Situace na Ukrajině je zlá. Mohlo by ovšem být hůře. A to za předpokladu, že by tato země nadále vlastnila jaderný arsenál, kterého se po rozpadu Sovětského svazu (SSSR) definitivně vzdala v roce 1994. Pokud by se to bývalo nestalo, nesledovali bychom v současné chvíli teritoriální spor, ale konflikt, v jehož pozadí by byly jaderné zbraně nedozírné ničivé síly.
Argumenty, že v takovém případě by si Rusové tolik nedovolovali, neobstojí. Jaderné zbraně totiž nezaručují, že se země nedostanou do vážných sporů, ani to, že se nestanou terčem vojenského útoku. Navzdory tomu může mít ruská invaze na Ukrajině zásadní důsledky pro to, zda, nakolik a do jaké míry přetrvá současný režim nešíření jaderných zbraní.
Svět, ve kterém je více jaderných zbraní ve více státech, nemusí vést k vyššímu počtu válečných konfliktů
Nemohou-li se totiž státy, které se jich dobrovolně zřeknou, spolehnout na to, že se nestanou předmětem nátlaku jaderných velmocí, dostáváme se do krajně nebezpečné situace. Alespoň některé země se totiž pravděpodobně rozhodnou „řešit“ své bezpečnostní problémy uchýlením se k reálnému nebo přinejmenším virtuálnímu vlastnictví jaderných zbraní.
Ztráta pro všechny
Paradoxně by při takovém vývoji nejvíce tratily současné jaderné mocnosti. Světový řád, který jim dosud garantoval privilegované postavení, by se rozpadl. Současně by ovšem tratili i všichni ostatní.
Svět, v němž je více jaderných zbraní ve více státech, nemusí vést k vyššímu počtu válečných konfliktů. Existuje i silný argument loni zesnulého amerického politologa Kennetha Waltze, že se v takovém světě pravděpodobnost ozbrojených konfliktů sníží, neboť si představitelé těchto států budou počínat obezřetněji, poněvadž si budou vědomi ohromných důsledků jaderného střetu.
Rozhodně ovšem v takovém světě roste pravděpodobnost náhodného či nepředvídaného jaderného útoku, nemluvě o nebezpečích, která vyplývají z možné ztráty kontroly nad jednotlivými bombami.
Čtyři nejaderné země
Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 náhle učinil z Ukrajiny třetí největší jadernou velmoc na světě. Na jejím území se nacházelo více než 170 mezikontinentálních raket, z nichž každá nesla v průměru přes deset jaderných hlavic. Kromě těchto takzvaných strategických jaderných zbraní zdědila Ukrajina ze sovětské výzbroje také 2600 taktických jaderných zbraní použitelných na krátké vzdálenosti především v boji proti pozemním jednotkám.
Proč se Ukrajina jaderných zbraní vzdala, se již 20 let vedou spory. Totéž se týká otázky, zda šlo o moudré rozhodnutí.
Vedle Ukrajiny se v podobné situaci, i když s nižším počtem zbraní, ocitly také Kazachstán a Bělorusko. I dnes by byl tehdejší ukrajinský arsenál větší než ty, jimiž disponují Francie, Velká Británie nebo Čína. Během tří let vyplněných intenzivním vyjednáváním se dospělo k dohodě o odsunu „ukrajinských“ jaderných zbraní do Ruska. Ukrajina se tím stala spolu s Kazachstánem, Běloruskem a Jihoafrickou republikou jednou z mála zemí, které se vzdaly vlastnictví jaderných zbraní.
Všechny se postupně připojily ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 coby nejaderné země. Tato smlouva totiž uznává jako země s jadernou výzbrojí pouze ty státy, které vyvinuly a vyzkoušely jaderné zbraně před rokem 1967 – USA, Sovětský svaz (respektive Rusko jako nástupnický stát), Velkou Británii, Francii a Čínu. Mimo smlouvu dodnes zůstávají Indie, Izrael, Pákistán a Severní Korea, které se k jaderným zbraním dopracovaly později a z různých důvodů smlouvu odmítají podepsat.
Proč se Ukrajina jaderných zbraní vzdala, se již 20 let vedou spory. Totéž se týká otázky, zda šlo o moudré rozhodnutí. Podívejme se blíže na oba body.
