Úkol pro moderního člověka: Od ovládnutí světa k ovládnutí sebe

Technologie, hospodářský růst, blahobyt, moc a rovnost se staly náboženstvím moderní doby, které je stále destruktivnější – masově vymírají druhy, nastávají klimatické změny a hrozí katastrofy. Proto je třeba se zamyslet, kam nás zavedlo světlo rozumu, jež nás mělo vysvobodit z předmoderní tradice.

Axiální doba. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Axiální doba. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Axiální doba.

V učebnicích sociologie se uvádí, že současná doba, moderní či postmoderní, se oproti předmoderní mimo jiné vyznačuje změnou vztahu k tradici. Zatímco předmoderní doba tradici nekriticky následovala, moderní doba je založena na její kritice. Hovoříme-li o tradici, pak i o náboženství. To je klíčovou otázkou moderní doby. To věděl už Tomáš Garrigue Masaryk, nejen politik, ale i filozof a sociolog, který prohlásil: „Znám pouze otázku náboženskou.“

Okolo náboženství se točí vše, říká nám, o co máme usilovat, a co je bezcenné. Určuje směr našeho života. Proto je třeba „znát pouze otázku náboženskou“, vždyť pokud běžíme špatným směrem, nač nám bude stále vyšší rychlost? Jak se moderní doba projevila ve vztahu k náboženské tradici a co je naším náboženstvím?

Předmoderní setkání

Náboženská tradice se v moderní době měla nově kriticky promyslet – už německý filozof Immanuel Kant (1724–1804) tvrdě kritizoval ty, kdo tradici pouze věří, aniž by se odvážili sami přemýšlet. Podle Kanta zůstávají lidé nedospělými, dětmi, které se neodvažují vyhlédnout zpoza matčiny sukně. A měl pravdu. Předmoderní enklávy lze najít i dnes a setkání s někým, pro koho je náboženská tradice ospravedlněna tím, že tu byla dříve, může být zážitkem – jako by něco takového nepatřilo a nemělo patřit do dnešního světa.

Setkání s lidmi, kteří v postmoderní době stále uvažují předmoderně, je zajímavé. Přináší uvědomění, že život není černobílý, a že ten, kdo ještě dnes v něčem uvažuje předmoderně, může být skvělým člověkem, jemuž se v některých věcech nemůžeme rovnat, ať jsme moderní či postmoderní.

Například v moravských vesničkách žije mnoho lidí, kteří tak náboženskou tradici vnímají, což kněz Marek Vácha popisuje následovně: „Víra v tradici, v Boha a v lidoveckou partaj tvoří pevný monolit. Pro moravského kněze je ďábel neproblematicky skutečnou osobou s kopytem a rohy a věřící mu nevzrušeně naslouchají. Není zde smělce, který by manželství uzavřel v květnu. V květnu se manželství zkrátka a dobře uzavírat nemá a všichni to vědí a včetně farního úřadu se to všeobecně respektuje. Pražského katolíka by zajímalo proč. Odpověď je jednoduchá. Prostě nemá.“

Kant napsal svůj esej o dětech, které se mají stát dospělými, v 18. století, a my to dosud – po více než dvou staletích – nezvládli. Jak může být něco ospravedlněno jen tím, že se to dělat prostě nemá? Na druhou stranu, setkání s lidmi, kteří v postmoderní době stále uvažují předmoderně, je zajímavé. Přináší uvědomění, že život není černobílý, a že ten, kdo ještě dnes v něčem uvažuje předmoderně, může být skvělým člověkem, jemuž se v některých věcech nemůžeme rovnat, ať jsme moderní či postmoderní.

Tento dojem shrnul americký sociolog náboženství Peter Berger (1929–2017), když prohlásil: „Nebylo by vhodné, abychom svět, v němž tito lidé žijí (tradiční, předmoderní – pozn. red.), znevažovali.“ Lidé mají právo žít ve světě, jehož jsou organickou součástí, ať už je podle našeho mínění demodé, nebo ne.

