ riskovat sám?O dva měsíce později v Bonnu nejspíše nikdo kancléři Helmutu Kohlovi nepošeptal do ouška, že dny režimu Ericha Honeckera jsou sečteny, protože by se rozhodně nevydal na návštěvu Polska zrovna 9. listopadu, téhož dne, kdy se zbortila berlínská zeď. A v Bukurešti nikdo Nicolae Ceauşeska nevaroval, že by měl před Vánoci odjet ze státu, kterému vládl 24 let, protože v opačném případě se jich nedožije. Vše, co se stalo během následujících tří měsíců, se nemuselo stát, kdyby polský premiér zvolil jinou cestu.
„Měli jsme za sebou zkušenost Maďarů z roku 1956, Pražského jara z roku 1968 a vlastní zkušenost výjimečného stavu,“ napsal Mazowiecki 20 let poté. A vysvětloval: „Ale nejen obavy z opakování se stejných zkušeností, ale pevná vůle, že se nám to tentokrát může a musí povést, nás nutily hledat takovou cestu, která přinese trvalé vítězství místo oběti dobře známé z našich dějin. V takových situacích je vždy podstatná otázka: Do jaké míry můžeme riskovat s národem a do jaké míry může národ riskovat sám?“
Náš premiér
Šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik 3. července roku 1989 zveřejnil svůj proslulý článek Váš prezident, náš premiér. Prezident měl být teprve zvolen. Na tento post kandidoval generál Wojciech Jaruzelski, který však několik dnů před volbou rezignoval ve prospěch svého kolegy, generála Czesława Kiszczaka, ale se nakonec rozhodl zase kandidovat a 19. července byl zvolen prezidentem.
Dříve, 14. července, Tadeusz Mazowiecki na stránkách Týdeníku Solidarita (Tygodnik Solidarność) odpověděl Michnikovi komentářem Pospíchej pomalu, v němž Michnikovu výzvu pojmenoval jako politické dobrodružství. Ale 17. srpna sám zaslechl z úst Lecha Wałęsy: „Pane Tadeuszi, budete premiérem.“ „Pane Lechu, já?“ měl prý odpovědět po chvíli. Ale nakonec souhlasil.
Během 16 měsíců kabinet Mazowieckého položil základy nového státního zřízení a změnil postavení Polska na geopolitické mapě EvropyZnámý polský satirik Marcin Wolski ho ve svém programu Polské zoo, vysílaném Polskou televizí v letech 1991 až 1993 každou sobotu, zobrazil jako želvu. Mazowiecki doopravdy nedělal dojem člověka překypujícího energií. Byl absolutním protipólem Lecha Wałęsy, který říkával: „Než pan Tadeusz pomyslí, já třikrát vystřelím.“ Ale jak poznamenal dlouholetý Mazowieckého spolupracovník, ministr privatizace v jeho vládě Waldemar Kuczyński: „Žádný další gepard volající po zrychlení neudělal tolik, co ta želva Mazowiecki.“
Tempo změn bylo opravdu převratné. Během 16 měsíců kabinet Mazowieckého položil základy nového státního zřízení a změnil postavení Polska na geopolitické mapě Evropy. Největší změny přišly během prvních 111 dnů, mezi ustavením vlády a 1. lednem 1990. Když 4. ledna 1991, po prohrané prezidentské volbě, Mazowiecki končil v postu premiéra, bylo Polsko už úplně jiným státem – svobodným, přestože pořád nemělo parlament zvolený v úplně svobodných volbách. Taková bývá cena, když je někdo průkopníkem změn.
Kontrolovaný šok
Vláda ihned přistoupila k práci. Nejdříve přišlo na řadu hospodářství, protože bylo nejdůležitější. Rostoucí inflace vyjádřena stovkami procent hrozila úplným rozkladem státu. Prováděním hospodářské reformy premiér Mazowiecki pověřil profesora Leszka Balcerowicze. Tento nápad mu podsunul ekonom Kuczyński, který Balcerowicze znal dlouhá léta a věděl o něm, že pracuje na plánu takové reformy.
Během prvního setkání se svým pozdějším náměstkem a ministrem financí v roce 1989 Mazowiecki ihned oznámil, že hledá někoho, kdo v Polsku sehraje roli Ludwiga Erharda, autora německých hospodářských reforem po druhé světové válce. „Pomyslel jsem si skrytě, že úkol, který nás čeká, bude mnohem složitější než ten, před kterým stál Erhard. Shodou náhod jsem se zrovna před třemi lety v Německu dost důkladně zabýval Erhardovou politikou,“ vzpomíná dnes profesor.
