Ukrajina: Majdan přechází z oranžové do hnědé

Pokud se Evropa včas nevzpamatuje, může se stát, že bude muset volit mezi zkorumpovaným režimem Viktora Janukovyče a neonacisty.

Gábor Stier 21.2.2014
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Způsob, jakým jsou kyjevské demonstrace popisovány západním tiskem a většinou tamních politiků, má jen pramálo společného s realitou. Hovoří totiž o střetech aktivistů hájících demokracii a evropské hodnoty a autoritářské vlády a ve svých reportážích přímo z místa dění zachycují revolucionáře a brutální příslušníky útvarů rychlého nasazení hledící na sebe z opačných stran barikád. A k tomu automaticky dodávají, že evropskou integraci Ukrajiny, jež dávala zemi naději na svobodu a rozkvět, vetoval Vladimir Putin.

Převážná většina západních představitelů přitom se zřetelem na geopolitické zájmy nesměle přivírá oči nad tím, že na oprávněné protesty proti vládnoucí moci se na Majdanu nabalili extremisté a hněv Haliče už nemá nic společného s evropskou integrací. Pokud se Evropa včas nevzpamatuje, může se stát, že bude muset volit mezi zkorumpovaným režimem Viktora Janukovyče a neonacisty.

Aby se Západ nepřepočítal

Na oprávněné protesty proti vládnoucí moci se  nabalili extremisté a hněv Haliče už nemá nic společného s evropskou integracíSchodiště hlavního stanu protestantů v Domě odborů je plné nacistických symbolů. Západní novináři, kteří se tu vyskytují v hojném počtu, to ovšem jakoby nemíní brát na vědomí. Ani evropským a americkým politikům, kteří vystupují na náměstí Nezávislosti, tentokrát navzdory dřívějším zvyklostem pranic nevadí, že stojí na jednom pódiu s Olehem Ťahnibokem, vůdcem krajně nacionalistické strany Svoboda, která se hlásí k rasistickým názorům. Ťahnibok bojuje proti „moskevsko-židovské mafii“ a za hrdinu uznává Stepana Banderu, bojovníka po boku Hitlera, jenž nechal popravit tisíce Poláků a Židů.

Tentokrát je západním politikům jedno, že mezi jejich posluchači jsou nejvíce slyšet agresivní zastánci kultu násilí, kteří považují za změkčilé liberály dokonce členy strany Svoboda, kterým si netroufá odporovat ani opozice a kteří radikalizují také atmosféru jinak poklidných demonstrantů na Majdanu. Ten začíná čím dál jasněji přecházet z oranžové do hnědé.

Západní rétorika se velkoryse povznáší i nad onu drobnost, že Evropská unie Ukrajině nikdy nenabídla členství a Viktor Janukovyč, mimochodem vítěz demokratických voleb, který je najednou prohlašován za diktátora, byl až do chvíle, kdy odmítl podepsat vilniuskou dohodu o přidružení, považován za důvěryhodného partnera k jednání.

Jak se však nechal před pár dny v Mnichově slyšet šéf americké diplomacie John Kerry, na Ukrajině se právě odehrává nejdůležitější boj za demokratickou, evropskou budoucnost. Za těmito patetickými slovy se však skrývá geopolitické úsilí, které zdaleka není čerstvého data – snaha Západu oddělit Ukrajinu od Ruska. Vždyť již v polovině devadesátých let Zbigniew Brzezinski prohlásil, že bez Ukrajiny Rusko přestane být impériem.

Jenže vilniuskou bitvu vyhrál Putin, a proto se nyní Západ v Kyjevě snaží dopomoci k vládě silám, které by dohodu o přidružení bez váhání podepsaly. K tomu je však nejdříve třeba svrhnout Janukovyčův režim. V zájmu toho vyhrožují prezidentovi a jeho týmu sankcemi.Neexistuje západní země, ve které by dopustili takový vandalismus, jenž se několik dní odehrával v ulicích Kyjeva

Největší problém s ním však nemají kvůli tomu, co mu vyčítá většina Ukrajinců – že je zkorumpovaný a svojí hospodářskou politikou přivedl zemi na pokraj bankrotu. Výhrady jsou často falešné. Neexistuje západní země, ve které by dopustili takový vandalismus, jenž se několik dní odehrával v ulicích Kyjeva. Podobné projevy jsou v normálně fungujícím státě potlačovány již v zárodku. Od Paříže přes Malmö až po New York zasahovala policie v obdobných případech tvrději než v Kyjevě.