Pravda vědy

Dosud jsme sice často nedokázali tradici zpochybnit, ale tam, kde jsme to dokázali, narážíme na jiný, vážnější problém – s vaničkou náboženské tradice lze vylít i dítě jejího poselství. Osvícenci jako Kant nedokázali dohlédnout, co se může stát, až světlo kritického rozumu důkladně osvítí tradici. Moderní doba se s náboženskou tradicí vypořádala zhurta. Filozofové, například Ludwig Feuerbach (1804–1872), Karel Marx (1818–1883) či Sigmund Freud (1856–1939), prohlásili náboženství za falešnou projekci, iracionální ideologii a dětinskou fixaci a na jeho místo postavili rozum.

Ten se začal vyvíjet pod dominancí vědy, která měla přinášet nábožensky „neutrální“ vědění. „Neutrální“ se stal i stát – má pouze poskytovat volný prostor pro různé víry, ale sám zůstat sekulární. V Evropě tomuto vývoji odpovídala a stále odpovídá sekularizace obyvatel, takže dnes v České republice naprostá většina lidí žije mimo náboženskou tradici. Ukazuje se však, že uplynulá dvě století představují vše jen ne jednoznačný pokrok. To, co se tak v 18. či 19. století mohlo jevit, se ukázalo dvojznačné.

Věda není neutrální, ale součástí techno-vědného komplexu, jemuž jde v první řadě o podmanění světa technikou. Na svět se nahlíží pouze tak, aby byl podmanitelný a použitelný. Pravda vědy se ukazuje jako pravda člověka, jemuž jde o mocenské dobytí světa. Ostatní pravdy byly zatlačeny do pozadí jako něco, co se netýká „vědění“, a odsouzeny jako spekulace, jako pouhá nepodložená „víra“.

Při průzkumu náboženské neutrality vědy přišel s průlomovým zjištěním německý filozof Martin Heidegger (1889–1976) – neutralita je pouhou pověrou. Věda není neutrální, ale součástí techno-vědného komplexu, jemuž jde v první řadě o podmanění světa technikou. Na svět se nahlíží pouze tak, aby byl podmanitelný a použitelný. Pravda vědy se ukazuje jako pravda člověka, jemuž jde o mocenské dobytí světa. Ostatní pravdy byly zatlačeny do pozadí jako něco, co se netýká „vědění“, a odsouzeny jako spekulace, jako pouhá nepodložená „víra“.

Vědci často tvrdí, že do reality nic nevsouvají, prý zkoumají to, co se nakonec „ukáže samo“. Není tomu tak. Fyzik nenechává přírodu vystupovat, jak je, ale předem ji vymezuje (dle Heideggera ji určuje jako „v sobě uzavřenou soustavu časoprostorově vztažených hmotných bodů“) a experimentem zjišťuje, nakolik lze tuto předem danou realitu propočítat, tedy potenciálně ovládnout.

Ani sociolog nezjišťuje, jak věci jsou. Ve skutečnosti dotazníkem či tématem rozhovoru předem vymezí, co se bude považovat za relevantní, a respondentovi vnutí otázkami svůj pohled. Ani v jednom případě nejde o neutrální poznání přírody nebo společnosti. Zjišťuje se vždy jen to, o čem bylo předem rozhodnuto, že se bude považovat za reálné.

Příkaz technologické aplikovatelnosti

Jde o hrozivé zjištění, a přestože Heidegger o něm psal už v první polovině 20. století, nebylo dosud vědami reflektováno. Nejen v přírodních, ale i v sociálních a humanitních vědách často nadále vládne výzkum, kterým si podle Heideggera zakrýváme pravdu o světě. Heidegger v návaznosti na německého filozofa Friedricha Nietzscheho (1844–1900) hovořil o tom, že je třeba na sebe spiklenecky „pomrkávat“, abychom udrželi dojem, že naše poznávání je v pořádku.

Nikdo předem neví, co bude v budoucnu využitelné, proto je třeba kalkul využitelnosti dočasně upozadit. Technologická aplikovatelnost v pozadí však zůstává hlavním příkazem přírodní vědy. Ta se stala „pomrkáváním“, podle kterého jde o technologické aplikace.

