Umění může zlobit i zdobit. Ale především má vyvolávat emoce

Sochař Michal Trpák, jehož výstava se koná od středy 4. září v Galerii Lucerna, v rozhovoru s Blankou Vlčkovou pro Českou pozici mimo jiné říká: „Má tvorba je odrazem mého života a současné společnosti. Inspirací je vše, na co myslím a co prožívám. Při práci často myslím na to, že bych rád už viděl dílo hotové, a věděl, zda bude takové, jak jsem ho vymyslel, nebo v co se vyvine.“

ČESKÁ POZICE: Vaše výstava se jmenuje Ornament není zločin. Zřejmě si hrajete s výrokem architekta Adolfa Loose „ornament je zločin“. Mají být vaše sochy a plastiky zdobné?

TRPÁK: Nevím, je-li zdobné správné slovo, ale opravdu reaguji na výrok Adolfa Loose „ornament je zločin“, který jako by v architektuře i ve výtvarném umění stále žil. Mám pocit, že panuje snad i strach nebýt příliš ornamentální. Architekti, designeři i umělci často až úzkostlivě navrhují věci stroze a čistě.

Umění však může být minimalistické i ornamentální, může zlobit i zdobit, ale především má vyvolávat emoce. Nemám rád pravý úhel ani svázanost pravidly, kdy je vše předem dané a sterilní, a když se například vymění kytka ve váze, už to nefunguje. Většina soch pro výstavu v Galerii Lucerna, jež začíná 4. září, pracuje s ornamentem, je přece všude v přírodě.

ČESKÁ POZICE: Jaký je váš vztah k Lucerně a Praze? Není handicap tvořit na jihu Čech?

TRPÁK: Nemyslím, že je to handicap. V Českých Budějovicích jsem se narodil, mám tu rodinu, ale především všechno, co k tvorbě potřebuji. Mám zde ateliér, ale do Prahy jezdím prakticky každý týden odlévat sochy nebo konzultovat práci se zadavateli či architekty. Do Lucerny jsem se chodil za studií dívat na výstavy Tvrdohlavých a pasáží Lucerny často procházel do Boulder baru. Lucerna je pro mě stejně jako pro většinu Čechů symbol, kultovní místo spojené s rodinou Havlů, které si vážím.

ČESKÁ POZICE: Kde jsou ve světě vaše sochy? Na které instalace jste hrdý a které vás nejvíce potěšily?

TRPÁK: Moje sochy jsou v soukromých sbírkách a ve veřejných prostranstvích kromě Česka především v Německu, Francii, Kanadě, Rusku a ve Spojených arabských emirátech. Sochy s deštníky Lehká nejistota plují například v atriu výletní lodi Mein Schiff kotvící v Hamburku nebo jsou instalovány v atriích dubajských hotelů.

Silný zážitek jsem si přivezl ze sympozia Galerie Klenová, kde jsem tvořil velké hlavy. Postavil jsem je na zídku s domečkem k cestě, která vedla na hrad. Když kolem nich návštěvník procházel, mohl je roztočit. Byla to asociace na mou cestu po Nepálu, na buddhistické mlýnky a vysílání modliteb. Nazval jsem je Ateistická Modlitba, protože skoro všichni turisté, kteří kolem mlýnků v Nepálu procházejí, je roztočí – bez ohledu na víru. V mém případě jde spíše o hru a silný mystický příběh, že lidé mohou vyslat do kraje své myšlenky.

Další radost jsem si udělal před třemi léty, když jsem naistaloval v Lomečku u Domažlic obrovskou hlavu s lodním šroubem na konci – Propeller Head. Je pod vodou a nad hladinu jí vyčnívá jen čelo a periskopy. Venku vidí návštěvník ponorku s periskopy, ale když se ponoří, čtyřmetrovou hlavu.

ČESKÁ POZICE: Jste iniciátorem a kurátorem výstav soch ve veřejném prostoru Umění ve městě (UVM), jež se konají již dvanáct let v Českých Budějovicích a okolí. Jak vzniklo UVM a jak se vyvíjelo a měnilo?

TRPÁK: Vše začalo mou diplomovou prací Humanoidi – sochy chvátajících úředníků, které jsem vystavil na pěší zóně Lannovy třídy v Českých Budějovicích. Těší mě, že mnoho lidí je chápe jako sebereflexi: „Když jdu po Lannovce, běžím tam skoro jako ty sochy a skoro do nich vrazím, pak si uvědomím, že jsem stejný jako oni, zpomalím a začnu se smát.“

Na základě této výstavy jsem v roce 2007 se spolužáky z Vysoké školy umělecko-průmyslové zkusil první ročník Umění ve městě. Postupně jsem v dalších letech zval výtvarníky všech generací, ale rostl i produkční tým. Zpočátku jsem si připadal spíše jako špeditérská firma, po kurátorství jsem nikdy netoužil. Od loňského roku už výstava není jen sochařská, účastní se jí i grafity nebo street art umělci. Letos jsme poprvé experimentovali s novými technologiemi, robotickým tiskem betonu pro výtvarné účely.

