Dát dohromady reprezentativní skupinu rozumně uvažujících lidí v rámci odborné komise pracující bez nároku na honorář je v našich zemích nepochybně čin nestandardní. Je-li navíc náplní této komise interaktivní koordinace procesů, aktivit a nasměrování podpůrných programů s cílem zvýšit schopnost naší krajiny zadržovat vodu, jde o krok téměř historický.
Retence krajiny – uvedená schopnost půdy zadržovat vodu a z toho vyplývající omezení rizik příčin i následků povodní – je v dnešní době fakticky největší celospolečenskou výzvou, jejíž vyřešení nebo alespoň vytyčení správného směru k cílovému řešení je v zájmu doslova celé společnosti. A samozřejmě i zemědělců.
Historická komise
Zmiňovanou komisi s příznačným názvem „voda“ založil bez jakékoli pompy po svém nástupu do postu současný ministr zemědělství v demisi Miroslav Toman. Je to možná trochu škoda, existence skupiny voda má jistě oprávnění, aby o její existenci věděla nejen laická, ale také podnikatelská zemědělská i nezemědělská veřejnost.
V meziresortní komisi jsou i vodohospodáři, správci vodních toků, lesáci, pedologové či tvůrci dotačních programůDosud nikdy, pokud mě paměť neklame, totiž takto personálně sestavená komise na ministerstvu zemědělství nevznikla, nemluvě o tom, že jde fakticky o komisi meziresortní, neboť v ní má zástupce i ministerstvo životního prostředí. Jsou v ní ale i vodohospodáři, správci vodních toků, lesáci, pedologové či tvůrci dotačních programů na příští sedmileté období Společné zemědělské politiky EU. Tedy v podstatě všichni, kdo mají s vodou v krajině co do činění.
Právě propojení s úředníky, kteří v současné době finalizují podmínky programů, jejichž cílem je zlepšit stav krajiny či omezit rizika vodních či větrných erozí, je potřebné a funkční. Speciálně česká společnost je totiž známá svým „resortismem“, lidově řečeno hraním si na vlastním úřednickém písečku bez ohledu na to, zda tím ten či onen úředník nekomplikuje nebo přímo netorpéduje ten či onen projekt, který je vytvářen na jiném úřednickém písečku. Nejde ale jen o resortismus.
Periferní vidění absentuje ještě hlouběji v úřednických strukturách a nekončí často ani na úrovni jednotlivých odborů. Pouze a jen na sebe myslí stejně jako většina občanů i většina jednotlivých státních úředníků. To vše ale v důsledku vede k plýtvání časem i penězi, k nesouladu výchozích argumentů a dat a k celkovému chaosu.
Tomanova komise voda má ale předpoklady, aby se uvedeným rizikům vyhnula. A lze tak navíc usuzovat i z dosavadních výstupů dvou již proběhlých jednání komise (třetí bude ještě do Vánoc), které lze charakterizovat jako vyvážený pohled na ochranu krajiny a zároveň rozumného (moderně řečeno „udržitelného“) zemědělského podnikání v ní.
Ztráty i výdaje jdou do miliard
Právě na předvánočním setkání by měly padnout již zcela konkrétní návrhy, jakým způsobem motivovat nebo trestat podnikatele v krajině (nemusí to být vždy jen zemědělci) s cílem, aby se voda v zemi déle udržela, aby se v oblastech, kde je obvykle vody naopak nedostatek, dobře hospodařilo, aby se do krajiny vrátily plochy rybníků či aby se rekonstruovala některá vybraná meliorační zařízení tam, kde mohou sehrát pozitivní roli v rostlinné zemědělské výrobě.
Tím ale práce komise nekončí, a to (doufejme) bez ohledu na to, kdo bude resortu v budoucnosti šéfovat. Komise voda by totiž také měla navrhovat se znalostí odborníků v ní zastoupených případné změny týkající se „vodní legislativy“, přičemž jednou z prvních akcí by mělo být připomínkování základního vodního zákona. To ale stále ještě není vše.Dosavadní výstupy komise lze charakterizovat jako vyvážený pohled na ochranu krajiny a zároveň rozumného zemědělského podnikání v ní
Zásadním cílem a výstupem této komise by měl být vpravdě strategický dokument, který v dosavadním spektru strategických dokumentů stále chybí – státní protipovodňová koncepce, respektive vytvoření podkladů k této koncepci. Ta by měla zahrnovat systém protierozních opatření, optimální kombinaci lokálních i plošných protipovodňových staveb (stavby nejsou jen přehrady, ale především poldry umožňující rozliv velké vody po krajině mimo velká města), revizi podmínek Správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC) a obecně veškeré kroky ke stabilizaci vodního režimu v krajině jak ve vodách povrchových, tak podpovrchových. A mnoho jiného.
Zhostí-li se tohoto úkolu komise alespoň z poloviny, bude to velmi záslužný krok v mnoha směrech. Stát dnes vydává ročně miliardy korun na protipovodňová opatření, bez odborné revize lze ale těžko říct, zda jsou opravdu veškeré peníze vynakládané hospodárně. Podle statistik také ročně mizí z našich polí velké množství půdy, opět v řádu miliard korun.
Zabetonovaná krajina klade vyšší nároky na čištění dešťových vod, které pak platí občané v cenách vody. Na likvidaci zřejmě zbytečně velkých následků dnes již téměř každoročních větších či menších povodní jdou další miliardy korun. Úbytek půdy z polí snižuje až o desítky procent hektarové výnosy, a tyto ztráty lze postupně opět vyčíslit v úrovni miliard.
Pokud by dokázal budoucí strategický dokument snížit dosavadní zmiňované ztráty či výdaje třeba jen o deset procent, možná by se ani nemusely zvyšovat daně na deklarovaný růst životní úrovně sociálně slabších občanů. Natolik klíčová by mohla být role Tomanovy komise – jestli ji tedy kvůli svým kamarádům někdo nezruší.
