Wikipedie definuje výraz chucpe jako „specifický druh drzosti či opovážlivosti“, který se používá „rozhořčeně k popisu někoho, kdo překročil hranice zdvořilého chování ze sobeckých důvodů“. Jan Fischer se ve středu 2. ledna rozhodl naplnit všechny znaky této definice. Představil svou knížečku Inspirace. Normalizační komunista v ní vynáší do nebes oběti režimu.
Jan Fischer vstoupil do KSČ v roce 1980 a dnes tvrdí, že toho lituje. Nicméně je pozoruhodné, jak pro tento svůj akt stále vymýšlí nová a nová ospravedlnění. Například, že „nikomu neublížil“. Fischer však vstoupil do strany v době, kdy už měla na rukou krev tisíců politických odpůrců; do roku 1980 navíc desetitisíce politických odpůrců trpěly ve vězení nebo v lágrech. Vstoupíte-li do zločinecké organizace, která má tohle všechno na svědomí a která hodlá v této činnosti pokračovat, skutečně to nikomu neubližuje? Jaký názor by na to asi měli lidé, kteří byli perzekuováni po Fischerově vstupu do strany jeho tehdejšími soudruhy?
To ale kandidátovi na prezidenta nebrání v tom, aby si před volbou nehrál na obdivovatele bojovníků proti komunistickému režimu. Mezi údajnými Fischerovými zdroji inspirace totiž najdeme osobnosti jako Václava Havla, kardinála Josefa Berana nebo popravenou Miladu Horákovou. Ženu, s jejíž justiční vraždou z roku 1950 Fischer o třicet let později vstupem do strany formálně vyslovil souhlas.
Pokud se voliči skutečně nechají inspirovat jeho publikací a příběhy lidí, které popisuje, nemůže Fischer ve volbách dostat jediný hlas
Profesionální prospěchář
V knížce najdeme i filozofa Jana Patočku. Muže, jehož umučení estébáky k smrti z roku 1977 Fischer o tři roky později svým vstupem do strany de facto posvětil. „Měl jsem rodinu a děti,“ omlouvá dnes tento vstup do zločinecké organizace Fischer. Ano, děti měli i Horáková a Patočka. A tyhle děti měly své rodiče, dokud je o ně nepřipravila KSČ a její pohůnci.
Horký favorit prezidentské volby prý na svou minulost není hrdý a poučil se z ní. „Také proto bych nikdy nešel žádat o podporu do sekretariátu KSČM,“ říká dnes. Jenže tady nejde o tu kterou konkrétní politickou stranu. Jde o to, zda dnešní Fischer stejně jako v roce 1980 stále ještě ohýbá hřbet, neboli řečeno slovy expremiéra Mirka Topolánka, zda „uhne“.
A co si myslet o muži, který ve svém kabinetu dobrovolně trpěl lidi jako Martina Bartáka, od nějž ještě nedávno přijímal podporu při startu své prezidentské kampaně? Právě exministrovi obrany Fischer ukázkově uhnul. Jak popsal týdeník Respekt, tehdejší premiér Bartákovi odkýval korupcí zavánějící projekt na modernizaci Ústřední vojenské nemocnice i přesto, že mu poradci doporučovali investici odmítnout. Jenže Fischer, ačkoli byl v pozici ministrova jediného nadřízeného, Bartákovi v roce 2009 ustoupil.
Kampaň cílená na hlupáky
Fischer se tím v mnohém podobá svému největšímu rivalovi, Milošovi Zemanovi. Zeman spoléhá na to, že lidé zapomněli na jeho éru spojenou s účelovými kompromateriály, korupčními kauzami, vydíráním nebo čistkami v policejních útvarech. A stejně tak Fischer spoléhá na to, že občané zapomenou, jakých úspěchů dosáhla v Československu „jeho“ KSČ – pět tisíc mrtvých, čtvrt milionu zavřených, 200 tisíc emigrantů.
„Mravnost se nesmí odhadovat jen podle toho, jaké kdo má teorie,“ píše Fischer ve své Inspiraci. Pokud se voliči skutečně nechají inspirovat jeho publikací a příběhy lidí, které popisuje, nemůže Fischer ve volbách dostat jediný hlas.