Reforma vešla do dějin jako „Balcerowiczův plán“ a „šoková terapie“, přičemž sám autor tvrdil, že to byl „kontrolovaný šok“. Stejně zněl podtitul prvního vydání knihy 800 dní, v níž Balcerowicz shrnuje dobu, po kterou byl v postech místopředsedy vlády a ministra financí v kabinetech Tadeusze Mazowieckého a jeho následovníka Jana Krzysztofa Bieleckého.
Největší úspěch – hospodářský program
Nakolik správná byla volba Balcerowicze, nejlépe ukazují dnešní hospodářské výsledky Polska. V roce 2012 byl HDP na jednoho obyvatele dvakrát vyšší než v roce 1989 – nejvyšší procentní narůst mezi všemi novými členskými státy Evropské unie. Slovenský HDP v tomto období vzrostl o tři čtvrtiny, estonský skoro o polovinu a český o 40 procent.
Nakolik správná byla Mazowieckého volba Leszka Balcerowicze pro provádění hospodářské reformy, nejlépe ukazují dnešní hospodářské výsledky PolskaTempo prací bylo expresní. „Pro Leszka bylo velmi podstatné, aby program reforem začal platit 1. ledna. Všechny tímto datem hypnotizoval, díky tomu bylo tempo prací ohromující. Jako by se Polsko mělo 2. ledna ztratit, kdyby program nebyl zahájen,“ připomíná Kuczyński.
V tomto období Mazowieckého vláda připravila balíček deseti radikálních zákonů a dokázala je uvést do života. První zbavoval státní podniky ochrany a umožňoval jejich krach. Druhý zakazoval ústřední bance financovat rozpočtový deficit, neboli tisknout nekryté peníze. Jeden z dalších zaváděl vnitřní směnitelnost zlotého. Každý revolučním způsobem měnil hospodářskou realitu země.
Sejm tento balíček schválil 28. prosince a prezident jej podepsal 31. prosince. Byl to smluvní parlament (Sejm Kontraktowy), vzniklý po volbách 4. června 1989, v němž 65 procent křesel patřilo poslancům komunistické strany a jejích dosavadních satelitů. A prezidentem byl generál Wojciech Jaruzelski, tentýž, který 13. prosince 1981 zavedl výjimečný stav. Země se pořád jmenovala Polská lidová republika.
„Jako ekonom považuji za největší úspěch Mazowieckého vlády právě hospodářský program, v té době pionýrský od Vladivostoku až po Labe,“ napsal Kuczyński. Podle něho je nespravedlivé, že se mu dnes říká „Balcerowiczův plán“, protože to bylo společné dílo Balcerowicze a Mazowieckého. „Tadeusz ho vzal, protože právě takovou reformu chtěl provést. Hledal svého Erharda,“ tvrdí dnes Kuczyński.
Uspořádání vztahů se sousedy
Když Mazowiecki formoval svůj kabinet, nebylo pochyb, že dva resorty – ministerstvo obrany a vnitra považované za mocenské –, musejí patřit komunistům. Ale Polská sjednocená dělnická strana (PSDS) řízená Mieczyławem Rakowským si dělala zálusk i na ministerstvo zahraničních věcí. Premiér však řekl rozhodné ne a resort diplomacie svěřil odborníkovi na mezinárodní právo profesoru Krzysztofu Skubiszewskému.
Směr polské zahraniční politiky vyznačený Mazowieckým a Skubiszewským udržovaly všechny vlády až do roku 2005Jak správná tato volba byla, svědčí nejen fakt, že Skubiszewski zůstal na svém postu ve všech dalších „solidaritních“ vládách do voleb v roce 1993, které vyhrála postkomunistická levice, ale i rychlý nárůst mezinárodního významu Polska. Směr polské zahraniční politiky vyznačený Mazowieckým a Skubiszewským udržovaly všechny vlády až do roku 2005, kdy moc v zemi převzala strana Jarosława Kaczyńského Právo a spravedlnost a kdy se krátce na to prezidentem stal jeho bratr-dvojče Lech.
Varšava začala uspořádáním vztahů se sousedy. Už 9. listopadu 1989 přijel do Polska německý kancléř Helmut Kohl a shodou náhod zrovna tohoto dne večer padla berlínská zeď. Kancléř přerušil návštěvu, ale za dva dny byl už nazpět. Dne 12. listopadu se spolu s Tadeuszem Mazowieckým zúčastnil polsko-německé Mše smíření v obci Krzyżowa v Dolním Slezsku.
„Před přijímáním jsme si předali liturgické znamení míru. Tímto symbolickým gestem jsme chtěli ukázat, že ve vztazích Polska a Německa nastala nová doba,“ připomenul po 20 letech „Kancléř smíření“. Zmíněné symbolické gesto je přirovnáváno k události o pět let dříve, 22. září 1984 na hřbitově ve Verdunu, kde si stejný kancléř Kohl a francouzský prezident François Mitterrand v určitém okamžiku stiskli vzájemně ruce a setrvali v tom gestu po nějakou dobu, aby odevzdali čest stovkám tisíc padlých vojáků.
