Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Úkol pro státy Evropy v roce 2017: Územní integrita a suverenita

  14:55
Prognózu vývoje zemí by neměla ovlivňovat ideologie, ale jen výsledky – žádné zájmy jiných, pouze obhajoba suverenity a územní integrity vlastními silami.

Evropský optimismus. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Územní integrita a suverenita jsou na začátku roku 2017 nejdůležitějšími úkoly evropských států. Obojí lze ztratit buď ozbrojenými útoky i diplomatickými úskoky vnější moci či jejich kombinací nebo převraty či nepokoji, jež mohou být zorganizované zevnitř, zvenku či vzniknout spontánně.

V dnešní Evropě existují i „failed“ (padlé) či vydržované, nesamonosné státy, přičemž oba tyto typy ji ohrožují. Vždy se totiž najdou vnější síly, jiní suveréni, kteří přispěchají s bratrskou či humanitární pomocí, okupací kvůli materiální či strategické kořisti na úkor územní integrity a suverenity takových států.

Poprvé v moderních dějinách

Na začátku roku 2014, zejména po nepokojích na Ukrajině a nejasných úmyslech a cílech velmocí, se objevila obava z nové světové války v následujícím roce, jež by vypukla po sto letech stejně spontánně a nevysvětlitelně jako v roce 1914 po sarajevském atentátu. Na začátku roku 2015 tuto obavu zvýšila zejména migrace v důsledku konfliktů ve východním Středomoří a na Blízkém východě.

Poprvé v moderních dějinách hrozila imploze – rozpad pořádku a řádu – evropských států včetně Evropské unie kvůli migraci vyvolané zejména agresivním výkladem islámu jeho lídrů

Na přelomu let 2015 a 2016 se obavy z války – nikoli však tradiční vnějšími ozbrojenými silami, ale spíše v důsledku rozkladu evropských států miliony neprověřených, nezařaditelných, především ekonomických migrantů, mezi nimiž byli i potenciální islámští teroristé – přenesly do Středomoří. Poprvé v moderních dějinách hrozila imploze – rozpad pořádku a řádu – evropských států včetně Evropské unie kvůli migraci vyvolané zejména agresivním výkladem islámu jeho lídrů.

Civilizace Západořímské říše se v roce 476 zhroutila v důsledku nárůstu ideologického napětí, jehož příčinou bylo křesťanství anonymních mas a ovládnutí území a institucí barbary, jejichž stupňující požadavky se dekadentní původní obyvatelstvo snažilo uspokojovat. Východořímská říše s centrem v Konstantinopoli ji následovala téměř po tisíci letech v roce 1453 po dobytí islámskou Osmanskou říší.

Tato imploze sice Evropě v roce 2017 bezprostředně nehrozí, ale svou setrvačnou politikou má nakročeno k bodu bez možnosti návratu. Pro evropské státy pak je klíčové, aby si zachovaly dostatečnou suverenitu k vlastnímu rozhodování, především pokud jde o jejich územní integritu, tedy obhajitelnost vlastního území před cizí mocí, a to před bezprostředními sousedy i vzdálenějšími přáteli.

Velká Británie

Největší suverenitu zdánlivě paradoxně mají země, které nejsou členy EU, jako je Švýcarsko, protože ta dnes mocenské a zákonodárné pravomoci do velké míry sdílí s členskými státy, jejichž suverenita se tím snižuje. Jejich zbytková suverenita bude v roce 2017 záviset na volbě mezi utužováním centralizace unie, což vedlo v roce 2016 k brexitu a negativním výsledkům referend v Nizozemsku a Itálii, a její rozumnou korekcí.

Velkou Británii nedobyla cizí moc od bitvy u Hastingsu roku 1066 – Normané – a ve 20. století rozpustila své impérium poté, co zjistila, že je pro ni zátěží

Prognózu vývoje zemí by neměla ovlivňovat ideologie, ale jen výsledky – žádné růžové ani černé brýle, žádné zájmy jiných, pouze obhajoba suverenity a územní integrity vlastními silami. Z evropských hráčů takto do roku 2018 vstoupí tradiční eurasijské mocnosti Turecko a Rusko a Velká Británie, Švédsko, Španělsko a Švýcarsko.