Vědecký provoz je „smluveným zjednáváním příslušných předmětných povrchů a popředí jako toho, co jedině platí, jako toho, čím člověk všechno udržuje v provozu a čím všechno poměřuje“. Ale co když povrch a popředí nejsou vším, co existuje? Není náhoda, že přírodní vědy poznávají přírodu tak, aby toto poznání bylo technologicky využitelné. Jde jim o to poměřovat vše mocenskými možnostmi člověka.

To se týká i základního výzkumu, který se nesmí řídit imperativem technologické využitelnosti pouze kvůli zjištění, že výzkum je někdy využitelnější, když se tímto imperativem neřídí přímo. Nikdo totiž předem neví, co bude v budoucnu využitelné, proto je třeba kalkul využitelnosti dočasně upozadit. Technologická aplikovatelnost v pozadí však zůstává hlavním příkazem přírodní vědy. Ta se stala „pomrkáváním“, podle kterého jde o technologické aplikace.

Pomrkávání

Tento problém se týká i sociálních věd. Není náhoda, že ekonomie neustále hovoří o ekonomickém růstu – toto „pomrkávání“ nás má přesvědčit, že v životě jde pouze o hospodářský růst. Není náhoda, že sociologie tematizuje různé nerovností mezi lidmi. Sociologové „pomrkávají“, že v životě jde pouze o rovnost. Není náhoda, že politologie tematizuje politickou moc. „Pomrkává“, že ve světě jde pouze o moc. Ale co když je tu ještě něco jiného – „pod“, „za“ či „nad“ tím vším? A co když jde o toto jiné?

Heidegger poznamenává: „Budeme se s pomocí naší sociologie, psychologie a psychoterapie a několika dalších prostředků všestranně starat o to, aby všichni lidé byli vbrzku tímtéž způsobem přivedeni do stavu téhož štěstí, aby tato rovnost v blahobytu byla pro všechny zajištěna.“ A dodává: „Něco se zde v samém základu vymklo z kloubů.“

Není náhoda, že ekonomie neustále hovoří o ekonomickém růstu – toto „pomrkávání“ nás má přesvědčit, že v životě jde pouze o hospodářský růst. Není náhoda, že sociologie tematizuje různé nerovností mezi lidmi. Sociologové „pomrkávají“, že v životě jde pouze o rovnost. Není náhoda, že politologie tematizuje politickou moc. „Pomrkává“, že ve světě jde pouze o moc.

To postřehlo více myslitelů různých tradic. Nietzsche, na kterého Heidegger navazoval, hovořil o tom, že „přijde čas, kdy člověk již nebude vysílat šíp své touhy do dálky nad člověka… čas, kdy člověk již nebude rodit hvězd. Běda! Přijde čas člověka, který zasluhuje nejvyššího pohrdání a sám sebou už neumí pohrdat.“ Hovořil o moderním člověku, hovořil o nás.

Ale ani zmíněný Berger, který jako křesťan nechtěl navazovat na antikřesťanskou tradici prosazovanou Nietzschem, nebyl spokojen s tím, o co se výhradně zajímáme, a výstižně prohlásil: „Realita ospalého obchodníka ve středním věku, který zrovna spokojeně tráví svůj tříchodový oběd, je pozvedána na úroveň nejvyšší filozofické autority.“

Podobný postřeh přinesla kromě pravice (Nietzsche) a křesťanství (Berger) levice. U ní byla přelomovou prací Dialektika osvícenství německých myslitelů Theodora W. Adorna (1903–1969) a Maxe Horkheimera (1895–1973). Ti zkritizovali vědu podobně jako Heidegger a moderní svět odhalovali jako nereflektovanou snahu ovládnout svět – navzdory jeho vznešeným ideálům se jim jevil jako nástup „nového barbarství“.

Místo pro náboženství

To vše se sice již dávno ví, ale nadále žijeme uprostřed hry, ve které na sebe všichni spiklenecky pomrkávají, že v životě nejde o nic jiného než o ovládání světa, díky kterému si budeme moci servírovat tříchodová menu. Bylo by jednostranné tvrdit, že přírodní i sociální vědy nejsou ničím jiným než podporou obtloustlých byznysmenů a spikleneckým pomrkáváním, v němž jde o to v klidu tloustnout.