ČESKÁ POZICE: Jaký je rozdíl mezi tvorbou galerijní a do veřejného prostoru? Nezdá se vám, že zřejmě proto, že dlouhá léta nebyl v Česku veřejný prostor populární, dodnes většinu lidí příliš nezajímá, a tudíž jej ani nekultivují?

TRPÁK: Za socialismu byla až čtyři procenta rozpočtu veřejných staveb věnovaná na umění, často však poplatné režimu, navzdory nebo díky tomu je ve veřejném prostoru stále mnoho pozůstatků z této doby. Nyní žádné procento na umění není, což je škoda. Chybí také nástroj, který by s uměním počítal a radní se často umění bojí, protože je iracionální, subjektivní, a tudíž lze často obtížně obhájit akvizici díla.

Zájem o veřejný prostor jak obcí, tak návštěvníků se však každý rok lepší. Nejde již naštěstí jen o nový chodník či dlažbu, ale i o přidanou hodnotu, jako jsou stromy, přístup k řece nebo výtvarné dílo. Ve veřejném prostoru je třeba pracovat s místem a měřítkem, což v galerii odpadá – bílé stěny a sokly, kam je možné umístit cokoliv. Mě veřejný prostor přitahuje vztahem díla k němu, kontextem. Výtvarník se může podílet na utváření prostoru měst a dodat jim osobitost a jedinečnost.

ČESKÁ POZICE: S jakými materiály pracujete nejčastěji? Při letošním UVM jste ukázali s týmem a Kateřinou Novákovou i první robotické sochy.

TRPÁK: Rád objevuji, experimentuji, zkouším nové, což byl i důvod pro tisk z betonu. V minulosti jsem vyzkoušel práci se dřevem, kovem, kamenem, sklem i syntetickými pryskyřicemi. Pro různé náměty se hodí různé materiály. Letos jsme poprvé s mezinárodním týmem a Kateřinou Novákovou z ČVUT v rámci 12. ročníku UVM předvedli experimentální robotický tisk z betonu ve výtvarném umění. Tato cesta mě nesmírně přitahuje a chtěl bych se zúčastnit i vybudování prvních betonových domů v Česku pomocí 3D tisku.

ČESKÁ POZICE: Jak jste se dostal k sochařině?

TRPÁK: Jako dítě jsem hodně maloval. Z mámina těsta často vznikaly moje první výtvarné pokusy. Když jsem se měl rozhodnout, co bude dále po základní škole, vzali mě rodiče na den otevřených dveří Střední umělecko-průmyslové škole svaté Anežky v Českém Krumlově. Uviděl jsem tam malé sochaře tvořit venku na dvorku v přírodě a volba kamenosochaře byla jasná.

ČESKÁ POZICE: Co svou tvorbou chcete sdělit? Na co při ní myslíte a co vás inspiruje?

TRPÁK: Má tvorba je odrazem mého života a současné společnosti. Inspirací je vše, na co myslím a co prožívám. Při práci často myslím na to, že bych rád už viděl dílo hotové, a věděl, zda bude takové, jak jsem ho vymyslel, nebo v co se vyvine.

ČESKÁ POZICE: Vaše sochy působí hravě a často letí vzduchem. Jste hravý? Chtěl byste umět létat?

TRPÁK: Ano. Pocit svobody je pro mne důležitý. Když jsem poprvé zavěsil sochu do vzduchu, moc mě bavilo, že není třeba soklu, že hmotná věc „levituje“, stále víc vymýšlím sochy, které „letí“. Každý umělec musí být hravý, jako dítě jsem skládal z kostiček všeho druhu a sochařina je jen sofistikovanější forma.

ČESKÁ POZICE: Máte nějaký sochařský sen, který už dlouho nosíte v hlavě?

TRPÁK: Jeden sen si právě začínám plnit – tisk obytných soch z betonu. Ale abych nepůsobil přízemně, rád bych v galaxii zformoval sochu z vesmírných těles. Ve sluneční soustavě bych chtěl vyrazit s Elonem Muskem na Mars a vytvořil tam sochu z místního materiálu. Když se vrátím do reality, rád bych se prostřednictvím tvorby potkával s milými a inspirujícími lidmi, s nimiž je mi dobře. Rád bych tvořil díla, která lidi oslovují, přinášejí jim radost, a především vytvářejí pointu místa.

ČESKÁ POZICE: Co vám především přináší radost?

TRPÁK: Teď třeba bych si rád lehl do trávy, jen tak se díval a nic nedělal. Někdy jsou radosti malé. Ale vím, že by mě to dlouho nebavilo, a už bych zase vymýšlel, jak dál s tvorbou.