Ukrajina v roce 2013 píše dějiny

O Kyjev se hraje vysoká geopolitická hra, na kterou Brusel nemá žaludek. Strategická naivita a impotence EU vyklízí pole ruské expanzi.

Dan Macek 19.2.2014
Lídr ukrajinské revoluce, Vitalij Kličko. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lídr ukrajinské revoluce, Vitalij Kličko. | foto: © Eugen KuklaČeská pozice
Lídr ukrajinské revoluce, Vitalij Kličko.

Mezi jednou a druhou hodinou ranní ve středu 11. prosince zahájilo několik stovek policejních těžkooděnců operaci k ovládnutí bašty ukrajinských protivládních demonstrací – kyjevského Majdanu Nezaležnosti (náměstí Nezávislosti). Kromě odstraňování barikád došlo podle serveru Kyiv Post na bití demonstrantů obušky. Zpravodaj Českého rozhlasu na místě viděl krvácivá poranění hlavy. Televize také odvysílaly zatýkání protestujících. Nočním Kyjevem se rozezněly kostelní zvony upomínající na dávné poplachy před nepřátelskou hrozbou.

Zcela dobýt Majdan se však úřadům nepodařilo (i proto, že se na náměstí solidárně vydávali další a další lidé). Pozoruhodné nicméně je, že ukrajinské úřady neváhaly těžkooděnce nasadit ani v době, kdy byla na návštěvě Ukrajiny šéfka evropské diplomacie Catherine Ashtonová.

„Pakliže jsou mláceni lidé mávající vlajkami Evropské unie, poškozuje to mezinárodní váhu a prestiž EU,“ vysvětluje symbolické ponížení unijní osmadvacítky analytik Andrew Wilson. „V době, kdy občané v Řecku a jinde vlajky EU naopak pálí, jsou demonstranti na Ukrajině živou připomínkou, že základní smysl EU je stále relevantní,“ dává události do širšího kontextu německý energetický expert Jonas Grätz v časopise Foreign Affairs.

Velká hra o Ukrajinu

Na Ukrajině však není v sázce pouze symbolika, nýbrž mnohem víc. Přednedávnem to natolik pregnantně zformuloval americký geopolitický analytik Walter Russell Mead, že si dovolíme z jeho článku citovat obšírněji.

Půjde-li Ukrajina na Západ, je Putinovo prezidentství fiasko, neboť jeho strategie pro obnovu velmocenského postavení Ruska bude v koncích„Dění na Ukrajině je jednou ze tří zásadních geopolitických událostí v Eurasii na sklonku roku 2013. Jednou je pokrok Íránu k regionální hegemonii po frontových úspěších jeho šíitských spojenců v Sýrii a po americkém zmírnění sankcí na triumfální Teherán. Druhou je pokrok Číny v ,kapustové taktice‘ nanášení stále dalších vojensko-právních izolačních vrstev na sporná území poblíž svých námořních hranic (tentokrát ve Východočínském moři). A třetí je souboj o to, zda se Ukrajina rozhodným způsobem přikloní k Moskvě či k EU,“ vyjmenovává Mead jednotlivá geopolitická kolbiště současnosti.

„Kremlu jde o všechno. Půjde-li Ukrajina na Západ, je Putinovo prezidentství fiasko, neboť jeho strategie pro obnovu velmocenského postavení Ruska bude v koncích. Znamenalo by to, že Rusko jako světová mocnost neuspělo a nezadržitelně se zařadí do druhé divize světové mocenské ligy, po bok dalších bývalých imperiálních mocností, jako je Francie a Velká Británie,“ vysvětluje Mead urputnost Putinova odporu k ukrajinsko-unijní asociační dohodě.

„Pakliže centrální mocnosti (ČLR, Rusko, Írán) vyhrají všechny tři tyto zápasy, změní to světovou rovnováhu sil. Bude to vnímáno, jako že USA a jejich spojenci už nemají navrch a ztrácejí nervy; od Balkánu po jihovýchodní Asii, od Severního ledového oceánu po Bengálský záliv začnou menší hráči překalibrovávat svou zahraniční politiku. Mnozí se odkloní od zdánlivě poražené strany a přimknou se k mocnostem, které se jeví na vzestupu,“ vyložil Mead učebnicový příklad z teorie mezinárodních vztahů.