Janukovyč má však svázané ruce, neboť jakékoliv zjednání pořádku by pokrytecký Západ trestal sankcemi, přestože proti pouličním výtržnostem a podobným akcím jinak postupuje podobně, v mnoha případech dokonce drsněji, než tomu bylo v případě zákonů přijatých proti Majdanu.

Aby bylo jasno, nejde o žádné omývání mouřenína a omlouvání Janukovyčova režimu. Pouze o to, že v právním státě se taková vláda obvykle svrhává v parlamentu a ve volbách. Evropané, kteří tolik dají na svou demokratičnost, by se však pomalu měli zamyslet nad tím, že přinejmenším mlčky – podle některých zdrojů však i konkrétně – podporují polofašistické elementy a ve jménu demokracie požadují amnestii pro natolik skandální hrdiny, jakou jsou ti, kteří se v daném případě dopustili obecných trestných činů.

Cestou národní revoluce

O co že vlastně jde? Například o Pravý sektor (Pravyj Sektor), jenž stojí v čele pouličních bojů a který je od začátku iniciátorem a motorem událostí v centru Kyjeva. Podle vyjádření jednoho z vůdců tohoto krajně nacionalistického uskupení Andrije Tarasenka sdružuje organizace, jako jsou Ukrajinské národní shromáždění – Ukrajinská národní sebeobrana (UNA–UNSO) reprezentující jemu blízkou platformu, Tryzub neboli Trojzubec Stepana Bandery, Patrioti Ukrajiny, Bílé kladivo, a také další mladé lidi s vlasteneckým cítěním.Symbol zvaný Wolfsangel je dnes znakem stoupenců ukrajinského národního státu

Ačkoliv neexistuje žádné stálé členství, na stránkách Pravého sektoru už se zaregistrovalo více než 20 tisíc lidí, kteří organizaci ujistili o své podpoře. Jejich společenství vzniklo v prvních dnech takzvaného Euromajdanu, nicméně jejich cílem ani zdaleka není napomoci evropské integraci Ukrajiny, ale především vybudování národního státu, čehož mohou podle Tarasenka dosáhnout pouze cestou národní revoluce.

To vše lze podle nich realizovat v zemi, kde je 17 procent obyvatel ruské národnosti, podíl obyvatel s ruštinou jako mateřštinou dosahuje podle průzkumů až 30 procent a kde žije více než sto tisíc Maďarů a stejně tolik Poláků a Rumunů, čtvrt milionu Bulharů a stejný počet Moldavanů a krymských Tatarů.

U zakladatelů Pravého sektoru lze často vidět runový symbol zvaný Wolfsangel neboli vlčí hák připomínající písmena N a I, který ve své lásce k předkům s oblibou užívali také němečtí národní socialisté. Tento symbol je dnes znakem stoupenců ukrajinského národního státu. Pro mladé členy týmu sestávajícího z velké části z fotbalových chuligánů, kteří se srocují s holemi a železnými trubkami, je příliš smířlivá dokonce radikální Svoboda.

Svoboda a další v závěsu...

Ta Svoboda, která je dnes evidentně nucena balancovat mezi image radikální a konsolidované parlamentní strany. Jednak by totiž ráda rozšířila svoji v geografickém i ideologickém smyslu omezenou bázi, jednak se ale bojí toho, že se od ní odvrátí ti, díky nimž se stala relevantní parlamentní stranou. Vždyť Ťahnibok ještě jako vůdce neparlamentní strany přišel mimo jiné s návrhem, že v obchodní sféře a v oblasti vzdělávání by měl být zaveden numerus clausus na národnostním podkladě.Nikdo neřekne nahlas, že rozhněvaní obyvatelé Haliče jsou třeba pouze ke svržení moci

Zmínit bychom ovšem mohli také hnutí Společná věc (Spilna Sprava), proslavené obsazováním státních budov a ministerstev, které se radikalizovalo na vlně Majdanu a jehož vůdce Oleksandr Danyljuk se ještě donedávna vyznamenával při pouličních bojích, ovšem teď už sleduje události z Londýna. Ještě před několika dny v čele svých aktivistů v útoku na ministerstvo přitom zdůrazňoval, že mají být „do budov vpouštěni jen ti, kdo pracují pro Ukrajinu, na rozdíl od těch, kdo napomáhají diktatuře“. Podobně svéhlavá je také čerstvě vzniklá Národní garda, která se s představiteli opozičních stran až dosud dokonce vůbec nechtěla bavit.