Tyto země si téměř trvale udržují suverenitu díky ochotě svých obyvatel za ni bojovat i strategickému myšlení a diplomacii. Jsou to přirozené celky národních samostatných států, které nikdy nikomu nedovolily si je podrobit. Navíc Velká Británie, Švédsko a Švýcarsko patří k zakladatelům a udržovatelům demokracie a svobody, a to nejen v Evropě. Ostatní evropské země byly agresory i jejich oběťmi – poraženými, okupovanými, zanikajícími a obnovovanými v imperiálním zájmu jiných včetně Česka a zemí Visegrádské čtyřky.

Velkou Británii nedobyla cizí moc od bitvy u Hastingsu roku 1066 – Normané – a ve 20. století rozpustila své impérium poté, co zjistila, že je pro ni zátěží. Patřila k vítězům druhé světové války, zakladatelům NATO a navzdory americkému jadernému deštníku vyvinula vlastní atomovou zbraň, záštitu a schopnost odstrašení. Navíc nikdy neopustila myšlenku kontroly své suverenity a územní integrity. Dvakrát se rozhodovala v referendu, má-li zůstat členskou zemí EU, a tím loňským si suverenitu a územní integritu udržela.

Švédsko a Švýcarsko

Tradičním evropským samostatným státem/impériem je Švédsko, nezávislé již od heroické doby Vikingů a od středověku jako království. Mocností se stalo za třicetileté války a následně ovládlo celé Baltské moře a jeho pobřeží – kromě německého a dánského. Naposledy válčilo v roce 1814 s Norskem, od té doby Švédsko jako národní stát neválčí, válečných aliancí se neúčastní a je neutrální. Je však připraveno odrazit útok kohokoliv, k čemuž mu slouží armáda, zákony, vlastenectví a zbrojní průmysl.

Díky zarputilosti Švýcaři vždy dokázali uhájit své území, vlast a ekonomiku bez vnějších spojenců. Pouze Napoleon krátkou dobu ovlivňoval Švýcarsko, ale Hitler neuspěl

Švýcarsko nikdy mocností nebylo, ale suverenitu a územní integritu si udržuje neustále. V roce 1291 vzniklo konfederační společenství občanů čtyř národnostních skupin a válečníků, aby rozvíjeli a hájili své územní zájmy. Švýcarsko je neutrální od třicetileté války a do OSN vstoupilo v roce 2002 až poté, co si důkladně prověřilo, že tento vstup neomezí jeho územní integritu a suverenitu. Do EU nikdy nevstoupilo, členem Evropského sdružení volného obchodu však je od jeho založení v roce 1960.

Díky zarputilosti Švýcaři vždy dokázali uhájit své území, vlast a ekonomiku bez vnějších spojenců. Pouze Napoleon krátkou dobu ovlivňoval Švýcarsko, ale Hitler neuspěl – možná i kvůli branné povinnosti či vyspělému strojírenskému, elektrotechnickému, chemickému, farmaceutickému průmyslu, potravinářskému a zbrojnímu průmyslu.

Od konce druhé světové války Švýcarsko vyvíjelo jadernou zbraň, což Švýcaři schválili v referendu v roce 1958, a tento vývoj ukončili až po podpisu smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce 1968. Navíc Švýcarsko představuje pevnost pro uložené či „odkloněné“ peníze, cennosti a zlato států, režimů, firem a osob, na niž neútočí teroristi ani mezinárodní byrokrati.