Dva plus čtyři. Plus Polsko.
Vztahy mezi národy se nestaví pouze na gestech, ale gesta mají pro ně obrovský význam. Stačí připomenout Willyho Brandta, který poklekl před pomníkem hrdinů ghetta ve Varšavě. O připuštění Polska k některým etapám konference dva plus čtyři, připravující sjednocení Německa, nerozhodovalo znamení míru z Krzyżové, ale nepochybně tomu dost napomohlo.
Posledních 24 sovětských důstojníků, z toho pět generálů, z varšavského Východního nádraží odjelo až 18. září 1993Výsledkem bylo, že si Polsko vyřešilo nejdůležitější zahraniční problém na Západě – uznání hranice na Odře a (Lužické) Nise, což bylo zpečetěno 14. listopadu 1990, kdy Polsko a už sjednocené Německo podepsaly hraniční smlouvu. Neméně důležité byly východní problémy Polska – odsun sovětské armády a zánik Varšavské smlouvy.
V této záležitosti nebyli lidé Mazowieckého a Skubiszewského odkázaní na sebe. Stejný problém mělo Československo a zbývající členské státy smlouvy. Dne 25. února 1991 v Budapešti tyto státy dosáhly podepsání dohody a ukončení vojenské spolupráce v rámci smlouvy a 1. července 1991 byly v Praze rozpuštěny její politické struktury. Varšavská smlouva se stala historií. Posledních 24 sovětských důstojníků, z toho pět generálů, však z varšavského Východního nádraží odjelo až 18. září 1993.
Od PAXu ke Znaku
Tadeusz Mazowiecki pracoval pro úspěch své vlády po celý svůj dlouhý život. Hned po druhé světové válce, v roce 1946, se spojil s katolickou organizací Dnes a zítra, která se však později proměnila ve sdružení PAX kolaborující s komunisty. Na stránkách „paxových“ novin Mazowiecki velebil tehdy existující politické zřízení a kritizoval jednoho z biskupů, proti němuž se vedl politický proces. „V souvislosti s tímto článkem měl pocit viny. Zejména proto, že sebou nechal tak hodně manipulovat,“ tvrdí historik Andrzej Friszke.
Ve volbách v roce 1972 se komunistická moc postavila proti kandidatuře Mazowieckého do SejmuZ PAXu odešel v roce 1955. Tři roky na to založil katolický měsíčník Więź, dodnes vycházející společensko-kulturní časopis (od letoška jako čtvrtletník), který se stal jedním z nemnoha nezávislých, ale oficiálně působících fór intelektuální debaty. Mazowiecki byl jeho šéfredaktorem do roku 1981.
Předtím, na vlně politického tání, které v říjnu 1956 vyneslo k moci Władysława Gomułku, Mazowiecki spoluvytvářel neformální politické hnutí Znak a komunisté tomuto uskupení dovolili zasedat v Sejmu. Tím po volbách v roce 1957 vznikla možná jediná opoziční parlamentní frakce na východ od železné opony. Vydržela až do roku 1976. Měla sice sotva pět poslanců a samozřejmě nemohla nic změnit, ale úplně bezmocná nebyla.
Po brutálním potlačení studentských demonstrací v březnu 1968 příslušníky milice a jednotek ORMO (rezervní oddíly Občanské milice, polské Lidové milice) podali poslanci uskupení Znak interpelaci premiéru Józefu Cyrankiewiczovi. Byli za to ostře odsouzení jako „buřiči a reakcionáři“. V dalších volbách v roce 1972 (už po pádu Gomułky) se moc postavila proti kandidatuře Mazowieckého do Sejmu.
Solidarita
Na podzim 1976, po protestech dělníků v Radomi a v Ursusu vyvolaných červnovým zvýšením cen potravin, na které moc odpověděla brutálním pronásledováním účastníků, vznikl Komitet Obrony Robotników (KOR, Výbor na obranu dělníků). Když v květnu 1977 moc zatkla jedenáct členů výboru, byla ve varšavském kostele sv. Martina zahájena masová protestní hladovka. Důvěrníkem hladovkářů a jejich mluvčím se stal právě Mazowiecki.