Vědy se stále více snaží vymezit vedle sebe i místo pro náboženství. Ale postřeh, že jsou významně ovlivněny pohledem na svět, který chce pouze ovládat, je pravdivý, šokující, a vědami samotnými nebyl dostatečně reflektován.

Vědy přinášejí mnohá zajímavá zjištění, která takto kádrovat nelze. Navíc se stále více snaží vymezit vedle sebe i místo pro náboženství. Ale postřeh, že jsou významně ovlivněny pohledem na svět, který chce pouze ovládat, je pravdivý, šokující, a vědami samotnými nebyl dostatečně reflektován.

Kdo například v sociologii přesvědčivě zodpověděl námitku, že jsou její základní metody manipulací s realitou? Nevím o tom, že by se dnes tato otázka řešila – provoz pokračuje a především se řeší, jak tyto metody úspěšně použít. Problémem možná je, že odpověď neexistuje – základní sociologické metody jsou příliš ovlivněny ovládajícím pohledem na svět, aby byly schopné takovou kritiku unést.

Sociolog proto přikývne, že jeho poznání neutrální není, a pokračuje v práci. A to je sociologie pravděpodobně nejreflexivnější sociální věda – neexistuje klasický sociolog, který by nespekuloval o správné podobě sociálních věd, a tyto úvahy se na školách čtou a uvažuje se o nich. Lze to říct o ekonomii nebo o mezinárodních vztazích?

Kolosální omyl

Náboženská neutralita vědy tedy byla identifikována jako zatemnění sebepoznání. Idea nábožensky neutrálního státu oproti tomu zůstává do určité míry nosnou – je totiž třeba poskytnout volný prostor pro náboženské tradice. A ten zajišťuje neutralita státu – žádnému náboženství nestraní ani žádné nezakazuje. Současně se však ukazuje, že s neutrálním státem a neutrálním věděním se rozvinul třetí druh neutrality, který je nebezpečný – náboženská neutralita výchovy.

Ukazuje se, že s neutrálním státem a neutrálním věděním se rozvinul třetí druh neutrality, který je nebezpečný – náboženská neutralita výchovy. Kritika náboženských tradic vedla k tomu, že doma i ve školách jsou lidé vychováváni „nábožensky neutrálně“. Pokud budou mít zájem, mohou si v dospělosti sami zvolit, čemu budou věřit. To je kolosální omyl.

Kritika náboženských tradic vedla k tomu, že doma i ve školách jsou lidé vychováváni „nábožensky neutrálně“. Pokud budou mít zájem, mohou si v dospělosti sami zvolit, čemu budou věřit. To je kolosální omyl. Stejné by to mohlo být například s jazykem – proč by naše dítě mělo mluvit česky, a ne třeba anglicky? Ať si samo vybere, až bude dospělé! Kdyby však rodiče na dítě nemluvili, výsledkem by byli lidé, kteří neumějí ani mluvit.

Nábožensky neutrální výchova se projevuje jako barbarská devastace náboženských tradic. V náboženském smyslu se proto dnes většinová populace vychovávaná „neutrálně“ dosud nenaučila číst ani psát. Zavládl náboženský analfabetismus, jenž však neznamená, že lidé nevyznávají žádné náboženství, ale pouze to, že si nejsou žádného náboženství vědomi.

Zde je třeba se vrátit k Masarykovi a jeho výroku „znám pouze otázku náboženskou“. Ta jediná je podstatná. Jde přece o to, kam orientovat svůj život. Nějakým směrem kráčet musíme. Jsme náboženskými lidmi – vyznáváme dané náboženství a jdeme tam, kam nás posílá.