Španělsko

Španělsko bylo od 16. století největší velmocí a impériem a objevitelem Nového Světa. Toto impérium však ztratilo především v 19. století včetně války s USA o Kubu na jeho konci. Nikdy však nepřestalo být suverénním státem, který dbá o svou územní integritu, jejíž úplné docílení však vyžaduje, aby mu Britové vrátili Gibraltar. V obou světových válkách bylo Španělsko neutrální a až v roce 1982 se stalo členem NATO, v roce 1986 Evropských společenství a v roce 1999 eurozóny.

Španělé střeží středomořskou schengenskou hranice stejně nekompromisně jako od bitvy u Covadogny roku 722, kdy od severu v Asturii postupně do roku 1492 vytlačili islámské arabské a maurské agresory

Španělé vždy hájili svou samostatnost a ubránili ji i proti bolševické internacionále ve třicátých letech 20. století. Španělský „hospodářský zázrak“ z přelomu padesátých a šedesátých let předcházel západoněmeckému – do smrti autoritativního politika Franciska Franka v roce 1975 a zejména po ní se postupně vrátilo k prosperující demokracii a monarchii.

Současná dluhová krize eurozóny nemá vliv na jeho suverenitu a územní integritu. Navíc Španělé střeží středomořskou schengenskou hranice stejně nekompromisně jako od bitvy u Covadogny roku 722 (deset let před vítěznou bitvou Karla Martela u Poitiers), kdy od severu v Asturii postupně do roku 1492 vytlačili islámské arabské a maurské agresory. Díky této historické odhodlanosti a připravenosti je španělská suverenita a územní integrita do 1. ledna 2018 v bezpečí.

Turecko

Turecko je a bylo více než 500 let evropskou mocností, přičemž své dnešní území ovládá od dobytí Konstantinopole v roce 1453. Už v roce 1396 porazila u Nikopole Osmanská říše křižáckou výpravu většiny tehdejší Evropy v čele s uherským králem Zikmundem Lucemburským, pozdějším římským císařem a českým králem, jenž se zachránil útěkem do Dunaje. V roce 1526 pak Osmané u Moháče zvítězili nad uherským a českým králem Ludvíkem Jagellonským a o tři roky později poprvé oblehli Vídeň, podruhé v roce 1683.

Současné Turecko je akceschopné, hraje jednu z hlavních rolí na Blízkém východě a má druhou největší a moderní armádu v NATO, hned po USA, a přístup k jeho jaderné výzbroji na svém území

Až do 19. století byla Osmanská říše rozhodující mocností a islámskou hrozbou pro celou východní a střední Evropu. Jako spojenec Německa a Rakouska-Uherska prohrála první světovou válku a přišla o naftou prosáklé provincie, protože v roce 1916 si na základě tajné Sykes-Piccotovy smlouvy Blízký východ přivlastnily Británie a Francie a rozparcelovaly do svých „sfér zájmů“, aniž by vzaly v úvahu místní etnika a náboženství. Turci však nikdy nepřestali být mocností, s níž se musí počítat.

Současné Turecko je akceschopné, hraje jednu z hlavních rolí na Blízkém východě a má druhou největší a moderní armádu v NATO, hned po USA, a přístup k jeho jaderné výzbroji na svém území. Americké letecké základně Icirlik může vypnout elektrický proud kvůli vlastní obraně, kdy si vzpomene. Bez Turecka by NATO nebylo stejně schopné. Navíc je klíčovým hráčem v dnešní válce v této oblasti i v pozadí všech ropovodů a plynovodů.

Turecko má vlastní průmysl včetně zbrojního – vyrábí například více než milion aut ročně či nadzvukové stíhačky včetně motorů – a rozhoduje o počtu migrantů z Blízkého východu do Evropy. O jeho přízeň – otevřeně i tajně – usilují velmoci USA a Rusko. V následujícím roce Turecko nepřijde ani o kousek své suverenity a z řešení konfliktů v Sýrii a Iráku může mít i územní zisk.