Kontrola v Rusku
Množství jaderných zbraní, které zůstalo na Ukrajině, nenechávalo klidným ani Rusko, ani západní země, především USA. Možná nebezpečí si ale uvědomovali i sami Ukrajinci. Již v roce 1990, tedy před vyhlášením nezávislosti a rozpadem SSSR, se nečekaně a bez výraznějšího nátlaku zvenku Vrchní rada v Prohlášení státní svrchovanosti vyjádřila, že Ukrajina bude státem bez jaderných zbraní.
Problém s ukrajinskými jadernými zbraněmi spočíval v tom, že kontrola nad nimi zůstávala v řídících centrech v Rusku
Problém s jadernými zbraněmi spočíval v tom, že kontrola nad nimi zůstávala v řídících centrech v Rusku. Ač tedy byly rozmístěné na ukrajinském území, Ukrajina je reálně nekontrolovala. V takové situaci nebylo prakticky možné uvažovat ani hovořit o ukrajinské nezávislosti. Odstranění jaderných zbraní do Ruska bylo jejím nutným předpokladem, na což by se dnes nemělo zapomínat.
Po rozpadu SSSR navíc podmiňovaly ostatní státy akt mezinárodního uznání Ukrajiny jako samostatného státu tím, že se vzdá sovětského arsenálu, který zdědila. Šlo sice o formu nátlaku, ale zároveň tyto obavy dávaly Ukrajině možnost využít při vyjednáváních jadernou kartu. O tom, která ze stran však tahala za kratší konec, nemůže být pochyb.
Bezpečnostní záruky
Navzdory tomu se jednání několik let vlekla. Objevovaly se totiž rostoucí obavy z možného vměšování Ruska do ukrajinských záležitostí a někteří její politici začali uvažovat o jaderných zbraních jako o nejvyšší možné garanci vlastní nezávislosti. A domáhali se nejen bezpečnostních záruk, ale i finančních kompenzací. USA i Rusko naopak podmiňovaly záruky a finanční náhrady tím, že se Ukrajina nejdříve vzdá jaderných zbraní.
Pokrok nastal až v polovině roku 1993, s nástupem nové americké administrativy Billa Clintona. Navzdory tomu se na podzim tohoto roku Ukrajina odmítla připojit v „nejkratší možné době“ ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, ačkoli s tímto krokem dříve souhlasila. Vrchní rada změnila stanovisko až v listopadu 1994, a to díky trojstranné dohodě mezi Ukrajinou, Ruskem a USA, která poskytla jak bezpečnostní záruky, tak finanční kompenzace.
Fakticky byly všechny jaderné zbraně z Ukrajiny odstraněny do roku 1996
Bezpečnostní záruky včetně respektování teritoriální integrity Ukrajiny byly navíc potvrzeny na prosincovém zasedání Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, které se uskutečnilo v Budapešti. Fakticky byly všechny jaderné zbraně z Ukrajiny odstraněny do roku 1996.
Zbraně a rovnováha moci
V průběhu celého procesu se ozývaly hlasy, že Ukrajina by si jaderné zbraně měla ponechat, neboť je pouze otázkou času, kdy se Rusko opět postaví na vlastní nohy a začne razantně prosazovat vlastní zájmy, jež budou nevyhnutelně směřovat i k Ukrajině. Asi nejznámějším představitelem tohoto názoru je profesor mezinárodních vztahů na Chicagské univerzitě John Mearsheimer. V jeho vnímání světa záleží ve vztazích mezi státy pouze na rovnováze moci a ta je daná především, ačkoli nikoli výhradně, zbraněmi. Vzdávat se jejich vlastnictví je tudíž nemoudré.
Současná krize jako by dávala Mearsheimerovi za pravdu. Podobně jako on uvažují ukrajinští politici, například Oleh Ťahnybok, kteří se dnes vyjadřují v tom smyslu, že by země měla mít jaderné zbraně. Bylo by dobře, kdyby si uvědomili, že ani země s jaderným arsenálem se nevyhnuly vojenským útokům, ať již to bylo napadení Izraele arabskými státy nebo Británie Argentinou. Protivník totiž vždy může kalkulovat s tím, že napadený jaderný stát nebude ochotný přijmout rizika, jimž by se použitím atomových zbraní vystavil.
Může dnes Ukrajina vyvinout vlastní jaderné zbraně? Jednoduchá odpověď zní: Ano.
Může dnes Ukrajina vyvinout vlastní jaderné zbraně? Jednoduchá odpověď zní: Ano. Komunistickou diktaturou ekonomicky zničená Severní Korea dokazuje, že pokud se politické vedení rozhodne obětovat na vývoj jaderných zbraní dostatečné prostředky i za cenu mnoha lidských obětí a zásadní mezinárodní izolace, není tento cíl nedosažitelný. V tomto ohledu je nechvalně proslulý výrok bývalého pákistánského prezidenta Zulfikára Bhutta, který již v šedesátých letech tvrdil, že pokud Indie získá jadernou bombu, Pákistán ji bude mít také, i kdyby měli Pákistánci jíst trávu.