Mocenské podmanění světa

Co se s náboženskou otázkou stalo v moderní době, kdy byla tradice osvětlena rozumem? Pokud Masaryk prohlásil, „znám pouze otázku náboženskou“, většinový moderní člověk říká opak – náboženskou otázku neznám. Otázka byla popřena jako nepodstatná a nahrazena „pomrkáváním“, dle kterého se máme starat o technologické aplikace, hospodářský růst, blahobyt, moc či rovnost. Tato témata dnes vymezují naše životy.

Pokud jsme jádrem našich životů stanovili náboženství, technologie, hospodářský růst, blahobyt, moc a rovnost se de facto staly náboženstvím moderní doby. Toto skryté náboženství se v poslední době projevuje stále destruktivněji – kvůli člověku masově vymírají druhy, nastávají klimatické změny a hrozí katastrofy.

Člověku v moderní době jde o mocenské podmanění světa, všichni víme. A mocenské dobývání je spojeno s násilím. Jak vymírání druhů, tak klimatické změny jsou pouze jedněmi z projevů tohoto násilí, které se obrací i proti člověku.

To by nemělo překvapovat, vždyť to, že člověku v moderní době jde o mocenské podmanění světa, všichni víme. A mocenské dobývání je spojeno s násilím. Jak vymírání druhů, tak klimatické změny jsou pouze jedněmi z projevů tohoto násilí, které se obrací i proti člověku. Toto nebezpečí je ale současně příležitostí znovu se zamyslet, kam nás zavedlo světlo rozumu, které mělo vysvobodit z předmoderní tradice.

To, že se člověk odvážil vyhlédnout zpoza matčiny sukně a zpochybnit tradici, je třeba kvitovat s povděkem, aniž bychom odsuzovali ty, kteří zůstali v úkrytu. Ale kým se dospělý člověk stal a kterým směrem se vydal? Stal se obtloustlým byznysmenem středního věku, jenž se po tříchodovém obědě posadil do automobilu a sešlápl plyn směrem k zisku a blahobytu, který se dnes ukazuje sebevražedný – v cestě je propast, která se rychle blíží.

Možná by stálo za to se zeptat, zda se byznysmen vydal správným směrem, přesněji, zda jsme se vydali správným směrem. Oním ospalým a obtloustlým byznysmenem jsme totiž my, moderní a postmoderní lidé.

Znovuobjevení

Je třeba se zamyslet nad hodnotou našeho současného náboženství zaměřeného na moc, technologii, hospodářský růst, blahobyt a rovnost, přičemž lze čerpat z moderního pravicového (Nietzsche) i levicového (Adorno, Horkheimer) myšlení. Odpověď je v obou případech jednoznačná – podle Nietzscheho je hodné toho „největšího pohrdání“, podle Adorna a Horkheimera jde o „nové barbarství“, přestože oceňují rovnost a blahobyt.

Moderní člověk je barbarem, pokud zpupně zavrhl náboženskou tradici a její základní pravdy, které se mu snažila sdělit. Snad postmoderní člověk dokáže znovu objevit to, co moderna odmítla.

Tito sekulární myslitelé sice správně ohodnotili moderní dobu, ale byli příliš zaujatí novověkým nepřátelstvím k náboženské tradici. Nepřehlédli v ní kvůli tomu něco cenného, co lze zahlédnout až dnes, kdy kritika tradice polevuje a hovoří se o „postkritickém“ nebo „postsekulárním“ vědomí?

Jde o to, zda moderní člověk s vaničkou náboženské tradice nevylil i dítě jejího poselství, které by mohlo vyvést z dnešního všudypřítomného spikleneckého pomrkávání, jež je už pouhým pokrytectvím. A toto poselství zní: existuje spiritualita, způsob života, který nesměřuje ven, k ovládnutí světa, ale dovnitř, k ovládnutí sebe. To věděl už středověk, to věděl ve svém údajně zatemnělém a dětinském mozku už předmoderní člověk.

Moderní člověk je barbarem, pokud na tuto triviální pravdu zapomněl a zpupně zavrhl náboženskou tradici a její základní pravdy, které se mu snažila sdělit. Snad postmoderní člověk dokáže znovu objevit to, co moderna odmítla.

Počet příspěvků: 1, poslední 26.12.2019 05:39 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.