Rusko

Stejnou mocností jako Turecko je Rusko, což je dané jeho eurasijským geopolitickým umístěním, historií, vojenským, zejména jaderným potenciálem, jenž by mohl zničit celou Zemi, a schopností a odhodláním jej použít a také sice drahým a málo efektivním, ale dostatečně produktivním výzkumem, vývojem a výrobou zbrojního průmyslu.

Dnešní Rusko ovládá své tradiční území a půl Asie až po Beringgovu úžinu. V Evropě není síla ani odhodlání, jež by letos dokázaly současnou ruskou suverenitu a územní integritu zmenšit.

Rusko v uplynulých stoletích žádný agresor nedobyl. Napoleon sice došel až do Moskvy a Hitler na její okraj, ale nezvítězili. Dnešní Rusko ovládá své tradiční území a půl Asie až po Beringgovu úžinu. V Evropě není síla ani odhodlání, jež by letos dokázaly současnou ruskou suverenitu a územní integritu zmenšit. Efekt Gavrilo Princip – Sarajevo 1914 spojený s nepořádkem, náhodou, nespolehlivostí techniky a lidí však nelze vyloučit.

Střední Evropa je stejně jako v předchozích stoletích první „na ráně“, pokud jde o invaze do Evropy. Evropská unie posuzuje ohrožení v bezpečné vzdálenosti od Balkánu, Itálie a Ruska. Makedonie, Bulharsko, Maďarsko či Rakousko nápor migrantů řeší, protože jsou na to zvyklí, musejí, protože se nemohou přesunout třeba do Tasmánie. Západní Evropa však stále jen „hovoří“. V Bavorsku, sousedu Rakouska a součásti střední Evropy, však CSU chce „pořádek“. Bavoři vědí stejně jako v 17. století, co je v sázce.

Visegrádská smlouva

Zastupující říšský protektor pro Čechy a Moravu Reinhard Heydrich údajně prohlásil, že Poláci jsou tvrdí a neohební, a tudíž snadno zlomitelní, a Češi usmívající se bestie – bezpáteřní a ohební jako proutky, které se pod tlakem skloní, ale švihnou nazpět, když se to od nich nejméně očekává. U Čechů/Moravanů jde zřejmě o ponaučení ze Svatoplukových prutů. Brzy po vyslovení svých mouder se Heydrich dočkal „švihnutí“ od příslušníků exilové československé armády v zatáčce v Praze Holešovičkách a zahynul.

Vývojem dějin se visegrádská smlouva stává možností pro řešení stejně fatálního ohrožení celé Evropy jako v roce 1683 a nástrojem odpovědnosti politiků.

Poláci zachránili Evropu před osmanskou invazí v roce 1683. O sto let později však přestali jako stát a nositel suverenity a územní integrity kvůli vlastní nesvornosti a ješitnosti téměř 200 let existovat. Jejich stát se reinkarnoval v roce 1918 a v letech 1919 až 1921 přehnaně územně expandoval do Běloruska, Litvy a Ukrajiny. V roce 1939 si však Polsko rozdělili sousedé Německo a Rusko, s nimiž mělo dohody o přátelství a neútočení.

V roce 1335 se vznikla visegrádská smlouva tří středoevropských panovníků – českého krále Jana Lucemburského, polského Kazimíra III. a uherského Karla I. Roberta z Anjou – při tehdy běžné diplomatické schůzce o rozdělení „sfér vlivu“ neboli obchod, kšeft, handelek, üzlet/bolt. Dohodli se, komu a co bude patřit, kolik kdo a co komu postoupí, čí potomek převezme, nebo nepřevezme vládu, kde a kolik za to, kdo dostane úplatek, odškodnění, protislužbu. Český král vzal peníze a odjel válčit do západní Evropy pro čest, potěšení a cizí zájmy. I do Kresčaku.

Až donedávna byly výsledkem současné visegrádské smlouvy jen „galantní slavnosti“ a jiné okázalé kratochvíle. Vývojem dějin se však stává možností pro řešení stejně fatálního ohrožení celé Evropy jako v roce 1683 a nástrojem odpovědnosti politiků.