Předseda Solidarity Lech Wałęsa svěřil vedení časopisu Tygodnik Solidarność MazowieckémuByl to začátek jeho cesty k nelegální, i když veřejné antikomunistické opozici. Rok poté spoluvytvářel Towarzysztwo Kursów Naukowych (Společnost vědeckých kurzů), takzvanou létající univerzitu. A v srpnu 1980 se spolu s historikem Bronisławem Geremkem objevil před bránou gdaňské loděnice, kde se konala stávka, a vyjednávalo s vládní delegací. Oba se stali poradci stávkového výboru a jeho vůdce Lecha Wałęsy.
Stávka skončila dohodou, jejímž nejdůležitějším bodem byl souhlas moci s vytvořením nezávislého odborového svazu. Na základě dohody vznikl celostátní Niezależny Samorządny Związek Zawodowy Solidarność (Nezávislý samosprávný odborový svaz Solidarita).
V roce 1981 moc dovolila Solidaritě vydávat celostátní Tygodnik Solidarność (Týdeník Solidarita), časopis sice cenzurovaný, ale na moci zcela nezávislý. Předseda Solidarity Lech Wałęsa svěřil vedení časopisu Mazowieckému. Jeho první číslo v nákladu půl milionu výtisků se na stáncích objevilo 3. dubna 1981. Do zavedení výjimečného stavu vyšlo 37 čísel Tysolu, jak lidé časopisu říkali.
Nejen moudřeji, ale i ostřeji
Mazowiecki patřil k opatrným zástupcům opozice, navrhoval postupné rozšiřování zóny svobody. Příliš dobře si uvědomoval hrozící nebezpečí. „Mazowiecki patřil ke generaci, pro kterou nezávislost Polska nebyla samozřejmostí. Polsko mohlo existovat, ale byla také možná situace, že neexistuje,“ řekl zmíněný profesor Friszke.
V noci z 12. na 13. prosince 1981, kdy generál Wojciech Jaruzelski zavedl v Polsku výjimečný stav, byl Mazowiecki zadržen v Grand Hotelu v Sopotech a následně internován v táboře v obci Strzebielinek. Tam se setkal s radikálním funkcionářem Solidarity Sewerynem Jaworským a vedli následující rozhovor:
Jaworski: „Říkal jsem, pane redaktore, že s nimi bylo třeba jednat ostřeji.“
Mazowiecki: „Říkal jsem, pane Seweryne, že bylo třeba jednat moudřeji.“
Jaworski: „Vaše moudrost vám byla k ničemu.“
Mazowiecki: „Stejně tak vaše ostrost.“
Mazowieckého z internace propustili 23. prosince 1982, po více než roce od jeho zadržení, jako jednoho z posledních internovaných.
A přece i Mazowiecki dokázal být ostrý. Mnoho let poté – v roce 1992 – se stal speciálním vyslancem Komise pro lidská práva OSN v bývalé Jugoslávii. Napsal 18 hlášení o páchaných zločinech. „Mnohokrát jsem kriticky hodnotil chování mezinárodní společnosti a akceptaci takzvaných dokonaných faktů,“ řekl mi během konference OSN za lidská práva, která se konala ve Vídni v červnu 1993.
Mazowiecki takto nemínil postupovat. Když bylo v červenci 1995 v Srebrenici před očima „modrých přileb“ zmasakrováno osm tisíc muslimských bosenských Srbů, na znamení protestu proti bezmoci mezinárodní společnosti vůči páchaným zločinům podal demisi. Byl jediným vysokým funkcionářem OSN, který to udělal.
Mluvčí morální politiky
Byl „klidný, rozhodný a neagresivní“, vzpomíná na Mazowieckého profesor Leszek Balcerowicz. A připomíná: „Teď v polské politice máme spoustu agresivních politiků, kteří jsou neklidní, a ne vždy jsou rozhodní. To je právě ten obrovský rozdíl.“
„Tadeusz Mazowiecki byl výjimečná osobnost, k tomu neobvykle skromná,“ řekl premiér Donald Tusk„Tadeusz Mazowiecki byl výjimečná osobnost, k tomu neobvykle skromná,“ řekl premiér Donald Tusk v první reakci na zprávu o jeho smrti. „Naučil jsem se od něho myslet o politice jako o morální výzvě. Zároveň učil, že politika není moralizování, i když by měla být morální,“ prohlásil Jan Lityński, bývalý člen KOR a dnes poradce prezidenta Bronisława Komorowského.
Po Mazowieckého smrti byly na všech státních budovách v Polsku staženy vlajky na půl žerdi. V sobotu 2. listopadu byla rakev s pozůstatky Tadeusze Mazowieckého vystavena v kapli Prezidentského paláce ve Varšavě. První poválečný nekomunistický premiér Polska byl pohřben v neděli 3. listopadu v rodinné hrobce v obci Lasky u Varšavy. Jeho pohřeb se konal na nejvyšší možné státní úrovni. Ten den se celé Polsko ponořilo do národního smutku.