Důsledky návratu k jaderným zbraním
V ukrajinském případě by byl návrat k jaderným zbraním jednodušší. Země disponuje nejen potřebným materiálem a průmyslovou základnou, ale především patřičnými vědomostmi. Fyzikálně-technický ústav v Charkově založený roku 1928 hrál od počátku velmi důležitou roli v sovětském jaderném výzkumu, navzdory tomu, že jej ochromily stalinistické čistky ve druhé polovině třicátých let. Po celou dobu existence SSSR se spolu s dalšími pracovišti na Ukrajině podílel na výzkumu a vývoji jaderných zbraní.
V situaci, kdy se Ukrajina dlouhodobě potácí v hospodářském marasmu, není schopná splácet zahraniční pohledávky a žádá rozsáhlou finanční pomoc, se ovšem jeví zcela nemyslitelné, aby jakákoliv vláda v Kyjevě věnovala obrovské částky na vývoj jaderných zbraní. Kromě neblahých hospodářských důsledků by to vedlo také k jisté mezinárodní izolaci. Stačí se podívat, jakému tlaku je vystaven Írán nebo Severní Korea.
Mezi odborníky na mezinárodní vztahy nepanuje shoda, co je v jaderných krizích rozhodující pro úspěch
Navzdory tomu si můžeme představit, co by návrat k jaderným zbraním znamenal. V první řadě by se zásadně zvýšila nebezpečnost celé konfrontace. Nejnebezpečnější období po druhé světové válce bylo v letech 1958 až 1962, které vyvrcholilo raketovou krizí na Kubě. Svět nikdy nebyl blíže hrozbě totálně destruktivní jaderné války. Existuje ale mnoho dalších krizí, v nichž proti sobě stály země disponující jadernými zbraněmi. Mezi odborníky na mezinárodní vztahy nepanuje shoda, co je v takových krizích rozhodující pro úspěch.
Odhodlání versus materiální převaha
Jeden významný proud čerpající z myšlenek amerického ekonoma profesora mezinárodních vztahů Thomase Schellinga tvrdí, že hlavní roli hraje odhodlání. Protože je oběma stranám zřejmé, jak katastrofální by byl jaderný konflikt, nebude jej ani jedna chtít riskovat. Logickou strategií je pak v takové situaci neustále dávat najevo ochotu podstoupit jadernou válku. Méně odhodlaný protivník „vyměkne“ a ustoupí. Je poměrně zřejmé, k nakolik katastrofálním důsledkům toto „racionální“ chování může vést.
Druhou klíčovou tezí je naopak představa, že nezáleží na odhodlání, ale na reálné materiální převaze. Čím větší a přesnější arsenál, který může co nejbezpečněji přečkat i případný prvotní jaderný útok ze strany protivníka, tím větší šance na úspěch. I tato „logická“ strategie vede k neblahým důsledkům.
Na otázku, jak by se současné vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem odvíjely, pokud by si oba státy zachovaly jaderné zbraně, nelze odpovědět
Státy budou vydávat horentní částky na dosažení převahy, kterou ovšem nezískají, neboť jejich protivníci učiní totéž. V konečném důsledku se tím všichni ocitnou v horší situaci než na začátku, aniž by cokoli získali. Naopak, zvyšuje se pravděpodobnost náhodného jaderného útoku, či ztráty kontroly nad některými zbraněmi.
Hypotetické odpovědi
Na otázku, jak by se současné vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem odvíjely, pokud by si oba státy zachovaly jaderné zbraně, nelze odpovědět. Každá odpověď na tuto otázku je hypotetická. Lze ovšem říct s jistotou, že by za takových okolností byla krize výrazně nebezpečnější, neboť by s sebou nesla riziko jaderné války.
O ruské rozpínavosti není třeba pochybovat. Ale ti, kdo by ji chtěli řešit jaderným arsenálem na Ukrajině, se musejí přihlásit také k možnosti, že by toto řešení zcela reálně přineslo možnost nepředstavitelně ničivého konfliktu na evropském kontinentě. Ničivého nejen bezprostředně na ruském a ukrajinském území, ale ničivého se zásadním dopadem na životní podmínky všech zemí v širokém okolí.