„Spousta zpráv, které se zaskví v novinových titulcích, jsou mnoho povyku pro nic. Tohle je ale prvotřídní událost: Ukrajina v roce 2013 píše dějiny,“ vyzývá Mead k bdělosti.

Putinovo know-how

„Je načase, aby Evropa zaujala mnohem tvrdší a skeptičtější linii vůči Rusku,“ burcuje komentátor Edward LucasBezprostředně je toho však hodně v sázce zejména pro ukrajinskou vládu a opozici. V neděli oznámila ukrajinská bezpečnostní služba, že zahájila vyšetřování nejmenovaných opozičních politiků kvůli „nezákonnému jednání za účelem převzetí státní moci“. V pondělí večer pak vtrhlo komando bezpečnostních složek do sídla hlavní opoziční strany Baťkivščyna, kde zabavilo počítačovou techniku. Opoziční vůdci by tudíž záhy mohli putovat do vězení za expremiérkou a Janukovyčovou poraženou prezidentskou protikandidátkou z roku 2010 Julijí Tymošenkovou.

Přirozeným instinktem současné vlády je neustupovat a někteří pozorovatelé předpokládají, že se prezident Viktor Janukovyč bude snažit zůstat u moci za každou cenu. Podle vcelku „neevropského“ principu, který na Ukrajině zavedl, totiž lidé odstavení od moci končí za mřížemi. Atmosféra je tudíž vypjatá a hrozba násilného rozehnání demonstrací stále trvá (záminku k němu by hravě poskytli najatí provokatéři).

Dodatečným důvodem k pesimismu je ovšem právě skutečnost, že je ve hře více než jen osud ukrajinské vlády a opozice. „Putin se sotva spokojí s argumentem, že masové demonstrace znemožnily Janukovyčovi připojit Ukrajinu k eurasijské celní unii. Místo toho mu spíše nabídne know-how a lidské zdroje k potlačení protestů, souběžně se snahou je delegitimizovat coby podněcované z ciziny,“ dedukuje z dosavadní kremelské praxe opět Jonas Grätz ve Foreign Affairs.

Zároveň navrhuje, co by Brusel měl za současné situace podniknout. „EU by například mohla obnovit nabídku dodávek zemního plynu (převážně ruského) na Ukrajinu přes Slovensko za nižší cenu, než za jakou ji nyní prodává Ukrajině Rusko přímo. To by snížilo závislost Kyjeva na Moskvě.“

Dlouholetý komentátor týdeníku The Economist Edward Lucas jde o krok dál a v souvislosti s děním na Ukrajině volá po přehodnocení i samotných rusko-unijních vztahů. Konkrétně doporučuje smést ze stolu například ruský požadavek na bezvízový vstup do EU pro držitele „úředních“ pasů či ruskou přihlášku do OECD. „EU by také měla zintenzivnit zkoumání manipulace evropského trhu se zemním plynem ruským Gazpromem, s co největší vervou se věnovat následnému řízení (v podstatě obžalobě) a nedbat volání po ,politickém řešení‘,“ vybízí Lucas ke zvednutí Putinem hozené rukavice.

„EU se možná nechce pouštět do geopolitických her. Jenže v Evropě se geopolitika přesto rozehrává a v sázce jsou zájmy EU. Je načase, aby Evropa zaujala mnohem tvrdší a skeptičtější linii vůči Rusku,“ burcuje Lucas. Naráží tím na skutečnost, že evropské elity uvykly „západní“ geopolitické uvažování přenechávat washingtonským stratégům.

Když Američani absentují…

Jenže na rozdíl od oranžové revoluce z roku 2004, kdy byli Američané naplno zapojeni do podpory prozápadní ukrajinské opozice, se nyní Obamova administrativa drží relativně zpátky. Náměstkyně amerického ministra zahraničí Victoria Nulandová sice dorazila do Kyjeva rozdat demonstrantům koblihy a v reakci na policejní razii ve středu nad ránem vydal její nadřízený šéfdiplomat John Kerry prohlášení, že jsou USA „znechuceny“ nasazením těžkooděnců proti pokojným demonstrantům. Nejnověji pak Washington oznámil, že nevylučuje uvalení sankcí na Ukrajinu, ale pozorovatelé se vesměs shodují, že by šlo o kontraproduktivní krok, který by jen utužil kremelské objetí „Malé Rusi“.