Nyní se všichni uklidňují tím, že se tyto síly beztak nedostanou k moci. A nikdo neřekne nahlas, že rozhněvaní obyvatelé Haliče – neboť většina z nich přijela do Kyjeva ze čtyř západních oblastí – jsou třeba pouze ke svržení moci. Otázkou ovšem je, zda lze džina nasoukat zpátky do lahve. Nemluvě o tom, že tato svatouškovská hra už nemá vůbec nic společného s evropskými hodnotami.

Ztracené iluze

KOMENTÁŘ Gábora Stiera / Jak by bylo pěkné, kdyby byl symbolem už více než dva měsíce trvajících kyjevských protestů bard zpívající o svobodě! Jenže tomu tak není. Majdan už není vidět skrze hustý kouř stoupající z hranic pneumatik hořících před barikádami a o pokojné demonstraci nemůže být vůbec řeč. Po zuby ozbrojení příslušníci jednotek rychlého nasazení s ochrannými štíty před sebou čelí extremistickým živlům, které po nich střílí dlažební kostky z improvizovaných katapultů a házejí Molotovovy koktejly. A jak by bylo snadné obvinit z odpovědnosti za násilí pouze a jen vládu! Celkový obraz ovšem není takhle černobílý.

Vláda se sice už na samém počátku pokusila Majdan rozehnat, ale její počínání připomíná ve srovnání s akcemi radikálů, kteří o dva měsíce později řádí u stadionu Dynama o pár set metrů dál, nebo vandalismem útočníků, kteří se v západní části země a v Kyjevě pokoušejí obsadit státní budovy, pouhé dětské hrátky. O kolik jednodušší by bylo připsat násilné běsnění na účet provokatérů! Jenže to nejde, protože ačkoliv na ulicích skutečně jsou provokatéři zvaní „titušky“, nelze si nevšimnout, že za narušováním pořádku radikály, které je čím dál lépe organizované, stojí hněv Haliče vůči Kyjevu a východním a jihovýchodním částem země. A jak by bylo hezké věřit, že lidé na Majdanu protestují už několik týdnů v mrazech za evropskou integraci a evropské hodnoty.

Je pravda, že katalyzátorem výbuchu nespokojenosti bylo zklamání způsobené nepodepsáním vilniuské smlouvy o přidružení, ovšem události už jsou dávno mnohem dál. Masové vlny rozhořčení se chytla opozice a cílem už je změna vlády. Alespoň bychom tedy mohli věřit, že se to podaří a vládu bylo třeba dostat pod tlak ulice, protože jinak ani diktaturu svrhnout nelze.Pouliční bojovníci vyhnali i umírněného Klička a „oranžová“ elita už „odvedla své“

Je nepochybné, že tlak Majdanu a pohled na hořící automobily donutily prezidenta k ústupkům, Janukovyče však v tuto chvíli ani nenapadne, aby rezignoval. Ostatně není to diktátor, ale „jen“ slabý vůdce, který řídí zkorumpovaný režim, přičemž je sám ovládán doněckými oligarchy. A vlastně to ani není žádný přítel Ruska, jelikož z Putina má větší strach než z Barrosa.

Uklidnit by nás mohlo, kdybychom viděli, že opozice, ač slabá v parlamentu, má kontrolu aspoň nad ulicí a poté, co se dostane k moci, bude pro Ukrajinu představovat skutečnou alternativu. Bohužel to ale nevidíme, neboť pouliční bojovníci vyhnali i umírněného Klička a „oranžová“ elita už „odvedla své“. Ani ta nedokázala tuto zemi, jež by si zasloužila lepší osud, vytáhnout z bažiny.

Po tom všem už si zkrátka nelze myslet, že na Ukrajině se odehrává revoluce. Navzdory tomu by však bylo dobré věřit, že hněv Haliče tuto zemi, jež mimochodem balancuje na hraně státního bankrotu a dosud nikdy nebyla stejně blízko rozpadu, nepotřísní krví. Kéž by tak třídou Chreščatyk zněly opět kytary, a nikoli výbuchy zábleskových granátů!