Před pár týdny se Kerry vydal osobně podpořit západní směřování alespoň sousedního Moldavska. „Jsem tu, abych potvrdil, že USA budou stát při vás,“ ubezpečil Kerry moldavského prezidenta Nicolae Timoftiho během návštěvy Kišiněva krátce poté, co Moldavsko pohrdlo Putinovou eurasijskou celní unií a ve Vilniusu parafovalo vlastní asociační dohodu s EU.

Uvalení sankcí na Ukrajinu ze strany USA by byl kontraproduktivní krok, který by jen utužil kremelské objetí „Malé Rusi“Otázkou ovšem je, nakolik lze dnes na slovo amerického ministra zahraničí ještě spoléhat. „Kdokoli, kdo alespoň zběžně sleduje zprávy, musel zaznamenat americkou piruetu před odvoláním zásahu v Sýrii či ústup od mnohaletého lpění na úplném zastavení veškerého obohacování uranu Íránem,“ připomíná v této souvislosti komentář listu The Wall Street Journal.

Washington možná vede k odstupu od ukrajinských událostí prozíravá úvaha, že tím alespoň neposkytne Kremlu záminku k rozehrání antiamerické karty. Skepse ohledně trvalé americké angažovanosti ve východní Evropě je však patrně namístě.

„Obamova vláda, která seškrtává zahraniční závazky a je na Rusku závislá v otázce Sýrie či Afghánistánu, možná usoudí, že co Západ neudělá či nesvede udělat v reakci na Putinovy tahy ve východní Evropě, je otázka, kterou by měla raději vyřešit Evropská unie (rozuměj Němci),“ naznačuje The Wall Street Journal, kdo má v EU rozhodující slovo. „Pravda je ovšem taková, že Německo nemá žádnou pomyslnou čáru, kterou by Rusko nesmělo při svých mocenských hrách překročit. Berlín si do reflexů Moskvy promítá vlastní uvažování ve víře, že se Rusko také chce vyvarovat konfrontaci.“

Mnozí evropští diplomaté se proto stále tváří, že vše je pouze otázkou zlepšení komunikace s Moskvou. Potěmkinovsky nafouknuté „strategické partnerství“ mezi EU a Ruskem si zkrátka nenechají pokazit kremelskými úklady proti vlastnímu strategickému projektu Východního partnerství. Tomuto krotkému postoji je poplatná i česká diplomacie, která prý události na Ukrajině „sleduje se znepokojením“ a bude v tomto smyslu usilovat o přijetí společného stanoviska EU. Úloha Ruska však na přetřes nepřijde.

Německý defétismus

Někteří Němci si ovšem rostoucí strategickou zodpovědnost své země zřejmě začínají uvědomovat. Například v hamburském deníku Die Zeit, jehož titulárním vydavatelem je bývalý sociálnědemokratický kancléř Helmut Schmidt, vyšla po německých volbách výzva, aby se staronovým německým ministrem zahraničí nestal opět sociální demokrat Frank-Walter Steinmeier. Jedním z argumentů byl Steinmeierův příklon k Moskvě v době, kdy byl šéfdiplomatem předchozí velké koalice Angely Merkelové v letech 2005 až 2009.

Jiní v Německu jsou však prý stále v zajetí úzce bilaterálního, geopoliticky neposkvrněného pohledu na „ukrajinskou otázku“. Nedávný komentář deníku Die Welt například předestřel, že ponaučením z Janukovyčovy vilniuské otočky by mělo být nevzrušovat se, zachovat Ukrajině škvíru k EU a nechat zbytek na Ukrajincích, protože Evropa je na věc příliš slabá. „Nic víc se nedá dělat. Pouze čekat,“ cituje komentátora Jacquese Schustera The Wall Street Journal. „Německy se tomu říká Defätismus.“